neděle 31. července 2016

MAKROBIO(FANA)TIČKA

Taky se vám stává, že se ve chvílích, kdy váš život příjemně plyne v jakési uklidňující rutině, objeví něco, co vám tu rutinu od základu přeskládá? Ať už se to týká práce, vztahů či čehokoli jiného, vždycky to znamená trochu bolestivé vystoupení ze zóny komfortu a nutnost začít s něčím jakoby od začátku. Já se už pár týdnů znovu učím vařit. A jakkoli jsem sycení hladových krků u nás doma považovala za aktivitu zvládanou s lehkostí, nadhledem a solidním výsledkem, nedávno se ukázalo, že zaběhnutý systém bude potřeba docela zásadně změnit.

Co se pamatuji, všichni ti, kdo se mnou bydlí, vítají příležitost sejít se v podvečer u stolu nad teplým jídlem. Dlouho bylo jeho vaření tak nějak ze zvyku na mně. Před pár lety dorostly dcery do věku, kdy je užitečné seznámit se s plotnou, a mně se povedlo dospět k dohodě, že se o přípravu večeří ve všední dny podělíme. Nechala jsem si pondělky a pátky, a od úterka do čtvrtka si v duchu gratulovala, jak dobře jsem to zorganizovala. Až do letošního léta. Tehdy jedna z mých dcer vyhledala kvůli trávicím potížím Institut celostní medicíny a paní doktorka Strnadelová jí naordinovala hypoalergenní stravu, a nejlépe makrobiotiku. Doma jsme to vzali celkem v klidu; žili jsme v přesvědčení, že o jídle už něco víme, a šli jsme do toho s vírou, že to nebude zase taková věda. Ukázalo se ale, že to není tak jednoduché. Pak mi někdo řekl, že doktorka Strnadelová spolu s Janem Zerzánem pořádají dvakrát do roka týdenní kurz, kde se člověk všechno potřebné kolem makrobiotiky naučí. Ten kurz se shodou okolností konal už za 3 týdny, a ač byl dlouho dopředu obsazený, dva týdny před začátkem se uvolnilo jedno místo. Po kratší diskusi doma bylo jasné, že jediný, kdo má čas a vůli jet, jsem já. A tak jsem se začátkem července ocitla uprostřed Beskyd na “Kurzu zdravého životního stylu”. Netušila jsem, co mě čeká, ale představovala jsem si umírněnou skupinku tak 20 - 30 účastníků se zájmem o celostní medicínu, přes den nějakou tu výuku, zdravé jídlo, poklidná pozdní odpoledne a večery s pozorováním západů slunce. 

 
    
První šok mě čekal hned po příjezdu: na kurzu se nás sjelo nějakých 135. Z toho tak 50 dětí, od kojenců až po teenagery, k dětem tak 12 až 15 pečovatelů a chův, a dalších cca 10 lidí do kuchyně. Ti, co zbývali, byli účastníci kurzu. My, co jsme přijeli “singl”, jsme byli výrazně v menšině; byly tu celé rodiny, mnohdy i třígenerační a často již poněkolikáté. Pro děti ten týden podle věku fungoval jako jesle, mateřská školka, dětský tábor či přírodovědná skupina, a podle toho vypadal jejich každodenní program. Pro dospělé den začínal v 7:00  rozcvičkou, hlavní náplní dne byly tři výukové bloky, z nichž poslední končil ve 21:30, v mezičase snídaně, oběd a večeře v makrobiotickém stylu, a po obědě “osobní volno” dostatečně dlouhé na to, aby se dalo jít na procházku do okolních hor, anebo se trochu prospat.

Byl to pro mě dobrodružný týden. Ve výuce jsem se postupně seznamovala se základní filosofií a principy čínské medicíny a ajurvedy, s orientální diagnostikou, akupresurou a přírodní léčbou, s energií potravin a zásadami makrobiotického vaření. V jídelně se pak třikrát denně odehrávalo moje sžívání se s jiným typem stravy. Prvním překvapením bylo to, že nemám mezi těmi třemi jídly hlad; normálně mám hlad každé dvě hodiny a u stravy bez masa, mléka a vajec jsem tím spíše očekávala, že mi v břiše dlouho nevydrží. Ne že by se moje myšlenky netočily kolem jídla, ale hlad to nebyl. Navíc do nejbližšího obchodu to byla hodina chůze po asfaltu – a tak silné ty “nemakrobiotické” touhy zase nebyly. Druhé překvapení bylo chuťové: makrobiotická strava doslova den za dnem lépe chutnala. Třetí den jsem se na jídlo začala těšit a od čtvrtého dne jsem se z té stravy opravdu radovala. Přišlo mi skvělé, že je moje chuť tak přizpůsobivá a že ji tak rychle začalo uspokojovat něco jiného, než co oceňovala pár dnů nazpátek. A třetím překvapením bylo to, jaký vliv měla ta strava na celkovou úroveň mé energie a na to, jak jsem se cítila. Ráno jsem v 6:45 vstala a od 7:00 venku při teplotě 10° C hodinu cvičila pomalé sestavy, aniž by mi bylo zima. Dopolední výuku jsem odseděla bez toho, že bych každou chvíli koukala na hodinky a těšila se na chvíli, kdy se trochu protáhnu a projdu se. Po obědě jsem dvě hodiny chodila po okolních kopcích, pak v pohodě zvládla další 2,5 hodiny přednášky, a po večeři ještě další 2 hodiny výuky. Zmizely energetické výkyvy v průběhu dne a kolem půlnoci jsem se pozvolna nořila do spánku (dříve moje “večerka” vypadala tak, že jsem zavřela oči a během dvou minut spíše omdlela než že bych zvolna usínala).

Šest a půl dne stačilo k tomu, abych si tenhle životní styl zamilovala a rozhodla se přijmout jej za svůj. Domů jsem se vrátila chytrá jak rádio. Na uvítanou mi připravili večeři, kterou jsem mávnutím ruky zavrhla (mému novému “já” v ní nevyhovala ani jedna položka), a za doprovodu přednášky, jak nyní budeme žít, jsem se pustila do přípravy něčeho jiného. Moje rodina je ovšem svéprávná a poměrně asertivní, a tak to skončilo slzami. Mými. Poplakala jsem si nad tím, jak já se celý týden vzdělávám, přivezu blok popsaný recepty a životními principy, přináším osobní zkušenost – a nikdo to neocení! To bylo řečí, jak se do toho po mém návratu dáme! A teď, když má dojít na věc, nikdo si se mnou nechce hrát na makrobiotiku! … Když opadly emoce, vrátily jsme se s dcerou k původním plánům a opravdu jsme se do toho daly. Obě se znovu učíme vařit, kombinovat potraviny jinak, než jsme byly zvyklé, plánovat jídlo podle jiných principů a vůbec o něm jinak přemýšlet. A zatímco dříve taková příprava oběda či večeře připomínala dobře nastudovanou taneční choreografii, nyní o sebe navzájem zakopáváme, činnosti jsou nezkoordinované, všechno dlouho trvá, ne vždycky to dobře chutná a je kolem toho hromada nepořádku. Vím, že je to dočasné a že se to nakonec naučíme, v běžných dnech je to nicméně náročné fyzicky i emočně. Fyzickou energii mi ale tahle strava jednoznačně vrací, emočně mě udržuje ve větším klidu a vyrovnanosti, a navíc mě baví tuhle "energii z jídla" objevovat a experimentovat s ní. Těší mě, že to má výsledky a že dceři je lépe. A ač nám makrobiotika vpadla do života neplánovaně a zpočátku vypadala spíš jako nevítaný host, nakonec jsme ji ubytovaly, staráme se o ni a máme z ní radost i užitek.

Když jsem z beskydského kurzu odjížděla, loučila jsem se s šéfkou tamní kuchyně s tím, že mi ta strava během jednoho týdne změnila život. Dodnes si myslím, že to tak je. Zároveň mám díky ní víc síly takovou “výzvu” zvládnout. Každopádně ať už se na nějakou životní změnu vědomě chystáte, nebo vám do života sama vtrhne, počítejte s tím, že budete k jejímu uskutečnění potřebovat dostatek energie. A jídlo je skvělý základ, na kterém můžete stavět. Více si o tom můžete přečíst v naší knize, kterou si můžete stáhnout celou, nebo si přečíst kapitolu o jídle.

                                                                                                                                             Autor: Ingrid



neděle 24. července 2016

Komunitou podporovaný básník

Na začátku července jsem byl týden ve tmě. Bylo to docela zajímavé. Více si o mém pobytu můžete přečíst v tomto článku.

V rámci kreativní fáze mne napadala celá řada různých věcí. Krom jiného jsem přemýšlel, jestli mám vyrovnané stránky přijímání různých věcí do života. Objevil jsem zajímavou věc. Za všechny hmotné věci, které v životě mám, vždy platím penězi. Za věci nehmotné, které jsou možná důležitější, často neplatím nic nebo jen modlitbou či poděkováním. Došlo mi, že to asi není moc dobře.

Začal jsem tady tento jev zkoumat podrobněji a objevil jsem, že často čerpám potěšení a informace z internetu. Odebírám dvoje emailové či smskové ranní básně a pohlazení, pravidelně čtu několik blogů,  třeba blog Dagmar Baránkové dagmar-barankova.cz, Tomáše Hajzlera blog.tomashajzler.com či Jana Bílého janbily.blogspot.cz. Také využívám recepty na vaření či čtu internetové noviny. Všechno jen tak. Nic za to nedávám zpátky, protože na reklamy neklikám.

O chvíli později jsem si vzpomněl na komunitou podporované zemědělství. Jednoduchý princip, kdy lidé z komunity (obvykle širší vesnice) dají dopředu místnímu zemědělci peníze, a on jim za ně celý rok dodává lokální zdravé produkty. Každý si může zkontrolovat, jestli hnojí chemií nebo chlévskou mrvou, v jakém stavu jsou jeho zvířata či jak nakládá s půdou a zda orá po vrstevnici nebo z kopce. Pro všechny je to výhodné, ekologické a bez zbytečných peněz za ochranné známky BIO či Český produkt. Ve finanční gramotnosti se říká, že by si každý měl odkládat zhruba 10 % z každého příjmu na horší časy (základy finanční gramotnosti najdete v naší knize). Komunitou podporované zemědělství je takové odkládání na "lepší časy".

Napadlo mne, že stejným způsobem může vzniknout komunitou podporovaný básník či bloger. Já osobně jsem se rozhodl, že budu pravidelně finančně podporovat dva básníky: Oldu Hlaváčka pohlazenislovem.cz, který mi každé ráno posílá smsku s krásnou básní, a Pavla Třešňáka pondelrano.blogspot.cz, který každé pondělí posílá dotek radosti. Každá jejich báseň nebo pohlazení je pro mne něco podobného, jako když si koupím nanuka. Radostný okamžik, do kterého jsem ochoten investovat kolem 20 Kč. Posílám jim tedy trvalým příkazem jednou týdně či jednou měsíčně peníze za několik „nanuků“. Autorům dalších blogů přispívám jednorázově, když mne něco velmi zaujme. Pokud se nás najde takovýchto pravidelných i nepravidelných podporovatelů více (třeba 100), nebudou autoři muset dělat nic jiného, a takovýchto krásných básní, poučení a pohlazení bude ještě více.

Mé úvahy ve tmě pokračovaly dále. Již dlouho si uvědomuji, že jsme všichni vzájemně propojeni v nekonečné síti vzájemných vazeb a že tato síť vrátí časem zpět to, co do ní pustíme a to obvykle znásobené. Najednou jsem uviděl, jakou roli v ní hrají lidé, kteří se z nějakého důvodu nemohou postarat o sebe. Je to zpráva v pozměněném čase o nás samotných. Kdysi na začátku našeho života jsme se také nemohli o sebe postarat sami a většině z nás se stane, že na konci života opět přijde období, kdy budeme závislí na druhých. Proto je dobré v čase, kdy můžeme, posílat do sítě podporu těm, kteří nyní nemohou. Podpořit lidi velmi mladé, velmi staré, nemohoucí, postižené, narozené v ne dobré části světa. Nemám prostředky, abych podporoval všechny mně známé lidi, kteří se o sebe nemohou postarat sami. Musím volit stejně jako u básníků a blogerů. Mám človíčka, kterého podporuji pravidelně měsíční částkou matysek.veselyjirka.cz a mnoho dalších, které podporuji nepravidelně. Některé penězi, jiné slovem či fyzickou podporou. Matýska jsem si vybral především proto, že jeho rodiče našli podle mne dobrou cestu, jak si o podporu říci a jak tuto podporu využít nejen pro své dítě ale i pro jemu podobné.

Pojďme investovat nejen do akcií či zlata, ale i do našeho životního prostoru, a to jak zemského, tak mentálního či duchovního.
Jan František

neděle 17. července 2016

… a ještě jeden experiment: KLID MYSLI

“Pokud je tvým cílem mít pravdu,
budeš ve světě nacházet chyby
a budeš se snažit jej zlepšit.
Ale neočekávej klid mysli.

Pokud je tvým cílem klid mysli,
hledej chyby ve svých názorech a očekáváních.
Snaž se měnit je, ne svět.
A vždy buď připraven na to,
že nebudeš mít pravdu.”

Výše uvedný citát jsem si před časem přečetla v knížce od Petera Russella “Okno v čase”, a protože se mi líbil, přibrala jsem ho (citát, nikoli Petera) do virtuálního batohu s návody technikami, jež mě provázejí na cestě k nalezení vnitřního klidu. Připadá mi, že po klidu je čím dál větší poptávka; denně kolem sebe slýchám věty typu “Hlavně klid”,  “Zůstaň v klidu!”, “Klídek, to bude dobrý…” Bylo by fajn, kdyby existoval nějaký jednoduchý a pokud možno univerzální návod na to, jak takový klid najít. A dá vůbec v dnešní neklidné době nalézt? Ráda si čtu vyprávění o lidech slavných či svatých a ráda poslouchám příběhy lidí kolem sebe, a tak vím, že ti, kteří jej nalezli a nalézají, opravdu existují. Takže je tu přinejmenším naděje :-) A protože vnitřní klid je především klidem mysli, pojďme se po minulých experimentech s hlavou a tělem zaměřit na to, jak experimentovat se svou myslí.

                                    

Než přejdeme k tipům, jak nalézt vnitřní klid, věnujme se chvíli tomu, kde se bere neklid. Taky si občas povzdechnete, jak vás lidi kolem vás a situace, do kterých se dostáváte, štvou, vyvádějí z klidu a vytáčejí? Například u vás v práci? A přitom s kolegou, který pracuje ve stejném prostředí a se stejnými lidmi, jako by to ani nehnulo. Jako by to po něm steklo. No jestli on není tak zvaně "splachovací"… A vlastně jak to, že z jedné a téže situace se jeden člověk kácí, zatímco s druhým to ani nehne? Jak to, že jedna a tatáž věc může jednoho člověka rozradostnit, a jiného člověka znechutit? A co když to, co v nás vyvolává neklid, nejsou přímo lidi, okolnosti a situace kolem nás, ale myšlenky a úsudky, které si o těch lidech a okolnostech a situacích vytváříme? To, jak si je interpretujeme? Ony totiž v lidském světě snad ani neexistují dvě zcela totožné reakce na stejný podnět. Každý totiž máme jiný způsob vnímání vnějších podnětů, jinak používáme našich pět smyslů, máme jiné zkušenosti, jinou fyzickou výbavu, jinou úroveň tělesné i duševní odolnosti, jiné momentální naladění atd. Dobrá zpráva je, že existuje ohromné množství způsobů, jak můžeme na okolní svět reagovat, a stejně tak nepřeberné množství variant, jak na něj reagovat v klidu. A že je to otázka naší volby. Méně dobrá zpráva je, že to zpravidla nejde samo. Většina z nás se pro to musí vědomě rozhodnout a trénovat to.                     

Jak tedy vybřednout z pocitu přetíženosti, neklidu a vnitřní nespokojenosti? V prvním kroku je dobré přijmout fakt, že “nám to nikdo nedělá”, ale že si to (více či méně vědomě) děláme sami, a to tím, jak situace a podněty vnímáme a jak je vyhodnocujeme. Naše vlastní hodnocení situací, se kterými se setkáváme, a naše vlastní myšlenky s tím spojené vyvolávají emoce, které prožíváme, a tyto emoce pak ovlivňují naše tělo: svalový tonus, držení těla, dýchání, trávení, energetickou bilanci atd. Chcete s tím trochu experimentovat? Pak pro vás mám pár tipů, jak na to:

1. Pozorujte svoji hlavu

Návod na to, jak snadno a rychle hlavu ztratit, popisuje Honzův experiment v článku NEMÁM HLAVU. My si její ztrátu necháme až nakonec. Teď si ještě ponechme a pozorujme, co se v ní děje. Mezi situacemi, ve kterých se ocitáme či nacházíme, a naší reakcí na tyto situace totiž existuje prostor. Není velký (asi 0,5 sekundy), ale když se tom chvíli cvičíme, postačí na to, abychom jej zachytili a rozhodli se, zda nám naše hodnocení a reakce, na kterou se naše mysl, emoce i tělo chystají, vyhovuje. Pokud ano, tak je to fajn. Pokud ne, můžeme tu reakci vědomě ovlivnit a změnit ji. No vážně! Vyzkoušejte si to. Pozorujte svoje myšlenky - a snažte se svého “autopilota” přistihnout při tom, jak “automaticky” spouští reakci, ve které jsme sice jako doma, ale když se nad ní trochu zamyslíme, zjistíme, že nám neprospívá. Zachyťte tu situaci a zvolte si reakci, která bude k vašemu tělu i emocím vlídnější a která vám přinese vnitřní klid. Jak to může vypadat v praxi? Vezměme si třeba situaci, kdy vám v ranní špičce cestou do práce ujíždí metro přímo před nosem. "Automaticky" se mohou objevit třeba myšlenky: "Do hajzlu! Zase mi to pláchlo! To mi ten fíra udělal naschvál! Přijdu pozdě do práce…".  Vyhovuje? Nevyhovuje? A co třeba myšlenka "Nic neděje, další metro jede za 90 vteřin, všechno v pohodě stihnu." :-)

2. Jděte do divadla:

Pokud se dostáváte do situací, které jsou psychicky náročné a ve kterých hrajete jednu z hlavních rolí, a chtěli byste je v klidu ustát, vyzkoušejte si, jaké to je, když ze své role vystoupíte a stanete se nezúčastněným pozorovatelem situace. Dobře se to trénuje třeba na pracovních schůzích nebo na rodinných srazech; pokud jsou pro vás emočně náročné, choďte na ně jako do divadla a pozorujte celou situaci z pohledu diváka: Co dneska hrají? Je to komedie, absurdní drama nebo tragický kus? Jak si vede vaše postava? A jak si vedou ostatní? Jaké bude další dějství?... Když na vás přijde řada, plynule vklouzněte do své postavy a odehrajte svůj part. Pak se můžete opět přenést do role diváka. Uvidíte, že vám odosobnění se od situace dokáže poskytnout potřebný vnitřní klid a odstup. 

3. Najděte si svého poradce:

Co říkáte na možnost vzít si v náročné situaci malou chvilku na rozmyšlenou, poradit se s někým, a pak se rozhodnout? Takový poradce nemusí být drahý; on totiž nemusí být nutně přítomný. Stačí, když si ho v dané situaci představíme. Zvolte si někoho moudrého a zkušeného, jehož názor pro vás má patřičnou váhu. Může to být reálný člověk (např. bývalý šéf, jehož ctíte a na něhož s láskou vzpomínáte), ale i někdo, kdo (už) není mezi námi; může to být historická, ale i fiktivní postava. Já jsem si třeba před lety v průběhu koučovského výcviku zvolila za poradce Gandalfa, a radí mi dodnes. Když jsem v úzkých, přestavím si ho někde za svým ramenem a ptám se: Co bys v téhle situaci udělal ty? Co bys mi poradil? Díky "mému" Gandalfovi se mi vzápětí v hlavě zrodí řešení; poděkuji a zařídím se podle toho.

4. Uvolněte obličej - a zklidníte mysl: 

Jednoduchá technika, která má přímo zázračné učinky: Najděte si chvilku, pohodlně se opřete nebo si lehněte, a pak uvolněte obličej. Povolte čelisti, tváře, bradu, uvolněte nos, oči i oblast kolem očí, čelo a spánky, kůži pod vlasy, temeno hlavy a zadní část hlavy. S uvolňujícím se obličejem a hlavou se automaticky uvolní celé vaše tělo a zklidní se mysl. 

Návod na hlubokou relaxaci těla i mysli najdete v naší knize v kapitole “Lidské tělo a pohyb”.

5. Zaměstnejte tělo:

K vnitřnímu klidu vás dovede i dobře zvolený pohyb. Zvykněte si chodit pěšky, praktikujte jógu, choďte plavat, tančete, vyzkoušejte meditaci v chůzi. Ponořte se do rytmu pohybu, do rytmu hudby, patří-li ke zvolenému pohybu, i do rytmu svého dechu. A konečně si dovolte na chvíli ztratit hlavu :-)

                                                                                                                                                    Ingrid 

pondělí 11. července 2016

Co jsem objevil ve tmě?

Na začátku července 2016 jsem si naordinoval týdenní pobyt ve tmě. Byl jsem opět u Jana Hlaváčka ve Ždárci u Skutče. Celý týden jsem byl v prostoru asi 2 x 2 metry. V jedné místnůstce bylo místo tak akorát na spaní a ve druhé křesílko, jednoduchá sprcha a suchý záchod. Byl jsem zde již podruhé. Poprvé v lednu a výsledkem tehdy bylo, že jsem začal psát knihu Cesta (ne)obyčejného člověka.

Večer před odjezdem jsem si doma pustil 3 filmy – Pochoduj nebo zemři o vojácích cizinecké legie v poušti Maroka, Pán velryb o dívce, která přivolala velryby, aby zachránila Maory, a The Power of One o bílém mladíkovi v Jihoafrické republice, který se zasloužil o sblížení černých a bílých obyvatel. Všechny tři velmi silné.

První den ve tmě jsem začal modlitbou se záměrem o dar pokory, dar vhledu a dar ochrany během pobytu ve tmě. Chvíli jsem jen tak seděl a začaly se mi v hlavě objevovat vzpomínky na filmy z předchozího večera. Uvědomil jsem si, že v realitě nic nevidím (kolem je tma), ale když vnímám vzpomínku na scénu z filmu, tak ji vidím plně osvětlenou. Stejně i vzpomínky na události z mého života. Zjistil jsem tak, že uvnitř naší představivosti máme vnitřní světlo, které je nezávislé na vnějším světle.

Před usnutím jsem ještě udělal meditaci, ve které mi přišla vize, ve které jsem letěl někam vzhůru, kde mne uchopila velká orlice a já začal sát mléko z jejího prsu a začalo se mi velmi zvětšovat tělo až skoro k prasknutí. Pak jsem usnul a spal dlouho.

Ze spánku mne občas budily bolesti zad. Po probuzení jsem si uvědomil, že mne bolí vždy na stejném místě – svaly kolem křížové kosti za 2. čakrou. Došlo mi, že již několik let mám křeč v těchto svalech, a díky tomu mám docela lordozu. Aby bolest přešla, začal jsem cvičit napřed 5 Tibeťanů, pak sestavu Navíjení vlákna z tajči, a nakonec „břišní tanec“ kroucením pánve. Bolest polevila. Toto cvičení jsem pak opakoval 3x denně každý den. Od třetího dne mne při spaní již nic nebolí. Uvolnění břicha ale přineslo velký počet sexuálních myšlenek a představ, které mne provázely po zbytek pobytu ve tmě.

Přes den jsem ještě několikrát spal. Večer jsem měl hlubokou meditaci, ve které jsem se ponořil „za tělo“ do „průzračného prostoru bez rozměru“. Byl to nádherný zážitek a asi nejhlubší meditace za celý život. Při jejím konci jsem do tohoto „nekonečného prostoru“ nadechoval bolesti různých mých známých a zde se částečně rozpouštěly.

Během třetího dne byly okamžiky „prázdna“, kdy jsem jen tak seděl a zíral do tmy. Žádné myšlenky, nic. Prázdno. Pak přišlo najednou uvědomění, kolik pýchy a velikášství v sobě stále mám. Vynořovaly se vzpomínky na situace, ve kterých se tato pýcha projevovala. Zvědomění silné pýchy mne vedlo k tomu, že jsem dost dlouho dělal modlitbu svatého Františka: „Pane, kdo jsi Ty a kdo jsem já?“

V noci se mi zdál zvláštní sen. Postupně se začala dít různá tančící písmenka, rozpadávající se jakoby fotky a vlnící se řeky. Připomínalo mi to začátek psychózy nebo stavy, které lidé popisují po požití Ayahuascy. Trochu jsem se začal bát, že jsem se zbláznil. Do klidu mne přivedlo, když jsem si vzpomněl na větu Eduarda Tomáše: „Kdo si to vše uvědomuje?“ Došlo mi, že já jako uvědomovatel celého procesu jsem klidný a stálý. Přestal jsem se bát a jen proces pozoroval. Trvalo to hodně dlouho a cítil jsem hodně „vibrující“ energie v hlavě, jako by se mi přerovnával mozek. Postupně se objevuje vnitřní otázka: „Kde v tom všem je Bůh?“ Ta mne velmi zklidní. Dochází mi, jak je důležité, aby se člověk před duchovním zážitkem setkal s dobrým učitelem a s dobrou naukou, které sice úplně nerozumí, ale která se objeví ve správnou chvíli ve vědomí. Věty Eduarda Tomáše byly takové mapy, které mne provázely tímto procesem. Bez nich je dost pravděpodobné, že by propukla psychóza. Byl jsem z toho všeho velmi unaven a na dlouho jsem usnul.

Čtvrtý den byl většinu času klid. Občas jsem viděl různá „světla“. Když jsem je ale podrobil analýze, nebyly pomocí nich vidět ani části těla, ani předměty okolo. Pan Hlaváček mi nakonec říkal, že to svítila má vlastní aura.

Odpoledne jsem cvičil meditaci HAM SA, ve které se při nádechu vyslovuje slabika ham při výdechu slabika sa. Tělo se při ní postupně nafukuje a je potřeba jednou za čas hluboce vydechnout opakovaným sa, sa, sa do úplného vyprázdnění všeho vzduchu z těla. Po nějaké době se mi začalo dít, že se tělo naplnilo vzduchem a „prázdnem“ až těsně nad hlavu, a po chvilce se od srdce udělal vnější pás „prázdna“ a ten stoupal kolem toho předchozího vysoko nad hlavu. Nad hlavou se postupně začala rozsvěcet světýlka, jakoby z čaker nad hlavou. Velká energie. Přesně v okamžiku, kdy jsem s touto meditací skončil, začalo pršet. Okolo bylo již po několik dní veliké sucho, a tak to bylo pro kraj velké požehnání.

K večeru jsem si znovu promítal celý svůj život a uvědomil jsem si, že jsem žil DOBRÝ život, že jsem splnil všechny hlavní úkoly života, a že jsem je splnil dobře. Mohu teď již klidně umřít. Každý další den je zázrak a závazek.

Pátý den jsem dělal několik hlubších meditací. Do meditací i do fází mezi nimi mi čím dál více lezly sexuální myšlenky z uvolněné spodní části těla. Ke konci některých meditací mi byly „nabídnuty“ různé schopnosti a síly. Všem nabídkám jsem odolal díky větě pana Tomáše „Nespokojte se s ničím menším než s Bohem samotným“. Při všech sexuálních vzrušeních a pokušeních mi pomáhalo zvědomovat si vnímatele procesu. Došlo mi, že proces VNÍMÁNÍ je to jediné, co se neproměňuje. Vše ostatní ano, včetně stavů hlubokého klidu, prázdna, extáze, smutku, radosti, nudy. V poslední meditaci, která byla dost silná a byla v ní „velká nabídka“, mi velmi pomohla průpravná technika z jogy spánku, a to uvědomovat si, že vše, co zažívám, je jen sen.

V noci nemohu již moc spát. Pomáhá soustředění na vnímatele.

V průběhu šestého dne vidím často jakoby světlo zapadajícího slunce. Velmi silné světlo, ale nic neosvětluje. Mimo meditaci si hraju s myšlenkami a sexuálními představami. Vždy se nechám trochu vzrušit, a pak to změnou pozornosti zase rozpustím.

K večeru se mi daří hluboká meditace. Hodně dlouhá a klidná. Ke konci si spontánně představím obličej indické avatarky Matky Meery a v sobě její stav vědomí. Přichází jasné bílé světlo a pocit, že od Matky dostávám daršan – tiché požehnání. Po chvíli si představím Dalajlamu, a hlavně jeho aspekt Avolakitéšvary – bodhisatvy milosrdenství. Objevuje se jiné světlo, bíložluté. Přichází pocit hlubokého odpuštění. Po chvíli si představím papeže Františka. Tentokrát je bez světla, ale přichází vědomí jeho velké schopnosti říkat staré věci novými slovy a nové věci starými slovy. Přichází vědomí jednoty všech spiritualit světa. Nakonec medituji na Krista. Přichází silné jasné světlo a veliká láska v srdci. Cítím vůni jako u relikvií svatých. Přichází mi do vědomí moje osobní mantra: „Pokoj tobě!“

V noci přichází stejně jako při prvním pobytu hodně kreativity. Postupně ji budu uvádět do života.

Sedmý den po ránu přichází Jan Hlaváček a povídáme si. Rozhoduji se ukončit pobyt o den dříve, protože cítím, že jsem dostal vše, co jsem měl dostat.

Před rozsvícením lampičky dělám poslední meditaci. Je nesmírně hluboká, je v ní mnoho energie a silné jasné světlo září z mého srdce.

S úctou a láskou v srdci Jan František

neděle 3. července 2016

Další experiment: MYSLETE TĚLEM!

Četli jste Honzův článek o tom, jak zjistil, že nemá hlavu? A vyzkoušeli jste to? Mně z toho zjištění, že jsem vlastně bezhlavá, doslova podklesla kolena. Jak to, že tam, kde má být, žádná hlava není? Možná jsem ji snědla!? Párkrát v životě jsem totiž na otázku, co dělám za práci, odpověděla, že se živím hlavou. Nebo že bych ji ztratila? To asi ne. Někdy ztrácím nervy, občas ztrácím soudnost a často mám pocit, že se mi samy ztrácejí peníze, ale hlavu si hlídám. Že bych ji někam pověsila? Sice občas slýchám větu “Nevěš hlavu!”, ale to mě ani nenapadne a věším tak maximálně prádlo. Každopádně kdykoli ten experiment s prstem obráceným proti obličeji zopakuji, hlava tam není. Záhada…

Jestli vás ten bezhlavý experiment zaujal, můžeme v tom pokračovat a experimentovat s tělem. Tělo je hmotné, můžeme si na něj ukázat a pojmenovat ho, a máme s ním také hromadu zkušeností. A je velmi těsně propojené s naší myslí, i když si to možná neuvědomujeme. Třeba spisovatelé jsou si toho ale dobře vědomi a při popisu postav a jejich chování počítají nejen s naší představivostí, ale i s tím, že to, co čteme, zároveň i trochu prožíváme ve vlastním těle. A rázem jsme schopni se do jednotlivých postav románu vcítit. Propojení mysli, těla a emocí funguje rychle a spolehlivě. Chcete si to vyzkoušet? Tak si následující věty opravdu prožijte. Jsou to natolik běžné hlášky, až mají téměř platnost lidových rčení. Budete-li je brát doslova, zjistíte nejspíš, že je to často pitomost (třeba rčení “ohrnuje nad ním nos” je prakticky dost těžko proveditelné). Jako metaforická sdělení v nás ale tato rčení vzbuzují celou škálu pocitů, a pokud si poctivě prožijeme tělesné vjemy, které se při tom objeví, můžeme propojení těla, pocitů a myšlenek zažít “na vlastní kůži”.


Najděte si čas a prostor a každé z následujících rčení si přehrajte, jako byste byli hercem a bylo to v popisu ztvárnění vaší role. Chvíli v té situaci vydržte a všímejte si, jak vám je. Jak se cítíte? Jaké emoce prožíváte? Kde v těle je vnímáte? Na co myslíte? Jaké situace a myšlenky se vám odvíjejí v hlavě?



Začněme trochu náročnějšími situacemi: hlavní hrdina, kterého hrajeme 
  • … si toho na sebe naložil příliš.
  • Neví, kam dřív skočit. 
  • Drží se svých přesvědčení zuby nehty. 
  • Příležitost mu proklouzla mezi prsty. 
  • Poklesla mu čelist. 
  • Složil ruce v klín. 
  • Srazilo ho to na kolena.

Jak vám nyní je? Co vám jde hlavou? Že by to mohlo být lepší? Tak si pojďme přehrát a prožít příjemnější část života našeho hrdiny:

  • Ustál to.
  • Mávl nad tím rukou.
  • Vykašlal se na to.
  • Setřásl zbytečné obavy. 
  • Porval se se všemi problémy.
  • Stojí nohama pevně na zemi. 
  • Drží hlavu vzhůru. 
  • Vítá změny s otevřenou náručí.

Je vám lépe? A co pro vás bylo nejpříjemnější? V jaké představě a prožitku vám bylo nejlépe?

Propojení těla a mysli je velmi cenné a může nám pomoci ve chvílích, kdy nám není dobře. Hlava má občas tendenci žít si svým vlastním životem, ale tělo nám věrně slouží, naplňuje vše, čemu věříme, ať už záměrně či nevědomě, a snad za všech okolností je naším spojencem. Když si děláme starosti, něčím se trápíme nebo když si myslíme, že život je těžký, tělo spolupracuje: jakoby ochabne, schoulí do sebe, pobolívá a chátrá. Zrovna tak nám ale umí pomoci, když se chceme cítit lépe či když chceme mít v hlavě jiné myšlenky, než ty, ve kterých se pořád dokola cyklíme. Když se například i v situacích, kdy vám opravdu není do smíchu, vydržíte jednu minutu usmívat (byť se do toho budete poněkud násilně nutit), mysl nakonec podlehne: uvěří, že její člověk je zrovna teď šťastný, a uvolní pocity radosti a spokojenosti. Chcete-li si tenhle experiment usnadnit, vložte si napříč mezi zuby tužku, zkousněte ji a koutky úst zvedněte nahoru. A minutu tak vydržte… Funguje to? ☺

Jedno z pravidel, jak přistupovat k problémům, říká: “Co mohu změnit, změním. Co nemohu změnit, k tomu změním přístup.” Vyzkoušejte si, jaké to je, když k těžkostem nejprve změníte postoj:

  • Postavte se k situaci čelem. 
  • Hoďte starosti za hlavu. 
  • Vnímejte pevnou půdu pod nohama. 
  • Obrňte se trpělivostí. 
  • Poplácejte se po ramenou. 
  • Hlavu vzhůru! 
  • Pohleďte na horizont a uvědomte si, že řešení je na dohled. 
  • Vykročte vstříc všem možnostem, které máte!

Nejen Redbull vám dává křídla. Když se k problémům či náročným situacím postavíte čelem, tak to zkrátka dáte. Vyzkoušejte to! Protože vy za to stojíte ☺

O tom, jak se o své tělo starat, aby mu bylo dobře, si můžete přečíst v naší knize případně si knihu stáhnout celou.


Ingrid Němečková