Již po několik let provádím
v létě zájemce rituálem Hledání vize. V našem podání je to upravená
verze rituálu, který používají severoameričtí indiáni pro ukončení dospívání a
vstup do dospělosti. Základem je osamocený pobyt v přírodě na jednom místě
po dobu dvou dní a dvou nocí.
Letos jsme změnili
prostředí a přestěhovali se do krásného střediska DoNitra v Osinalicích v severní
části Kokořínska.
Setkali jsme se ráno v 9
hodin. Začali jsme prvním společným sdílením v kruhu. Každý řekl své
jméno a záměr, se kterým vstupuje do celého rituálu. Pro inspiraci jsme si
každý vytáhli jednu inspirační kartu od Lucie Ernestové. Při vysvětlování
pravidel vzbudil největší ohlas systém práce v „indiánském čase“, kdy vůbec
nepracujeme s hodinami. Když cítím, že je čas začít, začnu bubnovat na
buben, ostatní se postupně dostaví do sálu a začnou bubnovat také. Až
bubnujeme všichni společně, začíná další díl programu.
Odpoledne jsme si udělali
mapy života (popis techniky zde). Po vzpomínkové meditaci, ve které se do
vědomí promítly důležité vzpomínky, jsme začali na velké balicí papíry
zakreslovat k časové ose důležité události ze života a také vzpomínky
z meditace. V další části mapy se kreslí řeky, které vyjadřují, jak
život tekl. Následuje graf s vyjádřením, jak jsme se v životě cítili,
přehled bytostí, které náš život ovlivnily, a přehled rolí, kterými jsme za
život prošli. Při vzájemném představování příběhů se ukázala velká vzájemná důvěra,
která umožnila sdílet i bolavé části příběhů. Ukázalo se, že jednou z hlavních
částí osobních vizí bude téma, jak pročistit vztahy v rodině a mezi blízkými.
Večer jsme ještě
procházeli řízenou vizualizační meditací, ve které jsme se vypravili každý do
své krajiny duše, objevili svůj strom a zažili zakořenění v zemi a
rozprostření v nebi, setkali se se svými předky, kteří nám předali svá
poselství, a pak si stoupli za nás a my zažili, jaké to je být na vrcholu
pyramidy předků. Některým se v závěru meditace podařilo setkat se i se
svými silovými zvířaty.
Druhý den byl věnován
přípravě dřeva na tři potní chýše a do kuchyně na vaření. Z blízkého lesa
jsme nanosili spoustu soušek, a pak řezali, štípali a rovnali až skoro do večera.
Večer byla první potní chýše. Je to forma indiánské sauny. Z pevnějších prutů
je vytvořena „kostra iglú“, přes kterou se dává několik vrstev dek. Uprostřed
kostry je dolík do země. Před chýší jsme rozdělali velký oheň a v něm do
ruda rozžhavili 44 kamenů. Když byly hotové, šli jsme dovnitř. Kameny se načtyřikrát vnášely dovnitř do dolíku. Náš šaman Ivo Musil věnoval celý obřad
potní chýše tématu odpuštění. V prvním kole, po vnesení první várky kamenů, jsme se modlili (děkovali a prosili vlastními slovy) za odpuštění sami sobě, ve druhém za odpuštění našim blízkým a za jejich odpuštění nám, ve třetím
za odpuštění dalším lidem a v posledním kole za odpuštění od Boha. A ačkoli Ivův záměr byl udělat potní chýši přátelskou, i tak byla dost silná. Nejspíše to bylo tématem odpouštění. Velmi dobře nás to všechny připravilo pro další části rituálu.
Další den začal třídenní půst.
Účastníci se vypravili do lesa najít své osobní místo. Některým to trvalo jen
chvilku, některým asi 2 hodiny. Po návratu si účastníci uvázali 400
modlitebních pytlíčků – malých čtverečků látky, do kterých se vloží trochu
tabáku a s ním modlitba (poděkování nebo přání do života). Pytlíčky se
navazují průběžně provázkem na klacek. Tento rok se všem podařilo dokončit
pytlíčky ještě večer, a tak se všichni mohli alespoň trochu prospat.
Ve tři hodiny v noci
jsme zapálili další velký oheň s kameny pro druhou potní chýši. U ohně si
účastníci zabodli do země své klacky s modlitebními pytlíčky. Dovnitř jsme
šli ještě za tmy. Tato potní chýše byla rituální, a tak nebylo možné mezi jednotlivými koly vyjít ven. Tématem byly čtyři elementy – oheň, země, voda a vzduch – a
jejich význam při hledání vize. Například země nese všechno pevné, hmotné a
taky všechny formy. Modlitby byly tedy za dobrou formu vize a za její zdařilé provedení v hmotné realitě. Tentokrát všichni zvládli potní chýši bez
větších problémů.
Po vylezení z chýše si každý vzal své věci – spacák, karimatku, plachtu, vodu a oblečení – a ve
dvou skupinách jsme šli na svá místa v lese. Účastníci se museli domluvit,
kdo má své místo nejblíže a v jakém pořadí co do vzdálenosti jsou další místa.
První šel ten, kdo byl nejblíže, za ním šel někdo z podpůrného týmu s bubnem a druhý člověk z podpůrného týmu se sušenou šalvějí pro „vykouření a
vyčištění místa“, a za ním v pořadí podle vzdálenosti další účastníci.
Došli jsme na místo prvního účastníka. Nejprve musel najít čtyři kameny a vyznačit si jimi své místo tak, že umístil kámen pro stranu východní, jižní, západní a
severní. Pak si tabákem vysypal kruh svého místa a cestičku na „záchod“.
Nakonec si místo vykouřil kouřící šalvějí. Druhý účastník v pořadí se
stal vedoucím a zavedl nás na své místo. Postupně se takto na své místo dostali
všichni. Zajímavé je, že jeden účastník byl na východní straně od Osinalic, a
všichni ostatní na západní straně kousek od sebe na navzájem, přestože svá
místa hledali každý sám a jinou cestou.
Na místě byli účastníci
den, noc, druhý den a druhou noc. První den bylo chladno a přišel docela velký
déšť, ale všichni se s ním vypořádali bez větších problémů. V noci se
někteří trochu báli, ale i noc proběhla bez problémů. Druhý den bylo pro změnu
hodně teplo a jasno. Druhá noc byla již ve znamení očekávání rozbřesku a cesty
zpět. Nikdo nezaspal, a tak všichni dorazili brzy k potní chýši.
Někteří z účastníků celé
dva dny nepili vodu, někteří jen trochu.
Podpůrný tým udržoval po celou dobu malý oheň, který hořel na podporu účastníků. Bylo to pro nás docela
náročné, střídat se celé dny a noci u ohně a udržovat ho za každého počasí. Druhý den večer jsme připravili hranici pro ohřátí kamenů pro třetí potní chýši. Oheň
jsme zapálili chvíli před rozedněním a kameny byly připraveny akorát včas.
Potní chýše byla pro
dokončení vize. Zvláště pro ty, kteří po celou dobu na místě nepili, byla dost
náročná. První voda k pití se k nim dostala až po prvním kole chýše. Druhé
a třetí kolo bylo náročné, po čtvrtém se některým ani nechtělo ven.
Po prvním jídle a chvíli
odpočinku začalo dvoudenní sdílení zážitků z lesa. Napřed to byly spíše
obecné popisy, jak svá místa hledali, jak se vázali pytlíčky, jak se jim na ně
šlo, co se dělo na místě. Postupně se sdílení dostávalo do hloubky. Stejně jako
v předchozích letech účastníkům málo přicházelo „CO“ mají dělat, ale spíše
se skládala mozaika jejich „JAK“.
Jak se jejich „JAK“ a
případně „CO“ bude promítat v životě, zjistíme za necelé dva měsíce na
integračním setkáním opět v Osinalicích.
Pro mne osobně byl celý
týden hodně náročný. Bylo třeba neustále držet velkou pozornost a vnímat, co se
u jednotlivých účastníků děje, co sdílejí v kruhu i jak se modlí a co
říkají v potní chýši. Ani jejich pobyt v lese nebyl pro mne oddychovým.
Jednak jsem skrze své tělo „naciťoval“, co se s účastníky děje, a jednak
běžely nějaké mé procesy, které se nejvíce projevily snem, který mne vylekal.
Napřed jsem si myslel, že se něco děje s někým z účastníků, ale pak
se ukázalo, že šlo o vyrovnání se s dopady smrti mého otce před několika lety.
Více o vývoji člověka se
můžete dočíst v našich knihách na stránce Ke stažení.
Jan František