neděle 29. listopadu 2020

Cesta podél hranic – den 72 a 73: z Dolního Přibrání přes Cetviny, Dolní Dvořiště a Horní Dvořiště k nejjižnějšímu bodu ČR, a pak do Vyšebrodského průsmyku (6. a 7. listopadu 2020)

    Jak už víte, na konci roku mám vždycky potřebu dojít na naší cestě k nějakému symbolickému místu. Sněžka mi nevyšla, ale s nejvýchodnějším bodem ČR i s Trojmezím mezi Českem, Slovenskem a Rakouskem to vyšlo (byť zejména to druhé jsem měla sto chutí vzdát). Pro letošek jsem si vyhlídla nejjižnější bod ČR. Z Trojmezí to bylo docela daleko, ale říkala jsem si, že záleží jen na nás, jestli to dáme. S covidovou situací se ukázalo, že to na nás nezáleží téměř vůbec. Pak to bylo chvíli nadějné, a pak zase ne. Tak jsem to nechala být. Až mi pak 25. října u rozcestníku v Dolním Přibrání došlo, že k tomu bodu opravdu můžeme dojít. Ideálně tedy ještě předtím, než napadne sníh 😊


    Za dva týdny jsme tu cestu uskutečnili; nebyla ale zdaleka tak spontánní, jako naše předchozí cesta. Tentokrát jsme to zvažovali a rozhodovali se. Na straně "pro" byla poměrně optimistická předpověď počasí (slunečno, jen místy mlhy), a taky přehledný terén a cesta bez výraznějších převýšení. Na straně „proti“ pak poměrně dlouhá vzdálenost, mrazivá rána, krátký den, složitá logistika (nezbylo než opět zvolit variantu „půjdeme si naproti“) - a nouzový stav, který nám ukládal být v devět hodin večer doma, nebo alespoň někde „jako doma“. S každým z těchto „proti“ jsme si pak na cestě užili své.

    Prvním protivenstvím byla mlha. Kraj jihočeských rybníků je pro ni jako stvořený, takže jsme s ní mohli počítat, ale nepočítali. Cesta autem nám tím pádem trvala déle, než jsme předpokládali, čímž se zkrátil čas na to, abychom plánovaných 20 km zvládli ujít za světla.

    Kousek za Kaplicí se mlha k naší radosti rozplynula a do Dolního Přibrání jsme dorazili v zářivém slunci. Těšila jsem se, jak vystoupím z auta, hodím batoh na záda a hurá po zelené značce do Cetvin. Vystoupila jsem - a zima mi málem vyrazila dech. Jirka neotálel, otočil auto a odjeli s Bondym do Cetvin s tím, že se na té zelené za hoďku potkáme. Já chvíli věřila, že mě chůze zahřeje, ale brzy mě to přešlo a navlékla jsem na sebe většinu toho, čím jsem mohla zimě konkurovat: svetr, šátek na krk, čepici, rukavice. Fascinovaně jsem zírala na sluncem zalitou přírodu v barvách vrcholného podzimu, a přitom napůl zmrzlou. Vizuálně babí léto, pocitově prosinec.

     S Jirkou a s Bondym jsem se potkali podle plánu. Společně jsme se pak vydali po žluté značce, kterou lemuje místní křížová cesta. Ta začíná u cetvinského kostela Narození Panny Marie, tvoří ji 14 zastavení a končí u kaple Panny Marie Lurdské, u níž pramení zázračná voda. Žlutá značka pak vede dál ke kamennému mostu, který je pěším přechodem do Rakouska (i když nyní vlastně není); my jsme se vydali po zelené značce údolím podél řeky Malše zpátky do Cetvin. 

    V Cetvinách Jirka s Bondym sedli do auta a vyrazili do Dolního Dvořiště, cíle naší dnešní cesty. Já se vydala po cyklostezce 34 stejným směrem. Cesta vede moc hezkou krajinou a křižují ji drobné potůčky - přítoky řeky Malše. Byť to bylo občas náročné, dokázala jsem si i přes ty potůčky udržet sucho v botách. Jirka takové štěstí neměl. Když jsme se potkali, informoval mě, že mě v dalším úseku čeká močálek, který si, stejně jako on, užiju až po kotníky. Ale ne :-) I tady se mi povedlo najít schůdnou cestu a úsek jsme překonali bez kneippování.  Ale zdrželo nás to; slunce se klonilo k západu a s časem to začínalo být nahnuté.

   U rybníka na potoce Tichá jsme ještě dobře viděli na rozcestník (pokračovali jsme odtud po červené), brzy nato začal ale náš černý pes splývat s krajinou. Pak zmizel ve tmě docela a nebýt vodítka, neměli bychom o něm přehled. Hodně se ochladilo a do mě se dala zima. Když jsme krátce po 17. hodině dorazili do Dolního Dvořiště, byla to úleva. Autem jsme se odtud vydali do Třeboně, kde jsme měli toho dne náhradní domov. Tma jako v ranci, a opět mlha. Až do Třeboně jsme z ní nevybředli. 

    V Třeboni najdete záchrannou stanici pro zraněná a hendikepovaná zvířata, kterou provozuje náš kamarád Honza. Stanice se před lety nastěhovala do poměrně rozsáhlého a značně zchátralého objektu bývalých jatek. Od té doby se tu se zvířaty zachází úplně opačně: dostanou tu první pomoc i veterinární ošetření a mají tu dobré podmínky pro rekonvalescenci. Jakmile to jde, vrací se uzdravená zvířata zpět do volné přírody. A když to nejde, zůstávají tu natrvalo nebo jsou převezena do okolních stanic pro handicapované živočichy. Budete-li mít cestu do Třeboně, určitě se tu zastavte. Zblízka tu spatříte dravé ptáky, vydry, lišku, domácího ježka nebo třeba mluvícího krkavce. Záchranu zvířat provází i postupná rekonstrukce objektu a kultivace okolního prostředí. Voliéry s dravci, záhony s lichořeřišnicí, rozhlehlý prostor pro vzdělávací programy, přírodní učebna, komunitní zahrada, kde si děti můžou pohrát i s vodou a pískem, environmentální výchova, ekoporadenství, zážitkové dny… Genius loci. Říká se, že karma je zdarma, Honzova cesta do nebe bude ale nejspíš poctivě odpracovaná. Pokaždé, když sem přijedu, je to tu o kousek účelnější, krásnější a lepší. Tentokrát tu navíc můžeme i přespat; naše zvíře sice nepotřebuje záchranu, pro nás s Jirkou to ale znamená řešení nouzového stavu 😊


    Druhý den je tím velkým dnem, kdy chceme dojít k nejjižnějšímu bodu. Proplujeme mlhou k Dolnímu Dvořišti, kde mě Jirka vyloží z auta a pokračuje do Horního Dvořiště. Podle názvu jsou to příbuzné obce, ve skutečnosti je ale od sebe dělí hezkých pár kilometrů. Ze dvou možností - cyklostezka 34 vedoucí blíže k hranicím a protínající Český Heršlák, anebo přímočařejší cesta po modré značce - volím modrou, protože je o 4 km kratší. I tak mě čeká cca 25 km a den je, jak víme, krátký. Jirka s Bondym mi po modré značce půjdou naproti.

    Cestu přes obec Rybník a první kilometry po modré zvládnu hladce, i když je mlha. Pak se mlha zvedne a cesta přede mnou se zdá být jasná a přehledná; něco se ale zvrtne a já pár set metrů před rozcestníkem u Lučínského potoka zabloudím, i když to tak nevypadá. Jdu po cestě, která má všechny parametry cesty předchozí, jen mi po čase dojde, že jsem dlouho neviděla modrou značku. Mrknu na mapu v mobilu a zjistím, že jsem dávno jinde a že se blížím k oné cyklostezce, po které jsem původně jít nechtěla... Naštěstí je tu signál. Volám Jirkovi a říkám mu, že dorazím později, odjinud a jinam. Nezní nadšeně, což se nedivím. Snažím se pak jít co nejrychleji a nezdržovat se ani focením;  Český Heršlák je ale natolik fotogenický, že se neovládnu :-)

    Z Horního Dvořiště přejíždí Jirka autem do Vyšebrodského průsmyku, zatímco já se vydám po modré značce směrem na Mlýnec. 6 km dlouhý úsek nevypadá podle mapy nijak složitě. Není to složité ani ve skutečnosti, ale trvá mi to déle, než jsem čekala. Cesta vede nejprve mezi loukami a pastvinami, a pak se zanoří do lesa, kde se potkává s Větší Vltavicí a Hajským potokem. Citelně se ochladí, ve vzduchu je vlhkost, pod nohama zamrzlé kaluže, tělo se vyrovnává se změnou teploty. Snažím se šetřit energií. Když se z lesa vynořím, následuje stoupání a já cítím únavu. Zbývající 3 km do Mlýnce mi přijdou opravdu dlouhé.

    Na rozcestí v Mlýnci na mě čekají Jirka s Bondym. Jirka vypadá … nervózně. Vysvětluje mi, že byť to tak možná nevypadá, jsme v časovém presu. Je téměř druhá odpolední, k nejjižnějšímu bodu to máme přes hodinu cesty, což by se dalo, ale není to konec; čeká nás ještě kus cesty lesním terénem přes kopec k průsmyku. V půl páté bude tma, a cesta temným lesem s černým psem v černočerné tmě… Temná představa. Je mi to jasné. Tak pojďme.

    Cesta po žluté přes bývalý Radvanov k pěšímu hraničnímu přechodu Radvanov/Rading je jako za odměnu: komfortní, pohodlná, se širokým rozhledem do kraje. K nejjižnějšímu bodu, který je odtud na dohled, dorazíme v 15:10. Shodíme batohy, vytáhneme mobily a čekáme, až se místem pokochá rodina, která dorazila před námi (je to tu poměrně těsné). Navzájem se vyfotíme (my je a oni nás), pak se rozloučíme - a místo je jen naše. Fotíme obelisk s památnou plaketou, fotíme rozcestník s nápisem Nejjižnější bod ČR, fotíme společné selfie. Pozdně odpolední slunce nám svítí do očí, takže je těžké tvářit se přirozeně, kolem rozcestníku je mokřad, takže není, kam šlápnout, no a je fakt náročné ulovit fotku, se kterou bychom byli oba spokojení... Čas letí, takže to s fotkou nakonec vzdáme a vracíme se zpět k hraničnímu přechodu. Kousek nad ním pak opustíme cestu a vydáme napříč lesem k Vyšebrodskému průsmyku.

   Pokud nebereme v úvahu rakouskou stranu, kde by to šlo jen pár set kroků od hraničního přechodu, tak je Vyšebrodský průsmyk opravdu nejbližší místo, kde se dá zaparkovat. Neznamená to ale, že je snadno dostupné. Znamená to přejít Radvanovský vrch a pak pokračovat po okraji lesa (ale ne příliš po okraji, aby nás nebylo vidět), a taky přejít Boršíkovský potok (což je snazší, než jsem si myslela), a pak zdolat ještě jeden kopec. Podaří se nám to zvládnout za světla, resp. za šera. U auta jsme chvíli před půl pátou.

    Hraniční přechod ve Vyšebrodském průsmyku je úplně pustý a já si chvíli prohlížím, co je tu k vidění: česká vlajka, památník československým hraničářům, hraniční kameny, a taky obrázek svatého Jiřího, kterak na bílém koni zabíjí draka. To mi přijde na závěr naší letošní cesty opravdu symbolické 😊

    Cesta domů je hodně náročná: mlha jak v prádelně, silnice namrzá, tvoří se kolony. Domů dorazíme fyzicky odrovnaní a psychicky vyřízení. Říkám si, že to má být přece cesta pro radost... a jestli to tedy stálo za to. Za pár dní mě to ale přejde. Jasně že stálo 😊


A co dál? Šumava a Český les. Do Aše to máme ještě 405 km.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                (Ingrid)


pondělí 16. listopadu 2020

Cesta podél hranic - den 70. a 71: z Dobré Vody přes Černé Údolí, Terčinu Huť, Stříbné a Janovy Hutě do Pohoří, a pak podél hranic do Dolního Přibrání (24. a 25. října 2020)

Tuhle cestu si budu pamatovat z několika důvodů. Tím prvním je fakt, že jsem s ní vůbec nepočítala. Uprostřed léta jsem sice pevně věřila, že se letos na hranice ještě několikrát vydáme, pak ale vyběhla covidová čísla opět vzhůru, a já se den za dnem smiřovala s tím, že si krásu podzimní přírody pro letošek užiju jen v okolních parcích. A tak když mi Jirka koncem října v pátek večer řekl: “Hele, pojeďme na hranice! O víkendu má být krásně a já bych rád šel kus pěšky.” -  chvíli jsem na něj zírala jako na Marťana. Vzápětí jsem vybalila pár svých “Ale…”, zatímco se mi to přeskládávalo v hlavě, pak jsme si otevřeli mapu a vymysleli plán, pak jsem si šla sbalit batoh, a v deset večer jsem se začala těšit 😊 

Et voilà, v sobotu 24. října jsme opět v Dobré Vodě u Nových Hradů. Já začínám svoji další podélhraniční cestu právě tady, zatímco Jirka s Bondym přejedou autem do Pohoří, odkud mi půjdou naproti. Ještě než se rozloučíme, Jirka se ujišťuje, že vím, kudy půjdu a kde se potkáme. Jeho nervozitu chápu: když se za chůze trochu zasním, umím zabloudit i cestou na nákup. Stejně tak beru vážně jeho větu “Když potkáš nápisy v němčině, tak je to problém.” S ohledem na uzavřené hranice jsem ale zvolila trasu, na které snad ani zabloudit nejde, a jsem rozhodnutá snít tentokrát jen minimálně. Ještě předtím se ale na pár chvil zasním v dobrovodském Kostele Panny Marie Těšitelky; tohle místo mám nesmírně ráda a jsem vděčná za možnost tu chvíli být. Pak vyrazím na cestu, nejprve po silnici přes Hojnou Vodu do Černého Údolí, a pak po zelené značce přes Žofín k Huťskému rybníku.

Hojnou Vodou jen proběhnu; od zdejšího Zvonu setkávání je krásný rozhled do kraje, dnes je tu ale hodně lidí. I další cca 6 km dlouhý úsek po silnici do Černého Údolí projdu co nejrychleji (je to povětšinou z kopce, takže to jde samo). V Černém Údolí opouštím standardní civilizaci a odbočuji po zelené značce na území zaniklých vsí, vojenských signálek a zakázaných cest. Počasí je příjemné, cesta pohodlná, nikde nikdo, jen já a podzim v plné kráse. 

Cestou přes Žofín k Huťskému rybníku se počasí promění a u rybníka prší natolik, že musím vytáhnout pláštěnku. Rybník tone v zádumčivé atmosféře. Pokračuji dál po cyklostezce 1193. Déšť postupně ustává, brzy potkám Jirku s Bondym a zbývajících 9 km dojdeme společně. Krajina, kterou procházíme, je místy tak odlehlá, až si kladu otázku, zda tu nerušíme... V místech zaniklých osad a sklářských hutí je ale zřejmé, že tu žili lidé. Po cestě leží bývalá Terčí Huť, Stříbrné Hutě, Janovy Hutě – sklárny, které kdysi vyráběly nejlepší křišťál v Čechách a jejichž rubínové, broušené či malované sklo nacházelo odbyt ve Vídni, v Terstu, ve Francii a řadě dalších zemí. Do dnešních dnů z nich nezbylo nic, přítomnost lidí je ale v krajině dosud patrná. Stejně jako schopnost přírody vzít si nazpět to, co jsme si na ní před pár desítkami let vydobyli. 

Cesta rychle ubíhá a my ještě před setměním dorazíme k Pohoří, kde se nám spolu se západem slunce poštěstí uvidět i duhu. To je další z důvodů, proč si tuhle cestu budu pamatovat.

Ráno je mrazivé, slunce ale rychle nabírá na síle a jinovatka roztaje dřív, než si ji stihnu vyfotit. Pohoří je v ranním slunci a podzimních barvách velmi fotogenické a já doufám, že jeho krása bude na rozdíl od jinovatky trvalá. Místo, které téměř zaniklo a postupně zase vzniká, se neodvážím popisovat, abych to nepokazila. V tichosti jím projdeme, chvíli se zdržíme v prostoru kostela Panny Marie Dobré rady, a pak zamíříme po zelené značce na 3 km vzdálený Kamenec - nejvyšší vrchol české části Novohradských hor, který leží kousek od česko-rakouské hranice. 

Cesta vede malebnými Pohořskými slatěmi, které jsou prameništěm Pohořského potoka, vrchol Kamence je ale ukryt v lesích. Tvoří jej několik impozantních skalních útvarů, mezi nimiž objevíme i sošku strážce zdejšího místa (alespoň si to myslíme). Z vrcholu kopce se vrátíme kousek zpět a po neznačených cestách dojdeme na Třítankovou cestu. Já tu navážu na svou starou známou cyklostezku 1193, zatímco Jirka se s Bondym vrátí do Pohoří k autu, aby pak přejeli do Dolního Přibrání, odkud mi půjdou naproti. 

Cca 9 km dlouhý úsek, kterým procházím, vede tzv. Spodním zakázaným prostorem; z levé strany jej lemuje Hranický potok a později řeka Malše, po pravici se občas objeví skalní útvar, jinak je ale cesta poměrně monotónní. Na kole by to bylo rychlejší, takhle mám ale šanci tohle území opravdu vidět. Podzim je pro mě nejkrásnějším ročním obdobím a toho, co na něm miluji, je tady na rozdávání: záplava barev, podzimní slunce, vlhkost ve vzduchu, spadané listí pod nohama, hořká vůně tlení... Ale nezasním se přespříliš, nezabloudím a po hodině a půl potkám Jirku s Bondym. Společně dojdeme lesem a loukami do Dolního Přibrání, odkud pojedeme domů. 

V Dolním Přibrání koukám na rozcestník a tyjo, Vyšší Brod je odsud pouhých 42 km... Vzpomenu si na své plány na začátku roku, kdy jsem si říkala, že letos by bylo fajn dojít na nejjižnější bod České republiky. A ten leží na hranicích právě pod Vyšším Brodem. Byť jsem to v průběhu roku (s ohledem na covid situaci) vyhodnotila  jako nereálné, u rozcestníku v Dolním Přibrání to vypadá jako dobrý plán. Tím pádem to nejspíš brzy budu já, kdo přijde s větou: "Hele, pojeďme na hranice!" 😊

                                                                                                                                  (Ingrid)