Cesta pro porouchané auto do Španělska, na které bylo všechno jinak, než jsem čekal

V dubnu jsem s kamarády opět putoval ve Španělsku dva týdny směr Santiago de Compostela. Stejně jako v předchozích letech jsme se na pouť dopravovali mým mikrobusem. Tam dojel celkem bez potíží, ale na cestu zpět již nenastartoval. Nefungoval imobilizér. V servisu si napřed mysleli, že se porouchal čip v klíči, ale ukázalo se, že problém je v řídící jednotce a v nějakém kabelu u motoru. Museli jsme se s kamarády vrátit vlakem do Barcelony a z ní letadlem domů.

Doma jsem sehnal příslušné náhradní díly, objednal letenku a vlakovou jízdenku. Na cestu jsem vyrazil v pondělí dopoledne. První změny proti mému očekávání nastaly hned na letišti. Přestože se můj batoh již mnohokrát vešel svými rozměry jako kabinové zavazadlo, tentokrát ne. Chvíli jsem to zkoušel. Paní za přepážkou napřed říkala, že si za něj budu muset připlatit. Nakonec nabídla, že jej mohu poslat v zavazadlovém prostoru zdarma. Díky. Počítač mi předělil místo do poslední řady, bez okének a bez možnosti sklopit sedačku. Nevadí. Dvě hodiny to vydržím. Najednou přišla letuška, že letadlo je na ocase moc těžké, a přemístila mne ještě s jedním pánem do druhé řady na sedadla první třídy. Díky.

V Barceloně jsou vyhlášené zácpy. Měl jsem obavu, jestli stihnu vlak do Pamplony. Zácpa byla, všechno stálo, ale jen ve směru na letiště. Cesta do středu města byla volná a autobus bez většího zpoždění projel. Díky. Vlak byl povinně místenkový a úplně plný. Jen vedle mne zůstalo volné sedadlo a já si mohl natáhnout nohy. Díky. V Pamploně je obtížné sehnat levnější ubytování; jsou tu jen hotely kolem 50 EUR za noc. Zastavil jsem se v místní ubytovně pro svatojakubské poutníky, ale moc nadějí jsem si nedělal. Obvykle je po 16. hodině plno a teď bylo skoro osm večer. Měli dvě poslední volné postele. Díky.

Druhý den ráno jsem již před začátkem pracovní doby čekal u brány servisu. Očekával jsem, že řídící jednotku zasunou, kabel připojí a za hodinku či maximálně za dvě vyrazím k domovu. Ne ne. Oprava trvala až do 18 hodin. Udělal jsem si tedy malou pouť do městečka Irache, kde teče z kohoutku na zdi víno pro poutníky zdarma. Díky.

Přes den mi přišla sms od syna, že ve Francii jsou velké stávky, při kterých stávkující obsadili rafinérie na benzin a většina pump zavřela. Ach jo. Chtěl jsem projet nejkratší cestou – dlouho Franciií a pak Německem. Francii ale na jednu nádrž neprojedu. Musím jet Španelskem kolem Pyrenejí. Nabrat plnou  nádrž před hranicí a projet Provence do Itálie. Cesta se protáhne asi o 500 km.

Vyrážím po 18. hodině a v jednu v noci jsem u poslední španělské pumpy. Otevírají v šest ráno. Spím v autě u pumpy, ráno v šest nabírám plnou nádrž a vyrážím. Snažím se jet mimo placené úseky dálnic. Postupně se dostávám až do Montpelier, jde to ale velmi pomalu. Hledám nějakou kratší cestu. Navigace mne vede na pobřeží krajem Camarque. Jsou zde laguny, bažiny, bílí divocí koně a nádherní ptáci. Nejkrásnější jsou plameňáci. Když se celé hejno něčeho lekne a přeletí mi těsně před autem, je to, jako kdyby mi před oknem letěly ohnivé šípy. Nádhera.

Najednou se objevila cedule Santes Maries de la Mer. Kdysi jsem někde zahlédl něco o tom, že se do Provence připlavily Ježíšovy Marie. Intuitivně se rozhoduji, že se do městečka podívám. Za chvíli jsem u něj, všude plno aut. Policisté nás odklánějí k parkování na louce. To je divné. Zaparkuji a jdu ke kostelíku. Přicházím v 11 hodin.

V okamžiku, kdy jsem došel až ke kostelu, se najednou silně rozezněly zvony. Za chviličku se z kostela vyhrnul dav lidí. Protlačil jsem se bočním vchodem dovnitř a zjišťuji, že jsem ke kostelu přišel přesně v okamžiku, kdy zpět na své místo dosedla schrána s ostatky Marie Jakubovy – matky apoštola Jakuba staršího a Marie Salomé, matky apoštola Jakuba menšího. Byla totiž pravidelná slavnost Marií, během které se schrána vyjímá z kostela ven a se zpěvy věřících putuje městečkem. Slavnost se koná vždy 25. 5. - v den a hodinu, kdy jsem dorazil! Díky.

Schrány se mohu dotknout. Velmi silný okamžik. Pod oltářem se schránou je krypta a proudí do ní davy lidí. To jsem zvědav, co tam je. Vystojím frontu a dole se mohu dotknout sochy svaté Sáry.

Podle oficiální církevní verze to byla služka obou Marií. Podle neoficiální verze byla na lodi ještě třetí Marie – Marie Magdaléna, a Sára prý byla její a Ježíšova dcera. Kdo ví. Každopádně Sára je hlavní svatou Cikánů a tuláků. Jsem takový tulák, a tak je tedy Sára i mojí svatou. Díky. Před kostelem mne odchytila stará slepá cikánka. Dává mi požehnání na ruce a za dost euro mi dává (tedy spíše prodává) přívěšek se svatou Sárou. Díky.

I další cesta byla jiná, než jsem počítal. Musel jsem na placené dálnice. V Itálii jsou ale k mému překvapení relativně levné oproti Francii. Cestou několik zácp, jedna bohužel i v mém směru. Před půlnocí jsem dorazil k synovi do Rovereta, přespal v posteli, a další den jsem s několika zácpami (naštěstí ty bez pohybu, dlouhé mnoho kilometrů, byly v protisměru) postupně dorazil až domů. Za 49 hodin jsem ujel 2500 km a řídil 29 hodin.

Jsem osudu a své intuici velmi vděčný za tuto cestu, hlavně za zážitek v Camarque a v kostele Marií z moře, které se vrátily na své místo přesně ve správnou dobu. I vám se mohou dít podobné věci, když se otevřete své intuici. Základní pravidla práce s intuicí najdete i v naší knize.

                                                                                                            Jan František Bím

Na zemi

“Pořád někde lítáš,” řekla mi kamarádka, když jsem si povzdychla, že se mi hladký průběh všedních dnů v poslední době poněkud vymyká z rukou:  s rozkvetlým a rozbujelým jarem jsem zaplavená vůněmi, barvami, změnou teplot i překotnou energií. Ztrácím nadhled, ztrácím věci, ztrácím se v myšlenkách a fantaziích, emoce lítají nahoru-dolů, co chvíli si zvrtnu kotník a občas mi poněkud překotně tluče srdce. Chtělo by to klid, stabilitu, oporu, jistotu. Pevnou půdu pod nohama. A ta je přímo pode mnou. Stěhuji se na zem.

Na zemi se dá dělat spousta věcí: jíst a pít, pracovat, psát maily, povídat si s někým, číst si, kreslit si, psát si deníček, sledovat film nebo se jen tak povalovat. Pokud jde o jídlo, některé na zemi dokonce lépe chutná. Třeba sushi. Nebo zelený čaj, ten má na zemi opravdu zemitou chuť. A když už sedíme na zemi, můžeme jíst rukama! Můžeme si tak s jídlem i trochu pohrát a intenzivněji vnímat barvy, teplotu, strukturu, vůni a chuť jídla.

S prací se na zem přesouvám tehdy, když potřebuji uvažovat pragmaticky a dodat něco opravdu reálného. Anebo když jde o rutinní práci. Anebo když chci brát ohled na svá záda. Vezmu větší krabici, položím ji na zem, dám si na ni notebook, sednu si k němu a zadek si při tom podložím pevnějším polštářem. Protože to není až tak pohodlné jako na kancelářské židli, nutí mě to častěji měnit polohu, poposedávat, rovnat záda, měnit polohu nohou. Každých půl až třičtvrtě hodiny se musím zvednout, protáhnout se, udělat pár kroků nebo protahovacích cviků. Tělo pookřeje, mozek se okysličí a lépe mi to pak myslí. A taky mě to nutí být co nejefektivnější a tolik se s prací nepárat.

Když s někým potřebuji probrat situaci nebo projekt, ve kterém je chaos, kterému chybí ukotvení, ve kterém se ztrácím nebo nemám jasno  v prioritách, rozložíme si ho na zemi a sedneme si k němu nebo nad ním posedáváme v dřepu. Kontakt se zemí a naše vlastní uzemění pak dodají projektu strukturu, přehled a stabilitu.

Na zemi se dobře protahuje, medituje, relaxuje, a taky hraje. Malé děti to přinejmenším tuší a na zemi (a často i se zemí) si hrají nejraději.  V dospělém světě ale jako bychom dávali přednosti pohledu svrchu: vysoké podpatky, barové stoličky, nejvyšší patra mrakodrapů pro nejvyšší vedení firmy, život na vysoké noze. Po čase pak můžeme zjistit, že sednout si na zem není až tak jednoduché. Na lekcích jógy, na meditacích, kde se sedí v kruhu, na akcích se spoustou hostů, kde se sedí, jak se dá, nebo právě při hře s dětmi se pak stává, že lidem činí potíže se na zem posadit, vydržet na ní sedět, a pak z ní zase vstát. Ve světě mimo Evropu a Severní Ameriku přitom lidé sedí na zemi běžně i ve vyšším věku. Mají také lepší držení těla, jsou celkově ohebnější a vyzařuje z nich víc životní energie.

Možná se se zemí přátelíte a pobývat na ní je pro vás běžné. Pokud ne, stojí to za vyzkoušení. Jarní období s letními teplotami svádí k tomu vzít deku, přibalit nějaké jednoduché jídlo (třeba sýr, jablka, mrkev a olivy), přizvat pár kamarádů a jít si sednout někam za město do trávy. Rázem můžete na zemi nejen jíst a pít, ale i povídat si. A pokud se vaše tělo na delší sezení na zemi zatím necítí, můžete jej střídat se sezením v dřepu. Dřep s patami na zemi má totiž pro tělo blahodárné účinky: uvolňuje svaly a šlachy kolem páteře, pomáhá zachovat si pružná záda, přispívá k plnému prokrvení pánve, uvolňuje energetické meridiány. Přitom běžný Evropan často nebývá v pozici dřepu ani jedinkrát za den. (Jak se naučit sedět v dřepu, popisuje cvičení “Židle nomáda”, které najdete níže a které je uvedno i v naší knize.) A je tu i třetí možnost, jak pobývat na zemi: lehněte si na ni ☺

Ať je vám země podporou i oporou a kéž vám vědomý kontakt s ní přináší do života uzemění a klid.

Židle nomáda

Začněte pomalu nacvičovat dřep s patami na zemi. Pokud zpočátku neudržíte rovnováhu, dejte si pod paty knihu nebo několik časopisů. Seďte ve dřepu jen tak dlouho, dokud vás nezačnou bolet kolena, kyčle nebo achilovky. Nepřepínejte se. Je lepší sedět v dřepu několikrát za den chvilku než jedenkrát dlouho. Postupně dobu sedu v dřepu prodlužujte. Zkoušejte se postupně v dřepu co nejvíce předklánět, aby došlo k plné relaxaci zad. Za několik týdnů se dostanete k tomu, že si v dřepu budete moci číst, pracovat či klábosit. Uvidíte sami, jak se vám uvolní záda, přibude vám energie, zpevní se a současně zpružní šlachy kolen a kotníků. Také se budete mnohem lépe vyprazdňovat, díky čemuž se vaše tlusté střevo může zbavit dlouhodobě usazených toxických kalů, a mohou se tak vyřešit i chronické potíže s játry, ledvinami a kůží.

Ingrid Němečková

Hrubé domácí štěstí

Ve středu 18. 5. 2016 se v Praze v kinosále paláce Lucerna uskuteční konference s názvem Šťastné Česko 2016 – Den na podporu Hrubého domácího štěstí. Na konferenci vystoupí několik zajímavých řečníků včetně mezinárodních hvězd typu Deepaka Chopry a Erica Pearla. Téma Hrubého domácího štěstí mě zaujalo, a protože se konference koná už zítra, řekli jsme si v týmu, že jej budeme publikovat mimořádně už dnes, a ne až v neděli odpoledne J

Informace o konferenci na mne vyskočila z jednoho emailu. Chvíli jsem přemýšlel, co to vlastně Hrubé domácí štěstí je. Po chvíli jsem si uvědomil, že je to termín, který používají v Bhútánu namísto našeho Hrubého domácího produktu (HDP). V této krásné Himalájské zemi nedělají statistiky, kolik čeho vyrobí a prodají, ale co se stalo takového, že se lidem v zemi lépe žije a jsou šťastnější. Ten koncept se mi moc líbí. 

Na konferenci z pracovních důvodů jít nemohu, tak jsem si ve své mysli alespoň začal hrát se slovy HRUBÉ DOMÁCÍ ŠTĚSTÍ. Chvíli jsem si je tak převaloval v hlavě, a pak mi přišlo, že ta slova k sobě nějak nepasují. Jak může být štěstí hrubé? Existuje nějaké ne-hrubé štěstí? Existuje třeba nějaké jemné štěstí? Jak se od sebe liší hrubé a jemné štěstí?

Pak mne zaujalo to domácí. Domácí štěstí. Co to vlastně je, takové domácí štěstí? V hlavě mi běží definice: domácí štěstí je štěstí, které jsme si zavřeli doma. Pěkné, dobře opečované domácí štěstí. Takové naše malé štěstíčko schované před ostatními tam venku. Takové vpravdě české štěstí, co je jen pro domácí. Hostům ani cizákům do našeho domácího štěstí nic není. A basta.

Nakonec mi z toho všeho zbylo štěstí. Něco, co všichni chtějí, a málokdo má. Jak je to možné? Tolik se po štěstí pachtíme, a přesto většině lidí nějak proklouzává mezi prsty. Možná je chyba v použití podstatného jména místo přídavného; možná není potřeba mít štěstí, ale být šťastný, případně se šťastný cítit. Nejsem si jistý, zda mám nějaké štěstí, ale občas - a docela často - mám pocit, že jsem šťastný. Někdy vyplyne z láskyplného objetí s mojí ženou, jindy z pěkného rozhovoru, a někdy se dostaví jen tak, sám od sebe. Taky se vám to stává a jste někdy šťastní? Věřím, že ano. Možná si ale takových chvil málo všímáte. A tak navrhuji: pojďme naše osobní okamžiky štěstí zachytávat a zapisovat si je. Snažme se každý den zapsat alespoň něco. Dobře se k tomu hodí Deník vděčnosti.

Deník vděčnosti je jednoduchá metoda, která vám zpříjemní závěr každého dne; i ve dnech, kdy vám není dobře, pomůže cítit se na konci dne lépe. Pokud se pro ni rozhodnete a zavedete ji jako pravidelný rituál, může vám doslova změnit život. Potřebujete k ní běžný diář, zápisník či pár listů papíru, tužku - a chvíli času na konci každého dne. Než jdete spát, najděte si klidné místo (třeba postel) a zamyslete se krátce nad uplynulým dnem. Uvědomte si věci či události, které byly dobré, ze kterých máte příjemný pocit, za které jste vděční. Nemusí to být nic “velkého”, stačí slunečný den, šálek čaje, milé setkání, úsměv či poděkování. Vyberte si tři až pět takových událostí a zapište si je. A pak za ně v duchu či nahlas poděkujte.

Věnujte se tomuto rituálu každý den, i tehdy, kdy jste unavení či máte pocit, že vám chybí síla. Když budete mít zápisník a tužku hned po ruce, zabere vám to opravdu jen pár minut. Vydržíte-li alespoň dva týdny, zjistíte, že jste vůči dobrým věcem vnímavější a že jich ve vašem životě jakoby přibývá.  Stojí za to vyzkoušet to.

Pokud budeme všichni v Česku vědomě prožívat, a pak zaznamenávat všechny okamžiky štěstí a vděčnosti, možná pak bude Hrubé domácí štěstí České republiky ještě vyšší než v Bhútánu J 

Jan František Bím

Muž, který sázel stromy

Několik let zpátky, když jsem ještě byl ředitelem CK Adventura, jsem měl v ředitelské kanceláři nástěnku. Na ní byly různé manažerské věci, obrázky a grafy. V rohu bylo písmem, které bylo tak velké, abych ho přečetl ze své pracovní židle, a tak malé, aby ostatní nepřitahovalo, napsáno jméno Elzéard Bouffier. Někteří ho možná znají, většině lidem asi nic neříká. Je to jméno mého největšího duchovního učitele.

Elzéard Bouffier je hrdina knížky Jeana Giona Muž, který sázel stromy. Do svých padesáti let žil běžným životem. Měl ženu, děti a nějakou práci. V knize jsou žena a děti pouze naznačeny, o práci tam není nic. Kam se žena a děti poděly, není známo. Již nebyly. Muž byl ostatními a asi i sám sebou považován za starého a neužitečného. Odstěhoval se tedy do předhůří Alp, které po rychlém vytěžení lesů koncem 19. století vypadalo jako poušť. Měl psa a několik ovcí, které pásl. Rozhodl se, že v té poušti začne sázet stromy. Ne proto, aby udělal dobrý skutek nebo aby se cítil užitečný. Ne. Jen proto, že mu to přišlo jako dobrý nápad. Každý večer vybral z velkého pytlíku 100 dobrých žaludů a namočil je přes noc do vody. Druhý den šel se svými ovcemi, železnou tyčí stokrát rýpl do země, udělal důlek, do něj umístil žalud a nohou nahrnul hlínu. Nic těžkého a velkého. Mohl by to udělat kterýkoliv člověk, který má dvě ruce a dvě nohy.

Takto to dělal každý den. Každý den zasadil 100 dubů, později přidal javory, buky, břízy, olše či jasany. V Evropě zuřila první světová válka. Náš muž o ní nevěděl. Sázel každý den své stromy. Po válce přišlo oživení a pak velká krize. Náš muž ani o jednom nevěděl. Chodil po horách, kde se část pouště proměnila v háje mladých stromů. Každý den zasadil svých 100 stromů. Již nechodil s ovcemi, protože mu okusovaly jeho malé stromky. Přišla a zase odešla druhá světová válka. Náš muž o ní nic nevěděl. Chodil po horách a sázel stromy.

Takto chodil a sázel stromy asi 35 let. Začal kolem padesátky a skončil kolem osmdesáti pěti let. Nikdo nevěděl (kromě autora knihy, který ho občas jezdil navštěvovat), že stromy sází on. Všichni včetně Státní správy lesů si mysleli, že les vyrostl sám od sebe. Po 35 letech každodenní práce velký les. Miliony stromů. Mezi stromy začaly znovu zurčet potoky. Objevila se divoká zvířata. Na okraji lesa našlo své domovy kolem 10 000 lidí. Jak píše autor knihy: „vzniklo dílo hodné Boha“.

Toto neuvěřitelné dílo vykonal jeden prostý muž po skončení svého aktivního pracovního života. Vykonal jej nikoli proto, aby mu někdo poděkoval, aby ho někdo ocenil, aby si vydělal velké nebo malé peníze. Ne. Vykonal ho proto, že mu to přišlo dobré. Jen tak.

V rámci tohoto díla hodného Boha ale nedělal nic zvláštního. Dělal úplně obyčejné věci, které může udělat skoro každý zdravý člověk. Večer vybral 100 pěkných žaludů. Druhý den chodil krajinou, rýpal tyčí do země a zašlapoval žaludy. Jen to dělal každý den a dělal to dost dlouho.

Podle knihy je natočen krásný animovaný film, ve kterém text knihy čte Marek Eben. Podívejte se na youtube. 

Nedávno jsem na internetu objevil současného muže, který sází stromy v poušti. Jmenuje se Yacouba Sawadogo a žije v Burkině Faso. Za 30 let usilovné práce lokálně zastavil rozšiřování Sahary úplně stejným způsobem jako Elzéard Bouffier před zhruba 100 lety v jižní Francii. Přečíst si o něm můžete na http://www.rozhlas.cz/plus/svet/_zprava/muz-ktery-zastavil-poust--1604158.

Osobně znám jednoho muže, který sice nesází fyzické stromy, ale dělá podobnou záslužnou činnost. Jmenuje se Pavel Třešňák. Jeho osobní příběh je hodně těžký. Jeden z nejsilnějších, které znám. Jeho obtíže stále pokračují. Přesto se zhruba ve stejných letech života jako Elzéard Bouffier rozhodl „sázet své stromy“. Každé pondělí ráno rozesílá lidem, kteří se o to přihlásili na http://pondelrano.blogspot.cz/, krátký email s povzbuzujícím textem a pěknou fotografií, kterou sám vyfotil. Je pro mne velkou inspirací. Jen tak. Nic za to nechce. Prostě mu to přijde dobré.

Možná, že i vy jste připraveni začít „sázet své stromy“. Stačí dělat něco obyčejného často (nejlépe každý den) a dostatečně dlouho. Stejně jako Elzéard Bouffier.

V naší knize Cesta (ne)obyčejného člověka 1 najdete cvičení, které ve vás může tuto touhu a schopnost probudit. Jedná se o Cvičení semene.

Klekněte si na zem, sedněte na paty a předkloňte se tak, aby se vaše čelo dotklo země. Ruce položte dozadu volně podél těla.

Soustřeďte se na svůj dech a úplně se zklidněte. Jste jako malé semínko, které spí v půdě a čeká na svoji příležitost vyklíčit. Začněte trochu rychleji dýchat. Uvnitř srdce najednou cítíte, jak semínko ve vás dostává impuls. Cítíte, jak se z hloubi vašeho srdce šíří vlna vzrušení a pohybu. Projeví se drobným pohnutím konců prstů. Vlna roste. Prsty se pohybují stále více. Za chvíli se rozpohybují celé ruce, zlehka se chvějí a chtějí se zvednout. Na vlnu energie reaguje i vaše tělo a pomalu se narovnává. Semínko klíčí a převádí svoji vnitřní sílu do pohybu. Za chvíli je tělo již vzpřímené a ruce se jakoby samy zvedají vzhůru. Předkročíte jednu nohu a postupně se postavíte. Cítíte, jak vás zevnitř něco táhne vzhůru. Je to síla semene ve vás. Už stojíte, ruce se stále vztahují vzhůru. Nakonec vás tah v rukách přinutí stoupnout si na špičky.

Stále se zvedáte, tělo se napíná a plní energií. Již to nejde dál; obrovské napětí, něco ve vás chce stále výš, ale tělo již výš nedosáhne. Najednou přijde impuls, něco z vašeho srdce prudce vyletí vzhůru a z úst se ozve nesrozumitelný výkřik – prudké vydechnutí. Jste uvolnění a radostní.
Toto cvičení provádějte minimálně po dobu 7 dní, nejlépe po ránu a pokud možno vždy ve stejnou dobu. Velkou změnu přinese, když vydržíte toto cvičení praktikovat každý den po dobu 40 dní.

Jan František Bím

Proč kniha vznikla

Tak, a je to tu. Dnes viditelně startuje nová etapa mého života. Stal se ze mě spisovatel a spoluautor. Jak se to stalo? Takový neobyčejně obyčejný příběh.

Již několik let mi kamarádi a hlavně moje maminka říkali, že bych měl napsat knihu. Důvodem bylo, že podle nich jsem za sedm let, co doprovázím lidi na poutích krajinou českou i jejich krajinami vnitřními, nasbíral dost příběhů a získal náhled na život dnešních lidí. Mně osobně se do psaní nechtělo.

Zlom nastal těsně po Vánocích 2015. Měl jsem jet s manželkou a synem na zimní expedici do Norska, zažít pořádnou zimu se stany v divočině plání Handargerviddy. Den před odjezdem jsem si ale při jedné hře poranil šlachy v koleni a dcera mě musela odvézt na chirurgii. Odtud jsem se vrátil s ortézou znehybňující nohu. Bylo jasné, že do Norska nepojedu.

Objednal jsem se tedy na pobyt ve tmě. Čtvrtý den se najednou otevřelo mé tvořivé vědomí a začalo chrlit knihu; takovou transformační výkladovou cvičebnici, která by měla mít tři díly. Trvalo to asi 24 hodin. Náměty tekly a tekly. Nedalo se to zastavit.

Po návratu domů jsem dost změnil svoji práci. Najednou bylo potřeba psát. V prvních dnech to šlo samo, ještě pod vlivem zážitku ve tmě. Později už to tak snadno nešlo, ale přesto jsem dál psal a psal.   

Po nějakém čase byl první díl textově hotov. Dal jsem jej k jazykové korektuře kamarádce z meditací Ingrid. Ta se do korektury pustila opravdu s vervou, začala se ptát, a navrhovala změny. Za chvíli mi bylo jasné, že se má stát spoluautorkou.

Přeji pěkné zážitky při čtení, a hlavně při praktikování cvičení a metod, které jsou pro vás v knize připraveny.

Jan Bím

Kdyby mě před půl rokem někdo požádal, abych s ním napsala knihu o tom, jak se stát tvůrcem svého života, nejspíš bych se trochu lekla. A pak bych odmítla s tím, že toho o životě ještě nevím dost. A tak ke mně kniha přišla nenápadně, přes jazykovou korekturu. Na to jsem expert. Baví mě pomáhat textům k tomu, aby se lidem dobře četly. Jenže v Honzově knize byla hromada témat, která mi rezonují a na která se, jak jsem zjistila, taky cítím být “expert”. A tak jsem kromě vylepšení textů připravila i návrh, jak vylepšit celou knihu. Trochu jsem se bála, že se lekne a že to odmítne. Nelekl se a neodmítl. Návrh přivítal, nabídl mi spoluautorství, a když jsem se s tou myšlenkou vyrovnala a přijala to, většinu toho vylepšení pak delegoval na mně. Byla to krásná práce i radostná spolupráce, a já jsem za tu příležitost vděčná. Spolu s Akou a obrázky a Eliškou a blogem a grafikou a Facebookem je to pro mě nová příležitost, jak být tvůrcem vlastního života.

Ingrid Němečková

“Ako, zvládla bys nakreslit cvičení Pět Tibeťanů?”... “A rozkreslit let paraglaidisty?”... “Paráda. A ještě by byly dobré oddělovače textu...”  A tak se z původních několika vysvětlujících obrázků postupně stala ilustrace celé knihy. K ilustraci jsem přidala titulní stránku a pak i celou grafiku blogu. Kreativní práce, navíc spojená s dobrou věcí - to mě ba ;)

Aka Bímová

“Eliško, přijde čas, abys začala šířit knihu,” slýchávala jsem od Honzy od ledna. Ten čas právě přichází. Pokud mi něco dává smysl, tak to umím rozpohybovat do světa. S Cestou (ne)obyčejného člověka souzním, protože poznávám milníky a cvičení, které mě provázely nebo stále provází a které mě vedou k naplňování citátu od Gándího: “Buď tou změnou, kterou chceš vidět ve světě.”

Eliška Pácaltová

Kniha je k dispozici v sekci Ke stažení