pondělí 5. listopadu 2018

Cesta podél hranic – den 48. a 49: Z Třince přes Čantoryji, Velký Stožek a Krkavici k nejvýchodnějšímu bodu ČR a do Bukovce (27. – 28. října 2018)

Konec roku svádí k bilancování a konec poutnické sezóny pár týdnů před koncem roku na mě působí zrovna tak. Navíc mám každý rok ambice zakončit naše putování podél hranic něčím symbolickým. Loni jsem si přála vylézt před koncem roku na Sněžku; nakonec to nevyšlo, a pak se mnou prý přes zimu nebylo k vydržení. Letos  nám to co do vzdálenosti hezky vycházelo k nejvýchodnějšímu bodu České republiky. Předpověď počasí sice věštila vytrvalý déšť, Jirka ale souhlasil, že pokud nedorazí vichřice nebo padající trakaře, vypravíme se na cestu (asi to se mnou tu loňskou zimu bylo opravdu zlé). A tak jsme se na konci října vydali k hranicím zdolat úsek, který bude v letošním roce zřejmě poslední.
Do Třince, kam jsme před pár týdny dojeli na kole, jsme přijeli v pátek pozdě večer vlakem. Ráno jsme se vydali od nádraží Třinec centrum po žluté značce, minuli třineckou nemocnici a došli k červené značce, které jsme se pak drželi až k rozcestí pod chatou Čantoryjí. Odtud jsme  pokračovali po žluté k chatě na Čantoryji. Počasí toho dne výletům dvakrát nepřálo, i tak jsme ale museli ve zdejší restauraci o místo málem zabojovat. Polévka zvaná žurek podle polského receptu byla moc dobrá a Jirkův guláš údajně též. Od chaty jsme se vydali k vrcholu Velké Čantoryje a k místní rozhledně, ze které je moc hezký rozhled přes celé Slezské Beskydy. Když jsme vystoupali nahoru, byla tu dobrá desítka lidí; do kraje se ale nikdo nerozhlížel. Všichni fotili sami sebe na rozhledně. Všimla jsem si toho, protože mi překáželi ve výhledu J
.
Z Velké Čantoryje jsme se vydali tentokrát po polské červené, která odtud pokračuje přímo po hranicích. Kolem jedné hodiny odpolední přišel déšť a pršelo pak až do neděle, cesta byla ale pohodlná a šlo se po ní dobře. Přes  Sošov (místo s krásnými výhledy na polskou stranu), Česlar, Malý Stožek a Velký Stožek jsme kolem čtvrté hodiny došli k polské chatě pod vrcholem Velkého Stožku, kde jsme měli domluvené ubytování. Tahle chata je pravá poutnická “útulna”; vybavení je prosté, k dispozici kavalec, polštář a dvě deky (citlivým povahám se bude hodit vlastní spacák), v pokoji umývadlo, v suterénu sprchy, elektrické zásuvky na chodbě. Chata má několik pater a je poměrně rozhlehlá, přesto byla plná po strop a kromě turistů tu byla i hromada děcek ve věku kolem 16 - 18 let (asi nějaký oddíl nebo školní třída). Na chodbách halekala polština, tvořily se fronty na schody, na sprchu, na wc i na zásuvky a děcka se bavila a pěla s kytarou až do půl druhé do rána (zpívali nádherně a s opravdovým nasazením). Bylo štěstí, že jsme se sem vůbec vešli; o ubytování je na téhle trase opravdu nouze a já jsem jej domlouvala telefonicky pouhé dva dny předem. Personál mluví polsky, česky ale rozumějí a platit se dá kartou nebo prý i v českých korunách. Pokoj pro dva stál 96 zlotych (cca 600 Kč) a večeře pro dva (polévka, jídlo, pivo) stála téměř stejně. Lze si tu koupit i snídani ráno před cestou, tuhle možnosti jsme ale nevyužili; restaurace otevírala v osm a my jsme chtěli vyrazit o trochu dříve (díky změně času bylo už před osmou ranní světlo). 
Ráno jsme vyšli do deště a do mlhy. Šli jsme po modré značce přes Krkavici na Groníček a pak po červené do Bahence. Cesta byla kamenitá a tekly po ní potůčky vody, půda doslova ujížděla pod nohama, pláštěnka mě omezovala v pohybu, a tak jsem zejména v místech, kde to bylo z kopce, postupovala tempem rychlejšího šneka. Když jsme došli k welness hotelu Bahenec, bylo by se nám hodilo dát si kafe nebo čaj. Měli zavřeno, a tak jsme vzali zavděk alespoň sfaltovou silnicí, po které cesta nabrala rychlý spád. Po necelých třech radostných kilometrech ale značka odbočovala vlevo na lesní cestu, a ta byla opravdu jen těžko schůdná. Jirka navrhl, že bychom to mohli vzít lesním terénem přímo z kopce k Bystrému potoku, podél kterého vede na polské straně asfaltka. Podle mapy to bylo kousek, a navíc to znamenalo ušetřit si 2 km cesty. To mě přesvědčilo. Zdolali jsme sestup lesem (potřebovala jsem k tomu povětšinou všechny čtyři končetiny) a dorazili jsme k Bytrému potoku, který měl vzhledem k počasí sílu i podobu menší říčky. Přeskočit se to nedalo a lávka tu vzhledem k neexistující cestě žádná nebyla. Jirka vzal delší klacek, prozkoumal jím dno, a pak zavelel: “Přebrodíme.” Chvíli jsme přemýšlela, jak se tomu vyhnout, ale výstup svahem nazpátek by byl výrazně delším utrpením a úspora těch 2 km byla stále lákavá... takže brod. Chystala jsem se, že se na to zuju, ale Jirka řekl, že naboso to nepřipadá v úvahu a že mám v botách mokro tak jako tak. Vzal mě za ruku a vyrazil první. Ve chvíli, kdy se mi voda vehnala do bot, jsem zařvala hodně nahlas. Vůbec to nebylo stejné, jako když má člověk mokro v botách! Jirka si myslel, že mě strhává proud, a tak přidal na autoritativním vedení a dovedl mě k druhému břehu. Když jsem dočvachtala na alfaltku, zula jsem se, vylila vodu z bot a vyždímala všechno, co se dalo. Jirka odněkud vyčaroval placatku a dal mi napít meruňkovice. Všechno další se pak už dalo vydržet J
 
Zpátky na českou stranu jsme v místě, kde se Bystrý potok vlévá do řeky Olše, přešli naštěstí po mostě. Po cyklostezce č. 10 jsme dorazili na kraj Bukovce, odbočili vlevo a vydali se po silnici směrem k hraničnímu přechodu. Odtud vedla zelená značka k parkovišti a pak naučná stezka k nejvýchodnějšímu bodu České republiky. Poslední úsek vedl po louce, kterou jsme přecházeli po kotníky ve vodě, ale po předchozí zkušenosti s potokem a s cílovou metou v lesíku na dohled  už mi to bylo opravdu fuk. U nejvýchodnějšího bodu jsem toužila jen po jediném: vyfotit se na tomto památném místě, tak jako ti lidé včera na rozhledně J Hodilo by se tu chvíli meditativně přemítat, ale vytrvale pršelo a před námi bylo ještě pár kilometrů do Bukovce, odkud nám jel za necelou hodinu autobus, a tak jsme po sérii fotek "já a památný bod" a "my dva u nejvýchodnějšího bodu" vyrazili k Bukovci, a bytí tady a teď odložili na později.   
K autobusové zastávce Bukovec – škola jsme došli po zelené značce a pak po cyklostezce 561. Nikdo další tu nebyl a já se tak mohla v soukromí dřevěné čekárny převléci do suchých kalhot a přezout se do suchých bot (Jirka s sebou měl na přezutí jen lehké froté bačkory, jejichž chvíle přišla později). Autobus nás dovezl do Jablunkova, kde jsme se v jedné z místních restaurací na náměstí zastavili na jídlo, a pak jsme došli poslední 2 km do sousedního Návsí na vlak. Ve vlaku Jirka vytáhl ty froté pantofle a konečně se taky přezul do suchého. Do Prahy jsme dorazili přesně ve chvíli, kdy začal ohňostroj oslavující 100 let naší republiky. Spolu s dosažením nejvýchodnějšího bodu ČR to považuji za dostatečně symbolický závěr letošního putování podél hranic. V zimě to se mnou bude fajn J
                                      
                                      Ingrid

čtvrtek 1. listopadu 2018

Cesta podél hranic – den 45. až 47: Na kole z Krnova přes Opavu, Sudice, Bohumín, Karvinou a Český Těšín do Třince (13. – 15. října 2018)

Území mezi Krnovem a Třincem je dalším úsekem cesty, který jsme se rozhodli projet na kole. Turistických stezek je tu jen málo, cyklostezky jsou tu ale pohodlné a dobře značené a vedou přímo po hranicích nebo v jejich těsné blízkosti. Trasa vede po rovině nebo mírně z kopce a kopíruje ji vlaková trať. 
Do Krnova jsme dojeli autem, i když by bylo ideální přijet sem vlakem; brali jsme s sebou ale Bondyho a cesta s ním a se dvěma koly je autem přece jen o dost jednodušší. A ačkoli se tu nabízela varianta dojet každý den na kole do cílového místa a vrátit se vlakem pro auto, Jirka se rozhodl zůstat u varianty “pojedeme ti s Bondym naproti”.  Není se co divit, na kole jsou se mnou problémy: do kopce kolo vedu, z kopce brzdím, furt se zastavuju a fotím, na konci dne fňukám, že mě bolí zadek, a navíc nedbám na dobré rady zkušenějšího cyklisty (Nejčastější rada: “Přehoď si!”). Je tudíž jasné, že půl dne se mnou za takových podmínek bohatě stačí. Druhou půlku dne si může zkušený cyklista užívat kýžené svobody (a já taky J)
Cesta z Krnova do Opavy vede po cyklostezce 55 nejprve kolem Petrova rybníka a pak malebnou krajinou mezi řekou Opavou a železniční tratí. Cesta je to překrásná a jet po ní za slunného sobotního dne pro mě byla čirá radost (zvlášť když jsem si mohla po libosti zastavovat a fotit). Myslím si, že to je další úsek, kde lze snadno přesvědčit necyklistu, že i kolo má své čaro J
V Opavě jsem se potkala s Jirkou a pokračovali jsme přes Chlebičov a Oldřišov do Hněvošic, přes Kobeřice a Rohov do Sudic, a pak přes Strahovice do Chuchelné. Tady už cyklostezky vedou většinou po málo frekventovaných dopravních silnicích. V Hněvošicích stojí za pozornost dva kostely: dřevěný kostelík na místním hřbitově, který pochází z roku 1730, a moderní kostel Krista Dobrého Pastýře, který byl postaven v 90. letech 20. století a který pojme až 600 lidí. Nad Sudicemi se pak tyčí monumentální bazilika sv. Jana Křtitele z počátku 20. století, která zmenšenou kopií Dómu v Kolíně nad Rýnem a před níž jsem stála v úžasu, kde se tady něco takového vzalo. 
Z Chuchelné jsme se autem vrátili do Opavy a setkali se tu s příbuznými, které vídáme vzhledem ke vzdálenosti našich bydlišť méně často, než bychom chtěli. Slíbili jsme si, že to napravíme a budeme se potkávat aspoň jednou za rok. 
V neděli ráno mě Jirka zanechal v Chuchelné a vydali se s Bondym autem do Karviné. Já jsem vyrazila po cyklostezce 6052 do obce Píšť, kde mě zaujal místní kostel sv. Vavřince s mariánským poutním místem v těsném sousedství. Do kostela jsem vešla uprostřed nedělní mše a tak nebyla možnost příliš se tu rozhlížet, zato jsem ale měla příležitost pozdravit se s místními lidmi navzájem znamením pokoje. Po cyklostezce 6091 jsem pak pokračovala přes Hať do Šilheřovic, kde jsem chvíli pobyla mezi letitými stromy v podzimních barvách v místním zámeckém parku. Ze Šilheřovic jsem po cyklostezce G dojela na předměstí Ostravy do Antošovic, po místní lávce překlenula Odru a dojela do Bohumína. Tady jsem se sešla s Jirkou a s Bondym a zašli jsme na oběd do místní řecké restaurace. Pak jsme přešli přes železniční lávku (vynést a snést kolo a psa po zdejších schodech není zrovna jednoduché, ale přejít zdejší rozsáhlé kolejiště po téhle lávce, která je technickou památkou, rozhodně stojí za to), za lávkou jsme dojeli k cyklostezce 6057 a pokračovali po ní přes Dolní Lutyni do Dětmarovic, a pak podél řeky Olše přes Lázně Darkov do Karviné. 
Cyklostezka podél Olše je sama o sobě estetickým i sportovním zážitkem a je evidentně hodně oblíbená; v neděli odpoledne se po ní proháněly stovky lidí. Když jsme kolem páté hodiny odpolední dorazili do Karviné k hotelu Sport, kde jsme byli tu noc ubytovaní, měla jsem toho tak akorát. Centrum Karviné mě ale překvapilo tím, jak moc je hezké, a sešli jsme se tu na večeři s kamarády, kteří bydlí poblíž. Na fyzickou únavu jsem tak po pár minutách zapomněla.
Třetího dne nás čekala cesta do Třince a Jirka se protentokrát rozhodl, že pojedeme spolu. Ráno tedy odvezl auto do Třince a vrátil se do Karviné vlakem; s Bondym jsme ho tu věrně čekali na nádraží. Na cyklostezce 6257 jsme byli v pondělí dopoledne téměř sami a cesta podél řeky Olše byla stejně romantická jako den předtím. Po pár kilometrech se ale cyklostezka napojila na silnici 67 a romantika skončila. Silnice je frekventovaná a i když cyklostezka vede po okraji samostatným pruhem, není to nic příjemného. V Loukách cyklostezka odbočí na druhou stranu železniční trati a pokračuje po méně frekventované silnici. Zaujal mě tu Kostel sv. Barbory z roku 2000; stavba má tvar slzy a symbolizuje prý smutek bývalých rodáků Louk nad devastací krajiny a ztrátou rodných domů kvůli důlní činnosti. Místní silničky nás pak dovedly přes Chotěbuz do Českého Těšína, odkud jsme pokračovali po cyklostezce 10 opět kolem řeky Olše do Třince.  
Závěrečných 5 km před Třincem je cesta pro cyklisty - drsňáky: cyklostezka vede po kraji silnice 468, kolem frčí kamiony a člověk má co dělat, aby se udržel v sedle. Dojezd do Třince podél železáren je pak silným industriálním zážitkem; tohle je město pro opravdové chlapy J Když ale vydržíte a dojedete Jablunkovskou ulicí do centra, zjistíte, že i v Třinci se dá žít v poklidu a v zeleni (industriální tvář města nás ale fascinovala výrazně víc). 
Jakkoli je Třinec impozatním průmyslovým městem, oblopuje jej neméně impozantní, málo zalidněné a pro mě tajemné pohoří Slezských Beskyd. Věřím, že mi letošní plány vyjdou a že odtud ještě před koncem roku dojdeme pěšky k nejvýchodnějšímu bodu České republiky a k Trojmezí mezi Českem, Polskem a Slovenskem.
                                                                                                                                                Ingrid