neděle 13. května 2018

Cesta podél hranic – den 29. a 30.: Ze Špindlerovky přes Sněžku a Malou Úpu do Žacléře (5. - 6. května 2018)

            Měla to být jednoduchá záležitost, a přitom to byl zatím nejkomplikovanější úsek naší cesty podél hranic. Oproti původnímu plánu přejít Krkonoše naráz během tří dnů měla tahle cesta nakonec dvě části, které od sebe dělil přelom roku, a šla jsem ji částečně singl. 

             Přechod Krkonoš jsme začali v říjnu v Harrachově a došli odtud po hranicích přes Sněžné jámy na Petrovku, abychom se vzápětí vrátili zpět do Harrachova (viz 26. den) Čekání na dobu, kdy budeme moci z Petrovky pokračovat, se nakonec protáhlo na téměř sedm měsíců, a zatímco jsme čekali, až na Sněžce roztaje sníh, prošli jsme kus Orlických hor. Když začátkem dubna dorazilo léto a sníh konečně roztál, využili jsme toho; organizačně poněkud složitější cestu  zbývajícím úsekem Krkonoš jsme si naplánovali na víkend na konci dubna. Chtěli jsme dojet autem do Vrchlabí, odtud pokračovat autobusem do Špindlerova Mlýna a na Špindlerovku - a pak jít pěšky přes Sněžku do Malé Úpy. Tady jsme chtěli přespat, druhý den dojít do Žacléře, odtud jet autobusem a vlakem do Vrchlabí, a z Vrchlabí se vrátit autem zpět do Prahy. Našla jsem v jízdních řádech autobusy a vlaky, domluvila ubytování, koupila jídlo na cestu, a pak nám onemocněl pes. A tak jsme cestu zrušili a odložili na dobu, až bude zase v pořádku.  
             Na prvního máje bylo psovi viditelně lépe. Dva dny nato vypadal, že má energie až moc. Počasí nádherné, chuť někam vyrazit jsme měli evidentně všichni tři, a tak se cesta do Krkonoš vrátila na pořad dne. Výstup na Sněžku mi ale pro Bondyho přece jen připadal trochu příliš. Jirka kouknul do mapy, potom na psa, a pak přišel s řešením: odveze mě do Špindlu, přejede do Malé Úpy, auto nechá někde u penzionu, kde budeme bydlet, a půjdou mi se psem naproti. Kdyby psovi došly síly, spočinou na nějakém příjemném místě poblíž cesty a počkají na mě. Až dorazím, převezmu si Bondyho do péče a Jirka si vyběhne na Sněžku (což je pro někoho, kdo uběhl Spartana a ušel tisíc kilomentů napříč Španělskem, asi totéž jako pro mě výstup na Petřín, takže bude za chvíli zpátky a pes ani nepozná, že byl pryč). A druhý den to uděláme podobně: já půjdu z Malé Úpy a Jirka se psem v protisměru ze Žacléře. O.k., tohle byla dostatečně bezpečná varianta. V Malé Úpě se mi podařilo sehnat penzion, kam bychom se ještě vešli (vzhledem k májovým svátkům byl o pobyt na horách enormní zájem), a tak jsme si sbalili věci a druhý den brzy ráno vyrazili. 

            Ve Špindlerově Mlýně mě Jirka vysadil před devátou ranní, půl hodiny před odjezdem autobusu na Špindlerovku. I tak jsem na zastávce nebyla první; další lidé proudili ze všech stran a během krátké chvíle se nás tu shromáždilo asi šedesát. Příjemným překvapením byl příjezd autobusu už v 9:15, byť bylo jasné, že ani tak se do něj všichni nevejdeme. Ale jen co se naplnil, objevil se za ním další. Wow, zákaznická orientace v praxi J 
              Krátce po desáté jsme dojeli na Špindlerovku a zalidnili zdejší parkoviště. Menší část lidí se rozptýlila po okolí, většina se ale evidentně chystala na Sněžku. A na dohled byl další autobus, za nímž jsem tušila ještě další, který pravděpodobně vyjel ze Špindlu v těch 9:30. Vzdala jsem se tedy myšlenky vydat se po červené značce nejprve kousek zpátky k Petrovce, kde jsme minule skončili a která se zdála být téměř na dosah, a vyrazila směr Sněžka se záměrem raději většinu těch lidí předběhnout. Nějaký čas jsme šli v poměrně hlučném davu, během stoupání a na následných sněhových úsecích se ale rozestupy zvětšily a dav se rozvolnil. Po pár kilometrech turisté prořídli, cesta byla rovinatá a pohodlná, přibyly daleké výhledy do Polska a já jsem tak ušla úsek ke Slezské boudě v rychlém tempu a s hlavou v euforii. Radost z cesty, z krajiny, z pohybu, ze slunce J 

            Když byly Sněžka i Slezský dům na dohled, dorazila od Jirky zpráva, že už jsou s Bondym taky pod Sněžkou (byť na druhé straně kopce) a že jdou nahoru. Vzápětí se z polské strany připojily na “Cestu česko-polského přátelství” takové davy lidí, že se česká populace rázem octla v menšině. Na Sněžku jsme stoupali ve frontě s rozestupem maximálně na délku paže. Lidé funěli, pokřikovali na sebe, stěžovali si na náročný terén a na silný vítr. Kdo už nemohl, odpadl na kameny po pravé straně cesty (vlevo v protisměru se souvislý proud lidí šinul dolů). Zařadit se zpět mezi stoupající nebylo jednoduché, takže jsem se nezastavovala a nerozhlížela se. Šlo mi o to přežít a vystoupat nahoru. Radost z cesty byla ta tam.


            Nahoře na Sněžce nás bylo v tu chvíli nejmíň tisíc. Lidé posedávali a polehávali všude, kde k tomu byla příležitost, konzumovali svačiny, užívali si pivo a další nápoje z místního bufetu. Našla jsem Jirku a Bondyho, krátce jsme si odpočinuli a já jsem psa za jeho výkon náležitě velebila. Pak šel Jirka koupit pohled matce a my jsme s Bondym uprostřed davu na chvíli osaměli. Tehdy k nám přišla rozzářená a usmívající se slečna, hleděla na našeho psa si upřímným nadšením  a ptala se, jestli si ho může pohladit. Říkala mi, že je z Mexika a že má doma taky takovou fenku knírače, jenom bílou. Ale jinak je úúúplně stejně boží Bondy zaujal výstavní postoj a ochotně se nechával drbat. Já jsem zatím slečně říkala, že pracuju pro mexickou firmu a že máme sídlo v Monterey. “Jó, Monterey, to je u nás na jihu!”, radovala se slečna. A já se radovala, že nacházím s Mexičany společná téma nejen v práci, ale i na Sněžce J 

            Cesta dolů po druhé straně kopce byla pro Jirku s Bondym stejná, jako cesta nahoru (akorát že nahoru se Bondy nesl a dolů šel po svých), pro mě to ale bylo něco docela jiného. Sestup byl mírnější, lidí nebylo tolik a rozhled do kraje byl nádherný. Pak jsme se vnořili mezi borovicovou kleč a já se pár kilometrů nesoustředila na nic jiného než na hrbolatý terén a rozeklané kameny pod nohama. Když jsme došli k chatě Jelenka, uvítala jsem místní pivo Trautenberg i chvíli odpočinku na zdejší louce.  Zbývající část cesty byla přehledná a pohodlná, pes kráčel zvesela, a na kraj Úpy k Pomezní boudě jsme tak dorazli kolem třetí odpoledne  v dobrém rozmaru. Dali si tu další pivo, krkonošské kyselo, svíčkovou a borůvkové knedlíky. V mimořádně malebném a poklidném prostředí Malé Úpy mi připadalo až neskutečné, že mě pár hodin a pár kilometrů odtud obklopovala ohromná spousta lidí. Penzion Věra, kde jsme bydleli, byl v tak krásném prostředí, že se mi odtud druhý den ani nechtělo jít dál. Klidně bych se tu jeden den jen tak poflakovala a hleděla do krajiny… 

            Nakonec ale zvítězila disciplína a touha ty Krkonoše konečně “dorazit”. Vydala jsem se k hraničnímu přechodu Pomezní Boudy, a odtud po zelené směrem do Žacléře. Jirka naložil psa a dojeli autem do žacléřské osady Bobr, odkud mi šli rovněž po zelené naproti.  
            Cesta, kterou jsem ten den šla, byla jedna z nejkrásnějších, které jsme za těch 30 dní prošli. Když jsem nad Žacléřem vystoupala na Pomezní hřeben, těšila jsem se nejen z pohodlné a půvabné stezky, ale i z překrásných výhledů: napravo na české straně Sněžka, nalevo na polské straně hory, kam až člověk dohlédne. Navíc jsem tu kromě jednoho běžce (!) z protisměru nikoho nepotkala. 
            Po sestupu dolů se poblíž pěšího hraničního přechodu nad Horními Albeřicemi připojila k zelené i červená značka a já se ocitla v tak krásné krajině, až mi přišlo líto, že tu se mnou Jirka s Bondym nejsou. Naštěstí jsme se potkali hned po dalším kilometru. Kousek jsem se s nimi vrátila, abychom se tu uprostřed luk se Sněžkou na obzoru na chvíli posadili a snědli si všichni tři oběd. Pak jsme pokračovali k místu zvanému Roh hranic a odtud jsme po polské zelené došli k hraničnímu přechodu “Žacléř-Bobr / Niedamirów”. 

             Konečně jsem tedy dorazila do Orlických hor, kam jsem chtěla dojít před sedmi měsíci. A jak mě to těch pár měsíců mrzelo, že jsme sem vloni na podzim nedošli a neukončili loňské putování symbolicky na rozhraní dvou pohoří, tak mi tady poměrně rychle došlo, že je to vlastně jedno. Zrovna tak dobré bylo totiž dorazit sem letos v neděli 6. května J

                                     Ingrid

sobota 12. května 2018

Cesta podél hranic – den 27. a 28.: Ze Žacléře přes Petříkovice do Horního Adršpachu (7. – 8. dubna 2018)

            Podle čínské tradice je rok 2018 rokem psa - a jak se zdá, pes (alespoň ten náš) bude určujícím faktorem i pro naši letošní cestu. Těžko říct, zda je jeho vztah k Jirkovi ještě psí věrnost, anebo už závislost. Každopádně kam jde pán, tam jde i pes. Včetně cesty podél hranic. Je tedy potřeba s ním počítat, a zároveň na něj brát ohled. Skončíte-li tedy na podzim cestu uprostřed Krkonoš, znamená to počkat do jara, až roztaje sníh (pes je těsně nad zemí a do hlubšího sněhu zapadá až po uši). A tak ač bychom se byli rádi vydali na hranice už v březnu, nešlo to, protože tou dobou ještě mrzlo. Termínově nám to vyšlo až po Velikonocích, tou dobou to ale na hřebenech Krkonoš sníh ještě zdaleka nevzdával. A tak jsme rozhodli ten zasněžený úsek prozatím vynechat a začít cestu v Žacléři na rozhraní Krkonoš a Orlických hor. 
            Chtěli jsme v pátek navečer dojet do Žacléře, přespat tu, v sobotu ráno se na hranicích připojit na polskou zelenou značku a ujít po ní během dvou dnů 55 km až do Meziměstí s tím, že přespíme někde napůl cesty. Nakonec se mi ale nepovedlo najít na té půlce cesty ubytování. Naopak dohoda s penzionem Žacléřský Medvěd byla vlídná a vstřícná, a tak jsme se rozhodli zůstat tu hned dvě noci. Plán cesty jsme podle toho upravili: Auto necháme v pátek v Trutnově, do Žacléře dojedeme k Medvědovi autobusem, v sobotu dojdeme pěšky 25 km do Petříkovic, vrátíme se odtud vlakem do Trutnova, tady najdeme auto a hurá do Žacléře k Medvědovi. Zvládnout ale další den přesun Žacléř – Meziměstí (autem) – Petříkovice (vlakem), následně ujít 30 km a pak se v rozumném čase vrátit autem z Meziměstí do Prahy, to se zdálo být na dva lidi a psa poněkud příliš, a tak jsme si zvolili o dost skromnější cíl: Horní Adršpach. 
             V sobotu nás provázelo nádherné počasí. Zelenou, která je součástí polských značených cest, jsme potkali na hraničním přechodu kousek nad žacléřskou osadou zvanou Bobr. Cesta vedla podél hranice lesa a zdálo se, že to bude pohoda: travnatá louka, pohodlná chůze, rozhled po krajině. Dobrodružství začalo ve chvíli, kdy jsme se vnořili do lesa. Vypadalo to, jako by po téhle cestě celé roky nikdo nešel. Zatímco pes se většinu cesty nesl v náručí, my jsme si klestili cestu močály, náletovými keři a popadanými stromy. 
            Když jsme se tím úsekem propracovali, objevily se hory - a zelená tu vedla opravdu hodně do kopce. Jsem zvyklá, že Jirka s Bondym bývají kus cesty přede mnou, vidět je ale kus cesty téměř kolmo nade mnou znamenalo sáhnout do motivačních rezerv. A tak zatímco jsem lezla vzhůru, představovala jsem si, jak se mi rozpouštějí faldíky na břiše a zpevňují svaly na zadku. Příležitostí k vyrýsování svalů bylo dost: postupně se k drsným úsekům přidal i sníh a mokřady. Na odměnu v podobě výhledu do krajiny je ale tahle hřebenovka skoupá; dočkali jsme se až téměř v závěru cesty na Jánském vrchu (zdejší Krausova vyhlídka je ovšem moc hezká).  
            Kolem studánky pod Jánským vrchem jsme pak sešli dolů do Petříkovic, odkud krátce předtím odjel vlak do Trutnova. Další jel za dvě hodiny. Nepodařilo se nám najít místo, kde bychom ten čas přečkali (hospoda by byla super), a tak jsme se vydali k vlakové zastávce. To je pro někoho, kdo to v Petříkovicích nezná, docela výzva. Zastávka je vidět ve stráni notný kus vysoko nad vesnicí, nevede k ní ale žádná cesta. Jirka z mapy zjistil, že cesta vede přes les kousek za Petříkovicemi, já jsem ale neměla trpělivost ji hledat a vzala jsem to podél lesa strání přímo nahoru. Nejspíš protože mě nechtěl nechat bez dohledu, vydrápal se Jirka se psem v náručí strání za mnou. Zplavení potem a ošlehaní maliním jsme překročili koleje, objevila se komfortní cesta k vlakové zastávce a následoval komentář, který jsem si rozhodně zasloužila. Na zastávce jsme si sedli na zem kousek od kolejí a měli jsme toho pro ten den tak akorát. Čas do příjezdu vlaku jsem strávila hleděním do prázdna a uplynulo to jako voda…
            Druhý den jsme se rozloučili s přátelským zázemím penzionu Medvěd, sedli do auta a přejeli do Horního Adršpachu. Odtud jsme se vlakem vrátili do Petříkovic a vydali se (tentokrát po cestě), nahoru ke kostelu Św. Michała, který je téměř přímo na hranicích na cestě k Okrzeszynu. A jako by nám chtěla vynahradit včerejší strastiplné úseky, byla tentokrát cesta po zelené opravdu krásná: prostorné louky, trasa po hřebeni hor s dalekým rozhledem, “meditativní” cesta smrkovým lesem. I tak nás ale neminulo pár složitějších úseků, ať už šlo o široký potok, kde chyběla lávka, anebo o skalní útvary, kde bylo kromě nohou potřeba zapojit i ruce.  

            Sotva jsme sešli do Horního Adršpachu, začalo pršet. Jako by se tím potvrdilo, že tohle je ten správný cíl prvního úseku naší cesty Orlickýma horama. A dojít odtud příště do Meziměstí - to už vypadá jako reálný plán J
                                                                                                                                      Ingrid

Cesta podél hranic – den 26.: Z Harrachova přes Voseckou boudu a Sněžné jámy na Petrovku (14. října 2017)

           Když jsme v srpnu během pěti dnů prošli Jizerskými horami, stáli jsme na nádraží v Harrachově u mapy Krkonoš a já měla jasno: tyhle hory včetně monumentální Sněžky přejdeme za tři dny - a rok 2017 uzavřeme v Žacléři na rozhraní Orlických hor. Při pohledu na mapu jednoduchá záležitost; kdybych bývala mohla, šla bych hned pozítří. Jenže jsem nemohla. Čekaly nás rodinné oslavy, pracovní záležitosti, španělská cesta… 

            V půlce října nám konečně vyšel volný víkend a našli bychom k němu bývali i ten třetí den. Ukázalo se ale, že to nevychází “logisticky”: byť jsem v jízdních řádech dost dobrá, nepodařilo se mi najít způsob, jak se dostat v neděli odpoledne ze Žacléře zpět do Harrachova anebo do Prahy dopravou tak, aby to bylo únosné i pro našeho psa. Pro mě patová situace, Jirka je ale pragmatičtější: navrhl vydat se v sobotu ráno z Harrachova až tam, kam za jeden den dojdeme, a druhý den se vrátit zase zpátky do Harrachova. Uznala jsem, že je to lepší než nic, odměřila v mapě 25 km a zjistila dog friendly ubytovací možnosti. Vyšla mi z toho cesta podél hranic přes Voseckou boudu na Petrovku a odtud dolů na Medvědí boudu, kde budeme bydlet. 

              V sobotu ráno jsme tedy sedli do auta, dojeli do Harrachova a vydali se po červené k celnici a hraničnímu přechodu. Dál jsme šli po modré na Alfrédku a pak Janouškovou cestou na Voseckou boudu. Tady se do té doby osamělá cesta proměnila v hromadou záležitost: vzhůru ke Svinským kamenům a dál přes Sněžné jámy a Dívčí kameny až na Petrovku proudil v obou směrech souvislý proud českých, polských a německých turistů, jako by cesta česko-polského přátelství chtěla plně dostát svému jménu. U Svinských kamenů jsme se vnořili do mlhy, což byla docela výhoda, protože v ní alespoň částečně zmizely i proudy turistů. Zároveň nás ale mlha připravila o výhledy; a chvíle, kdy se na pár desítek vteřin zvedla, dávaly tušit, že o hodně přicházíme. Přesto byla vyhlídková místa co do množství turistů srovnatelná s vyhlídkou před prvním nádvořím Pražského hradu. 
             Když jsme dorazili na Petrovku, chvíli jsem bojovala s touhou dojít ještě na Špindlerovku, která je odtud na dohled. Blížil se ale soumrak, nohy byly z kamenité cesty unavené a pes už toho měl taky dost, a tak jsme sešli po žluté a pak po modré značce dolů na Medvědí boudu. Stihli jsme to těsně před západem slunce. 

            Večer jsme se shodli, že se na cestu česko-polského přátelství i přes averzi k davům v dohledné době vrátíme; když nebude mlha, vystojíme si fronty na vyhlídky a rozhlédneme se. Určitě to bude překrásné J 

             Když jsme se druhý den přes Martinovu boudu a Labskou boudu (s odbočkou k prameni Labe) vrátili po modré značce do Harrachova, vzala jsem hned v autě do ruky diář a začala plánovat, kdy ty Krkonoše “dorazíme”. Ze Špindlerovky přes Sněžku do Žacléře mi to vycházelo na den a půl cesty, přespat můžeme v Malé Úpě, a kdybychom nechali auto ve Vrchlabí a dojeli do Špindlerova mlýna a pak na Špindlerovku autobusem, dokázali bychom se v neděli ze Žacléře do Vrchlabí dostat dopravou celkem v pohodě. Byla jsem připravena vyrazit hned za týden. Plány mi překazil nejprve vytrvalý déšť, pak vichřice na Sněžce, pak přišly Dušičky, Brusel, rodinná oslava, Jirkův pracovní víkend, Advent a pečení vánočních perníčků… a pak napadl sníh a bylo jasné, že do konce roku 2017 se psem Krkonoše nepřejdeme. A že dokud sníh neroztaje, můžeme o Sněžce leda tak snít. A tak pro mě krkonošská část cesty podél hranic představuje plán, který mi nevyšel. Nevzdávala jsem se snadno, ale zjistila jsem, že se to dá přežít. Dokonce až do 5. května J

                                                                                                                                                       Ingrid