Když se podíváte do mapy na možnosti, kudy pokračovat z Vranova nad Dyjí podél hranic, zjistíte, že prakticky až na Lipno je to samá silnice. Není tedy divu, že jsme se rozhodli projet tenhle úsek na kole. Když jsem cestu plánovala, odhadovala jsem to (vzhledem k mojí výkonnosti v horském terénu) tak na max. 40 km denně. To je pro Jirku jako nic, a tak přišel s návrhem, který mu nespíš připadal jako „win-win“ řešení: Co kdybych si půjčila elektrokolo? ... Nejprve mě to zaskočilo (jsem snad senior ?!), a pak trochu pobouřilo (nejen že si tu cestu podél hranic usnadňuji jízdou na kole; teď bych ji snad měla kus projet "na motorce" !?). Jirka řekl, že by možná stálo za to něco si o tom zjistit a třeba si to i vyzkoušet, a pak se rozhodnout. A tak jsem si na netu našla půjčovnu elektrokol, vyptala se na pár základních otázek a domluvila se, že si to přijdu vyzkoušet. Na místě mi pak představili dámské kolo Kent (ohromilo mě svou velikostí, ale menší se prý nevyrábí a dětské mi půjčit nechtěli) a vyzvali mě, ať se na něm projedu po okolí, včetně závěrečné jízdy kopce.
Z projížďky jsem se vrátila s tím, že si to kolo rozhodně půjčím. Ano, moje pochyby, zda je poctivé si cestu až tak usnadňovat, vzaly za své až příliš rychle. Ale znáte snad nějakou jinou pětapadesátiletou ženu s pětapadesáti kilo živé váhy, která ještě nedávno najela na kole v průměru pětapadesát kilometrů za rok (zatímco její partner jich najede tisíce) - a která by odolala? Je to těžké. Zvlášť když zjistíte, že elektrokolo není motorka a že do pedálů je potřeba šlapat stejně jako na normálním kole; nicméně když jedete do kopce a k vlastnímu úsilí přidáte trochu „elektro“, tak skutečně jedete do kopce. Wow. Tohle pro mě byla zásadní změna. Standardně totiž šlapu do pedálu jako divá, a přesto se téměř nehnu z místa. Po pár desítkách metrů to vzdávám a kolo do kopce vyvedu. Jirka mezitím na kopci vyndá psa z košíku, nechá ho proběhnout, a pak se společně nudí a čekají na mě. Hned na té první cvičné projížďce mi bylo jasné, že elektrokolo mi v tohle ohledu změní život. A Jirkovi taky 😊
První satisfakce přišla hned v úvodu cesty. Z Vranova
nad Dyjí jsme vyrazili po cyklostezce 48 směrem na Slavonice, což je do kopce.
Na dvou kilometrech stoupání jsem si vyzkoušela všech 5 stupňů „přípomoci“; do
vranovského kopce mi v pohodě stačily dvojka a trojka. Na kopci jsem se
lehce zadýchaná těšila z výhledu do kraje a čekala, až se s terénem
popasuje Jirka. Jen co dorazil, jeli jsme dál; však si na rovině odpočine.
Silnice byla hlaďoučká, frčeli jsme rychlostí 20 km/hod a z kopce jsem si
troufala až na 35 km/hod. V kopcích jsem si sem tam dopřála „přípomoc“, ale maximálně
jsem s ní šetřila ve strachu, aby mi během cesty nedošla baterie.
Holt začátečník 😊
Na „terénní“ Graselově stezce a pak na cyklostezce 1001 vedoucí přímo po hranici s Rakouskem se ukázalo, že velké a těžké kolo má i svoje nevýhody. Na hrbolech a kamení se mi hůře ovládalo a při každém sesednutí jsem se kapku potloukla o středovou tyč, přes kterou jsem dosahovala nohama na zem jen s obtížemi. Tím pádem bylo nejlepší jet a nezastavovat se. Rozbahněným úsekem vedoucím těsně podél Dyje jsem ovšem neprojela. Nezbylo než slézt a kolo, které vážilo téměř polovinu toho, co já, náročným terénem provést. Kolo se mi kapku vymykalo z rukou, zatímco místní komáři i bahno se mě drželi s mimořádnou příchylností. Komáři mě konzumovali v tichosti, bahno vydávalo mlaskavé zvuky a kapku páchlo.
Když jsme krátce nato jsme dorazili do Slavonic, připadala jsem si mezi spoustou hezky oblečených a voňavých lidí poněkud nemístně. Hlad byl ale silnější než rozpaky, a tak jsem zabojovala o stůl na zahrádce před restaurací Beseda. Byla jsem těsně první. Rakouské dvojici, která skončila těsně druhá, jsem nabídla, že se s nimi o stůl podělíme. Asi měli taky hlad, protože se štítivě neodtáhli a přisedli si. Z jídelního lístku, který byl spíše formální (řada nabízených jídel „už nebyla“), jsme si pak my i Rakušani svorně vybrali kombinaci smaženého sýru s šopským salátem (brambory už nebyly).
Ze Slavonic jsme pokračovali po cyklostezce 1003 přes Maříž, kde si Jirka koupil hrnek na čaj, a dále k hraničnímu kameni Trojmezí. Kámen leží na rozhraní tří historických území - Čech, Moravy a Rakouska a vede k němu takový krpál, takže jsem se zapotila i na elektrokole. Zbývající úsek přes Staré Město pod Landštejnem do Nové Bystřice jsme absolvovali po cyklostezce 1006. Ta vede přes Klášter, kde stojí krásný kostel, a přes Albeř, kde jsem kdysi ve výcvikovém středisku UK absolvovala sportovní soustředění. Na výcvik si pamatuji dodnes, zato Albeř jsem si nepamatovala vůbec. Před Hostincem Bobas jsem tu z kola spíš spadla než slezla, a když se mi po pár pokusech povedlo jakž takž bezbolestně dosednout, koukala jsem na místní viadukt, jako bych ho viděla poprvé. Kola jsem měla plné zuby a s osudem mě (kromě piva) smiřovalo jen to, že Jirka byl zrovna tak fyzicky odrovnaný (výrazně méně totiž odpočíval).
Do Nové Bystřice to pak už bylo jen pár minut z kopce. Penzion Ovčárna, ve kterém jsme bydleli, vypadal jako z katalogu a byl poněkud nad standardem toho, jak by dle mého názoru mělo vypadat poutnické ubytování. Nic skromnějšího se mi ale nepovedlo sehnat - a nakonec jsem nelitovala: po takové cestě jsme si luxus zasloužili. Jediné, čeho jsem litovala, byla moje přehnaná obava o to, abych si na kole nevypotřebovala baterii. Zůstala totiž nabitá téměř na 100%.
Druhý den to vypadalo, že si nesednu ani k snídani, natož na kolo. To, co mě přimělo na něj sednout a absolvovat dalších 70 km, byla vidina toho, co bude na konci: Nové Hrady. Město, které miluji a kde setkáme s kamarádem Tomášem a půjdeme společně na večeři. Jirka byl s Tomášem domluvený, že ho pak Tomáš odveze zpět do Vranova nad Dyjí k našemu autu, a Jirka pak s autem přejede do Nových Hradů (bez Tomášovy ochoty a asistence by byla cesta zpět pro auto těžko řešitelná).
Vyrazili jsme po cyklostezce 1007 do lesů přírodního parku Homolka – Vojířov a těšili se na kávu v půvabném lesním hotelu Peršlák. Měli zavřeno, což bylo smutné. Okolní meditativní lesy nám ale pomohly vzít to se zenovým klidem a komárům u nejsevernějšího bodu Rakouska, který leží kousek odtud, jsme chutnali i bez kofeinu. Když jsme vyjeli z lesa a narazili ve Staňkově na otevřenou Restauraci U Trpaslíka, dali jsme si tu namísto kávy hned zelňačku. Bylo 11 hod, na oběd docela brzy, ale zkušenost nás naučila, že další takovou příležitost nemusíme potkat. Pak jsme pokračovali cyklostezce 1010 k rybníku Svobodný. Byl tak krásný, že jsme si k němu sedli a dobrou půlhodinu na něj zírali. Cyklostezka 341 nás pak hladce a spolehlivě dovedla až do Českých Velenic. Tady jsem chtěla vidět nádraží a Jirka mi to ochotně splnil, protože ho nádraží také zajímají. Na nádraží byla krásná nádražní hospoda, do které byl vchod přímo z peronu; objednali jsme si točený birell, vzali si ho ven a zírali na koleje a na vlaky.
Do Nových Hradů nám zbývalo posledních 15 km po cyklostezce 34, byl to ale ten nejhorší úsek, který jsme na téhle cestě potkali. Na signálce vedoucí mokřady kolem Vyšenského potoka jsem si v jednu chvíli vůbec nevěděla rady. Namísto cesty tu byl močál a já netušila, jak se přes něj s kolem dostat. Kdybych tu byla sama, musela bych se otočit, vrátit se do Velenic a jet jinudy. Jirka to nějak dokázal projet. Pak na mě přes močál křikl, ať kolo odložím u cesty a přejdu to bez kola. A že pak převezmu jeho kolo se psem v košíku a on se vrátí pro moje kolo. Jakmile jsem položila kolo do bahna u cesty, místním komárům začal hodokvas. Cpali se jak zjednaní, zatímco já jsem se zpocená a po chvíli nejpíš i anemická zvolna propracovávala čvachtou a blátem. Jirka vzhledem k dramatičnosti akce mlčel (i když bylo jasné, co si myslí), počkal, až se k němu dohrabu, předal mi kolo se psem a převedl přes močál mého zatraceně těžkého Kenta. K dovršení mých fyzických útrap následoval za mokřady obzvláště kamenitý úsek, jehož drncáky mi naklepaly zadek s razancí paličky na maso.
Příjezd do Nových Hradů naštěstí zafungoval na moje bebíčka jako hojivý obvaz. Ubytovali jsme se v hotelu Máj, který je v rekonstrukci a je to spíše „ubytovna hotelového typu“. Každopádně tu byla horká sprcha, čistá postel a přátelská atmosféra. Jen co jsme se trochu zcivilizovali, dorazil kamarád Tomáš a šli jsme společně na večeři. V pozdně odpoledním slunci jsme pak usedli v restaurační zahrádce na novohradském náměstí a celé setkání bylo lidsky, esteticky i chuťově velmi hezké.
Tomáš s Jirkou se pak vydali autem do Vranova, Bondy jel s nimi a já zůstala v Nových Hradech pár hodin sama. I přes fyzickou únavu jsem v tom „darovaném“ čase s povděkem prošla všechna místa, která tam mám ráda. Jirka naproti tomu strávil 4 hodiny na silnicích a když kolem 22:30 konečně dorazil, krása Nových Hradů byla tím posledním, čím ho dojmout. Dvoudenní únava, náročná logistika i nevlídná předpověď počasí nás dovedly k rychlému závěru: druhý den popojedeme na kole už jenom kousek, a pak se vydáme domů.
V neděli jsme cyklostezkami podél hranic dojeli přes bývalou Jedlici a Šejby do Dobré Vody ke Kostelu Panny Marie Těšitelky. Tohle je další místo, kde bych mohla zůstat celé hodiny; kolem poledne ale měla přijít bouřka, a tak jsme se po půlhodince vydali zpět do Nových Hradů, tentokrát přes Horní Stropnici a Světví. V Horní Stropnici jsme se zastavili na místním koupališti s bazénem, který je 55 metrů dlouhý, čisťoučký a průzračně modrý, ale studený je tak, že ho měl Jirka sám pro sebe 😊.
Na náměstí v Nových Hradech jsme dorazili půl hodiny před bouřkou, takže jsme si stihli zasucha dát oběd a naložit kola. Následná průtrž mračen naši třídenní cestu vcelku symbolicky ukončila.