Za pár měsíců to budou tři roky od doby, kdy jsme se vydali na cestu podél hranic. A byť jsem si na začátku cesty myslela, že po třech letech budeme téměř v cíli, teprve v závěru loňského roku se nám podařilo dojít od nejzápadnějšího bodu, který leží kousek od Aše, ve směru hodinových ručiček podél západní a severní hranice k bodu nejvýchodnějšímu. Ten leží kousek od Bukovce a dospěli jsme k němu vloni 28 října. Symbolické místo, symbolický den, s výsledkem jsem byla spokojená J
Hned jak letos přišlo jaro a měli jsme k tomu podmínky (volný víkend, alespoň trochu solidní počasí a možnost ponechat psa v domácí péči), vydali jsme se na další cestu. Na východ je to docela daleko, a tak jsme vyrazili vlakem z pražského hlavního nádraží už v během pátečního odpoledne. Navečer jsme dojeli do Návsí a došli odtud na náměstí do sousedního Jablunkova; v místním hotelu Bullawa jsme tu měli moc hezké ubytování za velmi přátelskou cenu (dvoulůžkový pokoj za 800 Kč).
V sobotu ráno jsme dojeli autobusem do Bukovce na konečnou u místní školy. Byla bych se tu ráda chvíli zdržela a zavzpomínala, jak jsme sem vloni dorazili celí zmáčení a zmrzlí, Jirka ale neměl pro sentiment pochopení; jednak se schylovalo k dešti, a jednak tu spolu s námi vystoupila i skupinka seniorů, kteří se evidentně chystali vyrazit "naším" směrem, takže bylo potřeba jim utéct. Vydali jsme se tedy po cyklostezce k rozcestí “Za Kempou”, odtud kousek po zelené značce, a pak místní neznačenou cestou přes potok Oleška a kousek terénem na polskou stranu. Došli jsme nejprve k cyklostezce, a pak ještě kousek lesem k polské žluté značce. Po té jsme pak pokračovali přes Jaworzynku a Szkawrany k česko-polsko-slovenskému Trojmezí.
Na rozdíl od nejvýchodnějšího bodu ČR, kde jsme byli před před pár měsíci úplně sami, bylo u tohoto památného místa o pár kilometrů dále i přes srovnatelně nepříznivé počasí docela rušno. Altán v česko-polské části Trojmezí byl plný lidí; schovávali se tu před deštěm a konzumovali svačiny. Slovenská část byla klidnější, ale hůře dostupná: oddělovalo ji koryto potoka, přes které prozatím chybí přemostění. Jirka se rozhodl prozkoumat slovenskou stranu navzdory překážkám, zatímco já jsem si vystačila s fotkou.
Dlouho jsme se na Trojmezí nezdrželi a vyrazili jsme se po žluté značce do Hrčavy. V místním Deny baru jsme si s povděkem vypili kávu a těšili se z tepla roztopených kamen. Pak jsme pokračovali po cyklostezce č. 561 k rozcestí u Markova, odtud po zelené značce na Gírovou, a pak červenou značkou přes vrch Studeničný do Mostů u Jablunkova. Byla zima a pošmourno a nadále vytrvale pršelo, a tak cesta nebyla nijak radostná. V Mostech nám zlepšil náladu horký čaj a jídlo v místním podniku U Taufrů, pak jsme si opět navlékli pláštěnky a vydali se po červené dále směrem na Kyčeru a Skalku. Zatímco jsme stoupali do kopců, přestávalo pršet a kolem přibýval sníh. Vystoupali jsme nad chatu Skalka a kolem půl čtvrté odpolední dorazili zasněženou silnicí k turistické chatě v areálu Severka.
Nejsem příznivcem seriálů (posledním, který jsem věrně sledovala, byla v devadesátých letech “Doktorka Quinnová”), před pár týdny jsem ale podlehla fenoménu “Most!”. Seriál mě nadchnul a Severka je v něm dost důležitá lokalita. Byla jsem tudíž zvědavá, jak vypadá její stejnojmenná varianta uprostřed Beskyd. A podobně jako ta mostecká, i beskydská Severka je svá. Chata stojí v lyžařském areálu u horní stanice lanovky a okamžitě mi tak připomněla školní lyžařské výcviky. V restauraci vládla naopak téměř rodinná atmosféra: přátelský personál, teplo a vlídno, kolem místnosti výstava fotografií člověka, který zcestoval kus světa a který to tu měl rád. Ubytovali jsme se, odpočinuli si a vrátili se do restaurace na večeři. Když přišla řeč na nabídku jídel, obrátila se paní za barem směrem do kuchyně a zvolala: “Radovane, co jim můžeš udělat k večeři?” Z kuchyně přišla odpověď: “Podle toho, jak mi budou sympatický!“ Pak se objevil Radovan, kouknul na nás a povídá: “Jo, vy jste hodně sympatický, vám uvařím, co budete chtít.” Objali jsme se a potykali si, on odešel vařit a za chvíli přinesl hromadu jídla. Zatímco jsme se s tím vypořádávali, místní se nás ptali, odkud jdeme a kam se další den chystáme. Když jsme s nimi sdíleli náš (evidentně naivní) plán vydat se zítra po červené dál na Bílý Kříž, řekli nám, že ta cesta je neprůchodná; nejen že na ní doposud leží sníh, ale navíc je zavalená popadanými stromy. Vzápětí dorazila skupinka lidí, kteří přišli přes 5 km vzdálený Muřinkový vrch. Říkali, že sice prošli, ale v dešti a ve sněhu a za neustálého přelézání či obcházení popadaných stromů to bylo hodně únavné a namáhavé. Hmmm. Jediné plus pro nás byla zítřejší předpověď počasí: teplo a slunečno.
Po večeři mi Jirka řekl, že se po tom kvantu jídla půjde ještě trochu projít. Když byl pryč asi půl hodiny a začalo se smrákat, došlo mi, že se nejspíš vydal prozkoumat zítřejší cestu. A taky že jo. Objevil se s čelovkou chvilku po setmění a řekl mi, že to půjde, zvlášť když to ta parta, co dorazila na Severku chvilku po nás, evidentně taky zvládla. Já jsem mezitím prozkoumala webové stránky Horské služby, abych zjistila, zda ty cesty nejsou oficiálně uzavřené (nebyly). Domluvili jsme se tedy, že se ráno vydáme po červené dál a že se na Muřinkovém vrchu rozhodneme, zda budeme pokračovat na Bílý Kříž, anebo zda odtud sejdeme po žluté na autobus do Horní Lomné.
Ráno bylo mrazivé, ale zářivě slunečné, a cesta na Muřinkový vrch byla sice klopotná, ale schůdná. Oblast kolem Kamenné chaty a rozhledny Tetřev vypadala malebně, zato rezervace Velký Polom působila jako přízrak a rozsah zdejších polomů mi připadal děsivý. Bylo teplo, ale sníh byl zatím pevný; přesto jsem našlapovala zlehka, abych se udržela se na povrchu. Pár desítek metrů před kapličkou na Muřinkovém vrchu se mi ale nepovedlo odhadnout krok a propadla jsem se zmrzlým sněhem do vody, která tekla pod ním. Brrr. Dočvachtala jsem k lavičce u místní kaple, zula boty, vylila vodu a vzala si jiné ponožky (které se samozřejmě promočily v okamžiku, kdy jsem si boty opět obula). Přitom jsem přemýšlela, jak se rozhodnu, až se Jirka zeptá, zda budeme pokračovat 12 km po červené na Bílý Kříž, anebo zda sejdeme 3 km dolů po žluté na autobus. Jenže on se nezeptal. Řekl jen: “Nemáme moc času, jdeme!”, zhostil se role vůdce a vyrazil po červené směr Bílý Kříž. Rozhodla jsem se nedělat problémy a vyrazit též.
Téměř čtyři hodiny jsme se pak v měknoucím sněhu propracovávali průsekem lesa přes popadané stromy a občasné potoky valící se z kopců směrem k Čuboňovu a přes Malý Polom pak k Bílému Kříži. K pár pozitivním stránkám té cesty patřilo nádherné počasí, ostré barvy, poklidná velebnost okolních hor a opravdu málo lidí (z nichž jsme ty, kteří šli před námi, všechny předběhli). Negativní stránky radši vynechme. A odměna v cíli? Doufala jsem, že po dosažení Bílého Kříže konečně přijde rozhled do kraje, chvilka spočinutí a možná i svačinka, ale kdepak! Cíl byl až u 3 km vzdáleného hotelu Visalaje, odkud odjížděl v 15:22 hod autobus, a ten bylo - vzhledem k navazujícím vlakům z Frýdku-Místku a pak z Ostravy - potřeba stihnout. Takže žádný rozhlížení, potěšíme se holt až příště a frčíme dál. Stihla jsem si akorát vyfotit rozcestník.
Do cíle jsme dorazili ve 14:40. Takže solidní výkon. Odměnou mi byla přiměřená míra uznání, polévka a malé pivo v místní restauraci, a taky suché "městské" boty. Před dvěma dny jsem v nich přijela vlakem a uprostřed hor se mi moc nehodily, zato teď jsem se do nich s radostí přezula.
Nebylo sice dvakrát rozumné vydat se za takových podmínek ze Severky na Bílý Kříž, ale jsem upřímně ráda, že se mě Jirka na Muřinkovém vrchu na nic neptal, převzal roli vůdce a protáhl mě tím sněhem bez zbytečného soucitu. Teď mám před sebou rekonvalescenci po operaci nohy (byla naplánovaná už dlouho předtím a dubnová cesta ani Jirka za to vážně nemůžou J), a tak se na hranice vrátíme až za pár týdnů. Pevně věřím, že začneme tím rozhledem do kraje na Bílém Kříži J
Ingrid