Voilà, máme tu další rok našeho putování podél hranic. A možná bude i poslední😊 Byť mě covid časy naučily zbytečně se netěšit a neplánovat moc dopředu. I tak je ale fajn mít záměr. Vloni to taky moc nevypadalo, a nakonec to vyšlo. Když jsme se tenkrát vrátili domů, spočítala jsem si, že nám do Aše (z níž jsme v září roku 2016 vycházeli) zbývá 405 km. To mi přišlo smělé, ale ne šílené. Začátkem roku jsem se tedy v rámci záměru zmínila, že by bylo hezké tu cestu podél hranic letos dojít. Ale že uvidíme, jak se bude situace vyvíjet. Rozhodně to nebudeme hrotit.
Jirka, který si to přeložil jako „jestli letos nedojdeme do Aše, nebude klid“, vyhlížel příhodné cestovní dny už od března. Povedlo se to začátkem května. Z mapy jsme zjistili, že je před námi 50 km cyklostezek a prakticky nulová možnost využít vlak či autobus. Rozhodli jsme se tedy pro kola a pro variantu „pojedeme si naproti“. V sobotu ráno jsme naložili kola, stan a košík na psa i se psem a vyrazili jsme autem do Vyšebrodského průsmyku.
Na hraničním přechodu bylo pusto stejně jako vloni. Vyfotila jsem si pomník hraničářům, sedla na kolo a vydala se po státovce 161 zpět do Studánek, a odtud po cyklostezce 1205 přes Mnichovice a Hvězdnou do Kapliček. Jirka s Bondym pokračovali autem do Kyselova; ten je posledním místem na jižní straně lipenské vodní nádrže, kam lze z Vyšebrodského průsmyku autem dojet (chcete-li zajet dál, musíte celou nádrž objet po její severní straně). Z Kyselova mi pak vyrazili na kole naproti. Dělilo nás 40 km a potkali jsme se téměř přesně v půlce.
Během první třetiny cesty mě čekalo 500 metrů stoupání, a za odměnu pak výškově stejné, ale pozvolnější a zvlněnější klesání. Silnice byly prázdné, asfalt hladký, počasí krásné a počáteční stoupání jen mírné. U Mnichovic za Bombardištěm cyklostezka odbočuje na lesní cestu zvanou „Divoká cesta“ a začíná stoupat k vrcholu Hvězda. U rozcestníku na místě bývalé obce Frantoly jsem se rozhodla dopřát si od té „divokosti“ oddech. Kolo jsem odložila u cesty, shodila batoh, vytáhla mobil, přihodila k batohu bundu, vyfotila si rozcestník, odložila mobil na hromádku věcí vedle kola, snědla jablko, naházela zbytné oblečení do batohu a pokračovala do kopce směr Hvězda. To, co zůstalo ležet u cesty, byl můj „nepracovní“ mobil. Krom něj mám ještě jeden, pracovní. Ten je novější, má větší displej a baterii s delší výdrží, a tak je první na řadě, když se potřebuji během cesty mrknout do mapy. Můj „nepracovní“ mobil je starý a unavený, jenže moc hezky fotí. Fotka frantolského rozcestníku byla nicméně tím posledním, co vyfotil, než jsem ho u cesty zapomněla.
Že nemám mobil jsem zjistila poté, co jsem vystoupala na vrchol Hvězdné (kde nebylo nic k vidění), a pak sjela po Svahovce na rozcestí u bývalé obce Kapličky (kde jsem si to chtěla vyfotit). Následovalo volání na mobil s tím, že mi někde zazvoní (volané číslo nedostupné), rozborka a sborka batohu, prohledávání kapes a tak dále, až mi nezbývalo, než si přiznat, že nejspíš leží u cesty v signálem nedotčených Frantolech. Co teď? Vystoupat po Svahovce na Hvězdnou, sjet po Divoké cestě do Frantol, a pak to celé absolvovat zpátky do Kapliček? Do toho se mi nechtělo ani trochu. Pokračovat v cestě, potkat se s Jirkou, přeříkat mu varianty, co by se dalo udělat, a pak se nějak rozhodnout? To mi v danou chvíli přišlo lepší. Tak tedy vzhůru na cyklostezku 1033, ať se co nejdříve potkáme.
Jenže jsem se po té 1033 vydala na opačnou stranu. Frčela
jsem z kopce vstříc setkání, užívala si hlaďoučký asfalt a přebírala si v hlavě ony různé varianty, když se objevila
křižovatka, která mi přišla divná. Vytáhla jsem pracovní mobil s mapou,
spolkla další prohru, otočila se o 180° a vystoupala ty 3 km zpět ke
Kapličkám. Tady se nabízela druhá šance vydat se do Frantol, ale nechtělo se mi ani tentokrát. Sjela jsem z Kapliček, minula rozcestí u Spáleniště a
pokračovala odtud po cyklostezce 1033 dál.
Jirku s Bondym jsem potkala kousek před Pasečnou. Podělila jsem se o příběh o ztraceném mobilu a nastínila varianty. Bylo půl třetí a návrat do Frantol mi nyní po dalších sedmi kilometrech klesání přišel jako utrpení. Jirkovi se do toho nechtělo zrovna tak. Varianta, že bychom po dojezdu do Kyselova sedli do auta, zajeli do Mnichovic a došli odtud pěšky po žluté do Frantol, ztroskotala na tom, že jedna cesta autem trvá 40 min a všechno dohromady by nám to tudíž zabralo téměř 3 hodiny, přičemž výsledek je nejistý. Mobil je vložený v pouzdře, pouzdro má všitou kapsičku, a v té je schovaná moje vizitka s telefonním číslem na pracovní mobil. Kdyby tedy mobil někdo našel, najde i vizitku a snad mi zavolá. Pak by byla cesta k frantolskému rozcestníku zbytečná... Nakonec bude tedy nejlepší odložit pátrací akci na druhý den, kdy pojedeme autem zpět, a odbočka do Mnichovic bude tím pádem při cestě.
Rozhodnutí bylo učiněno a mně se navrátila radost z cesty a schopnost všímat si míst, kterými projíždíme: na loukách u Pasečné se
jako z povinnosti pasou krávy, cyklostezka 1019 skýtá překrásné výhledy, podél
cesty kvetou blatouchy, stromy jsou v květu a jaro je ve své nejjarnější
podobě.
Místem, kde chvíli pobydeme, je bývalá vesnice Rychnůvek. Stranou od silnice leží malé návrší a na něm zbytky hřbitova a kříž s kamenným oltářem; je to připomínka kostela, který byl v roce 1959 odstřelen a srovnán se zemí (stejně jako celý Rychnůvek). Visí tu i lapač snů.
U Korandy potkáváme další dílo, které stojí za pozornost: Schwarzenbergský plavební kanál. Kanál je 44 km dlouhý a sloužil (mezi roky 1793 a 1962) k plavení dříví. Poskytoval práci stovkám lidí a podnítil zakládání osad a vesnic podél jeho břehů. Kanál vypadá impozantně i dnes (v současnosti se dokončuje jeho rekonstrukce). Vede podél něho cyklostezka, míří ale za hranice do Rakouska. Tak někdy příště…
"Hraniční cestou“ po chvíli dojedeme až k Lipenské vodní nádrži. Na mostě v Rakouské zátoce odložím kolo a fascinovaně zírám na spoustu vody zalitou odpoledním sluncem. Mohla bych tu zírat klidně hodinu. Jirka mě ale ujistí, že v Kyselově si vodní nádrž taky užiju, a tak odtrhnu zrak, sednu na kolo a zdolám závěrečné dva kilometry.
Z bývalé osady Kyselov nezbylo nic než její jméno. Končí tu silnice, a to přímo ve vodní nádrži. Z protější Přední Vltavice sem zajíždí přívoz, a podle všeho uveze i auto (v provozu bude až za týden, tak si nemůžeme ověřit). Kromě nás tu nikdo není. Na travnatém břehu u písečné plážičky stojí dřevěné plato, které si zvolíme jako ideální místo k odpočinku, odpolední kávě, zírání do kraje, povečeření a později i přespání. Večer si tu užiju západ slunce, a ráno v 5:30 zase jeho východ 😊
Druhý den zbývá dojet poslední úsek do Zadní
Zvonkové, a pak se vrátit zpět k autu.
Cyklostezka 1033 nabízí dvě možnosti, kudy to vzít; můžeme to tedy pojmout
jako okruh. Cestou tam jedeme po komfortnější cestě přes Přední Zvonkovou (ta
je dnes znovu osídlená, ale žádný z domů není původní). V Zadní Zvonkové, kterou prochází Schwarzenbergský plavební kanál, stávalo kdysi na dvě stě domů včetně
několika hostinců, kvetla tu řemesla, bývala tu škola, celní úřad, a dokonce i
chudobinec. Po válce tu zůstal jen kostel, fara a škola, kam se nastěhovala pohraniční
stráž. Kostel sloužil jako tělocvična a později jako sklad, jeho věž se
používala ke strážení pohraničního prostoru, postupně chátral, až se nakonec
téměř rozpadl. Za to, že byl krátce po sametové revoluci zrekonstruován a znovu
vysvěcen, vděčí především původním německým obyvatelům. Obnoven byl i hřbitov kolem
kostela a dnes je tu asi stovka původních náhrobků. Čas na věžních hodinách je trvale
nastaven na „za pět minut dvanáct“ jako připomínka toho, že byl kostel
zachráněn na poslední chvíli.
Zpět do Kyselova se vracíme po cyklostezce 1033A. Stezka zpočátku
lemuje Schwarzenbergský kanál, pak odbočí a protíná louky a lesy pod
Zvonkovským a Pestřickým vrchem. Tuhle cestu by se mi líbilo jít pěšky: vede
krásnou krajinou a prochází soustavou vlhkých luk a rašelinišť. Pro jízdu na
kole se ale vzhledem k povrchu a jisté subtilnosti nehodí. O to víc si v závěrečných kilometrech vážím asfaltu.
V Kyselově si krátce odpočineme na „našem“ dřevěném platu u „pláže“, pak naložíme kola a psa a vydáme se na cestu domů. Podle plánu odbočíme krátce před Vyšším Brodem k osadě Mnichovice a dojdeme odtud pěšky po žluté k frantolskému rozcestníku. Šťastné shledání se ale nekoná: mobil tu na mě nečeká. Cestou zpět krotím emoce a přebírám si v hlavě scénáře, co se mohlo stát. Takže ho někdo našel. Proč mi teda nezavolal, když je v kapsičce pouzdra moje vizitka? Třeba ještě zavolá… Když dorazíme k autu, volám já. Mobil vyzvání, nikdo ho nebere. V následující hodině to zkouším ještě několikrát, ale bez výsledku. Po hodině zablokovávám SIM kartu. Pak mlčím a cítím se všelijak. Mrzí mě ztráta kontaktů a fotek. V duchu se loučím s přístrojem, který mi sloužil téměř do roztrhání „těla“ (na jednom konci slepený vteřinovým lepidlem, na druhém sepnutý svorkou). Připomínám si, že bych neměla lpět na věcech a měla bych je umět pouštět. Vyčítám si, že jsem se pro něj od Kapliček nevrátila … Hmmm. Když po cestě zastavíme a koupíme si kafe, rozhodnu se výčitky černou tekutinou spláchnout a dál se v tom nehrabat. V pondělí si vyzvednu novou SIMku, vložím si ji do duálního pracovního telefonu, a je to.
V úterý mi volá dcera, že jí přes messenger píše nějaká slečna a ptá se, zda někdo z rodiny neztratil mobil. Slečny matka totiž jeden našla. Brzy si telefonuji s paní, která si od soboty dělá starosti, jak se dopátrat majitele mobilu, který ve Frantálech našla. Projížděla tudy na cestě, která byla podobná té mojí, a na které se pak protijedoucích cyklistů ptala, zda neztratili mobil (kéž bych se byla vydala nazpět; mohly jsme se potkat!). V době, kdy jsem na mobil volala, byla paní buďto mimo signál, anebo jela na kole s mobilem v brašně (kde zvonil prakticky neslyšně). Vizitku v kapsičce pouzdra nenašla (žádná tam nebyla, jak jsem později zjistila), zato si všimla, že na displeji přistávají gratulace k svátku matek. Jedna z mých dcer má méně časté křestní jméno, a tak požádala svoji dceru, zda by zkusila dívku toho jména vypátrat. A tak má díky paní Aleně a její dceři a mojí dceři tenhle příběh happy end 😊