neděle 5. srpna 2018

Cesta podél hranic – den 38. a 39: Z Dolní Lipky přes Králický Sněžník do Ramzové (21. – 22. července 2018)

       Ačkoli zní výstup na Králický Sněžník celkem romanticky, v reálu je to docela drsná záležitost. Ať už se na něj vydáte odkudkoli, čeká vás několikahodinové stoupání, které prověří vaši fyzickou kondici. Pohoří se někdy říká “střecha Evropy”, protože tudy prochází tři evropská rozvodí (řeka Morava odvádí vody do Černého moře, Nysa Klodzka do Baltského moře a Tichá Orlice do Severního moře). Střechu Evropy připomíná uprostřed sezóny i samotný vrchol Králického Sněžníku; středoevropany se to tu přímo hemží J. Zdejší hora je totiž mezi turisty i přes náročnost výstupu hodně populární. Kromě impozatního panoramatického rozhledu je tu k vidění také pramen řeky Moravy a půvabná soška slůněte, o kterou se v roce 1932 zasloužil německý umělecký spolek Jescher. Další stavby, které tu vznikly začátkem 20. století péčí Moravskoslezského sudetského horského spolku, se bohužel nedochovaly: zchátralá rozhledna byla roku 1971 stržena a z Lichtenštejnovy chaty zůstalo jen torzo.   


            Na cestu sem jsme se vydali v sobotu ráno vlakem. Bondy zůstal doma, protože bylo jasné, že to bude náročné a že bude vedro. Dolní Lipky jsme dojeli v 9:33, na hranice to bylo jen kousek, a tak jsme kolem desáté dopolední dorazili k polské zelené značně přesně tam, kde jsme ji před dvěma týdny opustili. Na vrchol Králického Sněžníku je to odsud 20 km. 

           První polovinu cesty nás značka vedla převážně po loukách a byli jsme tu široko daleko sami. Kromě krásných výhledů nám cestu zpříjemňovaly i maliny, ostružiny a plané třešně podél hraničních remízků. 
        Po deseti kilometrech se k zelené připojila i česká červená značka a zavedla nás do lesa. Podél cesty se objevily borůvky, stoupání nabralo na intenzitě a citelně přibylo turistů. U rozhledny na Klepáči bylo těsno, na další cestě ale dav opět prořídl. O to víc mě překvapil závěrečný výstup na vrchol, který připomínal neorganizované mraveniště: kamenitým terénem tu šplhaly vzhůru stovky lidí, psů a kol, a stejně tak početná skupina sestupovala či sjížděla z vrcholu dolů. Slunce pálilo, stoupání se táhlo a občas bylo potřeba bojovat o místo na cestě. Uf.
         Vrchol Králického Sněžníku je naštěstí natolik rozlehlý, že jsme se sem všichni vešli. Potěšili jsme se výhledem do kraje, napili se z pramene Moravy a pohladili si slůně, a pak jsme se vydali po červené a po žluté značce dolů k 5 km vzdálené chatě Návrší, kde jsme tu noc bydleli. Chata představuje nejbližší a nejjednodušší možnost, kde pod Králickým Sněžníkem přespat (sešli jsme se tu s řadou lidí, které jsme potkali toho dne na cestě). Jednoduché ubytování, horká sprcha, restaurace s výběrem z několika málo jídel, točené pivo, přátelský personál a možnost jít brzy spát -> splnilo se nám tady úplně všecko, co jsme ten večer potřebovali J
         Druhý den ráno mi bylo, jako bych předchozího dne lámala skály. Bolavé tělo a unavené svaly vysílaly do mozku vzkaz, že dneska je neděle, den odpočinku. Prozkoumala jsem mapu a došla k závěru, že by bylo krásné sejít nějakých 8 km do Starého Města a vydat se odtud vlakem domů. Bylo by ale blbé začínat naši příští cestu desetkilometrovým výstupem ze Starého Města k hranicím L A tak jsem sebrala sílu a vůli a přesvědčila tělo k třikrát tak dlouhé cestě do Ramzové. Zvolili jsme si červenou značku se zpevněnou vozovou cestou, která vede průsekem lesa převážně po vrstevnici. Kromě jedné kapličky kousek stranou v lese a jedné moc hezké vyhlídky cesta neskýtala prakticky žádnou zábavu. Monotónnost chůze i vizuálních vjemů mě tak přiměla prožívat únavu tady a teď. O to větší vzrůšo se naskytlo po 15 kilometrech v okolí turistické chaty Paprsek, kde bylo zajímavých věcí spousta. Kaplička sv. Kryštofa, kterou nechal v roce 2009 u příležitosti svých šedesátin na vlastní náklady vystavět pan Míka ze Starého Města; stan se svatební výzdobou, který čekal na svoji chvíli později odpoledne; zahradní restaurace, borůvkové knedlíky, pivo, výhled na sjezdovku v létě ... 
       Smršť fyzických, duchovních a estetických podnětů na Paprsku mě natolik nadopovala, že mi dalších 15 km do Ramzové uběhlo jako nic. Kousek za Císařskou chatou se značka sice napojila na asfaltovou silnici, cesta ale vedla z kopce a podél potoka, a tak kilometry rychle ubíhaly. Na železniční zastávku v Ramzové jsme dorazili s časovým předstihem a čekalo nás tu opravdové překvápko: namísto kolejí stál přímo v železniční trati na písčitém náspu náklaďák. Bylo zřejmé, že vlak tudy dneska nepojede. Naštěstí jsme se doptali na stanoviště náhradní autobusové dopravy, našli jsme zastávku, dočkali se autobusu, v Hanušovicích přestoupili na vlak, do Prahy jsme dojeli podle plánu a v pondělí šli normálka do práce. Přechod Králického Sněžníku se tak stal příběhem se šťastným koncem J          
         P. S. O dva týdny později jsme na kole projeli většinu cesty, která mi chyběla mezi Hronovem a Českou Čermnou. Z Hronova jsme se vystoupali po červené Jiráskově cestě k rozhledně Na Signálu a přes Pavlišov a Babí jsme pak dojeli do Bělovsi. (Pokud se pro tuhle cestu rozhodnete, doporučuji jet jí tímhle směrem. Z Pavlišova je to totiž po celou dobu z kopce, který je navíc v závěru v ulici Ryšavého hodně prudký. V opačném směru to musí být kruté…) Naopak z Bělovsi  vede cyklostezka č. 22 lautr rovinou podél Metuje do Velkého Poříčí a jet po ní byla i pro mě ne-cyklistu čirá radost. Návazná cyklostezka č. 4020 vede z Velkého Poříčí po vedlejší silnici městskou aglomerací až do Hronova. I přes srpnových 32°C to byla pohodová cesta, kterou nám navíc zpříjemnila i cukrárna v Bělovsi s ledovou kávou a výbornou zmrzlinou.  


        
        Zbývajících pár kilometrů z Náchoda přes Dobrošov do České Čermné přijde na pořad dne ve chvíli, kdy budou pro putování příznivější teplotní podmínky.



                                                                                                                                                                     Ingrid