Za svůj život jsem zažil a slyšel mnoho lidských příběhů. Ty příběhy se do
mne ukládaly. Slyšel jsem mnoho příběhů o trápení mužů i mnoho příběhů o trápení
žen. Slyšel jsem mnoho příběhů o radosti a štěstí. Z těch příběhů jsem
pochopil, že základním problémem lidí v naší společnosti je vztah muže a
ženy. Každý pár je jiný a přesto nějak podobný těm ostatním. Ve skoro všech
příbězích mají vztahové problémy stejného jmenovatele – promítáme si na svého
partnera / partnerku a na sebe své vnitřní figury, především svého vnitřního
otce, vnitřní matku a vnitřní ublížené dítě. Reagujeme tak při situacích
běžného dne na své vlastní projekce a ne na skutečné druhé lidi. Tyto projekce
způsobují, že ve vztahu jsme obvykle nešťastní. V následujícím příběhu je
vidět, jak to celé funguje. Není to příběh můj, ani jiného konkrétního člověka.
Je složen z fragmentů, které jsem sám prožil a z fragmentů, které
jsem vyslechl. Je ale celý obsažen v mém vědomí. V příběhu nejsou
některé nejhorší bolesti, které jsem slyšel. Možná napíšu další příběhy, které
budou obsahovat ještě větší trápení, než ta která jsou v tomto příběhu,
možná ta trápení pohřbím, bez jejich zveřejnění. Smyslem následujícího příběhu,
je ukázat, jak vzniká mnoho našich problémů a hlavně ukázat, kudy může být
cesta ven z těchto trápení k jejich přijmutí a zpracování.
Omlouvám se Ingrid, že na našem společném blogu je článek, který neprošel
korekturou toho druhého. Myslím, že tento článek se má zveřejnit bez jakékoliv
korektury. Omlouvám se za případné jazykové chyby. Gramatika není mojí silnou
stránkou.
Příběh muže a ženy očima muže
Narodil jsem se a měl
jsem tátu a mámu. Když jsem byl malý, máma byla se mnou doma a táta chodil do
práce. Měl jsem je oba moc rád.
Máma vyprávěla pohádky.
Nejčastěji o princeznách a princích. V pohádkách princezně často
ubližovali zlí muži a princ ji musel zachránit. Ve snech jsem se často viděl,
jak jedu na bílém koni, vyhrávám bitvy a turnaje. Vždy mi mává má zlatovlasá
princezna. Pak princeznu unese zlý muž a vězní jí na dalekém hradu. V boji
cizího zlého muže porazím a princeznu zachráním. Na konci snu si princeznu
vezmu a žijeme šťastně až do smrti.
Často jsem si hrál na
pískovišti a na prolézačkách. Máma tam byla se mnou. Většinou si se mnou
nehrála, ale povídala s jinými maminkami. Několikrát jsem vylezl
z pískoviště, sundal boty a běhal v trávě a v roští okolo. Máma
se vždycky rozčílila, přiběhla ke mně, dala mi na zadek a nasadila mi boty zpět.
Když jsem protestoval, říkala: „Je to nebezpečné. V trávě může něco být. V roští
může být nějaký cizí chlap a mohl by tě zabít. Jsem tvá máma a vím lépe než ty,
co je pro tebe dobré a co ne.“
Pak jsem začal chodit do
školy. Máma i táta chodili do práce. Tátu jsem viděl čím dál méně. Oba na mne působili
nešťastně. Občas jsem slyšel, jak se hádají. Někdy táta mámu bil. Nemohl jsem to
vydržet, zalezl jsem do svého pokojíčku a plakal pod peřinou, aby to nikdo
neviděl. Styděl jsem se, protože táta i máma říkali, že chlapi nikdy nepláčou.
Po hádce vždycky máma přišla za mnou a říkala: „ Jsi můj princ. Jsi úplně jiný
než táta. Budeš pořád se mnou. Budeš mě chránit.“
Mámě se několikrát zdál
sen, že odjedu jako voják do války a zlí cizí muži mne zabijí. Plakala, když mi
o něm vyprávěla a říkala: „Nesmíš mi to udělat. Nesmíš chodit do války. Zůstaň
pořád se mnou.“ Slíbil jsem jí to.
Ve škole jsme měli každý
rok atletické závody. Jeden rok jsem vyhrál. Máma mi doma řekla: “Jsem moc
pyšná, žes porazil ostatní kluky. Jsi můj skvělý princ. Jsem hrdá, když
vítězíš. Je to můj šťastný den. Vyhraj ještě více závodů.“
Jednou jsem přišel domů,
máma plakala. Táta se odstěhoval. Řekla mi zase: „ Jsi můj princ. Jsi úplně
jiný než táta. Budeš pořád se mnou. Budeš mě chránit.“ Začal jsem tátou pohrdat. Jak to mohl mámě
udělat? Rozhodl jsem se, že to mámě vynahradím. Budu její skvělý princ a
postarám se o ni.
Od té doby jsem tátu
viděl jen občas. Nerozuměli jsme si a tak jsem si radši nacházel nějakou
výmluvu, abych se s ním nemusel vidět.
S mámou se to doma
nedalo moc vydržet. Pořád jen vzdychala a říkala: „Jak mi to ten táta mohl
udělat? Nikdy mi nesmíš udělat to, co táta.“ Tátu jsem nenáviděl. Dělal jsem
všechno proto, abych se mámě zavděčil, aby mohla být šťastná. Nebyla. Ať jsem
udělal cokoliv, vždy to bylo nějak špatně. Na všem našla chyby. Často říkala:
„Jsi stejný nemohlo jako táta.“ Vždycky
mě to moc bolelo. Já se snažil, dělal jsem, co jsem mohl, ale stále to nebylo
dobře.
Jednou jsem se popral
s kluky ve škole. Měl jsem krvácející ránu, ale vyhrál jsem souboj. Rána mi
nevadila, bral jsem to jako znak muže. Když jsem přišel domů, máma mě silně
objala a v breku říkala: „Ty můj malý chudinko. Ti hnusní cizí kluci ti
tak ublížili. Přitul se ke mně, moje děťátko.“ Bylo mi to nepříjemné. Vždyť
jsem bojoval jako velký muž a ona mi říká děťátko. V jejím objetí jsem se
dusil. Nakonec řekla: „Neboj se. Tvoje matka tě vždycky ochrání.“ Nerozuměl
jsem tomu. Když táta odešel, říkala přeci, že ji mám chránit já.
Holky ve škole mě moc
nezajímaly. Byly to takové šprtky a pořád se jen hihňaly. Občas jsme jim s klukama
něco provedli. Byla to velká sranda, když holky našly v šatně svázané šály
nebo boty tkaničkami k sobě. Občas jsme se s holkama pošťuchovali a
kopali pod lavicí. Bylo v tom něco vzrušujícího.
V pubertě jsem se
s mámou hodně hádal. Začal jsem ji nenávidět. Cítil jsem, jak mne svazuje
a omezuje. Pořád se o mě bála, jako kdybych byl malý kluk. Nejvíc mě štvalo,
když mi říkala zdrobnělinou mého jména. V tu chvíli jsem byl vzteky bez
sebe. Nejsem žádné mimino! Vždycky jsem práskl dveřmi, utekl k sobě do
pokoje a pustil si nahlas muziku. To mi udělalo dobře. Máma v kuchyni
brečela a křičela, že jsem stejný hajzl jako táta. V noci jsem oknem utekl
za klukama do hospody. Připadal jsem si jako velký chlap.
Holky mne v té době začaly
přitahovat. Bylo to takové… Jak to říct? No prostě, když jsem byl
s holkou, tak mi běhal mráz po zádech. Randil jsem s různými holkami
a moc mě to bavilo.
Jednou na večírku jsem ji
zahlédl. Byla to ona – Princezna z mého dětského snu. Začali jsme spolu
chodit. Bylo to nádherné. Nemohl jsem z ní odtrhnout oči a ona ze mne. Hned
jsme se do sebe zamilovali.
Když jsem jí přivedl
představit domů, tak mi máma na chodbě řekla: „Vůbec se mi nelíbí. Nebudeš
s ní šťastný. Jsem tvoje máma a vím nejlépe, co je pro tebe dobré.“ Něco
mi to připomnělo. Stáhl se mi žaludek.
Po nějakém čase jsme se s mojí
princeznou vzali. Na svatbě byla máma i táta. Máma plakala. Nechápal jsem proč.
Vždyť jsem si bral svoji princeznu, jako v pohádce, kterou mi říkala
v dětství.
Pořád jsme se s mojí
princeznou milovali. Chvíle bez ní byla nekonečná. Utíkal jsem v poledne
z práce, abychom se mohli alespoň na chvíli vidět. Mohl jsem vidět svoji
princeznu a být chvíli s ní. V noci jsme se vášnivě pomilovali. Žili jsme
pohádku. Princezna s princem. Mysleli jsme si, že budeme tak šťastně žít
až do smrti. Naplánovali jsme si děťátko. Moc jsme se na něj těšili.
Mámu ani tátu jsem dlouho
neviděl. Byli mi fuk.
Jednou přišla princezna domů
s nářkem. Objal jsem ji. Říkala, že šla parkem a cizí chlap jí obtěžoval.
Vyskočil před ní nahý z roští. Strašně se ho bála, toho cizího chlapa.
Slíbil jsem jí, že ji před všemi cizími chlapy ochráním. Vždyť princ ochraňuje
svoji princeznu. Usnuli jsme v objetí. Ještě několik večerů mi říkala, jak
se strašně bojí cizích chlapů.
Konečně se nám to povedlo
a moje princezna otěhotněla. Bylo to nádherné. Princezna s princem budou
mít malé princátko. Prožívali jsme to spolu. Občas se mi zdálo, že mne moje
princezna nevnímá. Byla taková zasněná. Vyprávěla mi svůj sen. Byla princezna
matka a měla svého malého prince, který mi byl moc podobný. Trochu mne
zarazilo, že v tom snu nebyl princ otec. Ale co, byl to jen sen.
Jindy mi vyprávěla jiný
sen. Moc při tom plakala. Ve snu její syn bojuje ve válce a nějací zlí cizí
muži jí ho zabili. Neudržel jsem se a plakal taky. Představa, že by někdo zabil
naše dítě, byla nepřijatelná. Od té doby, mi často říkala, jak se bojí cizích
mužů. Říkal jsem jí: „Neboj, jsem tvůj princ, naše dítě i tebe ochráním.“ Něco
mi to připomnělo, ale nevěděl jsem co.
Pak to přišlo. Mé
princezně praskla plodová voda. Odvezl jsem jí do porodnice a byl s ní.
Měla velké bolesti. Držel jsem ji za ruku a hladil. Byl jsem zoufalý. Tak moc
trpěla a já jí nemohl nijak pomoct. Bylo mi z toho špatně. Pak přišel
porod. Princezna křičela bolestí. V tu chvíli nebyla žádnou princeznou a
já nebyl princem. Ona byla trpící bojující žena a já vyplašený muž, který jí
neumí pomoct. Konečně. Objevila se hlavička. Pak už to šlo rychle. Za chvíli
jsem držel v rukou naše dítě. Přestřihl jsem pupeční šňůru a byl jsem
šťastný. Nejvíc ve svém životě. Moje žena byla také šťastná. Za chvíli usnula
s dítětem na hrudi. Před usnutím ještě řekla: „Ty můj malý princi.“
Odvezl jsem ji
z porodnice. Cesta byla trochu zvláštní. Moje princezna se na mě vůbec
nepodívala. Chápal jsem to. Vidí našeho malého prince a je unavená.
První dny jsem byl
s nimi doma. Moje princezna se s naším miminkem mazlila a kojila ho. Mě
říkala, co mám dělat. Vůbec se na mne nedívala. Chápal jsem to. Vše, co jsem
pro ni a naše děťátko udělal, bylo ale nějak špatně. Nic jí nebylo dobré. Něco
mi to připomnělo, ale nevěděl jsem co. Když jsem zas jednou udělal něco podle
ní špatně, řekla divnou větu: „Pro MOJE dítě potřebuji jen to nejlepší. Jen
MATKA ví, co je pro její dítě, to nejlepší.“ Zdůraznila slova MOJE a MATKA.
Najednou mi to došlo. Vždyť je úplně stejná, jako moje matka. Jen mne peskuje a
sekýruje. NIC jí není dobré. Co se to stalo? Jakým zlým kouzlem se moje
princezna proměnila v moji matku? To přeci není možné. Když jsem se na ni
díval, když byla zticha, tak jsem ještě pořád trochu viděl svoji princeznu.
Sice rozcuchanou, v teplákách a tlustých ponožkách, ale pořád jsem viděl svoji
princeznu. Když promluvila, princezna byla pryč a byla tam moje matka. Každý
den bylo víc mojí matky než princezny. Některé dny se kouzlo ještě zhoršilo.
Nebyla tam princezna, ale její matka. Nedalo se to vydržet.
Když několikrát řekla tu
divnou větu: „To je MOJE dítě.“, tak mi to najednou došlo. Je to JEJÍ dítě.
Není naše. Možná NEJSEM otcem toho dítěte. Jak to, když je mi tolik podobné?
Alespoň všichni to říkají. Já to tedy nevidím, v tom malém človíčkovi
nevidím ze sebe nic. Možná to je pravda. Možná nejsem otcem toho dítěte. Neptal
jsem se. Radši. Přesto jsem cítil, jak se mi dítě odcizilo. Bylo to její dítě.
Byl jsem hodně unavený,
nevyspaný a rozmrzelý. V noci chtělo miminko kojit a mě to budilo. Když
jsem začal znovu chodit do práce, začal jsem spát v obýváku, abych se
alespoň trochu vyspal do práce.
Když jsem se vracel
unavený z práce, tak jsem se na ně těšil. Na moji princeznu a dítě. Čekal
jsem, že mne přivítají s úsměvem, poděkují, že jsem se pro ně v práci
dřel a pak nám bude spolu dobře. Jenže když jsem přišel domů, tak žena hned,
jak jsem otevřel dveře, spustila: „Kde pořád jsi? Jsem už strašně unavená, jak musím
kmitat kolem mého dítěte. Udělej to a to. Ne, že to zas uděláš špatně.“
Rozhodilo mne to. Byl jsem úplně v křeči, ale šel jsem to udělat. Jenže to
pro ni nebylo dost dobré. Řekla: „Zase jsi udělal VŠECHNO špatně. Jsi stejný
jako můj táta. Nejsi tu, když tě potřebuji. Všechno děláš špatně. Uhni. Udělám
si to sama. Stejně to dělám celý den sama.“ Uhnul jsem a šel za chlapama do
hospody. Mluvili u piva o tom, jak je naštvala jejich stará. Chápal jsem to.
Taky měli doma místo princezny, kterou si vzali, svoji matku nebo ještě hůř
její matku.
S mojí matkou se
pohádala kvůli výchově dítěte. Křičela na ni: „Jsem matkou toho dítěte a nejlíp
vím, co potřebuje. Žádná cizí ženská mi do toho nebude mluvit.“ Začaly se
navzájem nesnášet.
Pořád jsem měl rád svoji
princeznu. Rozhodl jsem se, že pro ni vybojuji vítězství na turnajích a
bitevních polích. Porazím jiné muže, aby viděla, že jsem silný a statný princ a
já tak mohl mít znovu svoji princeznu.
Vrhl jsem se do boje
s muži. Byl jsem byznysmenem a politikem. Po práci jsem soutěžil s jinými
chlapy na sportovištích. Občas jsem zvítězil. Často dostal ránu a získal jizvu.
Byl jsem princ bojovník.
Domu jsem přicházel čím
dál více unavený z mužského boje. Moje stará si stěžovala, jak je unavená
z výchovy jejího dítěte. Občas ho nazývala harantem. Fuj. To slovo se mi
hnusilo. Vždyť mluvila o našem dítěti.
Naše dítě už spalo, když jsem přišel domů a tak ani nevím, jak tehdy
vypadalo. Její stěžování mi vadilo. Čím dál více byla jako moje máma. Bylo mi
vedle ní k zadušení. Proto jsem si pustil televizi nebo šel do hospody.
Tam bylo dobře. S chlapama v hospodě jsem nebojoval. Byli jsme
kamarádi a nadávali spolu na naše staré. To nás spojovalo.
Jednou jsme se trochu víc
připili. Cestou domů z hospody jednoho z nás napadlo, že zalezeme do
křoví a sundáme si kalhoty a až půjde kolem nějaká ženská, tak na ní vystrčíme
své obnažené penisy. Byla to velká sranda. Byl jsem úplně namol. Ráno mne
bolela hlava a někde v pozadí jsem věděl, že jsem udělal někde něco hrozně
špatného. Jen jsem si nepamatoval co. Dal jsem si jednoho vyprošťováka.
Bylo nám v bytě
těsno a tak jsme se rozhodli, že se odstěhujeme za město do přírody. Velmi
dlouho jsme sháněli a hledali pozemek. Konečně se to povedlo. Začali jsme
stavět náš dům. V ty dny nám bylo ze začátku docela dobře. Já šel po práci
na stavbu a moje princezna procházela katalogy a obchodní domy. Byli jsme
z toho ale oba velmi unavení a tak jsme se po dobu stavby večer
v posteli nemilovali. Neměli jsme na to sílu, hned jsme usnuli.
Konečně jsme se mohli
přestěhovat. Princ a princezna mají svůj hrad. Nádhera.
Po měsíci mě to
v novém domě hrozně štvalo. Nic se nezměnilo. Moje stará byla zas otravná
jako dříve, dokonce byla ještě horší, bála se cizích mužů, kteří můžou číhat
v lese.
V boji s jinými
muži jsem byl čím dál úspěšnější. Vyhrával jsem a hledal větší výzvy. Moje
stará, místo aby ocenila moje vítězství, byla pořád otravnější. Jednou, když mi
nadávala za něco, za co jsem vůbec nemohl, a hrozně při tom křičela, že jsem
stejný jako její táta, jsem se neudržel a jednu jí vlepil. Práskl jsem dveřmi a
šel naštvaný do hospody. Z kuchyně a z dětského pokoje jsem slyšel
pláč. Bylo mi hrozně. Léčil jsem to velkými rumy.
Za měsíc se to zopakovalo
a za další měsíc zas. Vždy jsem slyšel její nářek a nářek jejího dítěte. Bylo
to k nevydržení. Něco mi to připomínalo.
Pořád jsem měl svoji
princeznu rád. Řekl jsem si tedy, že když jí nestačí moje vítězství
v byznysu, politice a sportu, tak půjdu bojovat s cizími zlými muži.
Vždyť se jich tolik bála. Přihlásil jsem se k armádě. O protřelého prince
bojovníka byl zájem a šlo mi to. Brzy jsem bojoval pro svoji princeznu až v Afghanistánu.
Byl jsem ve válce.
Přišel mi dopis od mé
matky. Psala, jak se strašně bojí, že mne ti cizí zlí muži zabijí a jak jsem jí
to mohl udělat, vždyť jsem její děťátko. Vytryskly mi slzy.
Jednou nás napadli. V bojích
padlo několik mých kamarádů. Nechápal jsem, jak to ti cizí zlí muži mohou
dělat. Vždyť ti kamarádi měli děti, ženy a matky. Jsou to bestie. Za několik
dní byl pohřeb. Kamarády vezli na lafetě děla. Přijeli jejich ženy a matky.
Strašně plakaly. Jak jim to ti cizí zlí muži mohli udělat? Pomstíme je.
Pomstíme naše kamarády, syny svých matek.
Podnikli jsme odplatný
útok. Zabil jsem jednoho zlého cizího muže. Za několik dní měl pohřeb. Patrolovali jsme u něj. Na pohřbu bylo mnoho lidí a hlavně dítě, žena a matka
toho muže. Tlumočník mi přeložil slova, která v pláči křičela jeho matka,
když ho ukládali do hrobu. Říkala: „Nenávidím ty cizí zlé muže, kteří mi zabili
mé dítě.“ Udělalo se mi špatně. Jsem cizím zlým mužem, který zabíjí syny jejich
matek. Pochopil jsem, že nejsem princem.
Během bojů padli další
kamarádi a já zabil dalších několik cizích mužů. Zabíjel jsem z rozkazu. Již
jsem jim nic neoplácel. Vždyť měli děti, ženy a matky. Bylo mi strašně a ve
spacáku jsem v noci tajně plakal, aby to nikdo neviděl. Něco mi to
připomnělo, jen jsem nevěděl co.
Protože mne v boji
zranili, již jsem nemohl být dále vojákem. Vrátil jsem se z boje domů. Byl
jsem zraněným mužem, který zažil a způsobil mnoho bolesti. Mé srdce mne bolelo.
V noci jsem často nemohl spát. Měl jsem sny, ve kterých jsem jel na bílém
koni a střílel cizí muže, zdálky mi mávala moje žena a křičela hlasem mé matky:
„Bojím se těch cizích mužů. Jak jsi mi to mohl udělat?“
Znovu jsem pracoval jako
byznysmen. Nebavilo mne to. Doma byla moje stará. Občas, když se pěkně oblékla,
zahlédl jsem svoji princeznu. Jenže to bylo málo kdy. Častěji jsem slyšel svoji
nebo její matku.
Začal jsem přemýšlet, že
bych si našel jinou ženu. S matkou se mi žít nechtělo a princ už stejně
nejsem. Třeba to s jinou ženou bude lepší.
Našel jsem si milenku.
Milování v posteli bylo fajn, ale jinak mi nic neříkala.
Žena začala chodit na
ženské kruhy. Vracela se z nich někdy uplakaná, někdy rozesmátá. Byla dost
divná. Začala si ale rozumět se svojí matkou. Dokonce volala občas i mojí
matce.
Rozhodl jsem se, že
zkusím vyrazit do mužského kruhu. Bylo to silné. Vyprávěli jsme si své zážitky.
Všichni byli zranění, ale jen já byl až v Afghanistánu. Bylo mi
z toho na blití. Ještě, že už nejsem princem. Kruh mi udělal dobře.
Nasekali jsme spolu dřevo a zazpívali u ohně. Taky jsme si povídali o našich
tátech. Najednou jsem ho uviděl úplně jinak. Uviděl jsem, jak se naše životy
podobají. Jak jsme oba utekli před naší mámou. Pochopil jsem ho. V našem
nevypsaném souboji jsem zvítězil. Bojoval jsem až v Afghanistánu a zabil
několik cizích zlých mužů. On bojoval jen v práci a v hospodě. Bylo
mi zle, ale něco se léčilo. Zajel jsem za ním. Konečně jsme si mohli popovídat
jako muž s mužem. Když jsme si trochu připili, přiznal se, že se jednou vsadil
s chlapama, když šel z hospody, vyskočil z křoví obnažený před
jednou ženou. Z toho jak ji popisoval, jsem pochopil, že to byla moje
žena. V opilosti ji nepoznal, ale pořád si to pamatuje. Bylo mu
z toho hodně trapně. Přiznal jsem se mu, že já to udělal taky. Brečeli
jsme spolu. Vážím si ho. Dokázal mi to říct. Taky mi říkal, jak v noci
pořád myslí na mámu. Mám ho rád. Usmířili jsme se. Pochopil jsem, že byl a je
mým životním vzorem.
V mužském kruhu jsem
se naučil meditovat. Začal jsem meditovat pravidelně. V meditaci jsem
pochopil, proč potřebuji občas nedělat nic. V tu chvíli jsem naplněn
prázdnotou, tichem a klidem. V dalších meditacích jsem zjistil, že klidná
prázdnota je Božství, které mi ve svém tichu otevřelo mé srdce a já pochopil,
že svoji ženu stále moc miluji, že miluji naše dítě. V tichosti jsem si
znovu stoupl vedle ní. Tak tiše, že si toho ani nevšimla. Stál jsem vedle ní a
viděl, jak se dál trápí a jak je dál samotná. Dával jsem jí tichou lásku, ale
ona mne vedle sebe stále neviděla. Hledala svého prince. Jenže já již princem
nebyl.
Sebral jsem odvahu a šel,
zatím sám, do společného kruhu mužů a žen. Vedli ho muž a žena. Muž se zeptal,
jakého muže, vedle sebe ženy chtějí mít. Z mnoha ženských úst zaznělo:
„Chci vedle sebe silného muže, který bude vedle mne STÁT.“ Jak je to možné? Žena chce, aby muž vedle ní
STÁL. Já vedle ní stojím a žena mne přesto nevidí. Kde je chyba? Pak se zeptala
vedoucí žena: „Kdy není muži dobře vedle ženy?“ Několika hlasy mužů jsme
odpověděli: „Nemohu být vedle své matky. Když je blízko, jsem v křeči,
nemohu dýchat ani mluvit.“ Nakonec se vedoucí žena všech, mužů i žen, zeptala:
„Co potřebuješ?“ Dlouho jsem nechal odpověď v sobě zrát. Je toho více, co
potřebuji: Potřebuji svobodu těla i ducha. Potřebuji, aby ve mně má žena
neviděla svého syna nebo svého tátu, ale svého muže. Potřebuji, aby nebyla mojí
matkou, ale partnerkou. Potřebuji, aby mne uviděla. Potřebuji, aby uviděla, že
i já jsem ušel svůj kus cesty a našel Boha. Potřebuji, aby mne milovala
takového, jaký jsem. Jsem jiný, než si myslí. Nejsem a nechci již být
maminčiným hodným chlapcem. Nechci být princem. Nechci být bojovníkem a bojovat
s cizími muži. Dozrál jsem v krále. V krále, který nejezdí po
celé šachovnici jako dáma, ale v KLIDU dělá své malé kroky o jedno políčko.
Po chvíli mi to došlo.
Došlo mi, kde je ta chyba. Stojím vedle své ženy, ale ještě jsem neudělal ty
malé královské kroky. Objal jsem ji. Cítil jsem její tělo a její vibrace.
Z hloubi mého srdce se vydraly tyto prosby: „Prosím, odpusť mi, že jsem si
na Tebe promítal svoji vnitřní matku a svoji vnitřní tchýni. Viděl a slyšel
jsem v Tobě figury, které jsem si vypěstoval uvnitř sebe. Figury, které
mne hnaly pryč od Tebe a našeho dítěte do mužského boje. Prosím, odpusť, že
jsem nebyl tak dobrým partnerem, jak jsem mohl být. Prosím naše dítě, aby mi
odpustilo, že jsem mu nebyl tak dobrým otcem, jak jsem mohl být.“ Pak z mého
srdce vyšla tato slova: „Odpouštím Ti, že sis na mne promítala své vnitřní
figury, hlavně svého otce. Odpouštím Ti, že jsi díky těmto projekcím nebyla tak
dobrou partnerkou, jak jsi mohla být.“ Po nahlédnutí do svého srdce jsem
zjistil, že ji ještě více miluji.
V klidu vedle ní
stojím a jsem připraven společně tančit TANEC ŽIVOTA. Chci jí dát svůj největší
dar slovy, kterými nám všem dal tentýž dar jeden z lidských Avatarů: „Svůj
pokoj Ti dávám. Pokoj Tobě. Pokoj s Tebou.“ Pokračoval jsem: „Chci Ti říct, že vím, že
jsem jen člověk a dál budu dělat chyby. Budu stále jiný, než jakým mne chceš
mít, ale vím, že budu i jiným, než já v tuto chvíli chci být. Chci Ti ale
říct, že jsem se v pokoře rozhodl, že nebudu utíkat. Jsem připraven a chci
s Tebou tancovat, poznávat Tebe i sebe. Budu Ti naslouchat, budu
naslouchat sobě a Bohu uvnitř mne. Budu se těšit z toho, v čem jsme
stejní. Budu vyvažovat to, kde jsme jiní. Chci, abychom spolu byli šťastní.
Chci, abys byla vedle mne svobodná. Chci, abych byl vedle Tebe svobodný. Chci,
abychom byli svobodní spolu.“
Tehdy vzhlédla a řekla:
„Zřím tě, můj muži. Jsem zpět s tebou. Jsme spolu. Nejsme princ a
princezna. Jsme muž a žena. Budeme spolu tančit TANEC. Bude to latinský tanec.
Ty budeš stát nebo budeš dělat své malé klidné kroky a já budu kolem tebe
vířit.“
Od té doby jsme spolu a
vedle sebe. Tančíme spolu tanec, ve kterém se držíme za ruce. Jeden vyvažujeme
druhého. Muž a žena. Jing a jang. Dva protiklady v dynamické rovnováze,
která se neustále proměňuje. Někdy je nám spolu dobře a jindy ne.
Jan František Bím
Marcela Svěchotová napsala dříve než já článek Silná žena, slabý muž? ve kterém je popsán podobný příběh.
Jiný vhled do situace mezi mužem a ženou je popsán v dalším mém článku.
