Taky
se vám stává, že se ve chvílích, kdy váš život příjemně plyne v jakési uklidňující rutině, objeví něco, co vám tu rutinu od základu přeskládá? Ať už se
to týká práce, vztahů či čehokoli jiného, vždycky to znamená trochu
bolestivé vystoupení ze zóny komfortu a nutnost začít s něčím jakoby od
začátku. Já se už pár týdnů znovu učím vařit. A jakkoli jsem sycení hladových
krků u nás doma považovala za aktivitu zvládanou s lehkostí, nadhledem a
solidním výsledkem, nedávno se ukázalo, že zaběhnutý systém bude potřeba docela
zásadně změnit.
Co
se pamatuji, všichni ti, kdo se mnou bydlí, vítají příležitost sejít se v podvečer u stolu nad teplým jídlem. Dlouho bylo jeho vaření tak nějak ze
zvyku na mně. Před pár lety dorostly dcery do věku, kdy je užitečné seznámit se s plotnou, a mně se povedlo dospět k dohodě, že se o
přípravu večeří ve všední dny podělíme. Nechala jsem si pondělky a pátky,
a od úterka do čtvrtka si v duchu gratulovala, jak dobře jsem to zorganizovala.
Až do letošního léta. Tehdy jedna z mých dcer vyhledala kvůli trávicím potížím Institut celostní medicíny a paní doktorka Strnadelová jí naordinovala hypoalergenní stravu, a nejlépe makrobiotiku.
Doma jsme to vzali celkem v klidu; žili jsme v přesvědčení, že o jídle už
něco víme, a šli jsme do toho s vírou, že to nebude zase taková věda.
Ukázalo se ale, že to není tak jednoduché. Pak mi někdo řekl, že doktorka
Strnadelová spolu s Janem Zerzánem pořádají dvakrát do roka týdenní kurz, kde
se člověk všechno potřebné kolem makrobiotiky naučí. Ten kurz se shodou okolností konal
už za 3 týdny, a ač byl dlouho dopředu obsazený, dva týdny před
začátkem se uvolnilo jedno místo. Po kratší diskusi doma bylo jasné, že jediný,
kdo má čas a vůli jet, jsem já. A tak jsem se začátkem července ocitla uprostřed Beskyd na “Kurzu zdravého životního stylu”. Netušila jsem, co mě
čeká, ale představovala jsem si umírněnou skupinku tak 20 - 30 účastníků se zájmem o celostní medicínu, přes den nějakou
tu výuku, zdravé jídlo, poklidná pozdní odpoledne a večery s pozorováním západů
slunce.
První
šok mě čekal hned po příjezdu: na kurzu se nás sjelo nějakých 135. Z toho tak
50 dětí, od kojenců až po teenagery, k dětem tak 12 až 15 pečovatelů a chův,
a dalších cca 10 lidí do kuchyně. Ti, co zbývali, byli účastníci kurzu. My, co
jsme přijeli “singl”, jsme byli výrazně v menšině; byly tu celé rodiny, mnohdy
i třígenerační a často již poněkolikáté. Pro děti ten týden podle věku fungoval
jako jesle, mateřská školka, dětský tábor či přírodovědná skupina, a podle toho
vypadal jejich každodenní program. Pro dospělé den začínal v 7:00 rozcvičkou,
hlavní náplní dne byly tři výukové bloky, z nichž poslední končil ve 21:30, v
mezičase snídaně, oběd a večeře v makrobiotickém stylu, a po obědě “osobní
volno” dostatečně dlouhé na to, aby se dalo jít na procházku do okolních hor, anebo se trochu prospat.
Byl
to pro mě dobrodružný týden. Ve výuce jsem se postupně seznamovala se základní
filosofií a principy čínské medicíny a ajurvedy, s orientální diagnostikou,
akupresurou a přírodní léčbou, s energií potravin a zásadami makrobiotického
vaření. V jídelně se pak třikrát denně odehrávalo moje sžívání se s jiným typem
stravy. Prvním překvapením bylo to, že nemám mezi těmi třemi jídly hlad;
normálně mám hlad každé dvě hodiny a u stravy bez masa, mléka a vajec jsem tím
spíše očekávala, že mi v břiše dlouho nevydrží. Ne že by se moje myšlenky
netočily kolem jídla, ale hlad to nebyl. Navíc do nejbližšího obchodu to byla
hodina chůze po asfaltu – a tak silné ty “nemakrobiotické” touhy zase nebyly. Druhé
překvapení bylo chuťové: makrobiotická strava doslova den za dnem lépe
chutnala. Třetí den jsem se na jídlo začala těšit a od čtvrtého dne jsem se z
té stravy opravdu radovala. Přišlo mi skvělé, že je moje chuť tak přizpůsobivá a že ji tak rychle začalo uspokojovat něco jiného, než co oceňovala pár dnů
nazpátek. A třetím překvapením bylo to, jaký vliv měla ta strava na celkovou
úroveň mé energie a na to, jak jsem se cítila. Ráno jsem v 6:45 vstala a od 7:00 venku při teplotě 10° C
hodinu cvičila pomalé sestavy, aniž by mi bylo zima. Dopolední výuku jsem
odseděla bez toho, že bych každou chvíli koukala na hodinky a těšila se na chvíli, kdy
se trochu protáhnu a projdu se. Po obědě jsem dvě hodiny chodila po
okolních kopcích, pak v pohodě zvládla další 2,5 hodiny přednášky, a po večeři ještě
další 2 hodiny výuky. Zmizely energetické výkyvy v průběhu dne a kolem půlnoci jsem se pozvolna nořila
do spánku (dříve moje “večerka” vypadala tak, že jsem zavřela oči a během dvou minut
spíše omdlela než že bych zvolna usínala).
Šest
a půl dne stačilo k tomu, abych si tenhle životní styl zamilovala a rozhodla se
přijmout jej za svůj. Domů jsem se vrátila chytrá jak rádio. Na uvítanou mi
připravili večeři, kterou jsem mávnutím ruky zavrhla (mému novému “já” v ní
nevyhovala ani jedna položka), a za doprovodu přednášky, jak nyní budeme žít,
jsem se pustila do přípravy něčeho jiného. Moje rodina je ovšem svéprávná a
poměrně asertivní, a tak to skončilo slzami. Mými. Poplakala jsem si nad tím,
jak já se celý týden vzdělávám, přivezu blok popsaný recepty a životními
principy, přináším osobní zkušenost – a nikdo to neocení! To bylo řečí, jak se do toho po mém návratu dáme! A teď, když má dojít na
věc, nikdo si se mnou nechce hrát na makrobiotiku! … Když opadly emoce, vrátily
jsme se s dcerou k původním plánům a opravdu jsme se do toho daly. Obě se znovu
učíme vařit, kombinovat potraviny jinak, než jsme byly zvyklé, plánovat jídlo podle
jiných principů a vůbec o něm jinak přemýšlet. A zatímco dříve taková příprava
oběda či večeře připomínala dobře nastudovanou taneční choreografii, nyní o
sebe navzájem zakopáváme, činnosti jsou nezkoordinované, všechno dlouho trvá,
ne vždycky to dobře chutná a je kolem toho hromada nepořádku. Vím, že je to dočasné a že se to nakonec naučíme, v běžných dnech je to nicméně náročné fyzicky i emočně. Fyzickou energii mi ale
tahle strava jednoznačně vrací, emočně mě udržuje ve větším klidu
a vyrovnanosti, a navíc mě baví tuhle "energii z jídla" objevovat a experimentovat s ní. Těší mě, že to má výsledky a že dceři je lépe. A ač nám makrobiotika vpadla do života neplánovaně a zpočátku
vypadala spíš jako nevítaný host, nakonec jsme ji ubytovaly, staráme se o ni a
máme z ní radost i užitek.
Když
jsem z beskydského kurzu odjížděla, loučila jsem se s šéfkou tamní kuchyně s tím,
že mi ta strava během jednoho týdne změnila život. Dodnes si myslím, že to tak
je. Zároveň mám díky ní víc síly takovou “výzvu”
zvládnout. Každopádně ať už se na nějakou životní změnu vědomě chystáte, nebo vám do
života sama vtrhne, počítejte s tím, že budete k jejímu uskutečnění
potřebovat dostatek energie. A jídlo je skvělý základ, na kterém můžete stavět. Více
si o tom můžete přečíst v naší knize, kterou si můžete stáhnout celou, nebo si přečíst kapitolu o jídle.
Autor: Ingrid
Autor: Ingrid
Žádné komentáře:
Okomentovat