neděle 30. října 2016

Cesta podél hranic 3 - den 5., 6. a 7.: z Lubů u Chebu přes Kraslice a Jelení do Potůčků (21.-23. října 2016)

Před časem jsem se rozhodla obejít Českou republiku podél hranic; nemám v plánu to zvládnout najednou, ale postupně během dvou až třídenního putování s frekvencí jedno putování měsíčně. Cestu se mnou absolvuje i manžel Jirka a pes Bondy. Začali jsme letos v srpnu Ašským výběžkem (Cesta podél hranic 1) a v září jsme pokračovali do Lubů u Chebu (Cesta podél hranic 2). V říjnu jsme se sem chtěli vrátit a vydat se odtud do Krušných hor. A vyšlo nám to J
           
Auto tentokrát ponecháváme na parkovišti u nádraží v Karlových Varech a do Lubů jedeme vlakem (s přestupem v Chebu trvá tahle cesta dvě hodiny). Na nádraží v Lubech přijíždíme ve 12:41 za poměrně vydatného deště a po červené značce odtud míříme směrem k Lubenskému sedlu. Déšť postupně ustává a značka nás asi po hodině cesty dovede k místu zvanému Vysoký kámen; je to impozantní skalní útvar, který připomíná zříceninu hradu a na jehož vrcholu je vybudovaná vyhlídková plošina. V mlze a nízko plynoucích mracích se sice moc daleko nerozhlédneme, i tak je ale Vysoký kámen působivým místem. Dlouho se tu však nezdržíme; jsou dvě hodiny a většinu dnešní cesty máme ještě před sebou. Pár set metrů odtud je státní hranice a já jsem rozhodnutá vydat se dnes přímo po ní.  V mapě jsem si totiž našla, že z německé strany by paralelně s hranicemi měla vést cesta se žlutým značením. Jirka si nemyslí, že tam taková cesta doopravdy vede, ale k hranici mě se stoickým klidem doprovodí. Když dorazíme k hraničním kamenům, nejenže tu žádnou cestu nenacházíme (natož značenou), ale terén se tu navíc svažuje dolů se sklonem “černé” sjezdovky. Dávám Jirkovi zapravdu, že to nebyl dobrý nápad, vracíme se na českou stranu a já se rozhodnu jít po neznačené cestě, která vede o kousek dál. Ta postupně přechází v lesní cestu plnou bláta a kaluží; oproti červené značce je tedy nejen delší, ale i méně pohodlná. Když dorazíme do Počátků, dá mi Jirka jasně najevo, že mu právě došla trpělivost, a také nás tlačí čas. Bez řečí se tedy vracím na cestu s červenou značkou (ano, měli jsme po ní jít po celou dobu), která nás dovede až na louky nad Kraslicemi s moc hezkými výhledy do krajiny. 
                                    
Do Zelené Hory a k penzionu Matylda, kde budeme dneska spát, dorazíme okolo půl šesté. Čeká nás tu vlídné přijetí, téměř rodinná atmosféra, a také jednoduché a příjemné ubytování za velmi přátelskou cenu. Později se tu u piva či vína sejde asi patnáct místních lidí a povídáme si o tom, jak se tu žilo dříve a jaké to je dneska. Jeden z nich (bývalý lékař, který zná zdejší kraj opravdu dokonale) se zajímá, odkud jdeme a kudy hodláme jít zítra. Říkám mu, že se o tom ještě trochu dohadujeme: já bych chtěla jít silnicí na německé straně, která vede téměř po hranicích, zatímco Jirka je pro cestu po turistických značkách, která vede o poznání níže. Pan doktor moje plány uzavře větou “Tam nechoďte, tam nic není,” a vzápětí vřele podpoří Jirkovu variantu. Vylíčí nám půvaby cesty přes Špičák (s varováním, že tam možná zítra bude sněžit, což mi připadá dost přehnané), popíše krásu rašelinišť nad Přebuzí a rozhodně doporučuje zajít se podívat na pozůstatky zajateckého tábora a cínového dolu na Rolavě. A dodá, že v Přebuzi budeme někdy kolem poledne, takže se můžeme zastavit v místní Kovářské boudě na oběd. Celé to zní jako velmi dobrý plán.
                                         
Ráno tone krajina v mlze a poměrně hustě prší. Vybavíme se tedy pláštěnkami a cestou ke Stříbrné všichni tři trochu šustíme. Za Stříbrnou nás čeká poměrně dlouhé stoupání po zelené značce směrem k Nové Vsi. Na rozcestí se žlutou déšť ustává a před námi je pohodlná a rovinatá cesta. Od Fišerova pramene pokračujeme po zelené mírným stoupáním na Špičák, podél cesty se objevují místa se sněhovým popraškem (radostně si je fotím) - a pak opravdu začne sněžit. Rázem je vidět jen na pár metrů a já mám během chvilky neprůhledné brýle a jdu dál bez nich. Odbočku k vyhlídce si tedy logicky odpustíme a pokračujeme plískanicí směrem k Přebuzi. Když  dojdeme do Přebuzi, je téměř poledne a my už se hodně těšíme na oběd v Kovářské Boudě. Ta je sice zrovna tuhle sobotu rezervovaná pro uzavřenou akci, i tak nám ale nabídnou možnost sednout si k oddělenému stolu v zádveří a dát si polévku. S vděčností to přijmeme a objednáváme si ještě čaj a Becherovku. V restauraci je teplo, polévka je opravdu poctivá (v jedné misce se spolu tísní nudle, zelenina, maso i játrový knedlíček), o hrnek s čajem si zahřeji ruce a Becherovka mi v minutě připomene, že život je fajn. Tehdy je načase se zvednout a jít dál. Venku je zima a mlha, mám mokré boty, dobrá nálada a dobrý pocit v břiše se mi ale vydrží ještě hezký kus cesty. 
                                              
Nad Přebuzí potkáváme cyklostezku č. 23, po které půjdeme po zbytek dne. Cesta vede Přebuzským vřesovištěm, a pak lesem a Rolavskými vrchovišti. Dříve se tu ve velkém těžila rašelina; dnes se tu daří pestré vegetaci a celé řadě vzácných a chráněných rostlin a živočichů. Melancholické počasí a podzimní barvy téhle krajině opravdu sluší. O to větší kontrast nás čeká, když dorazíme k pozůstatkům cínových dolů a zajateckého tábora “Sauersack” (což je německý název obce Rolava). Cín se tu těžil už od 16. století, dnešní ruiny jsou nicméně pozůstatkem z doby druhé světové války, kdy tu byl vystavěn rozsáhlý těžební a zpracovatelský závod. Pracovaly tu stovky lidí, z nichž asi polovinu tvořili váleční zajatci. Po válce důl i závod připadly Rudným dolům Příbram, k obnovení těžby už ale nedošlo a celý objekt  postupně zchátral. Přesto se železobetonový skelet impozantních rozměrů, betonová nádrž, pozůstatky štol a další objekty rozsáhlého areálu dočkaly dnešních dnů v poměrně zachovalém stavu a celé tohle ponuré místo je v současnosti poměrně vyhledávanou turistickou atrakcí (i dnes se nás tu navzdory nevlídnému počasí sešlo poměrně hodně).  Ráda se vracím zpět na cestu k monotónní chůzi; pomůže mi zklidnit emoce a urovnat si rozbouřené myšlenky.  
                                         
Kolem půl třetí dojdeme k Jelení, což je půvabné údolí, kterým protéká potok zvaný Černá voda. V údolí leží obec, kde ještě v polovině 19. století žilo více než 1 200 lidí (výhradně německé národnosti). Dnes tu stojí pouhé čtyři domy. Ten největší z nich (původně nazývaný “Villa”) postavil místní pekař a byl to objekt na svoji dobu velmi moderní. Později tu byla ubytovna pohraniční stráže, a ještě později rekreační středisko Ministerstva zahraničních věcí. Poté dům chátral, až jej před několika lety objevila česko-indická dvojice Alice a Anbu, usadili se tu a rozhodli se přivést toto místo zpět k životu. Dům postupně rekonstruují a mají s ním do budoucna velké plány (kurzy jogy, meditace či vaření, prostor pro zájmové skupiny ad.). Prozatím nabízejí možnost ubytovat se a sdílet s nimi indické jídlo a česko-indickou domácnost. Příspěvek za byt a stravu je dobrovolný a my tu budeme dnes bydlet.

Když sem dorazíme, místní teploměr ukazuje 3°C. Těšíme se do sucha a do tepla. Obojí je u Alice v kuchyni k mání, a k tomu zázvorový čaj, med a domácí koláč. Spolu s námi jsou tu i další čtyři lidé a v plánu je nejen společná večeře, ale i kurz indického vaření pro kohokoli, kdo má zájem se přidat. Zájem mají všichni. Vaříme zeleninu a brambory, smažíme čapátí, připravujeme zeleninový salát, Alice nabídne i citronovou rýži od oběda. Výsledek je nejen chuťově výborný, ale i esteticky působivý, a tak se všichni s vervou pustíme do jídla. Indické jídlo se správně jí rukama a já se těším, jak si to užiju, ale maximum, co nakonec dokážu, je kombinace rukou a vidličky (zatímco Anbu to zvládá s okouzlující samozřejmostí).

Když jdeme večer ještě na chvíli se psem ven, je tam taková tma, že není vidět na krok. Venčit v těchhle podmínkách černého psa není moc praktické J Chcete-li si  ale odpočinout od civilizace, od městského světelného smogu a od signálu mobilních operátorů, pak je tohle místo “mezi jeleny” skutečně ideální destinací (www.mezijeleny.cz).
                                           
                                         
V neděli ráno zamíříme z Jelení do Potůčků. Na chvilinku se objeví slunce, vzápětí  nás ale opět provází mlha. Pokračujeme po cyklostezce 23, ze které po pár kilometrech odbočíme na neznačenou cestu přes Hraniční horu. Podle mapy pak míříme k Potůčkům, kam dorazíme čtvrt hodiny po desáté. Hraniční přechod připomíná jednu velkou vietnamskou tržnici, nemáme ale moc času se tu rozhlížet. V 10:29 nám jede vlak a nádraží je odtud ještě kousek cesty. Vlak ze sousedního německého města Johanngeorgenstadt přijíždí na minutu přesně a přes Horní Blatnou, Nejdek a Novou Roli nás doveze až do Karlových Varů, kde naše cesta končí a kde na nás od pátku čeká auto.   

Na cestě z Lubů do Potůčků jsme ušli kolem 60 km (kdybychom se ale cestou do Kraslic drželi červené značky, bylo by to o 5 km méně). S výjimkou náročnějšího stoupání mezi Stříbrnou a Novou Vsí převládal rovinatý nebo mírně kopcovitý terén, cesty byly pohodlné, krajina líbezná, turistů jen málo a podmínky pro poutníky vesměs přívětivé. Pokud to počasí dovolí, budeme v listopadu pokračovat po cestě z Potůčků přes Boží Dar a Klínovec k Vejprtům. To už ale budou opravdické hory, a tak si do nich budu muset pořídit pořádné obutí. Moje současné “outdoorky” jsou sice lehoučké a komfortní, tahle etapa naší cesty po hranicích byla ale na hranici toho, co se v nich dá zvládnout. Takže zkrátka, miláčku, opravdu, ale opravdu potřebuji nové boty
                                                                                                                                    Ingrid Němečková
                         

pondělí 17. října 2016

Společná pouť s handicapovanými lidmi

V sobotu 15. 10. jsem se zúčastnil moc pěkné pouti, na které se sešli lidé s handicapem s lidmi zdravými. Organizátorem byla společnost Medou provozující denní stacionář v Humpolci a spolek Kruhcentrum z Humpolce.
Sešli jsme se kolem 9. hodiny na Záchranné stanici Pavlov u Ledče nad Sázavou. Na této stanici zachraňují poraněná zvířata, a to především ptáky. Hned po příjezdu jsme se šli podívat na velké voliéry s orlem mořským a orlem královským. Oba jsou obrovští. Každou chvíli se snažili z voliéry odletět, ale síť je vždy zadržela. Dříve než budou moci odletět, musí se jim plně uzdravit křídla. Při pozorování orlů jsem si uvědomil hlavní téma, které pro mne pouť bude mít, a to osobní svoboda ducha navzdory vnějším omezením.


Na začátku jsme se sešli v klubovně záchranné stanice. Posadili jsme se do kruhu, každý se představil a řekl něco o sobě. Ve skupině byl muž na vozíčku, muž ochrnutý po autonehodě, kterému se po letech ležení podařilo postavit se na nohy a ujít s námi celý několikakilometrový okruh, mladík se silným autismem, lehce mentálně postižená dívka, nedoslýchavá slečna, a pak asi 10 lidí, kteří na první pohled vypadali zdraví. Při rozhovorech se ale ukázalo, že u těch zdravých většinou platí, že si nesou nějaký ten „hrb“ uvnitř, nebo mají v rodině někoho tělesně či mentálně handicapovaného.  

Po krátkém občerstvení jsme vyrazili. V čele Pája na vozíku, za jehož řidítky jsme se postupně střídali. Zpočátku ho tlačil ochrnutý Andrej, kterému se tak lépe šlo (jeho ochrnuté tělo mohlo lépe balancovat). Bylo to přímo symbolické. Jeden handicapovaný pomáhal druhému, aby mohli oba postupovat kupředu a vést nás všechny ostatní.
Během chůze jsme se postupně rozdělili do malých skupinek či dvojic a sdíleli své příběhy. Bylo krásné pozorovat, jak se lidé navzájem rychle propojili, a přestože se znali třeba jen několik minut, vypadali jako dlouholetí přátelé. Andrej se potřeboval ve strmějších nebo křivějších pasážích opřít o ruku jiného poutníka. Ostatní to velmi brzy okoukali, a tak jsme se během chůze téměř každý držel s někým za ruku.


Cestou jsme se zastavili u několika studánek. První byla studánka U skřítků. Nad pramenem bylo místo pro hrníček. Pod ním vytékala výborná voda. Všichni jsme se ze studánky napili a propojili se tak se skřítky místního lesa.
Druhá studánka byla Svěcená. Stála u ní krásná kaplička a zajímavý dvojitý kříž. Voda byla také výborná. Povídali jsme si zde o tom, jak prameny vody posvěcují krajinu a přinášejí do ní život. Lidé to tak vždy vnímali a na místech pramenů stavěli kapličky, obvykle zasvěcené Panně Marii. Vždy jsme dobře věděli, že pramenitá voda oživuje a má zázračné vlastnosti.
Nedaleko od Svěcené studánky jsme dosáhli nejvyššího bodu cesty – Hubertovy vyhlídky se sloupem, na kterém bylo několik parohů nad sebou. Přečetli jsme si, že svatý Hubert byl původně prostopášný lovec, který se změnil, když jednou na lovu spatřil velkého jelena, jemuž v paroží svítil světelný kříž, a jelen ho vyzval, aby přestal lovit zvěř a stal se knězem. Velmi zajímavé bylo, že hned vedle sloupu s parožím stál buk, který se rozdvojil a jeho dva kmeny vypadaly úplně jako parohy. Docela by mne zajímalo, jestli tu byl dřív „parohatý buk“, nebo Hubertova vyhlídka.
Zpět jsme se vydali trochu jinou cestou a podařilo se nám zabloudit. To bylo skvělé. Mohli jsme jít libovolnou cestou. Tu naši zvolil Pája na vozíku. Sice byla nakonec delší, ale o to více do kopce. Docela odpovídala jeho silné nátuře.
Na konci pouti jsme si prohlédli zvířata v záchranné stanici. Líbily se mi hlavně sovy. Nejkrásnější byly sovy pálené, které seděly tři vedle sebe a vypadaly jako namalované. Zajímavý byl také velký výr, který seděl v dutině stromu a nebylo ho téměř vidět. Smutné je, že všechna zvířata jsou více nebo méně zraněná a většina se již nemůže vrátit do volné přírody. Trochu jako někteří z účastníků pouti.
Po návratu do klubovny jsme si dali společný odpolední oběd, který obětavě navařila Hanka z Kruhucentrum. Bylo zajímavé uvědomit si, že nás všechny vychovávali ve školkách stejně: dobré chutnání a bez povídání. Po celou dobu bylo skoro hrobové ticho, dokud jsem na ně neupozornil. Je to zvláštní rys české povahy a všiml jsem si toho již několikrát.
Po obědě jsme si povídali o proběhlé pouti. Všem se pouť líbila. Za lidi s handicapem mluvil nejvíce Andrej. Díky ochrnutí a tracheotomii je mu obtížně rozumět. Velmi vyzdvihl, že za celou pouť se k němu všichni chovali jako k dospělému a nedělali z něj dítě. Došlo mi, že i mně se občas stává, že k lidem s handicapem, zvláště když se obtížně pohybují a špatně mluví, často přistupuji spíše jako malému dítěti než dospělému člověku. U Andreje si člověk nejlépe uvědomí, jak je to nesmyslné. Jeho tělo se sice pohybuje jako medvídek, slovům není moc rozumět, v ochrnutém těle ale žije duch, který bravurně ovládá několik světových jazyků včetně maďarštiny, a dříve byl manažerem na evropské úrovni. Ochrnulo mu pouze tělo, nikoli mysl. Bylo skvělé, že na pouti se nám všem „zdravým“ podařilo jednat s handicapovanými důstojně dospěle, a přitom nápomocně a s humorem. Andrej s Pájou mluvili také o tom, že mají sen dělat nějakou práci, kterou by mohli být více užiteční ostatním. Shodli jsme se všichni, že je v tom podpoříme.  

Po skončení pouti jsme ještě společně zajeli do nedalekých Vilémovic. Na zahradě místního zámku totiž roste nejstarší strom na našem území. Je to tis starý asi 1800 let. Je obrovský, ale není to na první pohled vidět. Stojí za ním totiž mnohem větší lípa, takže vypadá docela nenápadně. Když ale vstoupíte do jeho koruny, objeví se mohutný kmen, na jehož obejmutí se musí spojit tři lidé. Při podrobnějším zkoumání jsme zjistili, že tento tis je ženského pohlaví – má červené plody. Vyprávěl jsem všem, že tisy jsou nesmírně zvláštní stromy. Jsou celé jedovaté kromě dužiny plodu. Jsou to stromy, které se ze všech stromů na planetě dožívají nejvíce let. V severním Skotsku stojí mohutný tis, kolem kterého je kamenná svatyně. Strom má uvnitř díru, a tak nejde spočítat jeho letokruhy. Svatyně se ale vyhýbá jeho kořenům, takže musela být postavena kolem vzrostlého stromu. Stáří svatyně se radiokarbonovou metodou určilo na 8500 let. Strom je ale mnohem starší. O kolik let, nikdo neví. Možná zažil, když lidé začínali se zemědělstvím. Stále ještě žije.
Toto setkání s nekonečností bylo nádherným zakončením krásné poutě. Uvědomil jsem si na ní do hloubky, že všichni jsme nějakým způsobem handicapovaní a že všichni hledáme svobodu na životní cestě. Nejlépe se po ní jde, když podáme druhému ruku a jdeme ruku v ruce.
Fotografie z pouti si můžete prohlédnout na https://goo.gl/photos/vyyccApqBgRCoBZB9
Jan František Bím
  

neděle 2. října 2016

Cesta podél hranic 2 - den 3. a 4.: z ašské Doubravy přes Vojtanov, Skalnou a Plesnou do Lubenského sedla (23. a 24. září 2016)

Před časem jsem se rozhodla obejít Českou republiku podél hranic; nikoli najednou, ale postupně během dvou až třídenního putování s frekvencí jednoho putování měsíčně. Na cestě mě kromě mého muže Jirky doprovází i náš pes. Jdeme po značených cestách, asfaltkách nebo cyklostezkách, které jdou přímo hranicích nebo jsou hranicím co možná nejblíže. Začali jsme letos v srpnu v Aši a došli odtud po “signálce” přes Hranici a Krásňany k přehradě Bílý Halštrov (více v článku Cesta podél hranic 1). Před pár dny jsme prošli dalším, asi 50 km dlouhým úsekem mezi ašskou Doubravou a Lubenským sedlem.

I napodruhé se naší základnou stala Aš, odkud nás v pátek dopoledne zavezl autobus do Doubravy. Doubrava leží u hraničního přechodu do lázeňského města Bad Elster a mají tu stejně kvalitní léčebné prameny, jako u našich německých sousedů. Před pár lety se mluvilo i o výstavbě místních lázní, pokud se najde investor. Zatím se tu ale nestaví a Doubrava má i nadále charakter téměř zaniklé obce, tak jako mnohé další vesnice v jejím okolí (příběhů s nedobrým koncem o zaniklých obcích, mlýnech, zemědělských usedlostech či výletních restauracích najdete na naučných stezkách v tomhle kraji spousty). Po cyklostezke č. 2062 se odtud vydáváme k prameni Bílého Halštrova. Rovinatá asfaltka vede povětšinou lesem a po dvou hodinách chůze nás dovede k prameníku. Říčka, která tu pramení a které v Německu říkají Weisse Elster, stráví na našem území pouhých 11 km. Za hranicemi ale nabyde na síle a stává se z ní nejvýznamější řeka protékající Lipskem. Pro Němce má proto její pramen obdobně symbolický význam, jako pro nás pramen Vltavy. Prameník je malým architektonickým dílem a místo je citlivě krajinářsky upravené. Je tu i pamětní kniha plná zápisků nejen českých a německých návštěvníků; před pár dny tu své nadšení z krásného okolí vyjádřila i parta lidí z australského Melbourne. 

          
Od pramene se vydáváme po zelené značce lesem k Hazlovu. Před osadou Výhledy vyjdeme do krajiny, projdeme osadou, a náhle se napravo před námi objeví až pohlednicově dokonalá krajina. Jak se k ní blížíme, zjišťujeme, že je to golfové hřiště; zelená značka vede dobré dva kilometry doslova skrze něj. Po pár hodinách strávených převážně v liduprázdném lese je procházka tímhle hřištěm (prý jedním z nejkrásnějších v Česku) příjemným šokem. Slunce svítí, zářivá zeleň lahodí očím, golfisté nás zdraví a všichni se na sebe usmíváme.  

Kolem druhé hodiny dorazíme do Hazlova a odkud pak pokračujeme 3 km po silnici do Vojtanova (je to zároveň i cyklostezka č. 23). Chůzi po dopravní silnici zrovna nemilujeme, tahle je ale málo frekventovaná a má zbrusu nový povrch, a tak cesta ubíhá v pohodě.

Vojtanov má dvě nádraží, která se od sebe liší jako noc a den: zatímco ve vlakové stanici Vojtanov se nad spoustou kolejí tyčí nádražní budova hodná krajského města, zastávka Vojtanov obec je kus travnatého území se zpevněnou krajnicí u jedné koleje a s provizorním přístřeškem proti dešti. O to víc překvapí, když sem přesně v 15:53 dorazí velký zářivě žlutý německý vlak. Zajímavé je i to, že vlak přijíždí z Německa, má namířeno do Německa a přes naše území si tak nějak zkracuje cestu. Z Německa přijíždějící strojvůdce a průvodčí se na hranicích vystřídají s českou posádkou, po necelé hodince se opět vystřídají a německá posádka pak pokračuje dále do Německa. Vlak je narvaný, v Aši se ale téměř vylidní. Zamíříme na jídlo a v zahradní restauraci také rekapitulujeme dnešní den: ušli jsme 22 km půvabnou zelenou krajinou, a i když to bylo z velké části po asfaltu, značná část cesty vedla lesem a nepotkali jsme ani jediného turistu. Hodně zvláštním zážitkem pak byla cesta golfovým hřištěm J

              

Druhý den vyjíždíme z Aše vlakem v 7:47 a minutu po osmé vystupujeme ve Vojtanově obci, kde jsme včera nastupovali. Vesnice i okolní krajina tonou v mlze, jíž prosvítá ostré ranní slunce. Silnice je stejně pohodlná jako včera, aut jezdí jen málo a mlhavé ráno dodává krajině snově přízračný nádech. Krátce před Skalnou cyklostezka odbočí ze silnice a polní cestou nás dovede k místnímu koupališti. Po modré značce se pak vydáváme podél potoka k lesu. Mlha se zvedá, slunce nabývá na síle, okolní krajina je až euforicky krásná a já mám během chvíle tendenci “ulítnout” hlavou až někam do oblak. Vzpomenu si na pondělní Meditace, kde jsme krátce trénovali i meditaci v chůzi, a stahuji svoji pozornost a soustředění zpátky na zem. Rázem jsem přítomná tady a teď. Svěžím lesem pak dojdeme k odbočce a k pramenu Kyselky, který leží na německém území. V prostorném altánu vytéká z trubky sice poněkud subtilní pramen, chutná ale jako poctivá lázeňská “kyselka”. Vracíme se na modrou značku a zůstáváme jí věrní prakticky po celý den. Část cesty probíhá přímo po hranici, na což upozorňují nejen hraniční patníky, ale i několik varovných cedulí, a tak si tu pamětníci neprostupných hranic a “železných opon” užijí i trochu dobrodružství. Cesta se také potkává s kolejemi, přes které musíte přejít, chcete-li se dostat ke zbytkům středověkého hradu Neuhaus; ten byl definitivně zničen právě při stravbě železniční trati. Když k němu vystoupáme, zjistíme, že po něm zůstal jen val s příkopem a pár terénních nerovností. Naše představa o zbytcích hradu byla o dost romantičtější než realita; jinak je ale úsek cesty mezi Skalnou a Plesnou opravdu překrásný.

Zato Plesná se vám bude líbít snad jedině v případě, že máte slabost pro staré opuštěné továrny. Takových je tu hodně. Jedna z nich vévodí i místnímu náměstí, což je vlastně taková prostornější křižovatka s turistickým rozcestníkem uprostřed. Po modré značce procházíme Plesnou dobrou půlhodinu; na jejím konci se opět noříme do krajiny, která je naopak moc hezká. Polní cesta nás zavede k vlhkému zádumčivému lesu a pak k mokřadům u Pstruhového potoka. Trochu to tu připomíná krajinu z Pána Prstenů. Za lesem vystoupáme do kopce a pokračujeme pohodlnou cestou mezi loukami a lesem, až dojdeme do místa, kde nám náhle a nečekaně vyvstane pod nohama stará známá asfaltka. Už trochu unaveným nohám se tenhle povrch nelíbí, nepomáhá ani meditace v chůzi, a tak si zpívám. Asi po hodině chůze (během níž si přezpívám snad všechny tklivé lidovky o lásce, co znám) dojdeme do Lubenského sedla. Je to nejen cíl naší dnešní cesty, ale také vcelku frekventovaný hraniční přechod. Nalevo Německo, napravo Česko. Dáme se vpravo a čeká nás sestup po silnici do Lubů. Odpolední slunce je oslňující, silnice se táhne a tyhle závěrečné 4 km nás opravdu nebaví.      
                                                                                          
Nakonec zdárně dorazíme k nádraží, kde končí železniční trať a odkud za nějakých 40 minut odjíždí vlak do Chebu. Na poněkud pustém nádraží chybí kromě jiných známek života i jakákoli lavička; vydáme se tedy do okolí ve snaze najít nějakou restauraci či hospodu, kde bychom si na chvíli sedli a dali si něco k pití. Žádný takový podnik ale nenajdeme. Na to, abychom šli dále do města, nemáme čas, a tak si sedneme před kolejemi na trávu a vyhlížíme vlak. Přesně v 15:16 dorazí mohutný RegioShark a vypadá tak trochu jako návštěva z budoucnosti. Zaveze nás na nádraží do Chebu, kde se paralelně s normálním provozem koná i “Národní den železnice”; na kolejích se hrdě předvádějí nablýskané parní lokomotivy s historickými vagony, peróny jsou plné návštěvníků z Čech i z Německa a všichni si tu parádu vehementně fotí a filmují. Jirka si čistě z profesního zájmu rovněž vyblejskne pár exemplářů, jinak ale tenhle blázinec nesvědčí ani nám, ani psovi. Vlak do Aše jede až za hodinu a půl, a tak se vydáme do nedalekého centra města. Cheb je stejně krásná jako minule a je tu i spousta restaurací, kde se můžeme najíst (což je příjemná změna). Vlak do Aše je nacpaný k prasknutí, půl hodinky to ale umíme vydržet a kolem trati postávající lovci snímků si nás fotí se stejným zápalem, jako kdybychom byli vzácná parní lokomotiva.

Když pak krátce po šesté podvečerní vystupujeme v Aši, máme toho pro dnešek opravdu dost. Cesta z Vojtanova do Lubenského sedla měřila i se dvěma odbočkami 25 km, k tomu 4 km sestup ze sedla do Lubů a nějaký ten kilometr v Chebu; pro dva dospělé a jednoho psa je toho tak akorát. Další díl cesty podél hranic si tím pádem necháváme na říjen.

V neděli ráno se autem vypravíme k nedaleké sopce. Jmenuje se Komorní Hůrka, leží v sousedství Františkových Lázní a Jirka tu byl před mnoha lety s rodiči. Tehdy byl malý kluk, ale dodnes si pamatuje to zklamání, když k sopce dorazili, a ona byla docela jiná, než jak si ji představoval. Soptila totiž naposledy před miliony let a známá je především tím, že je zevrubně probádaná. Když ale člověk předem nic neočekává, je to hezké místo, a ve slunečném ránu napůl ponořené do mlžného oparu působí i trochu magicky. V jámovém lomu před sopkou, který je dnes zarostlý travou, připadá mým nohám v trekových sandálech země citelně teplejší. Na naučném panelu kousek dál si pak přečtu, že tomu tak opravdu je J

Ašsko opouštím nerada. Doufám, že se sem příští léto vypravíme alespoň na týden a projdeme i ty stezky a cesty, které neleží v těsném sousedství hranic. Koncem října nás každopádně čeká počátek Krušnohoří.

                                                                                                                                      Ingrid Němečková