Před časem jsem se rozhodla obejít Českou
republiku podél hranic; nemám v plánu to zvládnout najednou, ale postupně během
dvou až třídenního putování s frekvencí jedno putování měsíčně. Cestu se mnou
absolvuje i manžel Jirka a pes Bondy. Začali jsme letos v srpnu Ašským výběžkem
(Cesta podél hranic 1) a v září jsme pokračovali do Lubů u Chebu (Cesta podél hranic 2). V říjnu jsme se sem chtěli vrátit a vydat se odtud do Krušných hor. A vyšlo
nám to J
Auto tentokrát ponecháváme na parkovišti u
nádraží v Karlových Varech a do Lubů jedeme vlakem (s přestupem v Chebu trvá
tahle cesta dvě hodiny). Na nádraží v Lubech přijíždíme ve 12:41 za poměrně
vydatného deště a po červené značce odtud míříme směrem k Lubenskému sedlu. Déšť
postupně ustává a značka nás asi po hodině cesty dovede k místu zvanému Vysoký
kámen; je to impozantní skalní útvar, který připomíná zříceninu hradu a na jehož
vrcholu je vybudovaná vyhlídková plošina. V mlze a nízko plynoucích mracích se
sice moc daleko nerozhlédneme, i tak je ale Vysoký kámen působivým místem. Dlouho
se tu však nezdržíme; jsou dvě hodiny a většinu dnešní cesty máme ještě před
sebou. Pár set metrů odtud je státní hranice a já jsem rozhodnutá vydat se dnes
přímo po ní. V mapě jsem si totiž našla,
že z německé strany by paralelně s hranicemi měla vést cesta se žlutým
značením. Jirka si nemyslí, že tam taková cesta doopravdy vede, ale k hranici
mě se stoickým klidem doprovodí. Když dorazíme k hraničním kamenům, nejenže tu
žádnou cestu nenacházíme (natož značenou), ale terén se tu navíc svažuje dolů se
sklonem “černé” sjezdovky. Dávám Jirkovi zapravdu, že to nebyl dobrý nápad,
vracíme se na českou stranu a já se rozhodnu jít po neznačené cestě, která vede
o kousek dál. Ta postupně přechází v lesní cestu plnou bláta a kaluží; oproti
červené značce je tedy nejen delší, ale i méně pohodlná. Když dorazíme
do Počátků, dá mi Jirka jasně najevo, že mu právě došla trpělivost, a také nás
tlačí čas. Bez řečí se tedy vracím na cestu s červenou značkou (ano,
měli jsme po ní jít po celou dobu), která nás dovede až na louky nad Kraslicemi s moc hezkými výhledy do krajiny.
Do Zelené Hory a k penzionu
Matylda, kde budeme dneska spát, dorazíme okolo půl šesté. Čeká nás tu vlídné
přijetí, téměř rodinná atmosféra, a také jednoduché a příjemné ubytování za
velmi přátelskou cenu. Později se tu u piva či vína sejde asi patnáct místních
lidí a povídáme si o tom, jak se tu žilo dříve a jaké to je dneska. Jeden z nich
(bývalý lékař, který zná zdejší kraj opravdu dokonale) se zajímá, odkud jdeme a
kudy hodláme jít zítra. Říkám mu, že se o tom ještě trochu dohadujeme: já bych
chtěla jít silnicí na německé straně, která vede téměř po hranicích, zatímco Jirka
je pro cestu po turistických značkách, která vede o poznání níže. Pan doktor moje
plány uzavře větou “Tam nechoďte, tam nic není,” a vzápětí vřele podpoří Jirkovu
variantu. Vylíčí nám půvaby cesty přes Špičák (s varováním, že tam možná zítra
bude sněžit, což mi připadá dost přehnané), popíše krásu rašelinišť nad Přebuzí
a rozhodně doporučuje zajít se podívat na pozůstatky zajateckého tábora a
cínového dolu na Rolavě. A dodá, že v Přebuzi budeme někdy kolem poledne, takže
se můžeme zastavit v místní Kovářské boudě na oběd. Celé to zní jako velmi dobrý plán.
Ráno tone krajina v mlze a poměrně hustě
prší. Vybavíme se tedy pláštěnkami a cestou ke Stříbrné všichni tři trochu
šustíme. Za Stříbrnou nás čeká poměrně dlouhé stoupání po zelené značce směrem k
Nové Vsi. Na rozcestí se žlutou déšť ustává a před námi je pohodlná a
rovinatá cesta. Od Fišerova pramene pokračujeme po zelené mírným stoupáním na Špičák,
podél cesty se objevují místa se sněhovým popraškem (radostně si je fotím) - a pak
opravdu začne sněžit. Rázem je vidět jen na pár metrů a já mám během chvilky
neprůhledné brýle a jdu dál bez nich. Odbočku k vyhlídce si tedy logicky odpustíme
a pokračujeme plískanicí směrem k Přebuzi. Když
dojdeme do Přebuzi, je téměř poledne a my už se hodně těšíme na oběd v
Kovářské Boudě. Ta je sice zrovna tuhle sobotu rezervovaná pro uzavřenou akci,
i tak nám ale nabídnou možnost sednout si k oddělenému stolu v zádveří a dát si
polévku. S vděčností to přijmeme a objednáváme si ještě čaj a Becherovku. V
restauraci je teplo, polévka je opravdu poctivá (v jedné misce se spolu tísní nudle,
zelenina, maso i játrový knedlíček), o hrnek s čajem si zahřeji ruce a Becherovka mi v minutě připomene, že život
je fajn. Tehdy je načase se zvednout a jít dál. Venku je zima a mlha, mám mokré
boty, dobrá nálada a dobrý pocit v břiše se mi ale vydrží ještě hezký kus cesty.
Nad Přebuzí potkáváme cyklostezku č. 23, po které půjdeme po zbytek dne. Cesta
vede Přebuzským vřesovištěm, a pak lesem a Rolavskými vrchovišti. Dříve se tu ve
velkém těžila rašelina; dnes se tu daří pestré vegetaci a celé řadě
vzácných a chráněných rostlin a živočichů. Melancholické počasí a podzimní barvy
téhle krajině opravdu sluší. O to větší kontrast nás čeká, když dorazíme k
pozůstatkům cínových dolů a zajateckého tábora “Sauersack” (což je německý
název obce Rolava). Cín se tu těžil už od 16. století, dnešní ruiny jsou nicméně
pozůstatkem z doby druhé světové války, kdy tu byl vystavěn rozsáhlý těžební a
zpracovatelský závod. Pracovaly tu stovky lidí, z nichž asi polovinu tvořili váleční
zajatci. Po válce důl i závod připadly
Rudným dolům Příbram, k obnovení těžby už ale nedošlo a celý objekt postupně zchátral. Přesto se železobetonový
skelet impozantních rozměrů, betonová nádrž, pozůstatky štol a
další objekty rozsáhlého areálu dočkaly dnešních dnů v poměrně zachovalém
stavu a celé tohle ponuré místo je v současnosti poměrně vyhledávanou turistickou
atrakcí (i dnes se nás tu navzdory nevlídnému počasí sešlo poměrně hodně). Ráda se vracím zpět na cestu k monotónní
chůzi; pomůže mi zklidnit emoce a urovnat si rozbouřené myšlenky.
Kolem půl třetí dojdeme k Jelení, což je
půvabné údolí, kterým protéká potok zvaný Černá voda. V údolí leží obec, kde
ještě v polovině 19. století žilo více než 1 200 lidí (výhradně německé národnosti).
Dnes tu stojí pouhé čtyři domy. Ten největší z nich (původně nazývaný “Villa”) postavil
místní pekař a byl to objekt na svoji dobu velmi moderní. Později tu byla
ubytovna pohraniční stráže, a ještě později rekreační středisko Ministerstva
zahraničních věcí. Poté dům chátral, až jej před několika lety objevila
česko-indická dvojice Alice a Anbu, usadili se tu a rozhodli se přivést toto
místo zpět k životu. Dům postupně rekonstruují a mají s ním do budoucna velké
plány (kurzy jogy, meditace či vaření, prostor pro zájmové skupiny ad.).
Prozatím nabízejí možnost ubytovat se a sdílet s nimi indické jídlo a
česko-indickou domácnost. Příspěvek za byt a stravu je dobrovolný a my tu budeme
dnes bydlet.
Když sem dorazíme, místní teploměr ukazuje
3°C. Těšíme se do sucha a do tepla. Obojí je u Alice v kuchyni k mání, a k tomu
zázvorový čaj, med a domácí koláč. Spolu s námi jsou tu i další čtyři lidé a v
plánu je nejen společná večeře, ale i kurz indického vaření pro kohokoli, kdo
má zájem se přidat. Zájem mají všichni. Vaříme zeleninu a brambory, smažíme
čapátí, připravujeme zeleninový salát, Alice nabídne i citronovou rýži od oběda.
Výsledek je nejen chuťově výborný, ale i esteticky působivý, a tak se všichni s
vervou pustíme do jídla. Indické jídlo se správně jí rukama a já se těším, jak
si to užiju, ale maximum, co nakonec dokážu, je kombinace rukou a vidličky
(zatímco Anbu to zvládá s okouzlující samozřejmostí).
Když jdeme večer ještě na chvíli se psem
ven, je tam taková tma, že není vidět na krok. Venčit v těchhle podmínkách
černého psa není moc praktické J Chcete-li si ale odpočinout
od civilizace, od městského světelného smogu a od signálu mobilních operátorů, pak
je tohle místo “mezi jeleny” skutečně ideální destinací (www.mezijeleny.cz).
V neděli ráno zamíříme z Jelení do Potůčků.
Na chvilinku se objeví slunce, vzápětí nás
ale opět provází mlha. Pokračujeme po cyklostezce 23, ze které po pár
kilometrech odbočíme na neznačenou cestu přes Hraniční horu. Podle mapy pak
míříme k Potůčkům, kam dorazíme čtvrt hodiny po desáté. Hraniční přechod
připomíná jednu velkou vietnamskou tržnici, nemáme ale moc času se tu rozhlížet.
V 10:29 nám jede vlak a nádraží je odtud ještě kousek cesty. Vlak ze sousedního
německého města Johanngeorgenstadt přijíždí na minutu přesně a přes Horní
Blatnou, Nejdek a Novou Roli nás doveze až do Karlových Varů, kde naše cesta
končí a kde na nás od pátku čeká auto.
Na cestě z Lubů do Potůčků jsme ušli kolem
60 km (kdybychom se ale cestou do Kraslic drželi červené značky, bylo by to o 5
km méně). S výjimkou náročnějšího stoupání mezi Stříbrnou a Novou Vsí převládal
rovinatý nebo mírně kopcovitý terén, cesty byly pohodlné, krajina líbezná,
turistů jen málo a podmínky pro poutníky vesměs přívětivé. Pokud to počasí
dovolí, budeme v listopadu pokračovat po cestě z Potůčků přes Boží Dar a
Klínovec k Vejprtům. To už ale budou opravdické hory, a tak si do nich budu
muset pořídit pořádné obutí. Moje současné “outdoorky” jsou sice lehoučké a komfortní,
tahle etapa naší cesty po hranicích byla ale na hranici toho, co se v nich dá zvládnout.
Takže zkrátka, miláčku, opravdu, ale opravdu potřebuji nové boty J
Ingrid Němečková
Ingrid Němečková