neděle 15. července 2018

Cesta podél hranic – den 35.až 37.: Orlickými horami z České Čermné přes Olešnici, Velkou Deštnou a Bartošovice do Dolní Lipky (6. - 8. července 2018)

            Když dávám na facebook fotky z jednotlivých dnů cesty, myslím na to, aby tam byl k vidění i Bondy; náš pes putující podél hranic má totiž víc fanoušků než my dva s Jirkou dohromady. A tak si možná pamatujete, že s námi úsek Broumovskem neabsolvoval; měl trable s páteří a špatně se mu chodilo. Dneska je to jinak: Bondy byl u psí fyzioterapeutky a viditelně mu to prospělo. Chodí bez problémů, ocásek zase nosí nahoru, vrátila se mu hravost a občas se dokonce i kousek proběhne. Na delší trasy pěšky to zatím není, ale na kole opět jezdí s radostí. S Jirkou takhle jezdívají do práce už roky; Jirka šlape a Bondy v košíku na zadním nosiči sleduje trasu.  
            K rozhodnutí, že když pes nechodí, ale jezdí na kole, tak se pojede na kole, jsme dospěli celkem snadno. Situaci nahrávalo i to, že česko-polská hranice vede v Orlických horách od Šerlichu až do Českých Petrovic po dopravní silnici, která je zároveň i cyklostezkou. Jediné, co v tomhle plánu trochu drhlo, jsem byla já (ale počítalo se s tím, že "se to poddá"). S mým silničním kolem Favorit jsme kdysi byly jedno tělo a tři duše, posledních třicet let ale na kole téměř nejezdím; je to námaha, která mě nebaví a která mě bolí tam, kde nemá. Pohled do mapy mě nicméně přesvědčil, že tentokrát se kolo vyplatí; dcera mi půjčila svoje horské a já jsem souhlasila s tím, že po prvním dnu pěšky budu další dva dny šlapat do pedálů. 
              Pěší cestu jsem začala v České Čermné, která je téměř na hranicích a o níž jsem se tak nějak z hlavy domnívala, že leží kousek od Hronova (omyl v podobě dvanáctikilometrové mezery si odšlapu během dovolené na konci července). Jirka mě v Čermné vyložil z auta a odjel s Bondym na Šerlišský Mlýn, kde jsme měli domluvené ubytování (a odkud mi pak s Bondym vyrazili naproti na kole). Já jsem se vydala po cyklostezce 22 do Borové, a pak dál po modré značce a po červené “Jiráskově cestě” do Olešnice. Na 16 km dlouhém úseku, který vede po celou dobu po silnici, mě kromě předjíždějících aut provázel i déšť. Kéž bych si byla vzala kolo! Když pak u Zelinkova Mlýna doprava zhoustla, impulzivně jsem si stopla auto a požádala o svezení do Olešnice. Řidič se mi vzápětí svěřil, že se vrací z lesa, kde ho před chvílí popíchalo pět sršňů. Uf. Řešili jsme to celou tříkilometrovou cestu a myslela jsem na něho pak ještě mnohem déle. Doufám, že všechno dobře dopadlo.  
            Nad Olešnicí konečně asfalt končí a Jiráskova cesta tu stoupá stráněmi a lesem na Ostružník a pak na Vrchmezí. Tady jsme se potkali s Jirkou a s Bondym, snědli si oběd a šli pak kus cesty společně. Od Polomského sedla se cyklo-dvojka vydala na kole dolů a já jsem pokračovala po Jiráskově cestě půvabnou rezervací Bukačka přes Šerlich na Masarykovu chatu. Odtud jsem pak sešla po modré dolů k hotelu Šerlišský Mlýn. Tenhle hotel je tak trochu socialistické retro (i když je to stavba o dost starší); ubytování je tu ale komfortní (včetně masážní sprchy, máte-li pokoj s příslušenstvím), výborně tu vaří, pečou tu proslulé borůvkové koláče a rádi tu vidí nejen hosty, ale i jejich psy J  Večer jsme se tu potkali s kamarády, co bydlí nedaleko v Deštném, a na vlastní oči viděli překvapení, které se narodí už za pár týdnů Dostalo se nám taky vřelého doporučení navštívit kavárnu v Neratově, kam zítra dojedeme. Kavárna prý bývá otevřená jen málokdy a my máme to štěstí, že zrovna zítra otevřená bude. 
             Druhý den došlo na kolo. Po krátké instruktáži, k čemu slouží dvě přehazovačky a jak s nimi spolupracovat (což se v mém případě ukázalo jako ztráta času), šlápl Jirka do pedálů a vyrazili s Bondym po modré do kopce k Masarykově chatě. Já jsem počkala, až zmizí v zatáčce, vyvedla kolo do toho krpálu pěšky, a abych si udržela tvář, na dohled od chaty jsem nasedla a přijela jako by nic (tohle předstírání mě později přešlo). Z Masarykovy chaty už cesta vedla asfaltu a 3,5 km do kopce na Velkou Deštnou jsem povětšinou vyšlapala. Kola jsme nechali u místního bufetu, koupili si kafe a vydali se půl kilometru pěšky k vrcholu Velké Deštné. Velká Deštná je ale, jak se ukázalo, malá Sněžka (bohužel bez rozhledu do okolí), a tak si tu v davu lidí nebylo kam sednout. Vypili jsme si tedy kafe ve stoje, u rozcestníku udělali fotku “Jiří se psem na Velké Deštné”, vrátili se zpět ke kolům a jeli pak po červené přes Homoli a Pěticestí dolů k Mezivrší. Jiráskova cesta tu vede průsekem lesa po asfaltce a cyklisté ji sdílejí s pěšími turisty. Jakkoli mnohem raději chodím než šlapu na kole, tady jsem byla za cyklistickou variantu vděčná. Cesta se táhne, je na ní hromada lidí, výhledy jsou sporadické, a když vyjde takové počasí, jaké se ten den povedlo nám, před sluncem se není kam schovat a od asfaltu stoupá výheň. A tak je těch 24 km z Masarykovy chaty k Mezivrší pro pěšího člověka nejspíš opravdu dlouhých. Na kole to ubíhá líp, a navíc je to povětšinou z kopce. 

            Na rozcestí u Mezivrší jsme z Jiráskovy cesty odbočili na žlutou a dojeli turistickou cestou (s poněkud terénnějším povrchem) do Neratova. V doporučené kavárně jsem se za výkon, který jsem měla za sebou i před sebou, odměnila hned dvěma dorty, a nějaký čas jsme pak strávili v místním překrásném a podivuhodném kostele. A pak nezbylo než se vydat na cestu zpět, tentokrát po dopravní silnici. Ta je zároveň cyklostezkou 22 a vede přes Novou Ves a Orlické Záhoří na Šerlich a pak dolů do Deštného. A bylo to po ní (jak se dalo po předchozích sjezdech čekat) převážně do kopce. Jirka navzdory desetikilové zátěži v podobě Bondyho do kopců plavně stoupal, zatímco já za nimi při kraji silnice vedla kolo. Na rovinkách jsem se pak dvojnásob snažila, aby na mě dlouho nečekali. V Záhoří se ukázalo, že bude potřeba odměnit mě ještě aspoň malým pivem, při výstupu k Šerlichu už jsem skuhrala docela nahlas, ale nakonec jsem těch 20 km urazila celkem se ctí. Nohy v pohodě, hlava čistá, záda stačilo trochu protáhnout, ale zadek? O-ou. Sednout si k večeři nebude žádná legrace.  

            Další den bych si ráda dala vestoje i snídani a kolo bych nejraději ani neviděla, jenomže z Neratova dál vede podél hranice jen a jen silnice (opět je to zároveň i cyklostezka 22). A tak mě tu Jirka krátce poté, co jsme se rozloučili se Šerlišským Mlýnem, vyložil z auta i s kolem, ujistil se, že pojedu správným směrem, a popřál mi dobrou cestu, na níž se doufejme brzy potkáme. A tahle cesta byla překvapivě parádní. Za Neratovem mě čekal nějaký ten kilometr stoupání, pak to ale bylo podél Divoké Orlice až k Zemské bráně pořád z kopce. Když jsme se setkali, Jirka jen zíral, kolik jsem toho ujela, a kdybych z těch kopců tolik nebrzdila, potkal by mě ještě dřív J Za Zemskou bránou ale zábava skončila a přišly kopce, a já se začala rozhlížet po nějaké odměně. Našla jsem ji v Českých Petrovicích v restauraci Na Statku, kde měli výbornou kulajdu a stejně dobrou Plzeň (Jirka ocenil i krásnou servírku v půvabných kraťasech). Do stoupání k místu zvanému Adam jsem se pustila s vidinou toho, že nahoře u Kašparovy chaty už čeká naše auto (sbohem, kolo!) - a tehdy mi Jirka nastínil další plán: pod kopcem u hraničního přechodu Petrovičky / Kamyenczyk je rozcestník, a na něm polská zelená značka vedoucí přímo po hranicích. Jojo, přesně ta, se kterou máme ty neblahé zkušenosti z Broumovska. Kdybych jí ale dala ještě jednu šanci, můžu po ní za 6,5 km dojít až k hraničnímu přechodu Dolní Lipka / Boboszów. Ten je na dohled od Králíků a mohli bychom odtamtud příště vyrazit rovnou na Kralický Sněžník. Hmmm, to stálo za úvahu. Sjela jsem tedy na kole dolů k rozcestníku, prohlédla si komfortní cestu vedoucí loukou vzhůru do kopců, a řekla ano (nelitovala jsem toho pak ani na chvíli J). 
                                 
         Z cyklistických kalhot jsem se převlékla do civilních a vyrazila podél hraničních kamenů (zatímco Jirka naložil kola a přejel do Dolní Lipky, a odtud mi pak půjdou s Bondym naproti.) Polská zelená značka mě vedla po kraji louky vzhůru do kopce, nahoře jsem se vnořila do lesa a terén přešel do roviny. Po chvíli se k lesní cestě o pár metrů dál vpravo na české straně přidala i cesta podél luk a pastvin, ze které byl rozhled dodaleka až ke Králíkům a ke kostelu s klášterem v Hedeči. Vybrala jsem si tuhle cestu s výhledem a vzpomínala, jak s námi Jirkova mamka k tomu klášteru před pár lety ve svých bezmála osmdesáti letech statečně vystoupala.    

            Když se pak cesta opět vnořila do lesa, zahlédla jsem náhle vpravo něco jako obrubník a na něm zelenou značku. Když sem přišla blíž, objevily se kamenné schody dolů, pod schodama Jirka s Bondym a za nimi železniční koleje. Seběhla jsem dolů a chvíli překvapeně zírala na železniční koridor (Jirka naopak vyběhl nahoru podívat se, jak tu vypadá polská zelená), a pak jsme se vydali přes koleje a došli přes místní louky až k přechodu Dolní Lipka. Rozloučila jsem se tu s Orlickými horami, přešla silnici k rozcestníku na druhé straně, abych viděla, co nás čeká příště, nasedla jsem do auta s kolama na střeše a jeli jsme domů. 
             Věřím, že to, co nás čeká příště, bude Kralický Sněžník J 

                                                                                                                            Ingrid

čtvrtek 5. července 2018

Cesta podél hranic – den 31. až 34.: Z Horního Adršpachu přes Bukovou Horu, Ruprechtický Špičák a Machovský kříž do Hronova (2. – 4. a 10. června 2018)

     “Chcete-li Boha rozesmát, řekněte mu o svých plánech.” Tenhle citát celkem trefně vystihuje to, jak mi vycházejí moje plány ohledně cesty podél hranic. Kdybyste se mě na jejím začátku v srpnu 2016 zeptali, kde budeme za dva roky, tipla bych to na Bílé Karpaty. Dvouleté výročí je na dohled a s dnešní realitou má můj tehdejší tip společné jen počáteční písmeno “B”: jsme na Broumovsku. Důvodů je spousta: Hromada jiných priorit a málo volných víkendů. Počasí, že by psa nevyhnal (vytrvalý déšť, vichřice, sníh). Složitá logistika. A tak dále. Mívám chvíle, kdy propadám trudomyslnosti a říkám si, jestli má cenu pokračovat, když na to nemáme kapacitu. Jirka říká, že je přece jedno, jak dlouho tu cestu půjdeme. Bondy neříká nic. Odjakživa špatně snáší odloučení a mlčky Jirku následuje kamkoli. V posledních týdnech má ale potíže s pohybem a dálkové pochody pro něj nepřipadají v úvahu. 
      Já snáším odloučení celkem dobře a kraj, kterým procházíme, docela znám (narodila jsem se tu a je odtud rodina mojí mamky). Navíc se sem dá dojet na otočku vlakem. A tak se první červnovou sobotu vydám na cestu sama. Začínám v Horním Adršpachu, kam dorazím kolem poledne. Po cyklostezce 4036 a pak po modré značce dojdu širokou rovinatou cestou mezi loukami a pastvinami k hornímu konci Zdoňova, pokračuji mírným stoupáním po žluté na Bukovou horu, a odtud pak lesem dolů ke kostelu Panny Marie Pomocné. Podívám se i k místní vernéřovické studánce (její pramen je prý zázračný), kousek od kostela ale stojí chatový tábor a je tady docela rušno, a tak se tu nezdržím a pokračuji po červené značce do Vernéřovic. Pár kilometrů po asfaltu v odpoledním vedru nějak přetrpím a za Vernéřovicemi si pak dvonásob užívám chůzi po polní cestě, která vede přes les do Meziměstí.  
     Meziměstí má kromě romantického jména i mimořádně krásné a rozsáhlé nádraží. V době jeho otevření v roce 1875 dávala jeho rozloha a mohutnost smysl: vzhledem k tehdejším hranicím Rakouska s Pruskem tu sídlily dva celní úřady i dopravní úřad a svoje využití tu našel i konferenční sál. Dnes je nádražní budova technickou památkou, zdobná architektura připomíná lázeňskou kolonádu a vedle běžných nádražních prostor je tu i tělocvična a divadelní sál s kapacitou 200 míst téměř na dosah od kolejiště. Sídlí tu ochotnický soubor a je to jediné divadlo v Evropě, které se nachází přímo na nádraží.  

      Další den se ke mě připojí Jirka a meziměstské nádraží je to první, co musí vidět Dva dny cesty pak jdeme spolu, zatímco Bondy zůstává v domácí péči. Ještě že tak: rozhodli jsme se jít po polské zelené značce vedoucí přímo po hranicích a tahle cesta se, jak se ukáže, nehodí ani pro lidi, natožpak pro psy. A já blázen jsem si na ni (pod dojmem včerejšího pohodového výletu) vzala trekové sandálky. 
     Z Meziměstí se vydáme po modré značce silnicí do Vižňova, u místního kostela Svaté Anny (líbezně “usazeného” v krajině) odbočíme na cyklostezku směrem k Nowemu Siodlu a dojdeme po ní až k k česko-polským hranicím. Tady chvíli hledáme zelenou značku, a nebýt GPS, asi bychom ji nenašli: cesta nikde, jen rozlehlá louka s občasnými modřady a trávou do výše pasu. Brodíme se k lesu na obzoru a pak tu ještě chvíli bloudíme. Konečně se objeví zelená značka i cesta, a na ní příkré a táhlé stoupání do kopce. Vím, že je před námi Ruprechtický Špičák. Zkušenost mě naučila neočekávat od kopců s názvem Špičák nebo Sněžník nic pohodového. Tady ale ta stoupání a sestupy neberou konce: Obírka, Kozi Róg, Homole, Kopica ... Zdá se, že doba, kdy jsem podobné “výzvy” zvládala s lehkostí kamzíka, je pryč: do kopce se vleču a z kopce se opatrně sesouvám, abych sebou “neřízla”. Kolem se honí bouřky a Špičák je v nedohlednu. Když na něj ve tři odpoledne konečně vylezu, moc se tu nerozhlížím (přestože je tu rozhledna) a navzdory únavě spěchám na další cestu: v penzionu “Vyhlídka”, kde budeme bydlet, přijímá totiž restaurace objednávky na jídlo jen do šesti hodin. Vím, že je na co se těšit, a nehodlám o tuhle radost přijít, a tak zbývajících 9 km do Janoviček urazíme za necelé dvě hodiny a do penzionu v závěru téměř doběhneme. Zdejší restaurace mi pak všechny útrapy dnešního dne vynahradí: vřelé uvítání, komfortní ubytování, výborné jídlo, vynikající pivo Opat a moc milá obsluha; ta nám krátce před zavřením restaurace připraví láhev bílého vína se sklenkami a doporučí sednout si na terasu a užít si tu klidný večer. Vyhlídka je tu opravdu nádherná J 
     V pondělí ráno vyrazíme po modré značce nahoru k hranicím. Po 3,5 km dorazíme na rozcestí U červeného vrchu, modrá značka odbočí dolů k Broumovu a my pokračujeme po polské zelené vedoucí přímo po hranicích. Následujících 7 km je tím nejhorším úsekem, jakým jsme zatím prošli. Sice už nejsem kamzík, ale taky nejsem žádná fiflena; když musím, zvládám i hodně terénní úseky (občas dokonce bez řečí). Tady je to jiné: před lety tu někdo namaloval zelené značky a od té doby tu nespíš nikdo nebyl. Cesta je zatarasená popadanými smrky, které nedokážeme přelézt ani podlézt. Lány kopřiv procházíme s rukama nad hlavou, močály se brodíme po kotníky v bahně. Jsou tu úseky šikmo svahem, kde není žádná cesta. Nemám ty nejvhodnější boty, ale i s pohorkama bych tu místy lezla po čtyřech ve snaze nezřítit se kamsi vpravo dolů. Jirkovi jde cesta o poznání rychleji a co chvíli na mě čeká. Zdrží se sice komentářů, ale i tak je jasné, že to se mnou dneska není žádná výhra. A tak když po dvou hodinách v tomhle terénu dorazíme na rozcestí pod Ptačím vrchem a potkáme tu českou modrou značku vedoucí dolů do údolí, dlouho neváhám a původně plánovaný cíl v Otovicích (znamenající dalších téměř 7 km po polské zelené) vyměním za cíl v Šonově (ležícím o trochu blíž v údolí na české straně). Cesta do Šonova mi připadá jako procházka růžovou zahradou, v místním potoce si umyju nohy z té nejhorší špíny a během čekání na autobus ze sebe sejmu několik zatím jen trochu zakousnutých klíšťat. Autobus nás pak za pár minut doveze do Broumova, odkud se vydáme vlakem do Starkoče a pak do Prahy. Doma se rozloučíme s dalšími klíšťaty v počtu lehce přes desítku. 
    Kdybych se mohla ohledně cesty v úseku Meziměstí – Šonov rozhodnout ještě jednou, vydala bych se z Vižňova po modré přímo na Ruprechtický Špičák a pak podél hranic dál do Janoviček, a druhý den z Janoviček po modré podél hranic k rozcestí pod Červeným vrchem, a dál pak po cyklostezce 4002 do Šonova. Minulost už nezměním a do budoucna budu ohledně polských značených cest opatrnější.

   Prožité útrapy jsou rychle zapomenuty a já se na konci týdne na Broumovsko vracím, tentokrát opět sama (ne že by to Jirka se mnou vzdal, ale pes se Jirky jen tak nevzdá). Z Prahy jedu vlakem už v 6:08, do Broumova mám dorazit dvě minuty před desátou a mám plán A a plán B. Do Šonova v neděli nic nejede; do sousedních Otovic (které leží na hranicích) jede autobus v 10:05. Pokud přijedeme do Broumova včas, svezu se do Otovic. Pokud ne, vyrazím z Broumova 6 km pěšky do Šonova, a odtud pak půjdu dál přes Otovice, Božanov a Machovský kříž do Machova. Do Broumova dorazíme s drobným zpožděním v 10:03. Autobus už vyjíždí, když ale řidič vidí, jak k němu běžím, zastaví a počká na mě. Nastoupím a jsem v celém buse jediný cestující. Když mi pak řidič přibrzdí v zastávce “Otovice, prodejna”, je mi trochu líto, že zůstane sám. Přesto vystoupím, vydám se po cyklostezce 4002 k Božanovu a za chvíli už se těším z překrásné polní cesty s dalekými výhledy do kraje. Nad hlavou mi po celou dobu krouží dvě letadla (jedno “tažné” a jeden “plachaťák”), jinak ale nepotkám vůbec nikoho
   Božanov je úhledná vesnice, kterou procházím po celé její téměř pětikilometrové délce. Asfaltový povrch pod nohama kompenzuje fakt, že je na co se dívat. Překrásné domy, malebné předzahrádky, opečovaná autobusová zastávka, autoautocamp s téměř rodinnou atmosférou (navzdory autům z několika nejrůznějších zemí), nápisy v holandštině … občas se musím hlídat, abych příliš “nezírala”. Polední vedro a asfalt ale vykoná své, a tak když konečně dorazím do lesa, úlevou vydechnu nahlas. Modrá značka mě dovede přes Machovský kříž až k rozcestí U Zabitého, tady odbočím na žlutou, dotknu se hranic (zdejší cesta je nádherná) a sejdu do Machovské Lhoty. Odtud dojdu po modré do Machova, v Machovském hostinci spořádám větší část Pavlišovského řízku s knedlíkem a zelím (porce je obrovská a celou ji sníst nedokážu) a zapiju to pivem. Uf. Slunce pálí a tělo by si nejraději lehlo. Přiměju ho zvednout se a vyrazit po červené “Jiráskovou cestou” na závěrečných 10 km do Hronova.
  Cesta Machovskými končinami do Závrch je krásná, úsek přes Vysokou Srbskou mě provede civilizací po asfaltu a v závěru na cestě do Hronova si vážím “přírodního” povrchu. V Hronově na náměstí odměním tělo zmrzlinou, dovleču se na nádraží a půlhodinu do odjezdu vlaku strávím ve stínu zíráním do prázdna. Totéž mi vydrží s přestupem ve Starkoči téměř až do Prahy. 
     
  Jak to bude s cestou dál? Nevím. Nechci Boha dál rozesmívat, a tak moc neplánuju. Našla jsem si jiný citát, který se mi teď docela hodí: “God has a plan. Trust it, live it, enjoy it.” J 
                                                                                                                             Ingrid