sobota 4. září 2021

Cesta podél hranic – den 78 a 79: na kole ze Strážného přes Knížecí Pláně, Modravu, Poledník, Prášily a jezero Laka do Železné Rudy (26. – 27. června 2021)

Cestu mezi Strážným a Železnou Rudou tvoří až na pár kratších úseků cyklostezky. Mají romantické názvy, z mapy ale bylo patrné, že realita bude spíš drsnější. Nevadilo nám to; po nedávné anabázi s vozíkem nám možnost naložit Bondyho do košíku a projet tenhle úsek na kole připadala přímo skvělá. A protože se nám minule líbila nouzová nocoviště, rozhodli jsme se napůl cesty v Modravě přespat na dalším z nich.

První den nás čekalo pouhých 35 km, a tak jsem Jirkovi cestu naplánovala hned dvakrát: zaparkujeme auto ve Strážném, společně projedeme úsek podél hranic, já pak v Modravě počkám se psem - a Jirka, zdatný cyklista, se vrátí o poznání kratší cestou nazpět do Strážného pro auto. V mapě jsem si našla, že s výjimkou krátkého úvodního stoupání to bude mít pořád z kopce, takže tam bude vcukuletu. Do 18 hod, kdy se otevírá nouzové nocoviště, to v pohodě stihneme.

Do Strážného jsme dorazili v sobotu v 9:30 hod. Ještě předtím, než jsme se vydali na cestu, jsme se stavili v místní Gelaterii na zmrzlinu a na kávu. Na jejich webu se píše o zmrzlině připravované s láskou, o návratu k poctivé řemeslné výrobě a spojení tradice a inovace. Ve Strážném se pak můžete přesvědčit, že to nejsou jen řeči: zdejší zmrzlina je opravdu jedinečná a kávu jsme si šli oba ještě jednu přidat; čekalo nás 25 km stoupání a kofein se tím pádem užije 😊

Krátce před desátou jsme vyrazili nejprve po Světlohorské cestě, a poté Jelení stezkou, která nás přivedla k zaniklé obci Knížecí Pláně. Dnes tu stojí jen penzion „Hájenka“, který poskytuje ubytování, provozuje restauraci a přes léto skýtá i možnost venkovního občerstvení. Spolu s námi se tu občerstvovala dobrá stovka lidí, ale vešli jsme se sem i s koly a několika psy. O kousek dál na cyklostezce 1023 jsme zaparkovali kola a vydali se pěšky po červené k bývalému kostelu, z něhož zbyly jen schody. Přes rašeliniště, kde hnízdí vzácní tetřívci, jsme došli k hraničním kamenům na Červeném potoce – a pak se vrátili stejnou cestou zpět.

Cyklostezkou 1023 jsme stoupali dále k bývalé obci Bučina (jsou tu k vidění pozůstatky „železné opony“), a pak kolem vrcholu Stráž až k rozcestníku nad „pramenem Vltavy“, jenž se nachází půl kilometru pod rozcestníkem. Ve skutečnosti jde o uměle vytvořenou studánku (skutečný pramen Vltavy leží asi 200 m odtud ve svahu Černé hory), místo má ale i tak svůj půvab a nejspíš i magickou přitažlivost: v zástupu zájemců jsme si na něj museli vystát menší frontu 😊

Od pramene Vltavy jsme pak na cyklostezce 1023 absolvovali poslední stoupání, tentokrát kolem Černé hory, a pak konečně následoval cca 10 km dlouhý sjezd až do Modravy: Dojeli jsme sem kolem třetí odpolední - a Jirka se hned vydal se nazpátek do Strážného s tím, že do šesti se stihne s autem vrátit jen tak tak. Já se s Bondym usadila na terase kavárny „Na soutoku“, objednala si kafe a dortík - a zápolila s výčitkami, že tak, jak jsem to vymyslela, to tedy není dvakrát fér… 

A pak se (vážně z ničeho nic) spustila průtrž mračen a terasa i blízká silnice se během minuty ocitly pod vodou. Uháněli jsme s Bondym dovnitř, personál zachraňoval z terasy, co se dalo, do kavárny dobíhala spousta lidí jako do úkrytu a já se děsila představou, jak tenhle „plavák“ stíhá Jirku na cestě. Snad najde úkryt, kde se mu to podaří přečkat. I tak ale přijede úplně vyřízený. Bude potřebovat horkou sprchu, pořádnou večeři a postel. S tím nejde nouzové nocoviště sani trochu dohromady. A navíc tam bude hodně mokro…Neutuchající proudy vody za okny kavárny a narůstající stres (živený stále dramatičtějším scénářem v mé hlavě) mě přiměly k akci. V telefonu jsem si otevřela mapu, nazvětšovala si Modravu a pustila se do hledání ubytování, které by splňovalo naše „poutnická“ kritéria (cena do 500 korun za osobu a noc). Uspěla jsem na popáté, když jsem se dovolala do penzionu „Zlatá stezka“. Sympatický mužský hlas chvíli uvažoval nahlas, a pak mi řekl, že pokud nám postačí jednoduché ubytování se sprchou a toaletou přes chodbu, tak pro nás jeden pokoj narychlo připraví. Když mi pak na dotaz, že máme malého vychovaného psa a zda to není problém, odpověděl: „Ne, my tu máme jednoho velkýho nevychovanýho, ale my si ho zavřem“, bylo jasné, že je to Travel Angel. (P.S.: Naživo byl stejně fajn, jako po hlase.)

Jirka dorazil i s autem v 17:40. O průtrži mračen neměl tušení, protože předtím stihnul přejet kopec, a za kopcem se žádné drama nekonalo. I tak toho měl ale pro dnešek plné zuby a ubytování v penzionu přivítal s povděkem. Pokoj byl prostorný, postel pohodlná, sprcha horká a večeře přímo královská. 

Po večeři jsme se šli k nouzovému nocovišti ujistit, zda jsme přece jen o něco nepřišli. Nocoviště bylo v obležení hromady teenagerů a několika málo dospělých. Nejspíš šlo o nějakou putovní akci; stany byly nalepené jeden na druhém, mezi nimi se sušilo oblečení a všude halekající děcka. Zlatá „Zlatá stezka“.

Druhý den jsme se vydali na cestu každý zvlášť. Jirka sedl do auta a odjel do Železné Rudy, odkud mi později vyrazí naproti. Já sedla na kolo a vydala se po červené značce & cyklostezce 2113. Prvních 6 km v malebném údolí podél Roklanského potoka to byla nádhera. V bývalé obci Javoří Pila to začala být dřina. Cyklostezka tu opouští údolí a táhle stoupá k rozcestí s Bavorskou cestou, a dále až k rozcestí Předěl. Já jsem z Předělu vystoupala ještě kousek k Poledníku, okoukla jsem si to tu ale jen ze země, protože rozhledna je v rekonstrukci, a vydala se pak Liščí dírou dolů. Zdejší sjezd je kamenitý a místy je to takový drškopád, že jsem dvakrát kolo vedla, resp. sesouvala po svahu dolů.

Od odbočky k Prášilskému jezeru jsem si slibovala chvilku spočinutí a zklidnění nervů; u jezera byla ale hromada lidí a málo místa. Bez odpočinku jsem se tedy vrátila na cyklostezku 2113 a pokračovala v drncavém sjezdu až do Prášil. Tady jsem si vyměnila zprávy s Jirkou, který mezitím vystoupal od Železné Rudy poměrně strmou Polomskou cestou k jezeru Laka. Sdělil mi, že se mu dál stoupat nechtělo a že na mě s Bondym u jezera čekají.

Z Prášil jsem pokračovala opět po cyklostezce 2113. V poledním žáru jsem vystoupala (resp. vyvlekla kolo) sedm kilometrů kolem Ždánidel, abych se následně sesouvala dalším drškopádem k jezeru Laka, kde se Jirka mezitím dvě hoďky nudil. Jen co jsem dorazila, začalo drobně pršet. Tak si holt dneska u jezera neodpočinu: Potěšila mě ale informace, že když teď pěšky povedeme kolo 1 km rovinkou po turistické červené značce, ušetříme si 3 km klesání a následného stoupání. To bylo super. Na kole pak zbývalo vystoupat po Polomské cestě poslední dva kilometry, a pak už to bylo 7 km jenom dolů.

Kolem půl čtvrté, kdy jsme dorazili do Železné Rudy, jsem byla servaná jak borůvčí. Jirka mě povzbuzoval, že parkujeme hned vedle Café Charlotte a že v Café se určitě najde nějaká kompenzace za všechno dnešní utrpení. A taky že jo. Kromě palačinek s tvarohem se tu na rampě pod stropem proháněl ETS vláček. Nejdřív jsme si toho nevšimli, ale když se dal vláček najednou do pohybu, koukali jsme na něj jako blázni. A Jirka pak říkal: „No jo, my děláme pro jednu vlakovou soupravu z Železné Rudy občas servis. Vždycky nám ten vláček přivezou do firmy, a pak si ho zase odvezou. Vůbec jsem netušil, že jezdí tady…“ A tak byl závěr téhle cesty v Café Charlotte  nejen sladký, ale i designově dokonalý 😊