Od našeho posledního putování uběhlo 18 týdnů, a tak si možná říkáte, co s děje, kde to vázne a jestli jsme tu cestu podél hranic nakonec nevzdali. Nevzdali jsme to a důvody, kde to vázlo, by se daly shrnout Jirkovou hláškou “furt něco”. Přestože jsem hned od chvíle, kdy se mi nožka zmátořila z operace, začala trpět abstinenčními příznaky, a taky nervozitou, že neplníme plán, nevyšlo nám to dříve než za těch dlouhých 18 týdnů. Ke konci července jsme se ale každopádně na hranice vrátili.
Začínali jsme ve Visalajích, kde minule skončil náš pochod sněhem a beskydskými polomy. Na Visalaje jsme dorazili ve středu večer autobusem (přijíždí sem od nádraží z Frýdku Místku, kam jsme dojeli přes Ostravu vlakem) a přespali tu v místním hotelu, abychom mohli ve čtvrtek hned ráno vyrazit, vystoupat na Bílý Kříž a pokračovat odtud podél hranic dál k Masarykově chatě.
Pohled do mapy sliboval pěkné výhledy a řadu příležitostí k odpočinku, které jsem hodlala využít. Hned první odpočívání nastalo po sedmi kilometrech na vyhlídce u chaty Doroťanka, kde jsme si kromě piva dali i polévku a borůvkové knedlíky (nešlo odolat). Po dalších třech kilometrech jsme přešli hraniční přechod Bílá/Klokočov a u stánku s občerstvením ve vsi se symbolickým názvem “Konečná” jsme se posadili ke kávě a nanukům “Míša”. Následující příhodné místo k odpočinku jsme potkali na vrchu Bobek; tady to bylo sice bez občerstvení, ale rovněž s panoramatickým výhledem. Krátce před cílem jsme míjeli ještě chatu Kmínek, ale ovládli jsme se a vydrželi až na Masarykovu chatu, kde jsme měli domluvené ubytování.
Masarykova chata je skvělým místem k odpočinku. Došli jsme sem v pozdním odpoleni unavení, propocení a zmožení sluncem (já navíc rozbolavělá z většího batohu), během krátké chvíle jsme si tu ale připadali jako na dovolené. Empatické přijetí, půllitr piva, půvabné prostředí chaty a horká sprcha s masážními tryskami (!) mě vzpružily natolik, že jsem na večeři dorazila opět v kondici. Večeřeli jsme na terase s dalekým rozhledem, jídlo bylo výborné a červené víno se dobře hodilo k západu slunce. Kromě slunce mě těšilo pozorovat i partu různě starých dětí, které tu byly s rodiči na dovolené; v celkem rozsáhlém, a přitom přehledném prostoru se tu mohly volně pohybovat, prozkoumávat okolí a divočit. V průběhu večera hrály na schovku, stopovaly kočku, chvíli hulákaly a “lítaly”, pak se kus od chaty se o něčem dohadovaly, a pak zmizely v chatě, kde měly v přízemí na chodbě barevnou a komfortně vybavenou hernu. Dověděla jsem se, že sem s rodiči jezdí každý rok a pokaždé se sebe navzájem těší J
Další ráno bylo potřeba se důkladně nasnídat; bylo totiž jasné, že den bude náročný. Čekal nás téměř 30 km dlouhý úsek krásným, ale opuštěným pohořím Javorníků; počítali jsme s přespáním venku a s nutností zacházet s rozvahou s pitnou vodou, protože následných 40 km nebude po cestě žádná chata ani příležitost k občerstvení, a studánky budou dost možná také bez vody. Vedro panovalo už od rána, takže jsme moc neotáleli a kolem půl deváté vyrazili. U rozcestí Nad Bumbálkou jsme se drželi červené značky a došli tak omylem k rozhledně Súkenická. Když už jsme tu byli, zaplatili jsme vstupné, vylezli nahoru a užili si rozhled do kraje. Zpátky na zemi jsme pak chvíli pátrali, kudy pokračovat dál k Makovskému průsmyku. Nakonec jsme se zorientovali podle mapy v mobilu a vydali se po cestě, kde zřejmě ještě nedávno byla červená značka, ale dnes je tu žlutě značená cyklostezka. Po dvou kilometrech jsme došli k silnici v Makovském průsmyku; zaujala nás tu poměrně dramatická socha partyzána, asfaltová výheň a hluk aut nás ale přiměly tohle místo co rychle opustit a zanořit se do lesa.
Od té chvíle jsme byli v horách prakticky sami. Les nám poskytoval stín, otevřená krajina zase daleké výhledy na moravské i slovenské hory a pohoří. Dupačka, Oselná, Lemešná, Hričovec, Butorky – cesta byla dlouhá a k Veľkému Javorníku jsme postupovali bez jediné zastávky. Na vrcholu Veľkého Javorníku hodně foukalo, bez dechu jsme zírali na okolní majestátné hory a užili si tu spoustu zralých borůvek. U rozhledny na Stratenci by se Jirkovi bývalo líbilo přespat, blížila se ale bouřka, a já si proto přála strávit noc někde jinde než na vrcholu kopce. Sešli jsme tedy o kilometr níže k rozcestí Bukovina, kde stál turistický přístřešek. Nakrmili a napojili jsme psa (ten den toho na něj bylo až dost), najedli jsme se a uvařili si jeden společný čaj; studánka, která je tu v lese kousek stranou od hlavní cesty, byla téměř vyschlá a vody nebylo nazbyt. Mezitím na nás uschnul pot a trochu se ochladilo. Bouřka hřměla docela nedaleko, ale nepršelo. Připravili jsme si nocleh, lehli si do spacáků a usnuli ještě před setměním.
Bouřka nás nakonec minula, jen nad ránem přišla krátká přeháňka. Vstali jsme brzy, Jirka došel pro trochu vody ke studánce, v miskách jsme si rozmíchali instantní kaši, uvařili si čaj a probrali plán dnešní cesty: opět jsme počítali s nocováním venku, čekal nás ale o trochu kratší úsek (cca 25 km), a po 7 km chůze taky možnost se na chatě Portáš občerstvit a doplnit vodu. Téměř v závěru cesty jsme pak měli domluvené jídlo na chatě Antarik. Neměli tam ale volné ubytování, a tak jsme plánovali ujít po jídle ještě pár dalších kilometrů ke kapli sv. Huberta a přespat tam.
Když jsme se kolem půl osmé vydali na cestu, vypadalo to s počasím celkem vlídně a já se už viděla na chatě Potráš s ranní kávou a koláčem. Jirka, znalec předpovědi Aladin, můj optimismus nesdílel - a Aladin měl jako obvykle pravdu: průtrž mračen dorazila na minutu přesně podle předpovědi. Uháněli jsme z kopce od Malého Javorníku a jen tak tak doběhli do přístřešku ve Frňovském sedle, kde právě snídala rodina z Valašského Meziříčí. Vzali nás pod střechu a společně jsme pak čekali, než se to přežene. Když déšť po 40 minutách ustal, rozloučili se s novými známými (mířili opačným směrem) a pokračovali v cestě, která se mezitím proměnila v bahnité korýtko. Liják nás vzápětí dostihl ještě jednou (tentokrát jsme jej přečkali v lese navlečení v pláštěnkách, které nad Bondym vytvářely jakýsi stan) a na Portáš jsme tak dorazili až kolem poledne. Byli jsme mokří a notně zablácení a mezi čisťoučkými rodinami s malými dětmi, kterých tu bylo plno, jsme působili dost nepatřičně. Namísto kafe s koláčem jsme si dali polévku, čaj a slivovici, a jakmile to počasí dovolilo, šli jsme dál. Úsekem ke Kohútce proudily davy lidí, když jsme se ale za Kohútkou opět vnořili do lesa, lidí citelně ubylo. Přešli jsme ještě jeden Malý Javorník, potom Javorník pod Černíkovem, a pak přišlo místo, které už svým názvem nevěstilo nic dobrého: Krkostěna. Tenhle úsek, který je nejspíš i za vlídného počasí docela drškopád, pro mě po nedávných polomech a za rozbahněného stavu představoval něco jako hlavolam. Každý krok jsem si promýšlela jako tah na šachovnici, cestu jsem šněrovala sem a tam a přidržovala se všeho, čeho se dalo (včetně země). Do Papajského sedla jsem tím pádem sestupovala doslova helmýždím tempem, a navíc znovu začalo pršet. Jirka mezitím s Bondym (kterého nesl) dorazil do sedla, našel úkryt před deštěm, opečoval psa a uvařil kafe; po nějaké (delší) době byl už natolik nervózní, že nechal psa v úkrytu a šel mě hledat. Potkal mě v závěrečném rovinatém úseku, oddechl si, vzal mi batoh a uháněl za psem. Když jsem se do sedla dopracovala i já, vypili jsme kafe, počkali, až přestane pršet, a pak pokračovali v cestě. Následující výstup na Makytu je při sestupu dolů nejspíš obdobná drsňárna jako Krkostěna, cestu nahoru ale zvládám lépe a další drama se tak naštěstí nekonalo. Z Makyty nás pak čekal už jen pozvolný sestup po modré značce směrem k Francově Lhotě.
Po hodině chůze jsme dorazili k chatě Antarik. Chata leží uprostřed lesů a pastvin v krajině se spoustou panoramatických výhledů. V minulosti tu bývala celnice a kasárna, později pak podnikové rekreační středisko a pionýrský tábor Radost. Současní majitelé, kteří se před pár lety pustili do rekonstrukce a přestavby, chtěli vytvořit “oázu uprostřed přírody”, kde lidé naleznou klid a načerpají novou energii. Záměr se naplnil a chata je dnes proslulá mimořádně krásným prostředím, harmonickým zázemím a výbornou vegetariánskou kuchyní. Během roku se tu koná řada akcí a kurzů věnovaných joze, sebepoznání či výrobě barefoot mokasín; zároveň je to i dobré místo pro rodiny s dětmi, a stejně tak i pro někoho, kdo by si chtěl pár dní odpočinout, meditovat, procházet se krajinou a přemýšlet o životě. Když jsem sem několik dní před cestou volala, ubytovací kapacita byla beznadějně plná; paní majitelka mi nicméně nabídla alespoň možnost stavit se tu na jídlo.
Na Antariku se vaří jednotné denní menu primárně pro ubytované hosty, když o vás ale vědí den předem, uvaří porci i pro vás. Večeře tu bývají v sedm hodin; to pro nás bylo pozdě, a tak jsme se domluvili, že nám schovají jídlo od oběda. Dorazili jsme sem kolem páté hodiny s deštěm a nevlídným počasím v patách. Když jsme vstoupili do zdejšího feng-šuej prostředí, hned ve dveřích nás přepadl ostych a pocit nepatřičnosti: čisté, světlé, harmonické a voňavé prostory, vyklidnění, čistí a usměvaví lidé - a my dva zablácení, zpocení a navlečení v pláštěnkách, ze kterých kapala voda. Pes vypadal zrovna tak málo reprezentativně. Připadala jsem si jako bezdomovec v luxusním hotelu. Co nejnenápadněji jsem se šla zeptat do restaurace, zda s námi počítají. Počítali. Naše vizáž je vůbec nerozhodila, řekli nám, ať si sedneme kamkoli, kde se nám líbí, a že jídlo bude během chvilky. Nejvíc bychom se asi hodili na terasu, tam ale skupinka lidí cvičila jogu, a tak jsme se rozhodli zůstat v prostoru kavárny, která byla v tu chvíli prázdná. Sundala jsem pláštěnku, odložila batoh, vybalila čisté oblečení a požádala o možnost jít se osprchovat. Jirkovi to připadalo poněkud drzé, já jsem se ale zkrátka v tu chvíli potřebovala umýt a zcivilizovat. Po dvou dnech bez vody mě horká sprcha přivedla téměř k extázi; čistá a převlečená do toho nejlepšího, co jsem s sebou měla, jsem se pak v prostředí Antariku rázem začala cítit dobře. Jídlo bylo vynikající, po jídle jsme seděli v kavárně nad hrnky s čajem, dívky, které se o nás staraly, byly moc milé a venku postupně přestávalo pršet.
Za nějakou chvíli bylo načase se zvednout, obout si mokré boty a vydat se další 2 km ke kapli sv. Huberta, kde jsme chtěli přespat. Říkali jsme si, že tam třeba bude nějaký přístřešek anebo kousek místa někde pod střechou, a když ne, tak že si ten přístřešek provizorně postavíme. Dívkám se nás ale sželelo (i když možná víc Bondyho než nás) a rozhodly se prověřit lokální možnosti. A přišly s tím, že se vzhledem k nevlídnému počasí nečekaně uvolnila jedna chatička; podmínky jsou tam ale poněkud spartánské, takže je potřeba, abychom se na to šli nejprve podívat, a pak se rozhodli. Jirka řekl, že spartánské to pro nás bude ten den vůbec nejlepší, pak se šel podívat a vrátil se s tím, že to bude super. Krátce na to jsme se tedy nastěhovali do chatičky č. 6. Byla to jakási obdoba stanu z dob pionýrského tábora Radost: dvě lůžka s matrací, žárovka na stropě, a jinak nic. Nádhera J Špinavé boty jsme nechali hned za dveřmi, mokré oblečení rozložili tak, aby do rána uschlo, chvíli jsme lelkovali a trochu si četli, brzy jsme ale ulehli do spacáků a Bondy do pelíšku a šli jsme spát.
Vstali jsme brzy, uvařili si kaši a čaj, nasnídali se, pobalili si suché věci a kolem půl osmé se vydali na poslední úsek cesty. Po pár kilometrech jsme došli ke kapli sv. Huberta a zůstali tu dobře půl hodiny. Dřevěná kaplička tu stojí od roku 2012, spolu s ní je tu několik dalších dřevořezeb, je to až magicky krásné místo s dech beroucími výhledy do kraje kolem a dokázala bych tu sedět celý den. Před námi bylo ale dalších 9 km a dealine v podobě odjezdu vlaku v 11:38 ze Střelné, takže jsme se zvedli a pokračovali dál do Francovy Lhoty a po modré značce dál na Čubův kopec, kde jsme víceméně z povinnosti vylezli na zdejší rozhlednu. Lesem jsme pak pokračovali k rozcestí Střelenský vrch a odbočili tu na červenou značku vedoucí do Střelné. Kousek nad Střelnou jsme vyšli z lesa a ocitli se na dalším místě s dřevenou kaplí, zvoničkou a krásným výhledem. Tady je to rovněž hezké chvíli pobýt a případně i přenocovat. Do Střelné, kam už to pak bylo jen kousek, jsme došli půl hodinky před příjezdem vlaku. Ten nás pak doslova za pár minut dovezl do Horní Lideče, odkud nám ve 12:33 jel “Valašský expres” přímo do Prahy. K mému úžasu tu i přes poměrně brzkou hodinu čekalo na vlak dalších cca 120 lidí. Nemít místenku, neměli bychom šanci si sednout, a na další zastávce ve Vsetíně asi už ani stoupnout K
Ingrid