sobota 4. září 2021

Cesta podél hranic – den 78 a 79: na kole ze Strážného přes Knížecí Pláně, Modravu, Poledník, Prášily a jezero Laka do Železné Rudy (26. – 27. června 2021)

Cestu mezi Strážným a Železnou Rudou tvoří až na pár kratších úseků cyklostezky. Mají romantické názvy, z mapy ale bylo patrné, že realita bude spíš drsnější. Nevadilo nám to; po nedávné anabázi s vozíkem nám možnost naložit Bondyho do košíku a projet tenhle úsek na kole připadala přímo skvělá. A protože se nám minule líbila nouzová nocoviště, rozhodli jsme se napůl cesty v Modravě přespat na dalším z nich.

První den nás čekalo pouhých 35 km, a tak jsem Jirkovi cestu naplánovala hned dvakrát: zaparkujeme auto ve Strážném, společně projedeme úsek podél hranic, já pak v Modravě počkám se psem - a Jirka, zdatný cyklista, se vrátí o poznání kratší cestou nazpět do Strážného pro auto. V mapě jsem si našla, že s výjimkou krátkého úvodního stoupání to bude mít pořád z kopce, takže tam bude vcukuletu. Do 18 hod, kdy se otevírá nouzové nocoviště, to v pohodě stihneme.

Do Strážného jsme dorazili v sobotu v 9:30 hod. Ještě předtím, než jsme se vydali na cestu, jsme se stavili v místní Gelaterii na zmrzlinu a na kávu. Na jejich webu se píše o zmrzlině připravované s láskou, o návratu k poctivé řemeslné výrobě a spojení tradice a inovace. Ve Strážném se pak můžete přesvědčit, že to nejsou jen řeči: zdejší zmrzlina je opravdu jedinečná a kávu jsme si šli oba ještě jednu přidat; čekalo nás 25 km stoupání a kofein se tím pádem užije 😊

Krátce před desátou jsme vyrazili nejprve po Světlohorské cestě, a poté Jelení stezkou, která nás přivedla k zaniklé obci Knížecí Pláně. Dnes tu stojí jen penzion „Hájenka“, který poskytuje ubytování, provozuje restauraci a přes léto skýtá i možnost venkovního občerstvení. Spolu s námi se tu občerstvovala dobrá stovka lidí, ale vešli jsme se sem i s koly a několika psy. O kousek dál na cyklostezce 1023 jsme zaparkovali kola a vydali se pěšky po červené k bývalému kostelu, z něhož zbyly jen schody. Přes rašeliniště, kde hnízdí vzácní tetřívci, jsme došli k hraničním kamenům na Červeném potoce – a pak se vrátili stejnou cestou zpět.

Cyklostezkou 1023 jsme stoupali dále k bývalé obci Bučina (jsou tu k vidění pozůstatky „železné opony“), a pak kolem vrcholu Stráž až k rozcestníku nad „pramenem Vltavy“, jenž se nachází půl kilometru pod rozcestníkem. Ve skutečnosti jde o uměle vytvořenou studánku (skutečný pramen Vltavy leží asi 200 m odtud ve svahu Černé hory), místo má ale i tak svůj půvab a nejspíš i magickou přitažlivost: v zástupu zájemců jsme si na něj museli vystát menší frontu 😊

Od pramene Vltavy jsme pak na cyklostezce 1023 absolvovali poslední stoupání, tentokrát kolem Černé hory, a pak konečně následoval cca 10 km dlouhý sjezd až do Modravy: Dojeli jsme sem kolem třetí odpolední - a Jirka se hned vydal se nazpátek do Strážného s tím, že do šesti se stihne s autem vrátit jen tak tak. Já se s Bondym usadila na terase kavárny „Na soutoku“, objednala si kafe a dortík - a zápolila s výčitkami, že tak, jak jsem to vymyslela, to tedy není dvakrát fér… 

A pak se (vážně z ničeho nic) spustila průtrž mračen a terasa i blízká silnice se během minuty ocitly pod vodou. Uháněli jsme s Bondym dovnitř, personál zachraňoval z terasy, co se dalo, do kavárny dobíhala spousta lidí jako do úkrytu a já se děsila představou, jak tenhle „plavák“ stíhá Jirku na cestě. Snad najde úkryt, kde se mu to podaří přečkat. I tak ale přijede úplně vyřízený. Bude potřebovat horkou sprchu, pořádnou večeři a postel. S tím nejde nouzové nocoviště sani trochu dohromady. A navíc tam bude hodně mokro…Neutuchající proudy vody za okny kavárny a narůstající stres (živený stále dramatičtějším scénářem v mé hlavě) mě přiměly k akci. V telefonu jsem si otevřela mapu, nazvětšovala si Modravu a pustila se do hledání ubytování, které by splňovalo naše „poutnická“ kritéria (cena do 500 korun za osobu a noc). Uspěla jsem na popáté, když jsem se dovolala do penzionu „Zlatá stezka“. Sympatický mužský hlas chvíli uvažoval nahlas, a pak mi řekl, že pokud nám postačí jednoduché ubytování se sprchou a toaletou přes chodbu, tak pro nás jeden pokoj narychlo připraví. Když mi pak na dotaz, že máme malého vychovaného psa a zda to není problém, odpověděl: „Ne, my tu máme jednoho velkýho nevychovanýho, ale my si ho zavřem“, bylo jasné, že je to Travel Angel. (P.S.: Naživo byl stejně fajn, jako po hlase.)

Jirka dorazil i s autem v 17:40. O průtrži mračen neměl tušení, protože předtím stihnul přejet kopec, a za kopcem se žádné drama nekonalo. I tak toho měl ale pro dnešek plné zuby a ubytování v penzionu přivítal s povděkem. Pokoj byl prostorný, postel pohodlná, sprcha horká a večeře přímo královská. 

Po večeři jsme se šli k nouzovému nocovišti ujistit, zda jsme přece jen o něco nepřišli. Nocoviště bylo v obležení hromady teenagerů a několika málo dospělých. Nejspíš šlo o nějakou putovní akci; stany byly nalepené jeden na druhém, mezi nimi se sušilo oblečení a všude halekající děcka. Zlatá „Zlatá stezka“.

Druhý den jsme se vydali na cestu každý zvlášť. Jirka sedl do auta a odjel do Železné Rudy, odkud mi později vyrazí naproti. Já sedla na kolo a vydala se po červené značce & cyklostezce 2113. Prvních 6 km v malebném údolí podél Roklanského potoka to byla nádhera. V bývalé obci Javoří Pila to začala být dřina. Cyklostezka tu opouští údolí a táhle stoupá k rozcestí s Bavorskou cestou, a dále až k rozcestí Předěl. Já jsem z Předělu vystoupala ještě kousek k Poledníku, okoukla jsem si to tu ale jen ze země, protože rozhledna je v rekonstrukci, a vydala se pak Liščí dírou dolů. Zdejší sjezd je kamenitý a místy je to takový drškopád, že jsem dvakrát kolo vedla, resp. sesouvala po svahu dolů.

Od odbočky k Prášilskému jezeru jsem si slibovala chvilku spočinutí a zklidnění nervů; u jezera byla ale hromada lidí a málo místa. Bez odpočinku jsem se tedy vrátila na cyklostezku 2113 a pokračovala v drncavém sjezdu až do Prášil. Tady jsem si vyměnila zprávy s Jirkou, který mezitím vystoupal od Železné Rudy poměrně strmou Polomskou cestou k jezeru Laka. Sdělil mi, že se mu dál stoupat nechtělo a že na mě s Bondym u jezera čekají.

Z Prášil jsem pokračovala opět po cyklostezce 2113. V poledním žáru jsem vystoupala (resp. vyvlekla kolo) sedm kilometrů kolem Ždánidel, abych se následně sesouvala dalším drškopádem k jezeru Laka, kde se Jirka mezitím dvě hoďky nudil. Jen co jsem dorazila, začalo drobně pršet. Tak si holt dneska u jezera neodpočinu: Potěšila mě ale informace, že když teď pěšky povedeme kolo 1 km rovinkou po turistické červené značce, ušetříme si 3 km klesání a následného stoupání. To bylo super. Na kole pak zbývalo vystoupat po Polomské cestě poslední dva kilometry, a pak už to bylo 7 km jenom dolů.

Kolem půl čtvrté, kdy jsme dorazili do Železné Rudy, jsem byla servaná jak borůvčí. Jirka mě povzbuzoval, že parkujeme hned vedle Café Charlotte a že v Café se určitě najde nějaká kompenzace za všechno dnešní utrpení. A taky že jo. Kromě palačinek s tvarohem se tu na rampě pod stropem proháněl ETS vláček. Nejdřív jsme si toho nevšimli, ale když se dal vláček najednou do pohybu, koukali jsme na něj jako blázni. A Jirka pak říkal: „No jo, my děláme pro jednu vlakovou soupravu z Železné Rudy občas servis. Vždycky nám ten vláček přivezou do firmy, a pak si ho zase odvezou. Vůbec jsem netušil, že jezdí tady…“ A tak byl závěr téhle cesty v Café Charlotte  nejen sladký, ale i designově dokonalý 😊



sobota 3. července 2021

Cesta podél hranic – den 76 a 77: Z Nové Pece přes Plešné jezero, vrchol Plechý, Trojmezí a Nové Údolí do Strážného (16. – 18. června 2021)

Šumavskou hřebenovku vedoucí přes nejvyšší vrchol Plechý a česko-rakousko-německé Trojmezí budeme mít nejspíš navždy v paměti jako „cestu s vozíkem“. A  poslouží i jako příklad toho, že když se člověk do nečeho pustí s dobrým úmyslem, neznamená to, že to dobře dopadne.

Náš pes Bondy bude mít letos 15 roků. Je to super-věrné zvíře, které následuje svého nejoblíbenějšího člověka Jirku všude, kam se hne; a tak kdykoli to jde, cestuje s námi. Tím pádem s námi od začátku absolvuje i cestu podél hranic. Když jedeme na kole, je to celkem snadné; Bondy jezdí s Jirkou v košíku na zadním nosiči. Během pěších túr pak dbáme na to, aby se pes příliš nenamohl. Jirka ho občas nosí, ale nedá se to dlouho (9 kg se v náručí dost pronese, a ani pro Bondyho to není moc pohodlné). Že by to na ty pěší túry chtělo nějaké lepší řešení, to si říkáme už nějaký čas. Ale až vidina putování odlehlým šumavským pohraničím byla to, co přivedlo Jirku od úvah k činu. Rozhodl se, že psovi pořídí vozík.

Když jsem vozík poprvé uviděla, užasla jsem. Uprostřed našeho obýváku trůnila lehká, vzdušná, prostorná „kára“ se dvěma nablýskanými koly. Když jsme do ní Bondyho na zkoušku usadili, překvapilo mě, jak je drobný. Vozík byl ale i přes svoji velikost snadno ovladatelný, dal se řídit doslova jedním prstem a pohyboval se téměř neslyšně. Přišlo mi to skvělé! Konečně „plán B“ pro ony delší úseky, které nás v šumavském pohraničí čekají. Když bude pes unavený, sedne si na vozík a poveze se.

Cestu jsme si tentokrát naplánovali tak, aby korespondovala s termínem víkendového pobytu v šumavské maringotce. Tenhle pobyt jsme dostali od našich dcer jako dárek k Vánocům, a nebyla to náhoda. Jirka už nějaký čas přemítá, jaké by to bylo na stará kolena takovou maringotku mít, cestovat s ní po Čechách a občas s ní někde pobýt. Dcerky nám tedy domluvily v maringotce „tři dny a dvě noci jakožto přípravu na budoucí kočovný život“. Šlo o maringotku zaparkovanou asi 30 km od hranic, podél kterých zrovna procházíme, a tak bylo nasnadě spojit obojí dohromady. Pěší cestu jsme si tedy naplánovali na všední dny předcházející víkendovému pobytu. 

Trasa, kterou jsme měli před sebou, měří asi 40 km a prochází 1. zónou Národního parku Šumava. Znamenalo to vzít v úvahu několik věcí: 1) složitější dopravní dostupnost a parkování pouze na vyhrazených parkovištích, 2) poměrně striktní pravidla platná pro pohyb a nocování - putovat můžete jen po vyznačených trasách a spát jen na vyhrazených nouzových nocovištích (penziony jsou tu velmi vzácné), 3) tokání a hnízdění tetřívků, kteří jsou citliví na vyrušování, kvůli čemuž jsou některé cesty od března do července uzavřeny (z mapy jsem zjistila, že mezi uzávěry patří i úsek mezi Smrčinou a Rakouskou cestou, který ležel na naší trase). Po zvážení všech možností jsme se rozhodli dojet do Nové Pece, nechat tu auto (pro které pak bude možné dojet vlakem), dojít odtud k nocovišti pod Plešným jezerem, kde můžeme přespat, a pak pokračovat podél hranic o kousek dál, než kudy vede pohraniční červená značka, abychom nerušili tetřívka.

Do Nové Pece jsme dorazili po sedmé hodině večerní. Auto jsme nechali na parkovišti kousek od nádraží a vyrazili jsme k nocovišti pod Plešným jezerem. Po žluté značce (Klápa), po modré (podél Schwarzenbergského kanálu), a pak po cyklostezce 1028 je to kolem deseti kilometrů. Bylo po dešti, cesta příjemně ubíhala a s vozíkem se po širokých cestách a silničkách jelo jedna radost. Bondy se vozíku prozatím vyhýbal a bylo zřejmé, že ho pěší cesta vyloženě baví. Nevadí, říkali jsme si, všechno má svůj čas.


Kolem deváté večerní jsme dorazili k nocovišti. Byla to moje první zkušenost s tímhle typem ubytování a byla jsem zvědavá, jak nouzové nocoviště vypadá. Je to ohrazený a vyčištěný prostor, je tu k dispozici dřevěný stůl a lavice a můžete si tu postavit stan. Opodál stojí dvě TOI TOI kabiny, takže to v okolí nevypadá jako na toaletě. Byl všední den a spolu s námi tu nocoval jen jeden cyklista. Pršet tu noc nemělo a k přespáním nám tím pádem postačil jednoduchý přístřešek.

Druhý den jsme se vydali po zelené značce přes Kamenné moře k Plešnému jezeru, a odtud pak tzv. „Zážitkovou cestou“ kolem pomníku Adalberta Stiftera a Kučerovy vyhlídky k nejvyššímu šumavskému vrcholu. Z mapy bylo jasné, že „zážitková“ se tahle cesta nejmenuje náhodou. Projevila jsem obavu, že s vozíkem ten zážitek nemusí být úplně pozitivní. Jirka ale říkal, že je to jen pár kilometrů, a ty vyhlídky na trase že určitě budou stát za to. Stály, ale stálo nás to dost sil.


V závěru dvoukilometrového stoupání, do něhož Jirka vynesl vozík a který Bondy absolvoval s lehkostí kamzíka (zatímco já jsem k cestě vzhůru občas potřebovala i ruce), jsme stanuli na nejvyšším šumavském vrcholu Plechý. A hle, ukázalo se, že zážitkové cestě není konec: „kamenné moře“ se táhlo k obzoru, kam až oko dohlédlo... Jirka se nejprve rozhodl smýkat vozík po kamenech, vozíku ale opakovaně odpadávalo jedno kolo. Brzy odpadla i stříška, která měla chránit psa před prudkým sluncem. Jirka tedy jízdu vzdal a rozhodl se vozík opět nést. Můj opatrný návrh, že bychom mohli vozík rozmontovat, a já bych pak mohla nést kola a Jirka třeba korbu, Jirka zamítnul. Kdyby mohl, tak tím vozíkem praští o zem a nechá ho tam, v 1. zóně národního parku ale člověk nemůže nechat ani žvýkačku, natož rozměrný desetikilový vozík. A tak ho Jirka vláčel po šumavské hřebenovce dalších 10 kilometrů. Trojmezí, kde se potkávají státní hranice Česka, Německa a Rakouska, vrcholy Trojmezná, Vysoký Hřeben a Třístoličník – tahle místa jsme si zkrátka neužili. Jirku poháněl vztek, a tak šel rychle i s vozíkem. Já se snažila držet tempo, nezvrtnout si kotník, nezhebnout vedrem a moc nezdržovat focením. Pes kráčel mezi námi a jako jediný vypadal, že si cestu užívá.

Na vrcholu Třístoličníku (toho dne v obležení turistů a motorkářů), stojí horská chata s hospodou a z německé strany sem vede příjezdová silnice. Přišlo mi to tudíž jako vhodné místo, kde vozík zanechat. Ale Jirka že ne. Když už vozík dovlekl až sem, dorve ho i ty zbývající kilometry dolů do údolí, kde snad (konečně) narazíme na normální cestu... Sestup byl obdobně prudký, jako „zážitková“ cesta nahoru, a Trojmezná cesta byla tím pádem něco jako vysvobození z útrap. Jirka tu konečně postavil vozík na cestu a usadil na něj Bondyho. Pes pochopil vážnost situace a nechal se vézt. Turistům, které jsme potkávali v protisměru, z toho jihl zrak.


Do Nového Údolí jsme dorazili servaní, zpocení a od pohledu vyřízení. Na zahrádce restaurace hotelu Nové Údolí jsme se proto posadili co nejdál od ostatních hostů. Slečna servírka byla moc milá a doporučila nám místní pivo „Březí koza". Když začalo pršet, usadila nás uvnitř a přinesla nám výborné jídlo. Po dalším pivu jsme se už byli docela zotavení. "Březí koza" má vážně něco do sebe.

Krátce před šestou hodinou jsme vyrazili k místnímu nouzovému nocovišti. Pravidla říkají, že nocoviště se otevírá v 18 hod, a kdo dřív přijde, ten má větší šanci přespat. Mezi 18:00 a 18:10 nakráčeli do vyhrazeného prostoru nocoviště prakticky všichni, kdo tu dneska nocovali, a v dalších 20 minutách tu po dešti namísto hub vyrostly stany. Pár set metrů odtud teče říčka Světlá, a tak jsem ten večer uléhala do spacáku umytá. Nocoviště bylo plné, po setmění šli ale všichni spát a zavládlo tu ticho a klid.

Druhý den jsem vyrazila z Nového Údolí po červené značce do Strážného. Jirka s Bondym se vydali vlakem zpět do Nové Pece pro auto s tím, že pak dojednou do Strážného a půjdou mi odtud naproti. Nebudou to ale nijak „hrnout“, protože mají po včerejšku nárok na odpočinkový den.

Červená značka, která vede podél hranic tzv. Krásnohorskou cestou, byla po předchozím dni opravdu za odměnu. I když je to zároveň cyklostezka, myslím si, že je lepší jít tudy pěšky. Asi 15 km dlouhý úsek vede územím zaniklých obcí Krásná Hora, Mlaka a Dolní Cazov, krajina je mírná a malebná, cesta rychle ubíhá a provazejí ji moc hezké výhledy přes hranice do Německa. Radost jít 😊

Jirka s Bondym na mě čekali kousek za Dolním Cazovem u říčky Řásnice - vykoupaní, odpočatí a spokojení. Jirka mi cestou pověděl o kavárně ve Strážném, kde mají nejrůznější druhy zmrzliny, abych se mohla začít těšit. Ještě předtím jsme ale na začátku Strážného potkali rybárnu s restaurací, kde jsme si sedli k obědu; jídlo z místních ryb bylo výborné. V Koloniálu u Žáka, což je ona kavárna se zmrzlinou, jsme pak 77. den naší cesty příjemně završili.

A maringotka... byla dokonalá. Dva dny idylického odpočinku s výhledem na louku, procházkami po okolí, vedrem, bouřkou, a dokonce i duhou! Možná ten kočovný život opravdu stojí za úvahu 😊











pondělí 17. května 2021

Cesta podél hranic – den 74 a 75: na kole z Vyšebrodského průsmyku přes Studánky, Hvězdnou, Kapličky a Pasečnou do Kyselova, a pak do Zadní Zvonkové (8. – 9. května 2021)

Voilà, máme tu další rok našeho putování podél hranic. A možná bude i poslední😊 Byť mě covid časy naučily zbytečně se netěšit a neplánovat moc dopředu. I tak je ale fajn mít záměr. Vloni to taky moc nevypadalo, a nakonec to vyšlo. Když jsme se tenkrát vrátili domů, spočítala jsem si, že nám do Aše (z níž jsme v září roku 2016 vycházeli) zbývá 405 km. To mi přišlo smělé, ale ne šílené. Začátkem roku jsem se tedy v rámci záměru zmínila, že by bylo hezké tu cestu podél hranic letos dojít. Ale že uvidíme, jak se bude situace vyvíjet. Rozhodně to nebudeme hrotit.

Jirka, který si to přeložil jako „jestli letos nedojdeme do Aše, nebude klid“, vyhlížel příhodné cestovní dny už od března. Povedlo se to začátkem května. Z mapy jsme zjistili, že je před námi 50 km cyklostezek a prakticky nulová možnost využít vlak či autobus. Rozhodli jsme se tedy pro kola a pro variantu „pojedeme si naproti“. V sobotu ráno jsme naložili kola, stan a košík na psa i se psem a vyrazili jsme autem do Vyšebrodského průsmyku.

Na hraničním přechodu bylo pusto stejně jako vloni. Vyfotila jsem si pomník hraničářům, sedla na kolo a vydala se po státovce 161 zpět do Studánek, a odtud po cyklostezce 1205 přes Mnichovice a Hvězdnou do Kapliček. Jirka s Bondym pokračovali autem do Kyselova; ten je posledním místem na jižní straně lipenské vodní nádrže, kam lze z Vyšebrodského průsmyku autem dojet (chcete-li zajet dál, musíte celou nádrž objet po její severní straně). Z Kyselova mi pak vyrazili na kole naproti. Dělilo nás 40 km a potkali jsme se téměř přesně v půlce.

Během první třetiny cesty mě čekalo 500 metrů stoupání, a za odměnu pak výškově stejné, ale pozvolnější a zvlněnější klesání. Silnice byly prázdné, asfalt hladký, počasí krásné a počáteční stoupání jen mírné. U Mnichovic za Bombardištěm cyklostezka odbočuje na lesní cestu zvanou „Divoká cesta“ a začíná stoupat k vrcholu Hvězda. U rozcestníku na místě bývalé obce Frantoly jsem se rozhodla dopřát si od té „divokosti“ oddech. Kolo jsem odložila u cesty, shodila batoh, vytáhla mobil, přihodila k batohu bundu, vyfotila si rozcestník, odložila mobil na hromádku věcí vedle kola, snědla jablko, naházela zbytné oblečení do batohu a pokračovala do kopce směr Hvězda. To, co zůstalo ležet u cesty, byl můj „nepracovní“ mobil. Krom něj mám ještě jeden, pracovní. Ten je novější, má větší displej a baterii s delší výdrží, a tak je první na řadě, když se potřebuji během cesty mrknout do mapy. Můj „nepracovní“ mobil je starý a unavený, jenže moc hezky fotí. Fotka frantolského rozcestníku byla nicméně tím posledním, co vyfotil, než jsem ho u cesty zapomněla.

Že nemám mobil jsem zjistila poté, co jsem vystoupala na vrchol Hvězdné (kde nebylo nic k vidění), a pak sjela po Svahovce na rozcestí u bývalé obce Kapličky (kde jsem si to chtěla vyfotit). Následovalo volání na mobil s tím, že mi někde zazvoní (volané číslo nedostupné), rozborka a sborka batohu, prohledávání kapes a tak dále, až mi nezbývalo, než si přiznat, že nejspíš leží u cesty v signálem nedotčených Frantolech. Co teď? Vystoupat po Svahovce na Hvězdnou, sjet po Divoké cestě do Frantol, a pak to celé absolvovat zpátky do Kapliček? Do toho se mi nechtělo ani trochu. Pokračovat v cestě, potkat se s Jirkou, přeříkat mu varianty, co by se dalo udělat, a pak se nějak rozhodnout? To mi v danou chvíli přišlo lepší. Tak tedy vzhůru na cyklostezku 1033, ať se co nejdříve potkáme.

Jenže jsem se po té 1033 vydala na opačnou stranu. Frčela jsem z kopce vstříc setkání, užívala si hlaďoučký asfalt a přebírala si v hlavě ony různé varianty, když se objevila křižovatka, která mi přišla divná. Vytáhla jsem pracovní mobil s mapou, spolkla další prohru, otočila se o 180° a vystoupala ty 3 km zpět ke Kapličkám. Tady se nabízela druhá šance vydat se do Frantol, ale nechtělo se mi ani tentokrát. Sjela jsem z Kapliček, minula rozcestí u Spáleniště a pokračovala odtud po cyklostezce 1033 dál.

Jirku s Bondym jsem potkala kousek před Pasečnou. Podělila jsem se o příběh o ztraceném mobilu a nastínila varianty. Bylo půl třetí a návrat do Frantol mi nyní po dalších sedmi kilometrech klesání přišel jako utrpení. Jirkovi se do toho nechtělo zrovna tak. Varianta, že bychom po dojezdu do Kyselova sedli do auta, zajeli do Mnichovic a došli odtud pěšky po žluté do Frantol, ztroskotala na tom, že jedna cesta autem trvá 40 min a všechno dohromady by nám to tudíž zabralo téměř 3 hodiny, přičemž výsledek je nejistý. Mobil je vložený v pouzdře, pouzdro má všitou kapsičku, a v té je schovaná moje vizitka s telefonním číslem na pracovní mobil. Kdyby tedy mobil někdo našel, najde i vizitku a snad mi zavolá. Pak by byla cesta k frantolskému rozcestníku zbytečná... Nakonec bude tedy nejlepší odložit pátrací akci na druhý den, kdy pojedeme autem zpět, a odbočka do Mnichovic bude tím pádem při cestě.

Rozhodnutí bylo učiněno a mně se navrátila radost z cesty a schopnost všímat si míst, kterými projíždíme: na loukách u Pasečné se jako z povinnosti pasou krávy, cyklostezka 1019 skýtá překrásné výhledy, podél cesty kvetou blatouchy, stromy jsou v květu a jaro je ve své nejjarnější podobě. 

Místem, kde chvíli pobydeme, je bývalá vesnice Rychnůvek. Stranou od silnice leží malé návrší a na něm zbytky hřbitova a kříž s kamenným oltářem; je to připomínka kostela, který byl v roce 1959 odstřelen a srovnán se zemí (stejně jako celý Rychnůvek). Visí tu i lapač snů. 

U Korandy potkáváme další dílo, které stojí za pozornost: Schwarzenbergský plavební kanál. Kanál je 44 km dlouhý a sloužil (mezi roky 1793 a 1962) k plavení dříví. Poskytoval práci stovkám lidí a podnítil zakládání osad a vesnic podél jeho břehů. Kanál vypadá impozantně i dnes (v současnosti se dokončuje jeho rekonstrukce). Vede podél něho cyklostezka, míří ale za hranice do Rakouska. Tak někdy příště…

"Hraniční cestou“ po chvíli dojedeme až k Lipenské vodní nádrži. Na mostě v Rakouské zátoce odložím kolo a fascinovaně zírám na spoustu vody zalitou odpoledním sluncem. Mohla bych tu zírat klidně hodinu. Jirka mě ale ujistí, že v Kyselově si vodní nádrž taky užiju, a tak odtrhnu zrak, sednu na kolo a zdolám závěrečné dva kilometry. 

Z bývalé osady Kyselov nezbylo nic než její jméno. Končí tu silnice, a to přímo ve vodní nádrži. Z protější Přední Vltavice sem zajíždí přívoz, a podle všeho uveze i auto (v provozu bude až za týden, tak si nemůžeme ověřit). Kromě nás tu nikdo není. Na travnatém břehu u písečné plážičky stojí dřevěné plato, které si zvolíme jako ideální místo k odpočinku, odpolední kávě, zírání do kraje, povečeření a později i přespání. Večer si tu užiju západ slunce, a ráno v 5:30 zase jeho východ 😊

Druhý den zbývá dojet poslední úsek do Zadní Zvonkové, a pak se vrátit zpět k autu.  Cyklostezka 1033 nabízí dvě možnosti, kudy to vzít; můžeme to tedy pojmout jako okruh. Cestou tam jedeme po komfortnější cestě přes Přední Zvonkovou (ta je dnes znovu osídlená, ale žádný z domů není původní). V Zadní Zvonkové, kterou prochází Schwarzenbergský plavební kanál, stávalo kdysi na dvě stě domů včetně několika hostinců, kvetla tu řemesla, bývala tu škola, celní úřad, a dokonce i chudobinec. Po válce tu zůstal jen kostel, fara a škola, kam se nastěhovala pohraniční stráž. Kostel sloužil jako tělocvična a později jako sklad, jeho věž se používala ke strážení pohraničního prostoru, postupně chátral, až se nakonec téměř rozpadl. Za to, že byl krátce po sametové revoluci zrekonstruován a znovu vysvěcen, vděčí především původním německým obyvatelům. Obnoven byl i hřbitov kolem kostela a dnes je tu asi stovka původních náhrobků. Čas na věžních hodinách je trvale nastaven na „za pět minut dvanáct“ jako připomínka toho, že byl kostel zachráněn na poslední chvíli. 

Zpět do Kyselova se vracíme po cyklostezce 1033A. Stezka zpočátku lemuje Schwarzenbergský kanál, pak odbočí a protíná louky a lesy pod Zvonkovským a Pestřickým vrchem. Tuhle cestu by se mi líbilo jít pěšky: vede krásnou krajinou a prochází soustavou vlhkých luk a rašelinišť. Pro jízdu na kole se ale vzhledem k povrchu a jisté subtilnosti nehodí. O to víc si v závěrečných kilometrech vážím asfaltu.

V Kyselově si krátce odpočineme na „našem“ dřevěném platu u „pláže“, pak naložíme kola a psa a vydáme se na cestu domů. Podle plánu odbočíme krátce před Vyšším Brodem k osadě Mnichovice a dojdeme odtud pěšky po žluté k frantolskému rozcestníku. Šťastné shledání se ale nekoná: mobil tu na mě nečeká. Cestou zpět krotím emoce a přebírám si v hlavě scénáře, co se mohlo stát. Takže ho někdo našel. Proč mi teda nezavolal, když je v kapsičce pouzdra moje vizitka? Třeba ještě zavolá… Když dorazíme k autu, volám já. Mobil vyzvání, nikdo ho nebere. V následující hodině to zkouším ještě několikrát, ale bez výsledku. Po hodině zablokovávám SIM kartu. Pak mlčím a cítím se všelijak. Mrzí mě ztráta kontaktů a fotek. V duchu se loučím s přístrojem, který mi sloužil téměř do roztrhání „těla“ (na jednom konci slepený vteřinovým lepidlem, na druhém sepnutý svorkou). Připomínám si, že bych neměla lpět na věcech a měla bych je umět pouštět. Vyčítám si, že jsem se pro něj od Kapliček nevrátila … Hmmm. Když po cestě zastavíme a koupíme si kafe, rozhodnu se výčitky černou tekutinou spláchnout a dál se v tom nehrabat. V pondělí si vyzvednu novou SIMku, vložím si ji do duálního pracovního telefonu, a je to.

V úterý mi volá dcera, že jí přes messenger píše nějaká slečna a ptá se, zda někdo z rodiny neztratil mobil. Slečny matka totiž jeden našla. Brzy si telefonuji s paní, která si od soboty dělá starosti, jak se dopátrat majitele mobilu, který ve Frantálech našla. Projížděla tudy na cestě, která byla podobná té mojí, a na které se pak protijedoucích cyklistů ptala, zda neztratili mobil (kéž bych se byla vydala nazpět; mohly jsme se potkat!). V době, kdy jsem na mobil volala, byla paní buďto mimo signál, anebo jela na kole s mobilem v brašně (kde zvonil prakticky neslyšně). Vizitku v kapsičce pouzdra nenašla (žádná tam nebyla, jak jsem později zjistila), zato si všimla, že na displeji přistávají gratulace k svátku matek. Jedna z mých dcer má méně časté křestní jméno, a tak požádala svoji dceru, zda by zkusila dívku toho jména vypátrat. A tak má díky paní Aleně a její dceři a mojí dceři tenhle příběh happy end 😊




neděle 29. listopadu 2020

Cesta podél hranic – den 72 a 73: z Dolního Přibrání přes Cetviny, Dolní Dvořiště a Horní Dvořiště k nejjižnějšímu bodu ČR, a pak do Vyšebrodského průsmyku (6. a 7. listopadu 2020)

    Jak už víte, na konci roku mám vždycky potřebu dojít na naší cestě k nějakému symbolickému místu. Sněžka mi nevyšla, ale s nejvýchodnějším bodem ČR i s Trojmezím mezi Českem, Slovenskem a Rakouskem to vyšlo (byť zejména to druhé jsem měla sto chutí vzdát). Pro letošek jsem si vyhlídla nejjižnější bod ČR. Z Trojmezí to bylo docela daleko, ale říkala jsem si, že záleží jen na nás, jestli to dáme. S covidovou situací se ukázalo, že to na nás nezáleží téměř vůbec. Pak to bylo chvíli nadějné, a pak zase ne. Tak jsem to nechala být. Až mi pak 25. října u rozcestníku v Dolním Přibrání došlo, že k tomu bodu opravdu můžeme dojít. Ideálně tedy ještě předtím, než napadne sníh 😊


    Za dva týdny jsme tu cestu uskutečnili; nebyla ale zdaleka tak spontánní, jako naše předchozí cesta. Tentokrát jsme to zvažovali a rozhodovali se. Na straně "pro" byla poměrně optimistická předpověď počasí (slunečno, jen místy mlhy), a taky přehledný terén a cesta bez výraznějších převýšení. Na straně „proti“ pak poměrně dlouhá vzdálenost, mrazivá rána, krátký den, složitá logistika (nezbylo než opět zvolit variantu „půjdeme si naproti“) - a nouzový stav, který nám ukládal být v devět hodin večer doma, nebo alespoň někde „jako doma“. S každým z těchto „proti“ jsme si pak na cestě užili své.

    Prvním protivenstvím byla mlha. Kraj jihočeských rybníků je pro ni jako stvořený, takže jsme s ní mohli počítat, ale nepočítali. Cesta autem nám tím pádem trvala déle, než jsme předpokládali, čímž se zkrátil čas na to, abychom plánovaných 20 km zvládli ujít za světla.

    Kousek za Kaplicí se mlha k naší radosti rozplynula a do Dolního Přibrání jsme dorazili v zářivém slunci. Těšila jsem se, jak vystoupím z auta, hodím batoh na záda a hurá po zelené značce do Cetvin. Vystoupila jsem - a zima mi málem vyrazila dech. Jirka neotálel, otočil auto a odjeli s Bondym do Cetvin s tím, že se na té zelené za hoďku potkáme. Já chvíli věřila, že mě chůze zahřeje, ale brzy mě to přešlo a navlékla jsem na sebe většinu toho, čím jsem mohla zimě konkurovat: svetr, šátek na krk, čepici, rukavice. Fascinovaně jsem zírala na sluncem zalitou přírodu v barvách vrcholného podzimu, a přitom napůl zmrzlou. Vizuálně babí léto, pocitově prosinec.

     S Jirkou a s Bondym jsem se potkali podle plánu. Společně jsme se pak vydali po žluté značce, kterou lemuje místní křížová cesta. Ta začíná u cetvinského kostela Narození Panny Marie, tvoří ji 14 zastavení a končí u kaple Panny Marie Lurdské, u níž pramení zázračná voda. Žlutá značka pak vede dál ke kamennému mostu, který je pěším přechodem do Rakouska (i když nyní vlastně není); my jsme se vydali po zelené značce údolím podél řeky Malše zpátky do Cetvin. 

    V Cetvinách Jirka s Bondym sedli do auta a vyrazili do Dolního Dvořiště, cíle naší dnešní cesty. Já se vydala po cyklostezce 34 stejným směrem. Cesta vede moc hezkou krajinou a křižují ji drobné potůčky - přítoky řeky Malše. Byť to bylo občas náročné, dokázala jsem si i přes ty potůčky udržet sucho v botách. Jirka takové štěstí neměl. Když jsme se potkali, informoval mě, že mě v dalším úseku čeká močálek, který si, stejně jako on, užiju až po kotníky. Ale ne :-) I tady se mi povedlo najít schůdnou cestu a úsek jsme překonali bez kneippování.  Ale zdrželo nás to; slunce se klonilo k západu a s časem to začínalo být nahnuté.

   U rybníka na potoce Tichá jsme ještě dobře viděli na rozcestník (pokračovali jsme odtud po červené), brzy nato začal ale náš černý pes splývat s krajinou. Pak zmizel ve tmě docela a nebýt vodítka, neměli bychom o něm přehled. Hodně se ochladilo a do mě se dala zima. Když jsme krátce po 17. hodině dorazili do Dolního Dvořiště, byla to úleva. Autem jsme se odtud vydali do Třeboně, kde jsme měli toho dne náhradní domov. Tma jako v ranci, a opět mlha. Až do Třeboně jsme z ní nevybředli. 

    V Třeboni najdete záchrannou stanici pro zraněná a hendikepovaná zvířata, kterou provozuje náš kamarád Honza. Stanice se před lety nastěhovala do poměrně rozsáhlého a značně zchátralého objektu bývalých jatek. Od té doby se tu se zvířaty zachází úplně opačně: dostanou tu první pomoc i veterinární ošetření a mají tu dobré podmínky pro rekonvalescenci. Jakmile to jde, vrací se uzdravená zvířata zpět do volné přírody. A když to nejde, zůstávají tu natrvalo nebo jsou převezena do okolních stanic pro handicapované živočichy. Budete-li mít cestu do Třeboně, určitě se tu zastavte. Zblízka tu spatříte dravé ptáky, vydry, lišku, domácího ježka nebo třeba mluvícího krkavce. Záchranu zvířat provází i postupná rekonstrukce objektu a kultivace okolního prostředí. Voliéry s dravci, záhony s lichořeřišnicí, rozhlehlý prostor pro vzdělávací programy, přírodní učebna, komunitní zahrada, kde si děti můžou pohrát i s vodou a pískem, environmentální výchova, ekoporadenství, zážitkové dny… Genius loci. Říká se, že karma je zdarma, Honzova cesta do nebe bude ale nejspíš poctivě odpracovaná. Pokaždé, když sem přijedu, je to tu o kousek účelnější, krásnější a lepší. Tentokrát tu navíc můžeme i přespat; naše zvíře sice nepotřebuje záchranu, pro nás s Jirkou to ale znamená řešení nouzového stavu 😊


    Druhý den je tím velkým dnem, kdy chceme dojít k nejjižnějšímu bodu. Proplujeme mlhou k Dolnímu Dvořišti, kde mě Jirka vyloží z auta a pokračuje do Horního Dvořiště. Podle názvu jsou to příbuzné obce, ve skutečnosti je ale od sebe dělí hezkých pár kilometrů. Ze dvou možností - cyklostezka 34 vedoucí blíže k hranicím a protínající Český Heršlák, anebo přímočařejší cesta po modré značce - volím modrou, protože je o 4 km kratší. I tak mě čeká cca 25 km a den je, jak víme, krátký. Jirka s Bondym mi po modré značce půjdou naproti.

    Cestu přes obec Rybník a první kilometry po modré zvládnu hladce, i když je mlha. Pak se mlha zvedne a cesta přede mnou se zdá být jasná a přehledná; něco se ale zvrtne a já pár set metrů před rozcestníkem u Lučínského potoka zabloudím, i když to tak nevypadá. Jdu po cestě, která má všechny parametry cesty předchozí, jen mi po čase dojde, že jsem dlouho neviděla modrou značku. Mrknu na mapu v mobilu a zjistím, že jsem dávno jinde a že se blížím k oné cyklostezce, po které jsem původně jít nechtěla... Naštěstí je tu signál. Volám Jirkovi a říkám mu, že dorazím později, odjinud a jinam. Nezní nadšeně, což se nedivím. Snažím se pak jít co nejrychleji a nezdržovat se ani focením;  Český Heršlák je ale natolik fotogenický, že se neovládnu :-)

    Z Horního Dvořiště přejíždí Jirka autem do Vyšebrodského průsmyku, zatímco já se vydám po modré značce směrem na Mlýnec. 6 km dlouhý úsek nevypadá podle mapy nijak složitě. Není to složité ani ve skutečnosti, ale trvá mi to déle, než jsem čekala. Cesta vede nejprve mezi loukami a pastvinami, a pak se zanoří do lesa, kde se potkává s Větší Vltavicí a Hajským potokem. Citelně se ochladí, ve vzduchu je vlhkost, pod nohama zamrzlé kaluže, tělo se vyrovnává se změnou teploty. Snažím se šetřit energií. Když se z lesa vynořím, následuje stoupání a já cítím únavu. Zbývající 3 km do Mlýnce mi přijdou opravdu dlouhé.

    Na rozcestí v Mlýnci na mě čekají Jirka s Bondym. Jirka vypadá … nervózně. Vysvětluje mi, že byť to tak možná nevypadá, jsme v časovém presu. Je téměř druhá odpolední, k nejjižnějšímu bodu to máme přes hodinu cesty, což by se dalo, ale není to konec; čeká nás ještě kus cesty lesním terénem přes kopec k průsmyku. V půl páté bude tma, a cesta temným lesem s černým psem v černočerné tmě… Temná představa. Je mi to jasné. Tak pojďme.

    Cesta po žluté přes bývalý Radvanov k pěšímu hraničnímu přechodu Radvanov/Rading je jako za odměnu: komfortní, pohodlná, se širokým rozhledem do kraje. K nejjižnějšímu bodu, který je odtud na dohled, dorazíme v 15:10. Shodíme batohy, vytáhneme mobily a čekáme, až se místem pokochá rodina, která dorazila před námi (je to tu poměrně těsné). Navzájem se vyfotíme (my je a oni nás), pak se rozloučíme - a místo je jen naše. Fotíme obelisk s památnou plaketou, fotíme rozcestník s nápisem Nejjižnější bod ČR, fotíme společné selfie. Pozdně odpolední slunce nám svítí do očí, takže je těžké tvářit se přirozeně, kolem rozcestníku je mokřad, takže není, kam šlápnout, no a je fakt náročné ulovit fotku, se kterou bychom byli oba spokojení... Čas letí, takže to s fotkou nakonec vzdáme a vracíme se zpět k hraničnímu přechodu. Kousek nad ním pak opustíme cestu a vydáme napříč lesem k Vyšebrodskému průsmyku.

   Pokud nebereme v úvahu rakouskou stranu, kde by to šlo jen pár set kroků od hraničního přechodu, tak je Vyšebrodský průsmyk opravdu nejbližší místo, kde se dá zaparkovat. Neznamená to ale, že je snadno dostupné. Znamená to přejít Radvanovský vrch a pak pokračovat po okraji lesa (ale ne příliš po okraji, aby nás nebylo vidět), a taky přejít Boršíkovský potok (což je snazší, než jsem si myslela), a pak zdolat ještě jeden kopec. Podaří se nám to zvládnout za světla, resp. za šera. U auta jsme chvíli před půl pátou.

    Hraniční přechod ve Vyšebrodském průsmyku je úplně pustý a já si chvíli prohlížím, co je tu k vidění: česká vlajka, památník československým hraničářům, hraniční kameny, a taky obrázek svatého Jiřího, kterak na bílém koni zabíjí draka. To mi přijde na závěr naší letošní cesty opravdu symbolické 😊

    Cesta domů je hodně náročná: mlha jak v prádelně, silnice namrzá, tvoří se kolony. Domů dorazíme fyzicky odrovnaní a psychicky vyřízení. Říkám si, že to má být přece cesta pro radost... a jestli to tedy stálo za to. Za pár dní mě to ale přejde. Jasně že stálo 😊


A co dál? Šumava a Český les. Do Aše to máme ještě 405 km.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                (Ingrid)