neděle 28. června 2020

Cesta podél hranic – den 65 a 66: Ze Znojma přes Lukov do Vranova nad Dyjí (30. a 31. květen 2020)

“Zájem turistů o Podyjí vzrůstá, nejméně jich tam je ve středu”. Tak zněl titulek článku, který se před týdnem objevil na webu Novinky.cz. Dočetla jsem se v něm, že současná návštěvnost národního parku je na hranici únosnosti. A já jsem přitom do letošního jara neměla o existenci téhle krajiny ani potuchy. Sama nevím, jak je to možné, a zároveň doufám, že není pozdě. Podyjí mi přišlo podmanivě krásné. Dvakrát dva dny, které jsme tu strávili, mi přišly zoufale málo. Říkala jsem si, že si musím najít čas a brzy se sem vrátit. Teď navíc vím, že nejlépe ve středu :-)
65. a 66. den naší cesty každopádně vyšly na sobotu a neděli. Výprava byla tentokrát podmíněna počasím (šli jsme pěšky a se psem) a možností ubytování (v národním parku si stan nepostavíte).  To druhé nám vyšlo: po několika měsících se znovu otevřely hotely a penziony a podařilo se mi domluvit ubytování v Lukově. Počasí jsme tak nějak riskli. 

Začali jsme ve Znojmě a vyrazili směrem na jih. Rychlá a asi i pohodlná cesta k hranicím vede po červené značce přes Konice a Popice. My jsme se ale rozhodli jít po žluté, která vede těsně podél řeky Dyje a na mapě nám připadala romantičtější. Prvních 5 kilometrů jsem téhle volby litovala: stezka vede nad znojemskou přehradní nádrží, vine se srázem, chůze po jí není jednoduchá (občas je potřeba zapojit všechny čtyři končetiny) a neskýtá žádné rozhledy. Na všechen diskomfort jsem ale zapomněla ve chvíli, kdy jsme dorazili na vyhlídku u Sealsfieldova kamene. Tohle je místo, které člověku vezme dech. A taky pocit, že je pánem tvorstva. Tady si uvědomíte, že nejste nic.   
Když jsme se dost vynadívali a bylo třeba udělat místo dalším turistům, vydali jsme se po žluté značce dál. Pohodlnou cestou jsme sestoupali k řece a pokračovali podél ní směrem k Šobeské lávce. Cesta podél Dyje je v tomhle úseku nádherná: okolní les se stovkami odstínů zelené, řeka plynoucí proti směru chůze, odrazy slunce, rytmus kroků, řev ptáků… prožívala jsem tu čirou radost z existence v krajině. Jirka i Bondy vypadali zrovna tak šťastní. 

Po hodině chůze jsme došli k bývalému mlýnu Papírna. Torzo mlýna, zrenovovaný náhon a okolní krajina působily malebně; byl tu klid a seděl tu jen jeden muž, který v zamyšlení hleděl do krajiny. Chtěli jsme si tu taky odpočinout. Pak ale dorazila parta kamarádů; nejprve se nahlas radovali, že sem došli, a pak se rozhodli, že to zapijí. Zamyšlený muž se zvedl k odchodu a my jsme se rovněž rozhodli, že si odpočineme jinde.  

U Judexova mlýna se žlutá značka připojila k červené a výrazně tu přibylo lidí i kol. U Šobeské lávky o kousek dál už vůbec nebylo k hnutí. Naštěstí pro nás téměř všichni pokračovali dál po červené. My jsme šli po modré. Dovedla nás k Lipinské lávce, kde nikdo nebyl a my jsme si mohli visutou lávku projít a prohlédnout. Lipinskou cestou jsme pak přes rozcestí U Milíře došli až k Nivkám. Šli jsme rychle, protože se blížil déšť, a já si z tohohle úseku téměř nic nepamatuji. Poslední 4 km po červené do Lukova si pamatuji moc hezké rozhledy do krajiny, a taky fakt, že mě zmáhala únava a cesty jsem měla pro ten den dost. 

V Lukově jsme měli domluvené ubytování v penzionu Sarton. Byl úplně plný: dospělí, děti, kola, psi, vaření, grilování… Po pár měsících samoty to byla radikální změna :-) Schovali jsme se do pokoje, vzpamatovali se z nejhoršího, počkali, až se přežene désť, a vydali se do místní restaurace “U Čabalů” na jídlo a na pivo. Zrovna se tu ale konala svatba. Vydali jsme se tedy do druhého podniku “U Všetečků” - a tady opět svatba. Personál byl ale laskavý, natočil nám pivo do kelímku a nechal nás sednout si venku před restaurací. Bylo jasné, že hostina dneska nebude. Během vysedávání nad pivem mě ale napadlo, že vínko by možná být mohlo. Šla jsem se tedy “K Všetečkům” zeptat. Paní za barem projevila ochotu se dohodnout a zeptala se mě, jaké víno bych si představovala. Začaly jsme barvou (bílé) a skončily v impozantním restauračním sklípku, kde jsem se na základě fundovaného výkladu, diskuse o osobních preferencích, emočního rozpoložení a lunární fáze rozhodla pro vlašský ryzlink.  Víno s příběhem pak zásadně přispělo ke kráse lukovského večera. 

Druhý den nás čekala Pašerácká stezka s exponovaným místem, u něhož mapa varovala, že je “jen pro zdatné turisty bez strachu z výšek”. Aladin věštil po deváté hodině déšť, a tak jsme se vydali na cestu nejčasněji, jak jsem dokázala. Nejsem ranní typ, takže to bylo v 7:20. Když jsme míjeli penzion “U Všetečků”, z auta, které tu právě zaparkovalo, vystoupila žena, se kterou jsem včera v podvečer vybírala víno. Byla to milá příležitost vzájemně se ujistit, že ryzlink byla dobrá volba.  Jak mi pak setkání dobíhalo v hlavě, došlo mi, jak náročné asi bylo vstávání pro ni...  

Ráno bylo chladné a déšť visel ve vzduchu. Šli jsme svižně a k adrenalinovému místu se nám tak povedlo dorazit za sucha. Varování nebylo nijak přehnané: po krátkém, ale kamzíkovsky prudkém výstupu se stezka vine podél skály nad prudkým srázem a člověka tu skutečně jímá závrať. Možná je tohle místo proslulé překrásným rozhledem, já se ale neodvážila odtrhnout zrak od zatraceně úzké půdy pod nohama a soustředila se na každý jednotlivý krok. Jirka tenhle úsek absolvoval se psem v náručí. Nechápu, jak to dokázal. 

Jen co jsme sešli dolů k Ledovým slujím, začalo pršet. Navlíkli jsme si pláštěnky a pokračovali deštěm, vděční, že už máme všechny drsňárny pro dnešek za sebou. Tím víc nás překvapilo, když jsme kousek za Vranovskou bránou narazili na úsek s poměrně prudkým srázem a popadanými stromy. Na dvou místech byla cesta zcela neprůchodná a nezbylo než jít po vyšlapaných pěšinkách okolním lesem. Že jdeme omylem zkratkou nám došlo ve chvíli, když jsme dorazili na její opačný konec. Byl zahrazený velkými  kameny; to aby bylo jasné, že tudy se nechodí. Podél kamenů procházela červená značka, ze které jsme omylem sešli. Rádi jsme se na ni vrátili. Krátce nato jsme došli k Dyji, potkali jsme tu třetí z visutých lávek – Hamerskou, a přešli po ní na zelenou značku, která nás po necelé půlhodině chůze dovedla až do Vranova nad Dyjí. 
Na náměstí jsme dorazili krátce po půl jedenácté. Autobus do Znojma (kde jsme den předtím nechali auto) jel téměř za dvě hodiny. Všechny místní podniky byly ještě zavřené. Našli jsme si úkryt před deštěm v průchodu před Infocentrem a vyčkali tu do jedenácti, kdy otevřela restaurace Formosa. Byli jsme toho dne první hosté, mokří, promrzlí a se psem. Přijali nás ale vlídně, donesli nám čaj, zapálili oheň v kamnech a připravili nám oběd. U okolních stolů zatím přibývaly další party zmoklých lidí a psů. Všichni vypadali, že jakkoli jsou procházky v přírodě fajn, dneska jsou za tenhle otevřený a přátelský podnik stejně rádi, jako my.

Věřím, že až přijedeme do Vranova příště, užijeme si ho bez deště. Podél hranic odtud vedou jen cyklostezky, a tak budeme pokračovat na kole.

                                                                                                                              (Ingrid)

neděle 17. května 2020

Cesta podél hranic – den 63 a 64: Na kole 🚲 z Břeclavi přes Valtice, Mikulov, Hevlín a Vrbovec do Znojma (9. – 10. května 2020)

Po loňské cestě ze severu na jih podél východní hranice naší republiky (od nejvýchodnějšího bodu ČR po Trojmezí mezi Českem, Slovenskem a Rakouskem) přichází letos obrat západním směrem a cesta podél jižní hranice (po které, jak věřím, dospějeme letos přinejmenším k bodu nejjižnějšímu). Rádi bychom se na tuhle cestu "na západ" vydali už o měsíc či dva dříve, kvůli nouzovému stavu a instrukci “Zůstaňte doma!” (která - jak jsme pochopili - platila úplně nejvíc pro Pražáky) jsme si ale v několika uplynulých víkendech troufli chodit jen po tajných stezkách brdských lesů. 
V květnu našim hraničním záměrům konečně přálo počasí i okolnosti, a tak jsme naložili kola, psa, stan i zásoby jídla a vody (vědomi si toho, že tentokrát žádný penzion, restauraci, kafe ani pivko po cestě neulovíme) a vyrazili autem po D1 do Břeclavi. Auto jsme nechali na parkovišti před nádražím, sedli jsme na kola, psa naložili k Jirkovi do košíku a vydali se vstříc dobrodružství pohraničních cyklostezek vedoucích přes Valtice a Mikulov do Hrušovan nad Jevišovkou, prvnímu z cílů naší dnešní cesty. 
Jak se dalo čekat, nebyli jsme toho dne jediní, kdo se rozhodl zajezdit si na kole: tzv. Anglickou cestou vedoucí k zámečku Pohansko frčela spolu s námi hromada lidí. Velká část z nich se ale rozhodla relaxovat na loukách kolem zámečku; Hraniční cestu a pak cyklostezku 42 vedoucí k Valticím jsme tím pádem absolvovali ve výrazně komornějším počtu.  
Jen co jsme přejeli Dyji, otevřela se před námi natolik malebná krajina, že jsem na místě přehodnotila svůj názor, že se rovina půvabu hor nemůže rovnat. Zdejší území je opravdu krásné, vzhledem ke špatné kvalitě cyklostezky jsem ale neměla moc šanci tu krásu vnímat: zírala jsem před sebe na cestu, vyhýbala se dírám a bolestně vnímala to, jak mi drncáky naklepávají zadek. V duchu jsem si slíbila, že se sem v dohledné době vrátím a projdu si tu krajinu pěšky.  
Asi po hodině jízdy po EV13 jsme dojeli na území mezi vinohrady - a krásu přírodních scenérií vystřídala krajina, do které zasáhl člověk. Nevím, co na to příroda, ale vizuálně je to nádhera. Dlouhatánské řady vinné révy, tmavá hlína, pruhy trávy, modré nebe... Kontrast tvarů a barev mě okouzloval s každým kilometrem víc a víc, až jsem na místě zvaném U Topolů slezla z kola, odložila jej u cesty a vydala se aspoň pár kroků do vinohradu. A ve chvíli jsem měla pocit, že jsem vstoupila do obrazu. Stála jsem tam jako u vytržení, zírala do údolí a na protější svahy na rakouském území, uchvácená krásou, která brala dech. 
Když jsem se vzpamatovala, vrátila jsem se ke kolu a vystoupala na vrchol kopce nad Valticemi, kde mě čekalo další překvapení: monumentální kolonáda. Na kopci uprostřed luk, kde ji rozhodně nečekáte. A přitom se na místním návrší Reisten tyčí už dvě století. Navíc je odtud široký rozhled do okolí, a tak je kolonáda ideálním cílem sobotních výletů a procházek. Proto tu taky byla spousta piknikujících a odpočívajících lidí. V jednom z ochozů tu prodávali víno z lokální produkce - což byl asi nejsilnější motiv, proč se zachovat po vzoru davu, spočinout v trávě, najíst se a taky se napít. A když už byla příležitost, tak jsme si kromě momentální decky alkoholové radosti koupili i celou láhev růžového vína s sebou, aby bylo na co se těšit i v závěru dnešní cesty J 
Po dalších kilometrech drncáků a natřásání jsme se po EV13 přes Úvaly a Sedlec dopracovali k Mikulovu. Zmáhala mě únava a připadalo mi, že mám místo zadku jednu velkou modřinu. Do Hrušovan to ale bylo dalších 23 km, Jirka na mě co chvíli čekal a na žádné nářky tím pádem nebyl zvědavý. Navíc nás tlačil čas: vlak z Hrušovan do Břeclavi jezdí jednou za dvě hodiny a odjezd v 17:26 byl vzhledem k našim dalším plánům ten nejzazší, který připadal v úvahu. A tak jsem zaťala zuby i pomožděný zadek a šlapala dál. Naštěstí se ale výrazně zlepšila kvalita cyklostezky (taky tu ovšem zhoustl provoz a kromě cyklistů se tu proháněli i bruslaři a koloběžkáři), a když jsme pak dorazili k železniční trati a zbývalo posledních 10 km, bylo jasné, že to dám.  
Na hrušovanské nádraží jsme nakonec dojeli s hodinovým předstihem; přivítal nás nápis “Světu mír” a nádražní prostory v přestavbě. Našli jsme lavičku v průchodu mezi kolejemi a venkovním parkovištěm, což byla výhra. Nebylo to tam ani ani hezké, ani pohodlné, ale mohla jsem tu pár hodin s kolama i se psem počkat. Jirka jel zatím vlakem do Břeclavi, aby pak přejel autem do Hrušovan a vyzvedl nás tu. Další plán byl popojet 7 km autem směrem na jih do Hevlína, auto tam zanechat, vzít kola, naložit stan, spacáky a psa a pokračovat na jih k řece Dyji, resp. k tzv. nouzovému nocovišti na jejím břehu, kde jsem chtěli přespat. Seděla jsem na lavičce v polovičním komatu, pes mi spal u nohou a pak na klíně a slunce se mi před očima chýlilo k západu. Živě jsem si představovala, jak Jirka přijede a řekne: “Hele přehodnotil jsem to, je pozdě a jsme fakt unavený. Pojedeme do Brna a přespíme tam.”  V Brně máme druhý domov, bydlí tam Jirkova mamka, ví o nás a ráda nás uvidí. Osprchujeme se, uvaříme si teplou večeři, vyspíme se v posteli a ráno se vrátíme k hranicím… 
Se západem slunce dorazil Jirka s autem, bez sentimentu nás naložil i s kolama,  popojel do Hevlína, vyložil kola a zavelel, ať si rychle pobalím vše potřebné, protože nás čeká ještě pár kilometrů a za chvíli bude tma. Se zbytky racionální mysli jsem na nosič naložila stan, karimatku a spacák, do batohu jídlo a věci na spaní a na kolo sebe, a pak jsem mozek vypla a spolu se psem následovala pokyny pána a vládce.  

Krátce před setměním jsme dorazili k řece na nouzové tábořiště, které bylo zarostlé vysokou travou. Kromě nás a hromady zvířat (jak se dalo usuzovat podle zvuků) tu ale široko daleko nikdo nebyl. V posledních zbytcích světla jsme postavili stan a šli se umýt do Dyje. Za tmy jsme pak snědli večeři a vypili onu láhev růžového vína z kolonády. Bylo dva dny po úplňku, noc byla teplá a plná intenzivních žabých skřeků a já usínala s pocitem, že život je krásný J
Nedělní ráno začalo ošplíchnutím se v Dyji (Jirka, který se už dva měsíce sprchuje studenou vodou, se do řeky radostně nořil), následovalo přefiltrování říční vody, vločková kaše a čaj, sbalení stanu, smazání stop po našem pobytu a opuštění tábořiště. Cestou podél Dyje jsme pak pokračovali kolem lanového mostu a pěchotních srubů k silnici, po které jsme dojeli do Dyjákovic. Tady jsme si s Bondym udělali doupátko ve stínu před Obecním úřadem a počkali tu na Jirku, který zajel na kole zpět do Hevlína, přejel odtud autem k hrušovanskému nádraží, a pak se opět na kole navrátil k nám do Dyjákovic. Společně jsme pak vyrazili dále po EV13 do Jaroslavic, a pak po 5007 do Dyjákoviček a přes Vrbovec do Znojma.  

Úsek mezi Jaroslavicemi a rozcestím k Dyjákovičkám je od obzoru k obzoru rovný jako podle pravítka, platí to ale jen vzdušnou čarou. Na zemi je to “terénka” s rozbitým povrchem, táhlým stoupáním a místy docela drsným klesáním. Od Dyjákoviček přes Vrbovec až ke Znojmu vede cyklostezka po komfortní dopravní silnici s velmi mírným automobilovým provozem (zato ve Znojmě je potřeba zvládnout i jízdu mezi auty a řazení se do správných silničních pruhů).  
Na nádraží ve Znojmě opět došlo na čekání na Jirku, který se vracel vlakem do Hrušovan pro auto. Tentokrát se nám ale s Bondym čekalo o hodně líp. Fyzicky jsme na tom byli lépe (ujeli jsme 37 km na rozdíl od včerejších 60 km, navíc povětšinou na lepším povrchu než včera), nádraží je nově zrekonstruované a dalo se tu koupit kafe (což Bondy neocenil, ale já rozhodně ano). Než Jirka přijel, promyslela jsem si další úsek naší cesty, který odtud půjdeme pěšky. Těším se už teď J  
                                                                                                                                                                            

                              
                                                                                                    Ingrid                                                                                      

neděle 8. prosince 2019

Cesta podél hranic – den 62.: Ze Sudoměřic na kole 🚲 podél řeky Moravy na Trojmezí, a pak do Břeclavi (24. listopadu 2019)

“Tak co, už jste obešli tu republiku podél hranic?” 
“Né, ještě ne.” 
“A kde už jste?” 
“V Sudoměřicích.” 
“Počkej, tam byl Žižka, ne? To je někde u Tábora…” 
“Nene, to byly jiný Sudoměřice. My jsme v Sudoměřicích u Hodonína.”
“Jo tak u Hodonína… No to ještě nejste moc daleko, co? Jak dlouho že už to jdete?”

Tak nějak by se nejspíš odehrávaly rozhovory s přáteli a kamarády, se kterými se potkávám nyní v adventním čase, kdybychom byli letošní putování podél hranic zakončili Sudoměřicích. Přitom když jsme tam na konci září po přechodu Bílých Karpat dorazili, byl Jirka jednoznačně pro skončit pro letošek právě na tamějším nádraží. Věděl totiž s jistotou, že v říjnu ani začátkem listopadu se na hranice nedostaneme. Já mám ale představu, že s koncem roku by bylo záhodno dojít na nějaké významné, památné či “symbolické” místo. První rok byl takovým místem Boží Dar (uznejte, že to zní dobře). Druhý rok jsem měla zálusk na Sněžku (tehdy mi ale boží vůle, resp. silný vítr a sníh zhatily plány). Třetí rok jsme dosáhli nejvýchodnějšího bodu ČR (byť za cenu brodění se rozvodněným potokem a podobného potýkání se s přírodními živly). No a letos se takový památný bod - Trojmezí mezi Českem, Slovenskem a Rakouskem - nacházel pouhých 44 km od zmíněných Sudoměřic a vedla k němu cyklostezka podél řeky. Je jasné, že jsem byla rozhodnutá tam ještě letos dojet. Přišlo mi celkem snadné v půlce listopadu takovou cestu na kole zvládnout (včetně dalších 20 km do Břeclavi), pokud nebude hustě pršet nebo mrznout. Jirka, který (na rozdíl ode mně) často jezdí na kole, můj optimismus nesdílel. Domluvili jsme se, že rozhodne počasí.  
V půlce listopadu pršelo, zato další víkend vypadal nadějně: předpověď věštila sobotu bez deště s teplotou 9°C. Radostně jsem hlásila, že tedy můžeme vyrazit. Ubytování nepotřebujeme, cestu ze Sudoměřic do Břeclavi ujedeme za pár hodin a přespat pak můžeme v Brně, což je pro nás něco jako druhý domov. Jirka podotkl, že ujet 64 km na kole je i za příznivého počasí docela hodně; já argumentovala cyklostezkou, což byla v mé představě komfortní asfaltka vedoucí malebnou rovinou podél řek (jistě to bude magická a energizující záležitost). Když bylo zřejmé, že racionální argumenty jsou jen plýtvání časem, vymínil si Jirka dvě podmínky: že nebudu fňukat a že připravím pořádné svačiny. Svačiny jsem připravila přímo vzorné J
V sobotu v půl šesté ráno jsme naložili kola a vyrazili autem po D1 k Hodonínu. Cestou jsme poslouchali Radiožurnál. Ve zprávách opakovaně varovali před silným větrem (70, místy až 90 km/hod), a to zvláště na severozápadě Čech, na Vysočině a na jižní Moravě.  Nevyvedlo mě to z klidu; říkala jsem si, že jedeme na východ a Vysočinou jen projíždíme. 

Krátce po 9. hodině jsme dorazili k nádraží v Sudoměřicích. Jirka mě tu podle plánu vyložil i s kolem a po krátkém investigativním rozhovoru (“Máš mobil?” “Ano.” Zapnuté zvonění?” “Jo.” “Mapu v mobilu?” “Mám.”) odjel do Hodonína (hodlal tam nechat auto a připojit se pak ke mně na cyklostezce). Já chvilku bloumala kolem nádraží a fotila si rozcestník i okolní barevné kontrasty; zelená tráva na mezích, červeň dozrálých šípků a hnědá hlína zoraného pole, nad nimiž hnal vítr oblohou kumulovité mraky... fascinující kombinace.  'Přesně jak jsem říkala, magické a energizující', potvrdila jsem si svoje teorie. Pak jsem sedla na kolo a vydala se hledat cyklostezku. Bylo to náročnější, než jsem čekala: cyklostezka tu fyzicky byla, zato značení tu nebylo veškeré žádné a bez mapy v mobilu bych fakt netušila, kudy se dát. Když jsem po pár minutách jízdy v dálce uviděla tzv. Výklopník, technickou památku ležící na břehu Baťova kanálu, zaradovala jsem se, že jedu správným směrem. Vzápětí ale cyklostezka skončila, jako když utne. Prostě konec asfaltu pod prudkým náspem a nikde další cesta. Nezbylo než slézt z kola a pokračovat pod náspem po okraji pole, kde jsem si zoranou hlínu užila nejen na pohled. Následoval travnatý břeh - a Baťův kanál. Výklopník byl na druhém břehu, a stejně tak cesta. Hodil by se mi nějaký mostek nebo lávka, jediné přemostění ale skýtaly vlakové koleje, které ležely na vrcholu onoho náspu. Nezbylo tedy než vyškrábat se s kolem na násep, přenést kolo přes koleje, přejít po “mostě” a na druhé straně slézt i s kolem z náspu dolů na cestu.  

Jen co jsem se octla na cestě, narazila jsem na plot v podobě pletiva, které bylo nataženo napříč přes cestu. Viselo na něm několik cedulí s upozorněním, že je sem zákaz vstupu, cyklostezka je uzavřena a s kolem se sem nesmí. Jako potvrzení veškeré té rizikovosti projel vzápětí po kolejích nade mnou vlak. Chvilku jsem se v tom zorientovávala a ujišťovala se, že území, které je uzavřené a kam se nesmí, je to, odkud jsem přišla. Když jsem se otočila k cedulím zády, rázem se přede mnou rozprostírala travnatá hráz, po které vedla komfortní a pohodlá cesta. Sedla jsem na kolo, s vervou šlápla do pedálů a nabrala rychlost. V ten moment se do mě z boku opřel natolik silný poryv větru, až jsem se zapotácela a sesunula se i s kolem k pravému okraji hráze. Tentokrát mi nepomohla ani mapa v mobilu. Další zhruba půlhodinku jsem zkoušela různé taktiky, jak se udržet na cestě nenechat se “vykolejit“, chvílemi to ale nešlo jinak, než kolo po cyklostezce vést.  

Když jsem dorazila k jezu u Rohatec a přešla na slovenskou stranu Baťova kanálu, situace se o dost zlepšila. Zpevněná cyklostezka tu vedla průsekem lužního lesa. Jela jsem, co to dá, vyhýbala se dírám na cestě a vnímala hukot a praskot stromů, které jsem míjela a které fungovaly jako větrolam. Krátce před Hodonínem jsem vyjela z lesa a vítr mě opět přiměl sesednout z kola. V tu chvíli jsem potkala Jirku, který mi jel naproti a který rázem převzal velení. “Sedni na kolo a šlapem. Jo a přehoď si.” 

Po mostě přes řeku Moravu jsme se vrátili na moravskou stranu, dojeli do Hodonína a odbočili po zelené značce na cestu podél meadrující Staré Moravy. Ta nás dovedla zpět k regulovanému korytu Moravy. Od té chvíle se do mě vítr opíral z protisměru. I když jsem šlapala do pedálů, co to šlo, téměř jsem se nehýbala z místa. Na dohled přede mnou ležel bělostný a architektonicky působivý most, já šlapala jako ďas a most ne a ne se přiblížit. Povrch cyklostezky byl navíc nepřátelsky kamenitý a jelo se po něm mizerně i bez ohledu na vítr. Drncalo to, bylo mi vedro a jímala mě beznaděj. Jirkovi, který na mě neustále čekal, byla naopak zima a jímala ho popudlivost.  

Když jsem se dohrabala k mostu a zorientovala se v mapě, zjistila jsem, že poblíž leží Mikulčice a z Mikulčic je to kousek do Hodonína. Vznesla jsem návrh, že to pro dnešek vzdáme, dojedem do Hodonína a pak autem do Brna. Jirka řekl: “Chtělas na Trojmezí, tak dojedem na Trojmezí. A dělej, musíme to stihnout do tmy.” Neplakala jsem, jen jsem se trochu vztekala a trochu fňukala, a pak si do rytmu šlapání začala zpívat song o odhodlané duši, pravé víře a pevné naději. Brzy se po pravé straně objevil les, který vítr částečně pohltil, a mně se jelo o dost snáze, i když byl povrch cyklostezky i nadále nevlídný. Nabrali jsme tempo, podjeli dálnici, pokračovali lesnatou krajinou a krátce po 14. hodině jsme dojeli k Hraniční cestě a odtud na Trojmezí. 

Hranici  mezi Českem, Slovenskem a Rakouskem tvoří soutok dvou řek, Moravy a Dyje. Není tu žádné přemostění ani jiné propojení, a tak nevím, jak to vypadá na opačných březích v dalších dvou zemích. Na české straně je tu dřevěné “molo”, které vede lužním lesem kolem tereziánského hraničního kamene téměř až k soutoku. Nenajdete tu žádný “monument”, je tu jen kovová cedule s českou vlajkou a před ní obyčejný hraniční patník. Ten se dobře hodil jako podklad pro překvapení, které jsem s sebou přivezla v batohu: malou láhev španělského sektu Cava, kterou jsem pár měsíců předtím dostala od kamarádky Pavly k narozeninám. Prý se mi může hodit pro nějakou speciální příležitost, která nás potká na cestě podél hranic. Na tomto speciálním místě jsem tedy láhev vytáhla a spolu se dvěma plastovými skleničkami (rovněž cestovními) jsem ji postavila na hraniční kámen. Hohó, konečně jsem u Jiřika získala nějaké plusové body: bylo to dobré, bylo to fotogenické a s ohledem na následné řízení auta toho bylo tak akorát. Potěšili jsme se výhledem na soutok (“Jak hezky by tu bylo na jaře…,” poznamenal Jirka), vyfotili jsme Cava–pozdrav Pavle, zabalili skleničky i prázdnou láhev a vydali se zpět k Hraniční cestě.  

Nevím, zda to bylo tím sektem, nebo tím, že i vítr už se unavil, ale tahle cyklostezka byla konečně taková, jakou jsem si ji v září představovala: široká rovná liduprázdná asfaltka, po které to do Břeclavi jelo skoro samo. Dojeli jsme tam krátce po 16. hodině prakticky za tmy. 

V Břeclavi sedl Jirka do vlaku a vyrazil do Hodonína, aby tam sedl do auta a vrátil se do Břeclavi pro kola i pro mě. Zatímco jsem na něj čekala, dostihla mě únava. Byla mi zima, tělo mě bolelo a dosažení Trojmezí mi v tu chvíli připadalo spíš jako pitomost než jako symbolický závěr letošní podélhraniční cesty. S odstupem času se ale tělo zregenerovalo a vynaložená námaha se zhodnotila. Na otázku, kam až jsme došli, teď odpovídám: “Na Trojmezí, na hranici mezi Českem, Slovenskem a Rakouskem. Skončili jsme v Břeclavi, a na jaře vyrazíme po jižní hranici zpátky směrem k Aši.” J 


                                                                                                                 Ingrid

neděle 29. září 2019

Cesta podél hranic – den 60. a 61.: Z Květné přes Velkou Javořinu a Kobylu na Čertoryje, a pak opět podél hranic z Bukoviny přes Šmatlavé hlisko a Mlýnky do Sudoměřic. (20. – 22. září 2019)

Naše cesta tentokrát začala něčím, u čeho nevím, jak to nazvat. Do Květné jsme totiž dojeli autobusem z Uherského Brodu (kam jsme dorazili vlakem) už v pátek v 18:10 hod, a potřebovali jsme odtud co nejrychleji dojít po zelené značce na Velkou Javořinu k Holubyho chatě. I když je to jen něco přes pět kilometrů, mapy.cz nám tu cestu s ohledem na převýšení naplánovaly na téměř 2,5 hodiny. Věděli jsme, že tolik času nemáme (protože v sedm večer bude tma) a že tentokrát nemusíme brát ohled na psa (Bondy zůstal v domácí péči), a tak jsme nasadili svižné tempo a drželi se ho, co to šlo. I tak nás ale v závěru cesty provázela tma jako v pytli. Když se v dáli objevilo světýlko z Holubyho chaty, upínala jsem se k němu jako k vysvobození z útrap J. Cestu jsme ušli za hodinu a dvacet minut. V chatě nad talířem zelňačky jsem si pak říkala: mám to počítat jako 60. den cesty? To asi ne, ale jestli ne, tak jak to nazvat? Pre-work? Předehra? Předskokan? Po jídle došlo na sklenku červeného vína, a otázka zůstala nevyřešená.
Zato sobota už byla regulerním 60. dnem beze všech pochybností: před námi bylo dlouhých 32 km. Ráno bylo chladné, času nebylo na rozdávání a Jirka tedy opět počítal s ostřejším tempem; vrchol Javořiny ale skýtal daleké rozhledy, na kterých “ujíždím”, a tak jsem ze začátku dost zdržovala. Když jsme přešli vrchol a vnořili se do lesa, důrazně jsem přidala do kroku, abych si napravila reputaci. Brzy se ale ozvala bolest v nedávno operované noze, a sílila, a sílila. Napřed jsem se snažila myslet na něco jiného, a pak postupně vyzkoušela všechny  mentální techniky, které znám: řekla jsem bolesti “vítej!”, prodýchávala ji, vedla světlo, i lásku jsem posílala! Bolest to ale nijak nedojalo, a než jsme kousek za Dibrovovým pomníkem odbočili z červené na zelenou značku, postupně prostoupila i koleno a kyčel. Na Kubíkově vrchu (což je další místo krásným výhledem) jsem se rozhodla skončit se šamanismem a zvolit pragmatismus: spolkla jsem ibuprofen, bolest se po chvíli rozplynula a já jsem pak úsekem po modré přes Krúžok, Novou Horu a Vysoký vršek proplouvala tempem postarší laně.  

U rozcestí Nad Machovou se značka od hranic odklání a vede oklikou, my jsme se ale rozhodli hranice se držet a cestu si tím zkrátit. Stezka je tu prošlapaná a jde to dobře, jedinou komplikací je přechod přes trať vedoucí z Vrbovců do Myjavy, kde je dobré se rozhlédnout, než člověk vkročí na koleje. Za kolejemi jsme se připojili na červenou značku a po krátkém úseku vedoucím přes vesnici Šance jsme vystoupali lesem ke Třem kamenům. Je to hezké místo s příběhem a pěkným rozhledem, v době našeho příchodu tu ale zrovna zaparkovalo auto, s křikem z něj vyběhly děti a začaly po zdejších památných kamenech lézt, a tak jsme se tu nezdrželi a pokračovali dál na Kobylu. Za Kobylou jsme se rázem ocitli na známém území: po naučné stezce “Orchideová” jsme sešli Vojšickými loukami dolů na Čertoryje a na louku u potoka Járkovce, kde jsem se před třiatřiceti lety v rámci akce “Prázdniny z Brontosaurem” na akci “Expedice Nova” s Jirkou seznámila. Louku jsme i po desítkách let našli, i když se mi zdála menší, než jak jsem si ji pamatovala, a okolní krajina mi taky přišla trochu jiná. Okraje louky, kterou nikdo neobhospodařuje, si les postupně bere zpátky, potok je vyschlý, “posvátný” strom tu ale stojí dodnes. Tenkrát jsme tu bydleli ve velkém teepee, kosili okolní louky, hrabali seno a zachraňovali zdejší orchideje. Později jsme se sem v rámci brontousauřích akcí ještě několikrát vrátili. 

Starala se o nás tehdy Ivana z CHKO a skamarádili jsme se spolu. Tatáž Ivana, když jsme jí zavolali po nějakých dvaceti letech, co jsme se neviděli, řekla, že to je super, že budeme na Čertoryjích, a že si pro nás na Lučinu přijede. Dorazila i s manželem, který je Holanďan a do Karpat ho před dvaatřiceti lety přivedl zájem o botaniku a zdejší traviny. Do krajiny i do Ivany se zamiloval, přestěhoval se do Veselí a začal na gymnáziu ve Strážnici učit angličtinu. S Ivanou tu žije dodnes a angličtinu na strážnickém gymplu učí stejně jako tenkrát. Vzali nás na burčák a pak k sobě domů a strávili jsme s nimi moc hezký večer.  
Ivana nás další den ráno odvezla autem zpátky na Lučinu a pak silnicí k rozcestí Návdanky, odkud jsme po modré značce vystoupali k hranicím. Cesta tu vede podél oplocení rozlehlé obory Radějov. Šli jsme nejprve šest kilometrů lesem po červené, potom terénem podél oplocenky přímo po hranicích, a pak dalších 8 km podél téže oplocenky po cyklostezce. Nebylo tu moc podnětů k pozorování, souvislý plot po levici vyvolával trochu tísnivý pocit nesvobody, a tak jsem měla spoustu volné kapacity k přemítání. Přemýšlela jsem o Ivaně, o Holanďanovi i o všem dalším, co jsme předchozí večer probírali. A taky o tom, jak mě těch pár tehdejších pobytů formovalo a co mi z toho dnes zůstalo. Na Čertoryje tehdy nevedla žádná cesta, kterou by se dalo přijet, jen pěší cesta přes louky a přes potok. V jednom teepee tu bydlelo v kruhu pohromadě 20 lidí, myli jsme se v potoce, vařili na peci z místního potočního jílu a topili dřevem z okolních lesů. Pro pitnou vodu jsme chodili s dvoukolákem a s kanysty dva kilometry do hájovny a pro jídlo ještě kousek dál ke koupališti na Lučině. Na loukách tehdy žila mračna ovádů, bylo povětšinou vedro, úlomky sena a hmyzí štípance jsme měli doslova všude a voda v potoce byla nevlídně studená. Zjistila jsem, že je lepší toho moc nepotřebovat, a naučila se snášet diskomfort. Uprostřed prvního pobytu nás opustil zdravotník a lékárna byla opravdu daleko, zároveň tu ale rostla spousta léčivek, které se daly použít na většinu potíží, které nás potkávaly. To mě přivedlo k bylinkám. Další, co si dodnes pamatuju, bylo “splývání s krajinou”: kluci chodili v tmavých džínách nebo maskáčových kalhách a v zelených košilích a tmavých tričkách, a když jsem je na zdejších cestách potkávala (hlavně po ránu, kdy se z luk zvedala mlha), fascinovalo mě, jak se “vynořují” z krajiny, ve které předtím téměř nebyli vidět. Dodnes se snažím po loukách a po lesích chodit pokud možno potichu a v barvách, jaké má okolní krajina. Ticho i barvy také zůstávají na Vojšických loukách stejné, jaké jsem si je pamatovala. A taky mi dodnes zůstal manžel, do kterého jsem se tu zamilovala o rok dříve, než Holanďan do Ivany.
Jak jsem si tak mudrovala, cesta mi pěkně ubíhala. Po cyklostezce jsme postupně přešli přes Šmatlavé uhlisko a kolem jedné odpolední dorazili do Mlýnků. Odtud jsme se vydali po  zelené značce a prošli chatovou oblastí až k vodní nádrži, kde jsme na chvíli spočinuli a snědli si oběd.  

Kousek dál u rozcestí Mezi starými horami jsme opustili asfalt a pokračovali k Sudoměřicím. Hory zůstaly za námi a před námi se otevřela úplně jiná krajina. Cesta vedla mezi poli a loukami a pak pod starými vinohrady, potkali jsme tu koňský povoz, rostly tu ořešáky, foukal vítr a pod nohy nám každou chvíli padaly ořechy. Po stránce smyslů to bylo téměř dokonalé - vizuálně, čichově, hmatově i chuťově - jen sluch si to, vzhledem k intenzivní “střelbě” z plašiček ptáků rozmístěných ve vinohradech všude kolem, příliš neužíval.  

Sudoměřice byly v nědělním odpoledni téměř pusté, zato na nádraží za vsí jsme se hned cítili vítáni: pan výpravčí nás osobně pozdravil a informoval nás, kdy nám to jede. Vlak v 15:34 nás během chvíle dovezl do Hodonína a další pak do Břeclavi, odkud jsme bez dalších přestupů a téměř bez zpozdění dojeli do Prahy.  

Ve vlaku jsme chvíli řešili otázku, jak to s cestou podél hranic udělat dál. Už nyní víme, že dříve než v druhé polovině listopadu se na hranice nedostaneme. Pro Jirku by to bylo úplně v pohodě skončit pro letošek v září v Sudoměřicích, mně to nepřipadá dost “cool”. Láká mě Trojmezí mezi Českem, Slovenskem a Rakouskem, které leží od Sudoměřic pouhých 44 km. Vede sem cyklostezka přímo podél hranice, kterou tu tvoří řeka Morava. Cestu jsme letos začali na nejvýchodnějším bodě ČR a skončit ji na Trojmezí by bylo hezké. Jirka si myslí, že v půlce listopadu bude zima jak v morně a jet při tom podél řeky na kole bude utrpení. Já si ale myslím, že to tak drsné nebude. Uvidíme J

                                                                                                                        Ingrid


neděle 8. září 2019

Cesta podél hranic – den 56. až 59: Ze Střelné přes Sidonii, Vlárský průsmyk, Javorník, Žítkovou, Starý Hrozenkov, Vyškovec a Velký Lopeník do Květné (13., 14., 16. a 17. srpna 2019)

Řadu let se potkáváme s Jirkou mamkou a jeho sestrou, sestřinými dětmi, našimi dětmi a psy z obou stran na tzv. “rodinné dovolené”.  Pronajmeme si někde chatu nebo chalupu a prožijeme tam společný týden. Letos jsme se rozhodli pro Moravské Kopanice a kraj žítkovských bohyň a vybrali si chalupu ve Starém Hrozenkově. Víceméně náhodou jsme se tak ocitli cca 50 km od Střelné, kam jsme tři týdny předtím na naší cestě podél hranic došli. Chalupa v Hrozenkově ležela navíc od státní hranice jen kousek. S Jirkou jsme si řekli, že když bude příležitost, tak ten úsek ze Střelné do Hrozenkova dojdeme. 
Když jsme se na chalupě potkali s příbuzenstvem a s fenkou našeho synovce, dověděli jsme se, že fenka zrovna hárá. Našemu psovi to bylo taky zřejmé a jeho zájem byl od té chvíle dost jednostranný; nejedl, nespal, nereagoval na pokyny a nebylo s ním k vydržení. Dvoudenní cesta podél hranic se tak velmi brzy ukázala jako dobrý plán.  
Synovec nás v úterý ráno odvezl autem do Střelné, kde jsme minule skončili. Čekala nás 24 km dlouhá cesta po červené značce do Vlárského průsmyku. Počítali jsme i s pár kilometry navíc na Vršatec, kam jsme se chtěli podívat, protože je to místo proslulé překrásnými výhledy. Pes šel pochopitelně taky. 
Na cestě nás potkalo pár překvapení. To první přišlo krátce poté, kdy jsme po půlhodince chůze mezi poli a pastvinami vešli do lesa. Kousek od nás totiž náhle ozval hlasitý staccatový rachot, což Jirka vzápětí označil jako střelbu ze samopalu. Se psem to naštěstí nehnulo (vzhledem k věku je už trochu nahluchlý), zato já jsem nejspíš na chvíli přestala i dýchat. Nechápala jsem to: byli jsme přece na cestě s červenou turistickou značkou !?  Po pár desítkách metrů přibyly podél cesty "vysvětlující" cedule s nápisem “Pozor střelba! Životu nebezpečno.” a mně došlo, od čeho má obec Střelná svoje jméno. Docela vážně jsem ale uvažovala, zda bych tou cestou neměla plížit.   
Přešli jsme Končitou, vyšli jsme z lesa, střelba ustala a před námi se otevřelo jedno z nejkrásnějších území, které jsme na cestě zatím potkali. Požár, Pasecké Lazy, Vysoká, Kaňůr, Okršlisko – kdybych měla tahle místa nějak konvenčně popsat, hodila by se “pastva pro oči”, “balzám na nervy”, “pecka!” anebo “wow!”. Vyjdete z lesa, ocitnete se na louce s překrásnými výhledy, přejdete ji, na chvíli se opět ponoříte do lesa, a vzápětí se před vámi otevře další louka a další krása. V lese pak míjíte spoustu lesních kapliček a svatých míst jako svědectví toho, že tohle území je zrovna tak i “potravou pro duši”.  
Kaplička Panny Marie na Brezovej je kouzelné místo, které přímo svádí k odpočinku. My jsme tu ale namísto odpočívání obočili na modrou značku a vydali se do sedla poblíž hradu Vršatec s tím, že kouzlu podlehneme až tam. Vyhlídka od chaty Vršatec, která se v sedle nachází, je totiž svou krásou přímo pověstná. Když jsme sem ale kolem třetí hodiny odpolední dorazili, zjistili jsme, že se k vyhlídce nedá dostat. Území kolem chaty je vylité betonem a všude jsou cedule se zákazem vstupu. Vydali jsme se tedy místo toho na Chmeľovou, na kterou se dá z vršateckého parkoviště vystoupat po žluté značce. Stoupání je to zejména v závěru opravdu náročné a v srpnovém vedru to bylo dvojnásob úmorné, výhled z vrcholu Chmeľové ale za tu námahu stál. 
Když jsme pak stejnou cestou po modré značce došli zpět k brezovské kapličce, bylo pět hodin odpoledne a my měli před sebou ještě dobré dvě hodiny cesty. Nocleh jsme měli domluvený u kamaráda Petra, který bydlí ve Slavičíně. Od Vlárského průsmyku to není daleko, neviděli jsme se hromadu let a tohle byla, jak se ukázalo, oboustranně vítaná příležitost znovu se potkat.                            


S Petrem jsme byli domluvení, že se ve Vlárském průsmyku potkáme kolem sedmé hodiny. Rozhodli jsme se tedy posedět u kapličky a u místního pramene jen velmi krátce, a pak frčet co nejrychleji z kopců dolů do údolí, abychom to stihli. Ve všem tom spěchu jsme ale sešli z cesty, a jakkoli překrásná byla louka, kterou jsme právě procházeli, správně jsme měli procházet lesem přibližně o kilometr vpravo.  Nechtělo se  nám vracet se kus do kopce a řízli jsme to terénem, čímž byla cesta ještě o trochu delší a o poznání méně pohodlná. Když jsme pak znovu narazili na červenou a sešli do Sidonie, pes dal jasně najevo, že dneska už nikam nejde. Jirka ho od té chvíle nesl v náručí; Sidonie je 5 km dlouhá a je to po asfaltu, a tak když nám Petr přijel autem údolím naproti, vítali jsme ho jako osvoboditele. Cestou do Slavičína Petr ještě zastavil na místě s krásnou vyhlídkou, nás ale mnohem víc dojala večeře, kterou nám s láskou a péčí připravila jeho žena Hanka. 
Petr nás druhý den ráno odvezl do Vlárského průsmyku a odjel do práce, zatímco my jsme vyrazili podél hranic opět po červené. Překročili jsme říčku Vláru a železniční trať a pokračovali lesem po staré asfaltce, která vede podél Čakanovského potoka k rozcestí Pod Hrachovou a přes Grófovou k Javorníku. Od Javorníku jsme pak šli po tzv. Třešňové cestě, podél které se po pár kilometrech začaly objevovat latríny. Kadibudky nebývají uprostřed lesa zpravidla bez důvodu, a taky že ne: po chvíli jsme došli k místu, které bylo evidentně určené pro nějaké větší shromáždění. Skupinka mužů, kteří to tu zvelebovali, nás zasvětila do tradice setkávání moravských a slovenských obyvatel, která se na zdějším vrcholu Peňažná odehrávají už od roku 2000. Vzápětí jsme si o tom přečetli i na zdejší informační tabuli a na výzvu jsme se zapsali i do místní pamětní knihy. Pak jsme pokračovali dál po Třešňové cestě, která po pár kilometrech vyústila na širokou a podivně nedokonalou silnici. Byla to jakási upěchovaná masa bílého kamení a nedalo se po ní téměř jít. Přilehlým lesem jsme se pak propracovali až k místu se symbolickým názvem “Na Koncích”, kde jsme se se silnicí i s červenou značkou bez lítosti rozloučili, odbočili na lesní cestu a po žluté značce pak došli k přehradě u Žítkové a nakonec i do Hrozenkova. Když jsme dorazili k chalupě, měli jsme za ten den v nohách 25 km a byli jsme hodně unavení. Ale sláva, dali jsme to. 
Další den jsem si odpočinula. A hned následujícího dne v pátek mě napadlo, že bych ještě kousek šla. Jirkovi se moc nechtělo a Bondymu už vůbec ne. Mně se do toho ale s postupujícím dnem chtělo čím dál víc. Nakonec jsme se domluvili, že půjdu tentokrát sama a Jirka že se zatím zajede podívat do bývalé pískovny a do lomu kousek od Hrozenkova. Našla jsem si v mapě, že z Hrozenkova dojdu podél hranic po 14 kilometrech na Mikulčin vrch, odhadla to na nějaké 4 hodiny chůze a dohodla se s Jirkou, že mě cestou z pískovny u rozcestníku na Mikulčině vrchu vyzvedne. 
Prvních 2,5 km od chalupy jsem šla podél státovky, která je hlavním tahem aut a kamionů na Slovensko a pochopitelně to nebylo nic moc. Kousek za hranicemi jsem ale u Koliby Drietomica odbočila na žlutou značku, přešla stejnojmenný potok a vkročila do lesa - a obklopilo mě ticho, klid a samota. Stoupala jsem lesem do kopce a funěla u toho jak hroch. Po půl hodině začalo hřmít a vzápětí i pršet. Oblékla jsem si pláštěnku a pokračovala v cestě, dokud to šlo. Když už pršelo opravdu hodně, schovala jsem se v lese pod stromy a čekala, až to přejde. Cesta se mezitím proměnila v rozblácené koryto, bouřka ustávala jen zvolna a já si v duchu připomnínala modlitbu za odhodlanou duši.  


Nakonec déšť ustal a já se propracovala rozbahněnou cestou nahoru. Když jsem vyšla z lesa a došla na vyhlídku na vrchu Machnáč, na moravské straně hranice se obloha postupně protrhávala, zatímco nad slovenskými horami se bouřka přelévala dál. Výhled je z Machnáče opravdu fantastický, zároveň je to ale holý kopec s vysokým dřevěným křížem; blesky nad slovenským územím působily i přes poměrně bezpečnou vzdálenost poněkud zlověstně, a tak jsem se tu dlouho nerozhlížela a rozběhla se po červené značce na Kykulu. Tříkilometrovou "Cestou hrdinů SNP" jsem kráčela jako v tranzu: nalevo divoké slovenské hory, napravo moravské kopanice, nad hlavou temná mračna s občasnými průzory slunce, pod nohama rovinatá louka, na obzoru Kykula a nikde nikdo. 


Když jsem došla na Kykulu, obloha ještě víc potemněla, a než jsem sestoupala k točně autobusu na konci Vyškovce, přišel déšť. Zbývající 3 km po silnici na Mikulčin vrch jsem tedy absolvovala ve své svítivé žlutozelené pláštěnce, a byla tak na silnici dobře vidět. K rozcestníku na Mikulčině vrchu jsem dorazila kolem půl šesté, a téměř vzápětí se objevili Jirka s Bondym a autem. Bouřka je potkala cestou z lomu, oba byli mokří, a tak jsme si hned mohli o svých bouřkách vyprávět. 


Další den byla sobota a končila naše rodinná dovolená. Když jsme si ráno sbalili věci a naložili je do auta, předali chatu majitelce a rozloučili se s příbuzenstvem, zeptal se mě Jirka, jestli pojedeme rovnou domů, anebo jestli chci ještě někam jet. Poctivě jsem se nad tím zamyslela a pak mu řekla, že bych došla po hranicích ještě kousek. Počasí bylo opět krásné, my měli ten den výročí sňatku. Kdysi dávno jsme se seznámili právě v Bílých Karpatech, a tak mi přišlo symbolické vypravit se třeba na Velký Lopeník, kde jsem před těmi dávnými lety byla a který byl shodou okolností zrovna po cestě. Z Lopeníku bychom pak mohli sejít do Květné, odkud by bylo o dost jednodušší začínat, až se vypravíme na příští cestu. 
Jirkovi se moc nechtělo a Bondymu už vůbec ne. Ukázalo se také, že "logisticky" by to bylo docela komplikované. Nakonec jsme se domluvili, že dojedeme autem na Mikulčin vrch, půjdeme odtud společně 5 km na Velký Lopeník, a já pak dojdu dalších 7 km do Květné, zatímco Jirka se s Bondym vrátí k autu a do Květné si pro mě dojedou.  


Na Lopeník se toho dne vypravila spousta lidí a závěrečný kilometr mezi Malým a Velkým Lopeníkem připomínal národní pouť. Na kopci jsme si na střídačku vystáli frontu na rozhlednu, zatímco druhý hlídal pod rozhlednou Bondyho, a pak jsme se na pár hodin rozloučili. Když  jsem sestupovala z druhé strany Lopeníku dolů, byla jsem na cestě zcela sama. Nedivila jsem se: z téhle strany je totiž stoupání nahoru výrazně delší a strmější a mně by se do toho taky nechtělo. Měla jsem co dělat, abych tu  cestu zvládla směrem dolů.  

Když jsem kousek za osadou Staré Díly překročila potok Hrubár, začala cesta opět stoupat. Prameny Březovské kyselky v místním lese, na které jsem se docela těšila, byly vyschlé, potěšily mě ale krásné rozhledy z Nové hory. Při závěrečného sestupu do Květné, kdy jsem před sebou měla protější vrchol Velké Javořiny jako na dlani, jsem si uvědomovala, že to dneska bylo s těmi kopci dobré a že příště bude hůř. V Květné jsem se šťastně potkala s Jirkou i s  Bonďasem, sedli jsme do auta a vydali se napříč republikou do Prahy. Velká Javořina, Kobyla a ta část Bílých Karpat, kde jsme se před třiatřiceti lety poprvé potkali, budou na programu příště. 


                                                                                                Ingrid