pondělí 16. listopadu 2020

Cesta podél hranic - den 70. a 71: z Dobré Vody přes Černé Údolí, Terčinu Huť, Stříbné a Janovy Hutě do Pohoří, a pak podél hranic do Dolního Přibrání (24. a 25. října 2020)

Tuhle cestu si budu pamatovat z několika důvodů. Tím prvním je fakt, že jsem s ní vůbec nepočítala. Uprostřed léta jsem sice pevně věřila, že se letos na hranice ještě několikrát vydáme, pak ale vyběhla covidová čísla opět vzhůru, a já se den za dnem smiřovala s tím, že si krásu podzimní přírody pro letošek užiju jen v okolních parcích. A tak když mi Jirka koncem října v pátek večer řekl: “Hele, pojeďme na hranice! O víkendu má být krásně a já bych rád šel kus pěšky.” -  chvíli jsem na něj zírala jako na Marťana. Vzápětí jsem vybalila pár svých “Ale…”, zatímco se mi to přeskládávalo v hlavě, pak jsme si otevřeli mapu a vymysleli plán, pak jsem si šla sbalit batoh, a v deset večer jsem se začala těšit 😊 

Et voilà, v sobotu 24. října jsme opět v Dobré Vodě u Nových Hradů. Já začínám svoji další podélhraniční cestu právě tady, zatímco Jirka s Bondym přejedou autem do Pohoří, odkud mi půjdou naproti. Ještě než se rozloučíme, Jirka se ujišťuje, že vím, kudy půjdu a kde se potkáme. Jeho nervozitu chápu: když se za chůze trochu zasním, umím zabloudit i cestou na nákup. Stejně tak beru vážně jeho větu “Když potkáš nápisy v němčině, tak je to problém.” S ohledem na uzavřené hranice jsem ale zvolila trasu, na které snad ani zabloudit nejde, a jsem rozhodnutá snít tentokrát jen minimálně. Ještě předtím se ale na pár chvil zasním v dobrovodském Kostele Panny Marie Těšitelky; tohle místo mám nesmírně ráda a jsem vděčná za možnost tu chvíli být. Pak vyrazím na cestu, nejprve po silnici přes Hojnou Vodu do Černého Údolí, a pak po zelené značce přes Žofín k Huťskému rybníku.

Hojnou Vodou jen proběhnu; od zdejšího Zvonu setkávání je krásný rozhled do kraje, dnes je tu ale hodně lidí. I další cca 6 km dlouhý úsek po silnici do Černého Údolí projdu co nejrychleji (je to povětšinou z kopce, takže to jde samo). V Černém Údolí opouštím standardní civilizaci a odbočuji po zelené značce na území zaniklých vsí, vojenských signálek a zakázaných cest. Počasí je příjemné, cesta pohodlná, nikde nikdo, jen já a podzim v plné kráse. 

Cestou přes Žofín k Huťskému rybníku se počasí promění a u rybníka prší natolik, že musím vytáhnout pláštěnku. Rybník tone v zádumčivé atmosféře. Pokračuji dál po cyklostezce 1193. Déšť postupně ustává, brzy potkám Jirku s Bondym a zbývajících 9 km dojdeme společně. Krajina, kterou procházíme, je místy tak odlehlá, až si kladu otázku, zda tu nerušíme... V místech zaniklých osad a sklářských hutí je ale zřejmé, že tu žili lidé. Po cestě leží bývalá Terčí Huť, Stříbrné Hutě, Janovy Hutě – sklárny, které kdysi vyráběly nejlepší křišťál v Čechách a jejichž rubínové, broušené či malované sklo nacházelo odbyt ve Vídni, v Terstu, ve Francii a řadě dalších zemí. Do dnešních dnů z nich nezbylo nic, přítomnost lidí je ale v krajině dosud patrná. Stejně jako schopnost přírody vzít si nazpět to, co jsme si na ní před pár desítkami let vydobyli. 

Cesta rychle ubíhá a my ještě před setměním dorazíme k Pohoří, kde se nám spolu se západem slunce poštěstí uvidět i duhu. To je další z důvodů, proč si tuhle cestu budu pamatovat.

Ráno je mrazivé, slunce ale rychle nabírá na síle a jinovatka roztaje dřív, než si ji stihnu vyfotit. Pohoří je v ranním slunci a podzimních barvách velmi fotogenické a já doufám, že jeho krása bude na rozdíl od jinovatky trvalá. Místo, které téměř zaniklo a postupně zase vzniká, se neodvážím popisovat, abych to nepokazila. V tichosti jím projdeme, chvíli se zdržíme v prostoru kostela Panny Marie Dobré rady, a pak zamíříme po zelené značce na 3 km vzdálený Kamenec - nejvyšší vrchol české části Novohradských hor, který leží kousek od česko-rakouské hranice. 

Cesta vede malebnými Pohořskými slatěmi, které jsou prameništěm Pohořského potoka, vrchol Kamence je ale ukryt v lesích. Tvoří jej několik impozantních skalních útvarů, mezi nimiž objevíme i sošku strážce zdejšího místa (alespoň si to myslíme). Z vrcholu kopce se vrátíme kousek zpět a po neznačených cestách dojdeme na Třítankovou cestu. Já tu navážu na svou starou známou cyklostezku 1193, zatímco Jirka se s Bondym vrátí do Pohoří k autu, aby pak přejeli do Dolního Přibrání, odkud mi půjdou naproti. 

Cca 9 km dlouhý úsek, kterým procházím, vede tzv. Spodním zakázaným prostorem; z levé strany jej lemuje Hranický potok a později řeka Malše, po pravici se občas objeví skalní útvar, jinak je ale cesta poměrně monotónní. Na kole by to bylo rychlejší, takhle mám ale šanci tohle území opravdu vidět. Podzim je pro mě nejkrásnějším ročním obdobím a toho, co na něm miluji, je tady na rozdávání: záplava barev, podzimní slunce, vlhkost ve vzduchu, spadané listí pod nohama, hořká vůně tlení... Ale nezasním se přespříliš, nezabloudím a po hodině a půl potkám Jirku s Bondym. Společně dojdeme lesem a loukami do Dolního Přibrání, odkud pojedeme domů. 

V Dolním Přibrání koukám na rozcestník a tyjo, Vyšší Brod je odsud pouhých 42 km... Vzpomenu si na své plány na začátku roku, kdy jsem si říkala, že letos by bylo fajn dojít na nejjižnější bod České republiky. A ten leží na hranicích právě pod Vyšším Brodem. Byť jsem to v průběhu roku (s ohledem na covid situaci) vyhodnotila  jako nereálné, u rozcestníku v Dolním Přibrání to vypadá jako dobrý plán. Tím pádem to nejspíš brzy budu já, kdo přijde s větou: "Hele, pojeďme na hranice!" 😊

                                                                                                                                  (Ingrid)

sobota 15. srpna 2020

Cesta podél hranic – den 67. až 69.: Na kole 🚲 z Vranova nad Dyjí přes Slavonice, Novou Bystřici, České Velenice a Nové Hrady do Dobré Vody (24. - 26. července 2020)


Když se podíváte do mapy na možnosti, kudy pokračovat z Vranova nad Dyjí podél hranic, zjistíte, že prakticky až na Lipno je to samá silnice. Není tedy divu, že jsme se rozhodli projet tenhle úsek na kole. Když jsem cestu plánovala, odhadovala jsem to (vzhledem k mojí výkonnosti v horském terénu) tak na max. 40 km denně. To je pro Jirku jako nic, a tak přišel s návrhem, který mu nespíš připadal jako „win-win“ řešení: Co kdybych si půjčila elektrokolo? ... Nejprve mě to zaskočilo (jsem snad senior ?!), a pak trochu pobouřilo (nejen že si tu cestu podél hranic usnadňuji jízdou na kole; teď bych ji snad měla kus projet "na motorce" !?). Jirka řekl, že by možná stálo za to něco si o tom zjistit a třeba si to i vyzkoušet, a pak se rozhodnout. A tak jsem si na netu našla půjčovnu elektrokol, vyptala se na pár základních otázek a domluvila se, že si to přijdu vyzkoušet. Na místě mi pak představili dámské kolo Kent (ohromilo mě svou velikostí, ale menší se prý nevyrábí a dětské mi půjčit nechtěli) a vyzvali mě, ať se na něm projedu po okolí, včetně závěrečné jízdy kopce.

Z projížďky jsem se vrátila s tím, že si to kolo rozhodně půjčím. Ano, moje pochyby, zda je poctivé si cestu až tak usnadňovat, vzaly za své až příliš rychle. Ale znáte snad nějakou jinou pětapadesátiletou ženu s pětapadesáti kilo živé váhy, která ještě nedávno najela na kole v průměru pětapadesát kilometrů za rok (zatímco její partner jich najede tisíce) - a která by odolala? Je to těžké. Zvlášť když zjistíte, že elektrokolo není motorka a že do pedálů je potřeba šlapat stejně jako na normálním kole; nicméně když jedete do kopce a k vlastnímu úsilí přidáte trochu „elektro“, tak skutečně jedete do kopce. Wow. Tohle pro mě byla zásadní změna. Standardně totiž šlapu do pedálu jako divá, a přesto se téměř nehnu z místa. Po pár desítkách metrů to vzdávám a kolo do kopce vyvedu. Jirka mezitím na kopci vyndá psa z košíku, nechá ho proběhnout, a pak se společně nudí a čekají na mě. Hned na té první cvičné projížďce mi bylo jasné, že elektrokolo mi v tohle ohledu změní život. A Jirkovi taky 😊 



První satisfakce přišla hned v úvodu cesty. Z Vranova nad Dyjí jsme vyrazili po cyklostezce 48 směrem na Slavonice, což je do kopce. Na dvou kilometrech stoupání jsem si vyzkoušela všech 5 stupňů „přípomoci“; do vranovského kopce mi v pohodě stačily dvojka a trojka. Na kopci jsem se lehce zadýchaná těšila z výhledu do kraje a čekala, až se s terénem popasuje Jirka. Jen co dorazil, jeli jsme dál; však si na rovině odpočine. Silnice byla hlaďoučká, frčeli jsme rychlostí 20 km/hod a z kopce jsem si troufala až na 35 km/hod. V kopcích jsem si sem tam dopřála „přípomoc“, ale maximálně jsem s ní šetřila ve strachu, aby mi během cesty nedošla baterie. Holt začátečník 😊

Na „terénní“ Graselově stezce a pak na cyklostezce 1001 vedoucí přímo po hranici s Rakouskem se ukázalo, že velké a těžké kolo má i svoje nevýhody. Na hrbolech a kamení se mi hůře ovládalo a při každém sesednutí jsem se kapku potloukla o středovou tyč, přes kterou jsem dosahovala nohama na zem jen s obtížemi. Tím pádem bylo nejlepší jet a nezastavovat se. Rozbahněným úsekem vedoucím těsně podél Dyje jsem ovšem neprojela. Nezbylo než slézt a kolo, které vážilo téměř polovinu toho, co já, náročným terénem provést. Kolo se mi kapku vymykalo z rukou, zatímco místní komáři i bahno se mě drželi s mimořádnou příchylností. Komáři mě konzumovali v tichosti, bahno vydávalo mlaskavé zvuky a kapku páchlo.


Když jsme krátce nato jsme dorazili do Slavonic, připadala jsem si mezi spoustou hezky oblečených a voňavých lidí poněkud nemístně. Hlad byl ale silnější než rozpaky, a tak jsem zabojovala o stůl na zahrádce před restaurací Beseda. Byla jsem těsně první. Rakouské dvojici, která skončila těsně druhá, jsem nabídla, že se s nimi o stůl podělíme. Asi měli taky hlad, protože se štítivě neodtáhli a přisedli si. Z jídelního lístku, který byl spíše formální (řada nabízených jídel „už nebyla“), jsme si pak my i Rakušani svorně vybrali kombinaci smaženého sýru s šopským salátem (brambory už nebyly).

Ze Slavonic jsme pokračovali po cyklostezce 1003 přes Maříž, kde si Jirka koupil hrnek na čaj, a dále k hraničnímu kameni Trojmezí. Kámen leží na rozhraní tří historických území - Čech, Moravy a Rakouska a vede k němu takový krpál, takže jsem se zapotila i na elektrokole. Zbývající úsek přes Staré Město pod Landštejnem do Nové Bystřice jsme absolvovali po cyklostezce 1006. Ta vede přes Klášter, kde stojí krásný kostel, a přes Albeř, kde jsem kdysi ve výcvikovém středisku UK absolvovala sportovní soustředění. Na výcvik si pamatuji dodnes, zato Albeř jsem si nepamatovala vůbec. Před Hostincem Bobas jsem tu z kola spíš spadla než slezla, a když se mi po pár pokusech povedlo jakž takž bezbolestně dosednout, koukala jsem na místní viadukt, jako bych ho viděla poprvé. Kola jsem měla plné zuby a s osudem mě (kromě piva) smiřovalo jen to, že Jirka byl zrovna tak fyzicky odrovnaný (výrazně méně totiž odpočíval). 


Do Nové Bystřice to pak už bylo jen pár minut z kopce. Penzion Ovčárna, ve kterém jsme bydleli, vypadal jako z katalogu a byl poněkud nad standardem toho, jak by dle mého názoru mělo vypadat poutnické ubytování. Nic skromnějšího se mi ale nepovedlo sehnat - a nakonec jsem nelitovala: po takové cestě jsme si luxus zasloužili. Jediné, čeho jsem litovala, byla moje přehnaná obava o to, abych si na kole nevypotřebovala baterii. Zůstala totiž nabitá téměř na 100%. 

Druhý den to vypadalo, že si nesednu ani k snídani, natož na kolo. To, co mě přimělo na něj sednout a absolvovat dalších 70 km, byla vidina toho, co bude na konci: Nové Hrady. Město, které miluji a kde setkáme s kamarádem Tomášem a půjdeme společně na večeři. Jirka byl s Tomášem domluvený, že ho pak Tomáš odveze zpět do Vranova nad Dyjí k našemu autu, a Jirka pak s autem přejede do Nových Hradů (bez Tomášovy ochoty a asistence by byla cesta zpět pro auto těžko řešitelná). 

Vyrazili jsme po cyklostezce 1007 do lesů přírodního parku Homolka – Vojířov a těšili se na kávu v půvabném lesním hotelu Peršlák. Měli zavřeno, což bylo smutné. Okolní meditativní lesy nám ale pomohly vzít to se zenovým klidem a komárům u nejsevernějšího bodu Rakouska, který leží kousek odtud, jsme chutnali i bez kofeinu. Když jsme vyjeli z lesa a narazili ve Staňkově na otevřenou Restauraci U Trpaslíka, dali jsme si tu namísto kávy hned zelňačku. Bylo 11 hod, na oběd docela brzy, ale zkušenost nás naučila, že další takovou příležitost nemusíme potkat. Pak jsme pokračovali cyklostezce 1010 k rybníku Svobodný. Byl tak krásný, že jsme si k němu sedli a dobrou půlhodinu na něj zírali. Cyklostezka 341 nás pak hladce a spolehlivě dovedla až do Českých Velenic. Tady jsem chtěla vidět nádraží a Jirka mi to ochotně splnil, protože ho nádraží také zajímají. Na nádraží byla krásná nádražní hospoda, do které byl vchod přímo z peronu; objednali jsme si točený birell, vzali si ho ven a zírali na koleje a na vlaky. 

Do Nových Hradů nám zbývalo posledních 15 km po cyklostezce 34, byl to ale ten nejhorší úsek, který jsme na téhle cestě potkali. Na signálce vedoucí mokřady kolem Vyšenského potoka jsem si v jednu chvíli vůbec nevěděla rady. Namísto cesty tu byl močál a já netušila, jak se přes něj s kolem dostat. Kdybych tu byla sama, musela bych se otočit, vrátit se do Velenic a jet jinudy. Jirka to nějak dokázal projet. Pak na mě přes močál křikl, ať kolo odložím u cesty a přejdu to bez kola. A že pak převezmu jeho kolo se psem v košíku a on se vrátí pro moje kolo. Jakmile jsem položila kolo do bahna u cesty, místním komárům začal hodokvas. Cpali se jak zjednaní, zatímco já jsem se zpocená a po chvíli nejpíš i anemická zvolna propracovávala čvachtou a blátem. Jirka vzhledem k dramatičnosti akce mlčel (i když bylo jasné, co si myslí), počkal, až se k němu dohrabu, předal mi kolo se psem a převedl přes močál mého zatraceně těžkého Kenta. K dovršení mých fyzických útrap následoval za mokřady obzvláště kamenitý úsek, jehož drncáky mi naklepaly zadek s razancí paličky na maso.

Příjezd do Nových Hradů naštěstí zafungoval na moje bebíčka jako hojivý obvaz. Ubytovali jsme se v hotelu Máj, který je v rekonstrukci a je to spíše „ubytovna hotelového typu“. Každopádně tu byla horká sprcha, čistá postel a přátelská atmosféra. Jen co jsme se trochu zcivilizovali, dorazil kamarád Tomáš a šli jsme společně na večeři. V pozdně odpoledním slunci jsme pak usedli v restaurační zahrádce na novohradském náměstí a celé setkání bylo lidsky, esteticky i chuťově velmi hezké. 

Tomáš s Jirkou se pak vydali autem do Vranova, Bondy jel s nimi a já zůstala v Nových Hradech pár hodin sama. I přes fyzickou únavu jsem v tom „darovaném“ čase s povděkem prošla všechna místa, která tam mám ráda. Jirka naproti tomu strávil 4 hodiny na silnicích a když kolem 22:30 konečně dorazil, krása Nových Hradů byla tím posledním, čím ho dojmout. Dvoudenní únava, náročná logistika i nevlídná předpověď počasí nás dovedly k rychlému závěru: druhý den popojedeme na kole už jenom kousek, a pak se vydáme domů. 

V neděli jsme cyklostezkami podél hranic dojeli přes bývalou Jedlici a Šejby do Dobré Vody ke Kostelu Panny Marie Těšitelky. Tohle je další místo, kde bych mohla zůstat celé hodiny; kolem poledne ale měla přijít bouřka, a tak jsme se po půlhodince vydali zpět do Nových Hradů, tentokrát přes Horní Stropnici a Světví. V Horní Stropnici jsme se zastavili na místním koupališti s bazénem, který je 55 metrů dlouhý, čisťoučký a průzračně modrý, ale studený je tak, že ho měl Jirka sám pro sebe 😊.

Na náměstí v Nových Hradech jsme dorazili půl hodiny před bouřkou, takže jsme si stihli zasucha dát oběd a naložit kola. Následná průtrž mračen naši třídenní cestu vcelku symbolicky ukončila.

neděle 28. června 2020

Cesta podél hranic – den 65 a 66: Ze Znojma přes Lukov do Vranova nad Dyjí (30. a 31. květen 2020)

“Zájem turistů o Podyjí vzrůstá, nejméně jich tam je ve středu”. Tak zněl titulek článku, který se před týdnem objevil na webu Novinky.cz. Dočetla jsem se v něm, že současná návštěvnost národního parku je na hranici únosnosti. A já jsem přitom do letošního jara neměla o existenci téhle krajiny ani potuchy. Sama nevím, jak je to možné, a zároveň doufám, že není pozdě. Podyjí mi přišlo podmanivě krásné. Dvakrát dva dny, které jsme tu strávili, mi přišly zoufale málo. Říkala jsem si, že si musím najít čas a brzy se sem vrátit. Teď navíc vím, že nejlépe ve středu :-)
65. a 66. den naší cesty každopádně vyšly na sobotu a neděli. Výprava byla tentokrát podmíněna počasím (šli jsme pěšky a se psem) a možností ubytování (v národním parku si stan nepostavíte).  To druhé nám vyšlo: po několika měsících se znovu otevřely hotely a penziony a podařilo se mi domluvit ubytování v Lukově. Počasí jsme tak nějak riskli. 

Začali jsme ve Znojmě a vyrazili směrem na jih. Rychlá a asi i pohodlná cesta k hranicím vede po červené značce přes Konice a Popice. My jsme se ale rozhodli jít po žluté, která vede těsně podél řeky Dyje a na mapě nám připadala romantičtější. Prvních 5 kilometrů jsem téhle volby litovala: stezka vede nad znojemskou přehradní nádrží, vine se srázem, chůze po jí není jednoduchá (občas je potřeba zapojit všechny čtyři končetiny) a neskýtá žádné rozhledy. Na všechen diskomfort jsem ale zapomněla ve chvíli, kdy jsme dorazili na vyhlídku u Sealsfieldova kamene. Tohle je místo, které člověku vezme dech. A taky pocit, že je pánem tvorstva. Tady si uvědomíte, že nejste nic.   
Když jsme se dost vynadívali a bylo třeba udělat místo dalším turistům, vydali jsme se po žluté značce dál. Pohodlnou cestou jsme sestoupali k řece a pokračovali podél ní směrem k Šobeské lávce. Cesta podél Dyje je v tomhle úseku nádherná: okolní les se stovkami odstínů zelené, řeka plynoucí proti směru chůze, odrazy slunce, rytmus kroků, řev ptáků… prožívala jsem tu čirou radost z existence v krajině. Jirka i Bondy vypadali zrovna tak šťastní. 

Po hodině chůze jsme došli k bývalému mlýnu Papírna. Torzo mlýna, zrenovovaný náhon a okolní krajina působily malebně; byl tu klid a seděl tu jen jeden muž, který v zamyšlení hleděl do krajiny. Chtěli jsme si tu taky odpočinout. Pak ale dorazila parta kamarádů; nejprve se nahlas radovali, že sem došli, a pak se rozhodli, že to zapijí. Zamyšlený muž se zvedl k odchodu a my jsme se rovněž rozhodli, že si odpočineme jinde.  

U Judexova mlýna se žlutá značka připojila k červené a výrazně tu přibylo lidí i kol. U Šobeské lávky o kousek dál už vůbec nebylo k hnutí. Naštěstí pro nás téměř všichni pokračovali dál po červené. My jsme šli po modré. Dovedla nás k Lipinské lávce, kde nikdo nebyl a my jsme si mohli visutou lávku projít a prohlédnout. Lipinskou cestou jsme pak přes rozcestí U Milíře došli až k Nivkám. Šli jsme rychle, protože se blížil déšť, a já si z tohohle úseku téměř nic nepamatuji. Poslední 4 km po červené do Lukova si pamatuji moc hezké rozhledy do krajiny, a taky fakt, že mě zmáhala únava a cesty jsem měla pro ten den dost. 

V Lukově jsme měli domluvené ubytování v penzionu Sarton. Byl úplně plný: dospělí, děti, kola, psi, vaření, grilování… Po pár měsících samoty to byla radikální změna :-) Schovali jsme se do pokoje, vzpamatovali se z nejhoršího, počkali, až se přežene désť, a vydali se do místní restaurace “U Čabalů” na jídlo a na pivo. Zrovna se tu ale konala svatba. Vydali jsme se tedy do druhého podniku “U Všetečků” - a tady opět svatba. Personál byl ale laskavý, natočil nám pivo do kelímku a nechal nás sednout si venku před restaurací. Bylo jasné, že hostina dneska nebude. Během vysedávání nad pivem mě ale napadlo, že vínko by možná být mohlo. Šla jsem se tedy “K Všetečkům” zeptat. Paní za barem projevila ochotu se dohodnout a zeptala se mě, jaké víno bych si představovala. Začaly jsme barvou (bílé) a skončily v impozantním restauračním sklípku, kde jsem se na základě fundovaného výkladu, diskuse o osobních preferencích, emočního rozpoložení a lunární fáze rozhodla pro vlašský ryzlink.  Víno s příběhem pak zásadně přispělo ke kráse lukovského večera. 

Druhý den nás čekala Pašerácká stezka s exponovaným místem, u něhož mapa varovala, že je “jen pro zdatné turisty bez strachu z výšek”. Aladin věštil po deváté hodině déšť, a tak jsme se vydali na cestu nejčasněji, jak jsem dokázala. Nejsem ranní typ, takže to bylo v 7:20. Když jsme míjeli penzion “U Všetečků”, z auta, které tu právě zaparkovalo, vystoupila žena, se kterou jsem včera v podvečer vybírala víno. Byla to milá příležitost vzájemně se ujistit, že ryzlink byla dobrá volba.  Jak mi pak setkání dobíhalo v hlavě, došlo mi, jak náročné asi bylo vstávání pro ni...  

Ráno bylo chladné a déšť visel ve vzduchu. Šli jsme svižně a k adrenalinovému místu se nám tak povedlo dorazit za sucha. Varování nebylo nijak přehnané: po krátkém, ale kamzíkovsky prudkém výstupu se stezka vine podél skály nad prudkým srázem a člověka tu skutečně jímá závrať. Možná je tohle místo proslulé překrásným rozhledem, já se ale neodvážila odtrhnout zrak od zatraceně úzké půdy pod nohama a soustředila se na každý jednotlivý krok. Jirka tenhle úsek absolvoval se psem v náručí. Nechápu, jak to dokázal. 

Jen co jsme sešli dolů k Ledovým slujím, začalo pršet. Navlíkli jsme si pláštěnky a pokračovali deštěm, vděční, že už máme všechny drsňárny pro dnešek za sebou. Tím víc nás překvapilo, když jsme kousek za Vranovskou bránou narazili na úsek s poměrně prudkým srázem a popadanými stromy. Na dvou místech byla cesta zcela neprůchodná a nezbylo než jít po vyšlapaných pěšinkách okolním lesem. Že jdeme omylem zkratkou nám došlo ve chvíli, když jsme dorazili na její opačný konec. Byl zahrazený velkými  kameny; to aby bylo jasné, že tudy se nechodí. Podél kamenů procházela červená značka, ze které jsme omylem sešli. Rádi jsme se na ni vrátili. Krátce nato jsme došli k Dyji, potkali jsme tu třetí z visutých lávek – Hamerskou, a přešli po ní na zelenou značku, která nás po necelé půlhodině chůze dovedla až do Vranova nad Dyjí. 
Na náměstí jsme dorazili krátce po půl jedenácté. Autobus do Znojma (kde jsme den předtím nechali auto) jel téměř za dvě hodiny. Všechny místní podniky byly ještě zavřené. Našli jsme si úkryt před deštěm v průchodu před Infocentrem a vyčkali tu do jedenácti, kdy otevřela restaurace Formosa. Byli jsme toho dne první hosté, mokří, promrzlí a se psem. Přijali nás ale vlídně, donesli nám čaj, zapálili oheň v kamnech a připravili nám oběd. U okolních stolů zatím přibývaly další party zmoklých lidí a psů. Všichni vypadali, že jakkoli jsou procházky v přírodě fajn, dneska jsou za tenhle otevřený a přátelský podnik stejně rádi, jako my.

Věřím, že až přijedeme do Vranova příště, užijeme si ho bez deště. Podél hranic odtud vedou jen cyklostezky, a tak budeme pokračovat na kole.

                                                                                                                              (Ingrid)

neděle 17. května 2020

Cesta podél hranic – den 63 a 64: Na kole 🚲 z Břeclavi přes Valtice, Mikulov, Hevlín a Vrbovec do Znojma (9. – 10. května 2020)

Po loňské cestě ze severu na jih podél východní hranice naší republiky (od nejvýchodnějšího bodu ČR po Trojmezí mezi Českem, Slovenskem a Rakouskem) přichází letos obrat západním směrem a cesta podél jižní hranice (po které, jak věřím, dospějeme letos přinejmenším k bodu nejjižnějšímu). Rádi bychom se na tuhle cestu "na západ" vydali už o měsíc či dva dříve, kvůli nouzovému stavu a instrukci “Zůstaňte doma!” (která - jak jsme pochopili - platila úplně nejvíc pro Pražáky) jsme si ale v několika uplynulých víkendech troufli chodit jen po tajných stezkách brdských lesů. 
V květnu našim hraničním záměrům konečně přálo počasí i okolnosti, a tak jsme naložili kola, psa, stan i zásoby jídla a vody (vědomi si toho, že tentokrát žádný penzion, restauraci, kafe ani pivko po cestě neulovíme) a vyrazili autem po D1 do Břeclavi. Auto jsme nechali na parkovišti před nádražím, sedli jsme na kola, psa naložili k Jirkovi do košíku a vydali se vstříc dobrodružství pohraničních cyklostezek vedoucích přes Valtice a Mikulov do Hrušovan nad Jevišovkou, prvnímu z cílů naší dnešní cesty. 
Jak se dalo čekat, nebyli jsme toho dne jediní, kdo se rozhodl zajezdit si na kole: tzv. Anglickou cestou vedoucí k zámečku Pohansko frčela spolu s námi hromada lidí. Velká část z nich se ale rozhodla relaxovat na loukách kolem zámečku; Hraniční cestu a pak cyklostezku 42 vedoucí k Valticím jsme tím pádem absolvovali ve výrazně komornějším počtu.  
Jen co jsme přejeli Dyji, otevřela se před námi natolik malebná krajina, že jsem na místě přehodnotila svůj názor, že se rovina půvabu hor nemůže rovnat. Zdejší území je opravdu krásné, vzhledem ke špatné kvalitě cyklostezky jsem ale neměla moc šanci tu krásu vnímat: zírala jsem před sebe na cestu, vyhýbala se dírám a bolestně vnímala to, jak mi drncáky naklepávají zadek. V duchu jsem si slíbila, že se sem v dohledné době vrátím a projdu si tu krajinu pěšky.  
Asi po hodině jízdy po EV13 jsme dojeli na území mezi vinohrady - a krásu přírodních scenérií vystřídala krajina, do které zasáhl člověk. Nevím, co na to příroda, ale vizuálně je to nádhera. Dlouhatánské řady vinné révy, tmavá hlína, pruhy trávy, modré nebe... Kontrast tvarů a barev mě okouzloval s každým kilometrem víc a víc, až jsem na místě zvaném U Topolů slezla z kola, odložila jej u cesty a vydala se aspoň pár kroků do vinohradu. A ve chvíli jsem měla pocit, že jsem vstoupila do obrazu. Stála jsem tam jako u vytržení, zírala do údolí a na protější svahy na rakouském území, uchvácená krásou, která brala dech. 
Když jsem se vzpamatovala, vrátila jsem se ke kolu a vystoupala na vrchol kopce nad Valticemi, kde mě čekalo další překvapení: monumentální kolonáda. Na kopci uprostřed luk, kde ji rozhodně nečekáte. A přitom se na místním návrší Reisten tyčí už dvě století. Navíc je odtud široký rozhled do okolí, a tak je kolonáda ideálním cílem sobotních výletů a procházek. Proto tu taky byla spousta piknikujících a odpočívajících lidí. V jednom z ochozů tu prodávali víno z lokální produkce - což byl asi nejsilnější motiv, proč se zachovat po vzoru davu, spočinout v trávě, najíst se a taky se napít. A když už byla příležitost, tak jsme si kromě momentální decky alkoholové radosti koupili i celou láhev růžového vína s sebou, aby bylo na co se těšit i v závěru dnešní cesty J 
Po dalších kilometrech drncáků a natřásání jsme se po EV13 přes Úvaly a Sedlec dopracovali k Mikulovu. Zmáhala mě únava a připadalo mi, že mám místo zadku jednu velkou modřinu. Do Hrušovan to ale bylo dalších 23 km, Jirka na mě co chvíli čekal a na žádné nářky tím pádem nebyl zvědavý. Navíc nás tlačil čas: vlak z Hrušovan do Břeclavi jezdí jednou za dvě hodiny a odjezd v 17:26 byl vzhledem k našim dalším plánům ten nejzazší, který připadal v úvahu. A tak jsem zaťala zuby i pomožděný zadek a šlapala dál. Naštěstí se ale výrazně zlepšila kvalita cyklostezky (taky tu ovšem zhoustl provoz a kromě cyklistů se tu proháněli i bruslaři a koloběžkáři), a když jsme pak dorazili k železniční trati a zbývalo posledních 10 km, bylo jasné, že to dám.  
Na hrušovanské nádraží jsme nakonec dojeli s hodinovým předstihem; přivítal nás nápis “Světu mír” a nádražní prostory v přestavbě. Našli jsme lavičku v průchodu mezi kolejemi a venkovním parkovištěm, což byla výhra. Nebylo to tam ani ani hezké, ani pohodlné, ale mohla jsem tu pár hodin s kolama i se psem počkat. Jirka jel zatím vlakem do Břeclavi, aby pak přejel autem do Hrušovan a vyzvedl nás tu. Další plán byl popojet 7 km autem směrem na jih do Hevlína, auto tam zanechat, vzít kola, naložit stan, spacáky a psa a pokračovat na jih k řece Dyji, resp. k tzv. nouzovému nocovišti na jejím břehu, kde jsem chtěli přespat. Seděla jsem na lavičce v polovičním komatu, pes mi spal u nohou a pak na klíně a slunce se mi před očima chýlilo k západu. Živě jsem si představovala, jak Jirka přijede a řekne: “Hele přehodnotil jsem to, je pozdě a jsme fakt unavený. Pojedeme do Brna a přespíme tam.”  V Brně máme druhý domov, bydlí tam Jirkova mamka, ví o nás a ráda nás uvidí. Osprchujeme se, uvaříme si teplou večeři, vyspíme se v posteli a ráno se vrátíme k hranicím… 
Se západem slunce dorazil Jirka s autem, bez sentimentu nás naložil i s kolama,  popojel do Hevlína, vyložil kola a zavelel, ať si rychle pobalím vše potřebné, protože nás čeká ještě pár kilometrů a za chvíli bude tma. Se zbytky racionální mysli jsem na nosič naložila stan, karimatku a spacák, do batohu jídlo a věci na spaní a na kolo sebe, a pak jsem mozek vypla a spolu se psem následovala pokyny pána a vládce.  

Krátce před setměním jsme dorazili k řece na nouzové tábořiště, které bylo zarostlé vysokou travou. Kromě nás a hromady zvířat (jak se dalo usuzovat podle zvuků) tu ale široko daleko nikdo nebyl. V posledních zbytcích světla jsme postavili stan a šli se umýt do Dyje. Za tmy jsme pak snědli večeři a vypili onu láhev růžového vína z kolonády. Bylo dva dny po úplňku, noc byla teplá a plná intenzivních žabých skřeků a já usínala s pocitem, že život je krásný J
Nedělní ráno začalo ošplíchnutím se v Dyji (Jirka, který se už dva měsíce sprchuje studenou vodou, se do řeky radostně nořil), následovalo přefiltrování říční vody, vločková kaše a čaj, sbalení stanu, smazání stop po našem pobytu a opuštění tábořiště. Cestou podél Dyje jsme pak pokračovali kolem lanového mostu a pěchotních srubů k silnici, po které jsme dojeli do Dyjákovic. Tady jsme si s Bondym udělali doupátko ve stínu před Obecním úřadem a počkali tu na Jirku, který zajel na kole zpět do Hevlína, přejel odtud autem k hrušovanskému nádraží, a pak se opět na kole navrátil k nám do Dyjákovic. Společně jsme pak vyrazili dále po EV13 do Jaroslavic, a pak po 5007 do Dyjákoviček a přes Vrbovec do Znojma.  

Úsek mezi Jaroslavicemi a rozcestím k Dyjákovičkám je od obzoru k obzoru rovný jako podle pravítka, platí to ale jen vzdušnou čarou. Na zemi je to “terénka” s rozbitým povrchem, táhlým stoupáním a místy docela drsným klesáním. Od Dyjákoviček přes Vrbovec až ke Znojmu vede cyklostezka po komfortní dopravní silnici s velmi mírným automobilovým provozem (zato ve Znojmě je potřeba zvládnout i jízdu mezi auty a řazení se do správných silničních pruhů).  
Na nádraží ve Znojmě opět došlo na čekání na Jirku, který se vracel vlakem do Hrušovan pro auto. Tentokrát se nám ale s Bondym čekalo o hodně líp. Fyzicky jsme na tom byli lépe (ujeli jsme 37 km na rozdíl od včerejších 60 km, navíc povětšinou na lepším povrchu než včera), nádraží je nově zrekonstruované a dalo se tu koupit kafe (což Bondy neocenil, ale já rozhodně ano). Než Jirka přijel, promyslela jsem si další úsek naší cesty, který odtud půjdeme pěšky. Těším se už teď J  
                                                                                                                                                                            

                              
                                                                                                    Ingrid                                                                                      

neděle 8. prosince 2019

Cesta podél hranic – den 62.: Ze Sudoměřic na kole 🚲 podél řeky Moravy na Trojmezí, a pak do Břeclavi (24. listopadu 2019)

“Tak co, už jste obešli tu republiku podél hranic?” 
“Né, ještě ne.” 
“A kde už jste?” 
“V Sudoměřicích.” 
“Počkej, tam byl Žižka, ne? To je někde u Tábora…” 
“Nene, to byly jiný Sudoměřice. My jsme v Sudoměřicích u Hodonína.”
“Jo tak u Hodonína… No to ještě nejste moc daleko, co? Jak dlouho že už to jdete?”

Tak nějak by se nejspíš odehrávaly rozhovory s přáteli a kamarády, se kterými se potkávám nyní v adventním čase, kdybychom byli letošní putování podél hranic zakončili Sudoměřicích. Přitom když jsme tam na konci září po přechodu Bílých Karpat dorazili, byl Jirka jednoznačně pro skončit pro letošek právě na tamějším nádraží. Věděl totiž s jistotou, že v říjnu ani začátkem listopadu se na hranice nedostaneme. Já mám ale představu, že s koncem roku by bylo záhodno dojít na nějaké významné, památné či “symbolické” místo. První rok byl takovým místem Boží Dar (uznejte, že to zní dobře). Druhý rok jsem měla zálusk na Sněžku (tehdy mi ale boží vůle, resp. silný vítr a sníh zhatily plány). Třetí rok jsme dosáhli nejvýchodnějšího bodu ČR (byť za cenu brodění se rozvodněným potokem a podobného potýkání se s přírodními živly). No a letos se takový památný bod - Trojmezí mezi Českem, Slovenskem a Rakouskem - nacházel pouhých 44 km od zmíněných Sudoměřic a vedla k němu cyklostezka podél řeky. Je jasné, že jsem byla rozhodnutá tam ještě letos dojet. Přišlo mi celkem snadné v půlce listopadu takovou cestu na kole zvládnout (včetně dalších 20 km do Břeclavi), pokud nebude hustě pršet nebo mrznout. Jirka, který (na rozdíl ode mně) často jezdí na kole, můj optimismus nesdílel. Domluvili jsme se, že rozhodne počasí.  
V půlce listopadu pršelo, zato další víkend vypadal nadějně: předpověď věštila sobotu bez deště s teplotou 9°C. Radostně jsem hlásila, že tedy můžeme vyrazit. Ubytování nepotřebujeme, cestu ze Sudoměřic do Břeclavi ujedeme za pár hodin a přespat pak můžeme v Brně, což je pro nás něco jako druhý domov. Jirka podotkl, že ujet 64 km na kole je i za příznivého počasí docela hodně; já argumentovala cyklostezkou, což byla v mé představě komfortní asfaltka vedoucí malebnou rovinou podél řek (jistě to bude magická a energizující záležitost). Když bylo zřejmé, že racionální argumenty jsou jen plýtvání časem, vymínil si Jirka dvě podmínky: že nebudu fňukat a že připravím pořádné svačiny. Svačiny jsem připravila přímo vzorné J
V sobotu v půl šesté ráno jsme naložili kola a vyrazili autem po D1 k Hodonínu. Cestou jsme poslouchali Radiožurnál. Ve zprávách opakovaně varovali před silným větrem (70, místy až 90 km/hod), a to zvláště na severozápadě Čech, na Vysočině a na jižní Moravě.  Nevyvedlo mě to z klidu; říkala jsem si, že jedeme na východ a Vysočinou jen projíždíme. 

Krátce po 9. hodině jsme dorazili k nádraží v Sudoměřicích. Jirka mě tu podle plánu vyložil i s kolem a po krátkém investigativním rozhovoru (“Máš mobil?” “Ano.” Zapnuté zvonění?” “Jo.” “Mapu v mobilu?” “Mám.”) odjel do Hodonína (hodlal tam nechat auto a připojit se pak ke mně na cyklostezce). Já chvilku bloumala kolem nádraží a fotila si rozcestník i okolní barevné kontrasty; zelená tráva na mezích, červeň dozrálých šípků a hnědá hlína zoraného pole, nad nimiž hnal vítr oblohou kumulovité mraky... fascinující kombinace.  'Přesně jak jsem říkala, magické a energizující', potvrdila jsem si svoje teorie. Pak jsem sedla na kolo a vydala se hledat cyklostezku. Bylo to náročnější, než jsem čekala: cyklostezka tu fyzicky byla, zato značení tu nebylo veškeré žádné a bez mapy v mobilu bych fakt netušila, kudy se dát. Když jsem po pár minutách jízdy v dálce uviděla tzv. Výklopník, technickou památku ležící na břehu Baťova kanálu, zaradovala jsem se, že jedu správným směrem. Vzápětí ale cyklostezka skončila, jako když utne. Prostě konec asfaltu pod prudkým náspem a nikde další cesta. Nezbylo než slézt z kola a pokračovat pod náspem po okraji pole, kde jsem si zoranou hlínu užila nejen na pohled. Následoval travnatý břeh - a Baťův kanál. Výklopník byl na druhém břehu, a stejně tak cesta. Hodil by se mi nějaký mostek nebo lávka, jediné přemostění ale skýtaly vlakové koleje, které ležely na vrcholu onoho náspu. Nezbylo tedy než vyškrábat se s kolem na násep, přenést kolo přes koleje, přejít po “mostě” a na druhé straně slézt i s kolem z náspu dolů na cestu.  

Jen co jsem se octla na cestě, narazila jsem na plot v podobě pletiva, které bylo nataženo napříč přes cestu. Viselo na něm několik cedulí s upozorněním, že je sem zákaz vstupu, cyklostezka je uzavřena a s kolem se sem nesmí. Jako potvrzení veškeré té rizikovosti projel vzápětí po kolejích nade mnou vlak. Chvilku jsem se v tom zorientovávala a ujišťovala se, že území, které je uzavřené a kam se nesmí, je to, odkud jsem přišla. Když jsem se otočila k cedulím zády, rázem se přede mnou rozprostírala travnatá hráz, po které vedla komfortní a pohodlá cesta. Sedla jsem na kolo, s vervou šlápla do pedálů a nabrala rychlost. V ten moment se do mě z boku opřel natolik silný poryv větru, až jsem se zapotácela a sesunula se i s kolem k pravému okraji hráze. Tentokrát mi nepomohla ani mapa v mobilu. Další zhruba půlhodinku jsem zkoušela různé taktiky, jak se udržet na cestě nenechat se “vykolejit“, chvílemi to ale nešlo jinak, než kolo po cyklostezce vést.  

Když jsem dorazila k jezu u Rohatec a přešla na slovenskou stranu Baťova kanálu, situace se o dost zlepšila. Zpevněná cyklostezka tu vedla průsekem lužního lesa. Jela jsem, co to dá, vyhýbala se dírám na cestě a vnímala hukot a praskot stromů, které jsem míjela a které fungovaly jako větrolam. Krátce před Hodonínem jsem vyjela z lesa a vítr mě opět přiměl sesednout z kola. V tu chvíli jsem potkala Jirku, který mi jel naproti a který rázem převzal velení. “Sedni na kolo a šlapem. Jo a přehoď si.” 

Po mostě přes řeku Moravu jsme se vrátili na moravskou stranu, dojeli do Hodonína a odbočili po zelené značce na cestu podél meadrující Staré Moravy. Ta nás dovedla zpět k regulovanému korytu Moravy. Od té chvíle se do mě vítr opíral z protisměru. I když jsem šlapala do pedálů, co to šlo, téměř jsem se nehýbala z místa. Na dohled přede mnou ležel bělostný a architektonicky působivý most, já šlapala jako ďas a most ne a ne se přiblížit. Povrch cyklostezky byl navíc nepřátelsky kamenitý a jelo se po něm mizerně i bez ohledu na vítr. Drncalo to, bylo mi vedro a jímala mě beznaděj. Jirkovi, který na mě neustále čekal, byla naopak zima a jímala ho popudlivost.  

Když jsem se dohrabala k mostu a zorientovala se v mapě, zjistila jsem, že poblíž leží Mikulčice a z Mikulčic je to kousek do Hodonína. Vznesla jsem návrh, že to pro dnešek vzdáme, dojedem do Hodonína a pak autem do Brna. Jirka řekl: “Chtělas na Trojmezí, tak dojedem na Trojmezí. A dělej, musíme to stihnout do tmy.” Neplakala jsem, jen jsem se trochu vztekala a trochu fňukala, a pak si do rytmu šlapání začala zpívat song o odhodlané duši, pravé víře a pevné naději. Brzy se po pravé straně objevil les, který vítr částečně pohltil, a mně se jelo o dost snáze, i když byl povrch cyklostezky i nadále nevlídný. Nabrali jsme tempo, podjeli dálnici, pokračovali lesnatou krajinou a krátce po 14. hodině jsme dojeli k Hraniční cestě a odtud na Trojmezí. 

Hranici  mezi Českem, Slovenskem a Rakouskem tvoří soutok dvou řek, Moravy a Dyje. Není tu žádné přemostění ani jiné propojení, a tak nevím, jak to vypadá na opačných březích v dalších dvou zemích. Na české straně je tu dřevěné “molo”, které vede lužním lesem kolem tereziánského hraničního kamene téměř až k soutoku. Nenajdete tu žádný “monument”, je tu jen kovová cedule s českou vlajkou a před ní obyčejný hraniční patník. Ten se dobře hodil jako podklad pro překvapení, které jsem s sebou přivezla v batohu: malou láhev španělského sektu Cava, kterou jsem pár měsíců předtím dostala od kamarádky Pavly k narozeninám. Prý se mi může hodit pro nějakou speciální příležitost, která nás potká na cestě podél hranic. Na tomto speciálním místě jsem tedy láhev vytáhla a spolu se dvěma plastovými skleničkami (rovněž cestovními) jsem ji postavila na hraniční kámen. Hohó, konečně jsem u Jiřika získala nějaké plusové body: bylo to dobré, bylo to fotogenické a s ohledem na následné řízení auta toho bylo tak akorát. Potěšili jsme se výhledem na soutok (“Jak hezky by tu bylo na jaře…,” poznamenal Jirka), vyfotili jsme Cava–pozdrav Pavle, zabalili skleničky i prázdnou láhev a vydali se zpět k Hraniční cestě.  

Nevím, zda to bylo tím sektem, nebo tím, že i vítr už se unavil, ale tahle cyklostezka byla konečně taková, jakou jsem si ji v září představovala: široká rovná liduprázdná asfaltka, po které to do Břeclavi jelo skoro samo. Dojeli jsme tam krátce po 16. hodině prakticky za tmy. 

V Břeclavi sedl Jirka do vlaku a vyrazil do Hodonína, aby tam sedl do auta a vrátil se do Břeclavi pro kola i pro mě. Zatímco jsem na něj čekala, dostihla mě únava. Byla mi zima, tělo mě bolelo a dosažení Trojmezí mi v tu chvíli připadalo spíš jako pitomost než jako symbolický závěr letošní podélhraniční cesty. S odstupem času se ale tělo zregenerovalo a vynaložená námaha se zhodnotila. Na otázku, kam až jsme došli, teď odpovídám: “Na Trojmezí, na hranici mezi Českem, Slovenskem a Rakouskem. Skončili jsme v Břeclavi, a na jaře vyrazíme po jižní hranici zpátky směrem k Aši.” J 


                                                                                                                 Ingrid