neděle 8. září 2019

Cesta podél hranic – den 56. až 59: Ze Střelné přes Sidonii, Vlárský průsmyk, Javorník, Žítkovou, Starý Hrozenkov, Vyškovec a Velký Lopeník do Květné (13., 14., 16. a 17. srpna 2019)

Řadu let se potkáváme s Jirkou mamkou a jeho sestrou, sestřinými dětmi, našimi dětmi a psy z obou stran na tzv. “rodinné dovolené”.  Pronajmeme si někde chatu nebo chalupu a prožijeme tam společný týden. Letos jsme se rozhodli pro Moravské Kopanice a kraj žítkovských bohyň a vybrali si chalupu ve Starém Hrozenkově. Víceméně náhodou jsme se tak ocitli cca 50 km od Střelné, kam jsme tři týdny předtím na naší cestě podél hranic došli. Chalupa v Hrozenkově ležela navíc od státní hranice jen kousek. S Jirkou jsme si řekli, že když bude příležitost, tak ten úsek ze Střelné do Hrozenkova dojdeme. 
Když jsme se na chalupě potkali s příbuzenstvem a s fenkou našeho synovce, dověděli jsme se, že fenka zrovna hárá. Našemu psovi to bylo taky zřejmé a jeho zájem byl od té chvíle dost jednostranný; nejedl, nespal, nereagoval na pokyny a nebylo s ním k vydržení. Dvoudenní cesta podél hranic se tak velmi brzy ukázala jako dobrý plán.  
Synovec nás v úterý ráno odvezl autem do Střelné, kde jsme minule skončili. Čekala nás 24 km dlouhá cesta po červené značce do Vlárského průsmyku. Počítali jsme i s pár kilometry navíc na Vršatec, kam jsme se chtěli podívat, protože je to místo proslulé překrásnými výhledy. Pes šel pochopitelně taky. 
Na cestě nás potkalo pár překvapení. To první přišlo krátce poté, kdy jsme po půlhodince chůze mezi poli a pastvinami vešli do lesa. Kousek od nás totiž náhle ozval hlasitý staccatový rachot, což Jirka vzápětí označil jako střelbu ze samopalu. Se psem to naštěstí nehnulo (vzhledem k věku je už trochu nahluchlý), zato já jsem nejspíš na chvíli přestala i dýchat. Nechápala jsem to: byli jsme přece na cestě s červenou turistickou značkou !?  Po pár desítkách metrů přibyly podél cesty "vysvětlující" cedule s nápisem “Pozor střelba! Životu nebezpečno.” a mně došlo, od čeho má obec Střelná svoje jméno. Docela vážně jsem ale uvažovala, zda bych tou cestou neměla plížit.   
Přešli jsme Končitou, vyšli jsme z lesa, střelba ustala a před námi se otevřelo jedno z nejkrásnějších území, které jsme na cestě zatím potkali. Požár, Pasecké Lazy, Vysoká, Kaňůr, Okršlisko – kdybych měla tahle místa nějak konvenčně popsat, hodila by se “pastva pro oči”, “balzám na nervy”, “pecka!” anebo “wow!”. Vyjdete z lesa, ocitnete se na louce s překrásnými výhledy, přejdete ji, na chvíli se opět ponoříte do lesa, a vzápětí se před vámi otevře další louka a další krása. V lese pak míjíte spoustu lesních kapliček a svatých míst jako svědectví toho, že tohle území je zrovna tak i “potravou pro duši”.  
Kaplička Panny Marie na Brezovej je kouzelné místo, které přímo svádí k odpočinku. My jsme tu ale namísto odpočívání obočili na modrou značku a vydali se do sedla poblíž hradu Vršatec s tím, že kouzlu podlehneme až tam. Vyhlídka od chaty Vršatec, která se v sedle nachází, je totiž svou krásou přímo pověstná. Když jsme sem ale kolem třetí hodiny odpolední dorazili, zjistili jsme, že se k vyhlídce nedá dostat. Území kolem chaty je vylité betonem a všude jsou cedule se zákazem vstupu. Vydali jsme se tedy místo toho na Chmeľovou, na kterou se dá z vršateckého parkoviště vystoupat po žluté značce. Stoupání je to zejména v závěru opravdu náročné a v srpnovém vedru to bylo dvojnásob úmorné, výhled z vrcholu Chmeľové ale za tu námahu stál. 
Když jsme pak stejnou cestou po modré značce došli zpět k brezovské kapličce, bylo pět hodin odpoledne a my měli před sebou ještě dobré dvě hodiny cesty. Nocleh jsme měli domluvený u kamaráda Petra, který bydlí ve Slavičíně. Od Vlárského průsmyku to není daleko, neviděli jsme se hromadu let a tohle byla, jak se ukázalo, oboustranně vítaná příležitost znovu se potkat.                            


S Petrem jsme byli domluvení, že se ve Vlárském průsmyku potkáme kolem sedmé hodiny. Rozhodli jsme se tedy posedět u kapličky a u místního pramene jen velmi krátce, a pak frčet co nejrychleji z kopců dolů do údolí, abychom to stihli. Ve všem tom spěchu jsme ale sešli z cesty, a jakkoli překrásná byla louka, kterou jsme právě procházeli, správně jsme měli procházet lesem přibližně o kilometr vpravo.  Nechtělo se  nám vracet se kus do kopce a řízli jsme to terénem, čímž byla cesta ještě o trochu delší a o poznání méně pohodlná. Když jsme pak znovu narazili na červenou a sešli do Sidonie, pes dal jasně najevo, že dneska už nikam nejde. Jirka ho od té chvíle nesl v náručí; Sidonie je 5 km dlouhá a je to po asfaltu, a tak když nám Petr přijel autem údolím naproti, vítali jsme ho jako osvoboditele. Cestou do Slavičína Petr ještě zastavil na místě s krásnou vyhlídkou, nás ale mnohem víc dojala večeře, kterou nám s láskou a péčí připravila jeho žena Hanka. 
Petr nás druhý den ráno odvezl do Vlárského průsmyku a odjel do práce, zatímco my jsme vyrazili podél hranic opět po červené. Překročili jsme říčku Vláru a železniční trať a pokračovali lesem po staré asfaltce, která vede podél Čakanovského potoka k rozcestí Pod Hrachovou a přes Grófovou k Javorníku. Od Javorníku jsme pak šli po tzv. Třešňové cestě, podél které se po pár kilometrech začaly objevovat latríny. Kadibudky nebývají uprostřed lesa zpravidla bez důvodu, a taky že ne: po chvíli jsme došli k místu, které bylo evidentně určené pro nějaké větší shromáždění. Skupinka mužů, kteří to tu zvelebovali, nás zasvětila do tradice setkávání moravských a slovenských obyvatel, která se na zdějším vrcholu Peňažná odehrávají už od roku 2000. Vzápětí jsme si o tom přečetli i na zdejší informační tabuli a na výzvu jsme se zapsali i do místní pamětní knihy. Pak jsme pokračovali dál po Třešňové cestě, která po pár kilometrech vyústila na širokou a podivně nedokonalou silnici. Byla to jakási upěchovaná masa bílého kamení a nedalo se po ní téměř jít. Přilehlým lesem jsme se pak propracovali až k místu se symbolickým názvem “Na Koncích”, kde jsme se se silnicí i s červenou značkou bez lítosti rozloučili, odbočili na lesní cestu a po žluté značce pak došli k přehradě u Žítkové a nakonec i do Hrozenkova. Když jsme dorazili k chalupě, měli jsme za ten den v nohách 25 km a byli jsme hodně unavení. Ale sláva, dali jsme to. 
Další den jsem si odpočinula. A hned následujícího dne v pátek mě napadlo, že bych ještě kousek šla. Jirkovi se moc nechtělo a Bondymu už vůbec ne. Mně se do toho ale s postupujícím dnem chtělo čím dál víc. Nakonec jsme se domluvili, že půjdu tentokrát sama a Jirka že se zatím zajede podívat do bývalé pískovny a do lomu kousek od Hrozenkova. Našla jsem si v mapě, že z Hrozenkova dojdu podél hranic po 14 kilometrech na Mikulčin vrch, odhadla to na nějaké 4 hodiny chůze a dohodla se s Jirkou, že mě cestou z pískovny u rozcestníku na Mikulčině vrchu vyzvedne. 
Prvních 2,5 km od chalupy jsem šla podél státovky, která je hlavním tahem aut a kamionů na Slovensko a pochopitelně to nebylo nic moc. Kousek za hranicemi jsem ale u Koliby Drietomica odbočila na žlutou značku, přešla stejnojmenný potok a vkročila do lesa - a obklopilo mě ticho, klid a samota. Stoupala jsem lesem do kopce a funěla u toho jak hroch. Po půl hodině začalo hřmít a vzápětí i pršet. Oblékla jsem si pláštěnku a pokračovala v cestě, dokud to šlo. Když už pršelo opravdu hodně, schovala jsem se v lese pod stromy a čekala, až to přejde. Cesta se mezitím proměnila v rozblácené koryto, bouřka ustávala jen zvolna a já si v duchu připomnínala modlitbu za odhodlanou duši.  


Nakonec déšť ustal a já se propracovala rozbahněnou cestou nahoru. Když jsem vyšla z lesa a došla na vyhlídku na vrchu Machnáč, na moravské straně hranice se obloha postupně protrhávala, zatímco nad slovenskými horami se bouřka přelévala dál. Výhled je z Machnáče opravdu fantastický, zároveň je to ale holý kopec s vysokým dřevěným křížem; blesky nad slovenským územím působily i přes poměrně bezpečnou vzdálenost poněkud zlověstně, a tak jsem se tu dlouho nerozhlížela a rozběhla se po červené značce na Kykulu. Tříkilometrovou "Cestou hrdinů SNP" jsem kráčela jako v tranzu: nalevo divoké slovenské hory, napravo moravské kopanice, nad hlavou temná mračna s občasnými průzory slunce, pod nohama rovinatá louka, na obzoru Kykula a nikde nikdo. 


Když jsem došla na Kykulu, obloha ještě víc potemněla, a než jsem sestoupala k točně autobusu na konci Vyškovce, přišel déšť. Zbývající 3 km po silnici na Mikulčin vrch jsem tedy absolvovala ve své svítivé žlutozelené pláštěnce, a byla tak na silnici dobře vidět. K rozcestníku na Mikulčině vrchu jsem dorazila kolem půl šesté, a téměř vzápětí se objevili Jirka s Bondym a autem. Bouřka je potkala cestou z lomu, oba byli mokří, a tak jsme si hned mohli o svých bouřkách vyprávět. 


Další den byla sobota a končila naše rodinná dovolená. Když jsme si ráno sbalili věci a naložili je do auta, předali chatu majitelce a rozloučili se s příbuzenstvem, zeptal se mě Jirka, jestli pojedeme rovnou domů, anebo jestli chci ještě někam jet. Poctivě jsem se nad tím zamyslela a pak mu řekla, že bych došla po hranicích ještě kousek. Počasí bylo opět krásné, my měli ten den výročí sňatku. Kdysi dávno jsme se seznámili právě v Bílých Karpatech, a tak mi přišlo symbolické vypravit se třeba na Velký Lopeník, kde jsem před těmi dávnými lety byla a který byl shodou okolností zrovna po cestě. Z Lopeníku bychom pak mohli sejít do Květné, odkud by bylo o dost jednodušší začínat, až se vypravíme na příští cestu. 
Jirkovi se moc nechtělo a Bondymu už vůbec ne. Ukázalo se také, že "logisticky" by to bylo docela komplikované. Nakonec jsme se domluvili, že dojedeme autem na Mikulčin vrch, půjdeme odtud společně 5 km na Velký Lopeník, a já pak dojdu dalších 7 km do Květné, zatímco Jirka se s Bondym vrátí k autu a do Květné si pro mě dojedou.  


Na Lopeník se toho dne vypravila spousta lidí a závěrečný kilometr mezi Malým a Velkým Lopeníkem připomínal národní pouť. Na kopci jsme si na střídačku vystáli frontu na rozhlednu, zatímco druhý hlídal pod rozhlednou Bondyho, a pak jsme se na pár hodin rozloučili. Když  jsem sestupovala z druhé strany Lopeníku dolů, byla jsem na cestě zcela sama. Nedivila jsem se: z téhle strany je totiž stoupání nahoru výrazně delší a strmější a mně by se do toho taky nechtělo. Měla jsem co dělat, abych tu  cestu zvládla směrem dolů.  

Když jsem kousek za osadou Staré Díly překročila potok Hrubár, začala cesta opět stoupat. Prameny Březovské kyselky v místním lese, na které jsem se docela těšila, byly vyschlé, potěšily mě ale krásné rozhledy z Nové hory. Při závěrečného sestupu do Květné, kdy jsem před sebou měla protější vrchol Velké Javořiny jako na dlani, jsem si uvědomovala, že to dneska bylo s těmi kopci dobré a že příště bude hůř. V Květné jsem se šťastně potkala s Jirkou i s  Bonďasem, sedli jsme do auta a vydali se napříč republikou do Prahy. Velká Javořina, Kobyla a ta část Bílých Karpat, kde jsme se před třiatřiceti lety poprvé potkali, budou na programu příště. 


                                                                                                Ingrid                                                                                                                   

pondělí 26. srpna 2019

Cesta podél hranic – den 52. až 55: Z Visalají přes Bílý kříž, Masarykovu chatu, Bumbálku, Makovský průsmyk, Veľký a Malý Javorník, Portáš, Makytu a Francovu Lhotu do Střelné (25. – 28. července 2019)

Od našeho posledního putování uběhlo 18 týdnů, a tak si možná říkáte, co s děje, kde to vázne a jestli jsme tu cestu podél hranic nakonec nevzdali. Nevzdali jsme to a důvody, kde to vázlo, by se daly shrnout Jirkovou hláškou “furt něco”. Přestože jsem hned od chvíle, kdy se mi nožka zmátořila z operace, začala trpět abstinenčními příznaky, a taky nervozitou, že neplníme plán, nevyšlo nám to dříve než za těch dlouhých 18 týdnů. Ke konci července jsme se ale každopádně na hranice vrátili.  

Kvůli dlouhé přestávce, odlehlejší lokalitě a komplikovanému dopravnímu spojení jsme si tentokrát na cestu vyhradili celé 4 dny.  Chtěli jsme během nich projít beskydské Zadní hory a pak Javorníky. Čekaly nás opravdové hory, přepověď věštila vedro, šel s námi Bondy a já si vzhledem k plánovanému spaní venku nesla na zádech o kus větší batoh než obvykle, a tak jsme počítali jsme s tím, že kilometry budou ubíhat pomaleji a všechno nám bude trvat  o trochu déle.   


Začínali jsme ve Visalajích, kde minule skončil náš pochod sněhem a beskydskými polomy. Na Visalaje jsme dorazili ve středu večer autobusem (přijíždí sem od nádraží z Frýdku Místku, kam jsme dojeli přes Ostravu vlakem) a přespali tu v místním hotelu, abychom mohli ve čtvrtek hned ráno vyrazit, vystoupat na Bílý Kříž a pokračovat odtud podél hranic dál k Masarykově chatě. 
Pohled do mapy sliboval pěkné výhledy a řadu příležitostí k odpočinku, které jsem hodlala využít. Hned první odpočívání nastalo po sedmi kilometrech na vyhlídce u chaty Doroťanka, kde jsme si kromě piva dali i polévku a borůvkové knedlíky (nešlo odolat). Po dalších třech kilometrech jsme přešli hraniční přechod Bílá/Klokočov a u stánku s občerstvením ve vsi se symbolickým názvem “Konečná” jsme se posadili ke kávě a nanukům “Míša”. Následující příhodné místo k odpočinku jsme potkali na vrchu Bobek; tady to bylo sice bez občerstvení, ale rovněž s panoramatickým výhledem. Krátce před cílem jsme míjeli ještě chatu Kmínek, ale ovládli jsme se a vydrželi až na Masarykovu chatu, kde jsme měli domluvené ubytování. 
Masarykova chata je skvělým místem k odpočinku. Došli jsme sem v pozdním odpoleni unavení, propocení a zmožení sluncem (já navíc rozbolavělá z většího batohu), během krátké chvíle jsme si tu ale připadali jako na dovolené. Empatické přijetí, půllitr piva, půvabné prostředí chaty a horká sprcha s masážními tryskami (!) mě vzpružily natolik, že jsem na večeři dorazila opět v kondici. Večeřeli jsme na terase s dalekým rozhledem, jídlo bylo výborné a červené víno se dobře hodilo k západu slunce. Kromě slunce mě těšilo pozorovat i partu různě starých dětí, které tu byly s rodiči na dovolené; v celkem rozsáhlém, a přitom přehledném prostoru se tu mohly volně pohybovat, prozkoumávat okolí a divočit. V průběhu večera hrály na schovku, stopovaly kočku, chvíli hulákaly a “lítaly”, pak se kus od chaty se o něčem dohadovaly, a pak zmizely v chatě, kde měly v přízemí na chodbě barevnou a komfortně vybavenou hernu. Dověděla jsem se, že sem s rodiči jezdí každý rok a pokaždé se sebe navzájem  těší J   

Další ráno bylo potřeba se důkladně nasnídat; bylo totiž jasné, že den bude náročný. Čekal nás téměř 30 km dlouhý úsek krásným, ale opuštěným pohořím Javorníků; počítali jsme s přespáním venku a s nutností zacházet s rozvahou s pitnou vodou, protože následných 40 km nebude po cestě žádná chata ani příležitost k občerstvení, a studánky budou dost možná také bez vody. Vedro panovalo už od rána, takže jsme moc neotáleli a kolem půl deváté vyrazili. U rozcestí Nad Bumbálkou jsme se drželi červené značky a došli tak omylem k rozhledně Súkenická. Když už jsme tu byli, zaplatili jsme vstupné, vylezli nahoru a užili si rozhled do kraje. Zpátky na zemi jsme pak chvíli pátrali, kudy pokračovat dál k Makovskému průsmyku. Nakonec jsme se zorientovali podle mapy v mobilu a vydali se po cestě, kde zřejmě ještě nedávno byla červená značka, ale dnes je tu žlutě značená cyklostezka. Po dvou kilometrech jsme došli k silnici v Makovském průsmyku; zaujala nás tu poměrně dramatická socha partyzána, asfaltová výheň a hluk aut nás ale přiměly tohle místo co rychle opustit a zanořit se do lesa. 

Od té chvíle jsme byli v horách prakticky sami. Les nám poskytoval stín, otevřená krajina zase daleké výhledy na moravské i slovenské hory a pohoří. Dupačka, Oselná, Lemešná, Hričovec, Butorky – cesta byla dlouhá a k Veľkému Javorníku jsme postupovali bez jediné zastávky. Na vrcholu Veľkého Javorníku hodně foukalo, bez dechu jsme zírali na okolní majestátné hory a užili si tu spoustu zralých borůvek. U rozhledny na Stratenci by se Jirkovi bývalo líbilo přespat, blížila se ale bouřka, a já si proto přála strávit noc někde jinde než na vrcholu kopce. Sešli jsme tedy o kilometr níže k rozcestí Bukovina, kde stál turistický přístřešek. Nakrmili a napojili jsme psa (ten den toho na něj bylo až dost), najedli jsme se a uvařili si jeden společný čaj; studánka, která je tu v lese kousek stranou od hlavní cesty, byla téměř vyschlá a vody nebylo nazbyt. Mezitím na nás uschnul pot a trochu se ochladilo. Bouřka hřměla docela nedaleko, ale nepršelo. Připravili jsme si nocleh, lehli si do spacáků a usnuli ještě před setměním.  

Bouřka nás nakonec minula, jen nad ránem přišla krátká přeháňka. Vstali jsme brzy, Jirka došel pro trochu vody ke studánce, v miskách jsme si rozmíchali instantní kaši, uvařili si čaj a probrali plán dnešní cesty: opět jsme počítali s nocováním venku, čekal nás ale o trochu kratší úsek (cca 25 km), a po 7 km chůze taky možnost se na chatě Portáš občerstvit a doplnit vodu. Téměř v závěru cesty jsme pak měli domluvené jídlo na chatě Antarik. Neměli tam ale volné ubytování, a tak jsme plánovali ujít po jídle ještě pár dalších kilometrů ke kapli sv. Huberta a přespat tam.  

Když jsme se kolem půl osmé vydali na cestu, vypadalo to s počasím celkem vlídně a já se už viděla na chatě Potráš s ranní kávou a koláčem. Jirka, znalec předpovědi Aladin, můj optimismus nesdílel - a Aladin měl jako obvykle pravdu: průtrž mračen dorazila na minutu přesně podle předpovědi. Uháněli jsme z kopce od Malého Javorníku a jen tak tak doběhli do přístřešku ve Frňovském sedle, kde právě snídala rodina z Valašského Meziříčí. Vzali nás pod střechu a společně jsme pak čekali, než se to přežene. Když déšť po 40 minutách ustal, rozloučili se s novými známými (mířili opačným směrem) a pokračovali v cestě, která se mezitím proměnila v bahnité korýtko. Liják nás vzápětí dostihl ještě jednou (tentokrát jsme jej přečkali v lese navlečení v pláštěnkách, které nad Bondym vytvářely jakýsi stan) a na Portáš jsme tak dorazili až kolem poledne. Byli jsme mokří a notně zablácení a mezi čisťoučkými rodinami s malými dětmi, kterých tu bylo plno, jsme působili dost nepatřičně. Namísto kafe s koláčem jsme si dali polévku, čaj a slivovici, a jakmile to počasí dovolilo, šli jsme dál. Úsekem ke Kohútce proudily davy lidí, když jsme se ale za Kohútkou opět vnořili do lesa, lidí citelně ubylo. Přešli jsme ještě jeden Malý Javorník, potom Javorník pod Černíkovem, a pak přišlo místo, které už svým názvem nevěstilo nic dobrého: Krkostěna. Tenhle úsek, který je nejspíš i za vlídného počasí docela drškopád, pro mě po nedávných polomech a za rozbahněného stavu představoval něco jako hlavolam. Každý krok jsem si promýšlela jako tah na šachovnici, cestu jsem šněrovala sem a tam a přidržovala se všeho, čeho se dalo (včetně země). Do Papajského sedla jsem tím pádem sestupovala doslova helmýždím tempem, a navíc znovu začalo pršet. Jirka mezitím s Bondym (kterého nesl) dorazil do sedla, našel úkryt před deštěm, opečoval psa a uvařil kafe; po nějaké (delší) době byl už natolik nervózní, že nechal psa v úkrytu a šel mě hledat. Potkal mě v závěrečném rovinatém úseku, oddechl si, vzal mi batoh a uháněl za psem. Když jsem se do sedla dopracovala i já, vypili jsme kafe, počkali, až přestane pršet, a pak pokračovali v cestě. Následující výstup na Makytu je při sestupu dolů nejspíš obdobná drsňárna jako Krkostěna, cestu nahoru ale zvládám lépe a další drama se tak naštěstí nekonalo. Z Makyty nás pak čekal už jen pozvolný sestup po modré značce směrem k Francově Lhotě.  


Po hodině chůze jsme dorazili k chatě Antarik. Chata leží uprostřed lesů a pastvin v krajině se spoustou panoramatických výhledů. V minulosti tu bývala celnice a kasárna, později pak podnikové rekreační středisko a pionýrský tábor Radost. Současní majitelé, kteří se před pár lety pustili do rekonstrukce a přestavby, chtěli vytvořit “oázu uprostřed přírody”, kde lidé naleznou klid a načerpají novou energii. Záměr se naplnil a chata je dnes proslulá mimořádně krásným prostředím,  harmonickým zázemím a výbornou vegetariánskou kuchyní. Během roku se tu koná řada akcí a kurzů věnovaných joze, sebepoznání či výrobě barefoot mokasín; zároveň je to i dobré místo pro rodiny s dětmi, a stejně tak i pro někoho, kdo by si chtěl pár dní odpočinout, meditovat, procházet se krajinou a přemýšlet o životě. Když jsem sem několik dní před cestou volala, ubytovací kapacita byla beznadějně plná; paní majitelka mi nicméně nabídla alespoň možnost stavit se tu na jídlo.

Na Antariku se vaří jednotné denní menu primárně pro ubytované hosty, když o vás ale vědí den předem, uvaří porci i pro vás. Večeře tu bývají v sedm hodin; to pro nás bylo pozdě, a tak jsme se domluvili, že nám schovají jídlo od oběda.  Dorazili jsme sem kolem páté hodiny s deštěm a nevlídným počasím v patách. Když jsme vstoupili do zdejšího feng-šuej prostředí, hned ve dveřích nás přepadl ostych a pocit nepatřičnosti: čisté, světlé, harmonické a voňavé prostory, vyklidnění, čistí a usměvaví lidé - a my dva zablácení, zpocení a navlečení v pláštěnkách, ze kterých kapala voda. Pes vypadal zrovna tak málo reprezentativně. Připadala jsem si jako bezdomovec v luxusním hotelu. Co nejnenápadněji jsem se šla zeptat do restaurace, zda s námi počítají. Počítali. Naše vizáž je vůbec nerozhodila, řekli nám, ať si sedneme kamkoli, kde se nám líbí, a že jídlo bude během chvilky. Nejvíc bychom se asi hodili na terasu, tam ale skupinka lidí cvičila jogu, a tak jsme se rozhodli zůstat v prostoru kavárny, která byla v tu chvíli prázdná. Sundala jsem pláštěnku, odložila batoh, vybalila čisté oblečení a požádala o možnost jít se osprchovat. Jirkovi to připadalo poněkud drzé, já jsem se ale zkrátka v tu chvíli potřebovala umýt a zcivilizovat. Po dvou dnech bez vody mě horká sprcha přivedla téměř k extázi; čistá a převlečená do toho nejlepšího, co jsem s sebou měla, jsem se pak v prostředí Antariku rázem  začala cítit dobře. Jídlo bylo vynikající, po jídle jsme seděli v kavárně nad hrnky s čajem, dívky, které se o nás staraly, byly moc milé a venku postupně přestávalo pršet. 

Za nějakou chvíli bylo načase se zvednout, obout si mokré boty a vydat se další 2 km ke kapli sv. Huberta, kde jsme chtěli přespat. Říkali jsme si, že tam třeba bude nějaký přístřešek anebo kousek místa někde pod střechou, a když ne, tak že si ten přístřešek provizorně postavíme. Dívkám se nás ale sželelo (i když možná víc Bondyho než nás) a rozhodly se prověřit lokální možnosti. A přišly s tím, že se vzhledem k nevlídnému počasí nečekaně uvolnila jedna chatička; podmínky jsou tam ale poněkud spartánské, takže je potřeba, abychom se na to šli nejprve podívat, a pak se rozhodli. Jirka řekl, že spartánské to pro nás bude ten den vůbec nejlepší, pak se šel podívat a vrátil se s tím, že to bude super. Krátce na to jsme se tedy nastěhovali do chatičky č. 6. Byla to jakási obdoba stanu z dob pionýrského tábora Radost: dvě lůžka s matrací, žárovka na stropě, a jinak nic. Nádhera Špinavé boty jsme nechali hned za dveřmi, mokré oblečení rozložili tak, aby do rána uschlo, chvíli jsme lelkovali a trochu si četli, brzy jsme ale ulehli do spacáků a Bondy do pelíšku a šli jsme spát. 

Vstali jsme brzy, uvařili si kaši a čaj, nasnídali se, pobalili si suché věci a kolem půl osmé se vydali na poslední úsek cesty. Po pár kilometrech jsme došli ke kapli sv. Huberta a zůstali tu dobře půl hodiny. Dřevěná kaplička tu stojí od roku 2012, spolu s ní je tu několik dalších dřevořezeb, je to až magicky krásné místo s dech beroucími výhledy do kraje kolem a dokázala bych tu sedět celý den. Před námi bylo ale dalších 9 km a dealine v podobě odjezdu vlaku v 11:38 ze Střelné, takže jsme se zvedli a pokračovali dál do Francovy Lhoty a po modré značce dál na Čubův kopec, kde jsme víceméně z povinnosti vylezli na zdejší rozhlednu. Lesem jsme pak pokračovali k rozcestí Střelenský vrch a odbočili tu na červenou značku vedoucí do Střelné. Kousek nad Střelnou jsme vyšli z lesa a ocitli se na dalším místě s dřevenou kaplí, zvoničkou a krásným výhledem. Tady je to rovněž hezké chvíli pobýt a případně i přenocovat. Do Střelné, kam už to pak bylo jen kousek, jsme došli půl hodinky před příjezdem vlaku. Ten nás pak doslova za pár minut dovezl do Horní Lideče, odkud nám ve 12:33 jel “Valašský expres” přímo do Prahy. K mému úžasu tu i přes poměrně brzkou hodinu čekalo na vlak dalších cca 120 lidí. Nemít místenku, neměli bychom šanci si sednout, a na další zastávce ve Vsetíně asi už ani stoupnout K 

Podle krokoměru jsme za těch 3,5 dne ušli 76 km. Cesta to byla docela náročná, v lesních úsecích povětšinou monotónní a osamělá, a ve volné krajině  - díky výhledům i určitému nadhledu nad krajinou - zase svobodná a povznášející. Kaple sv. Huberta, krajina kolem Antariku i samotný Antarik mě nadchly natolik, že jsem se rozhodla vrátit se tam za pár týdnů, kdy jsme byli 50 km odtud na rodinné dovolené, a vzít celou tu rodinu s sebou. Líbilo se jim tam zrovna tak jako mně J
                                     Ingrid

sobota 27. dubna 2019

Cesta podél hranic – den 50. a 51.: Z Bukovce přes Trojmezí, Hrčavu, Mosty u Jablunkova, Severku a Muřinkový vrch na Bílý Kříž (6. a 7. dubna 2019)

           Za pár měsíců to budou tři roky od doby, kdy jsme se vydali na cestu podél hranic. A byť jsem si na začátku cesty myslela, že po třech letech budeme téměř v cíli, teprve v závěru loňského roku se nám podařilo dojít od nejzápadnějšího bodu, který leží kousek od Aše, ve směru hodinových ručiček podél západní a severní hranice k bodu nejvýchodnějšímu. Ten leží kousek od Bukovce a dospěli jsme k němu vloni 28 října. Symbolické místo, symbolický den, s výsledkem jsem byla spokojená J 
            Hned jak letos přišlo jaro a měli jsme k tomu podmínky (volný víkend, alespoň trochu solidní počasí a možnost ponechat psa v domácí péči), vydali jsme se na další cestu. Na východ je to docela daleko, a tak jsme vyrazili vlakem z pražského hlavního nádraží už v během pátečního odpoledne. Navečer jsme dojeli do Návsí a došli odtud na náměstí do sousedního Jablunkova;  v místním hotelu Bullawa jsme tu měli moc hezké ubytování za velmi přátelskou cenu (dvoulůžkový pokoj za 800 Kč). 
             V sobotu ráno jsme dojeli autobusem do Bukovce na konečnou u místní školy. Byla bych se tu ráda chvíli zdržela a zavzpomínala, jak jsme sem vloni dorazili celí zmáčení a zmrzlí, Jirka ale neměl pro sentiment pochopení; jednak se schylovalo k dešti, a jednak tu spolu s námi vystoupila i skupinka seniorů, kteří se evidentně chystali vyrazit "naším" směrem, takže bylo potřeba jim utéct. Vydali jsme se tedy po cyklostezce k rozcestí “Za Kempou”, odtud kousek po zelené značce, a pak místní neznačenou cestou přes potok Oleška a kousek terénem na polskou stranu. Došli jsme nejprve k cyklostezce,  a pak ještě kousek lesem k polské žluté značce. Po té jsme pak pokračovali přes Jaworzynku a Szkawrany k česko-polsko-slovenskému Trojmezí. 
             Na rozdíl od nejvýchodnějšího bodu ČR, kde jsme byli před před pár měsíci úplně sami, bylo u tohoto památného místa o pár kilometrů dále i přes srovnatelně nepříznivé počasí docela rušno. Altán v česko-polské části Trojmezí byl plný lidí; schovávali se tu před deštěm a konzumovali svačiny. Slovenská část byla klidnější, ale hůře dostupná: oddělovalo ji koryto potoka, přes které prozatím chybí přemostění. Jirka se rozhodl prozkoumat slovenskou stranu navzdory překážkám, zatímco já jsem si vystačila s fotkou.

             Dlouho jsme se na Trojmezí nezdrželi a vyrazili jsme se po žluté značce do Hrčavy. V místním Deny baru jsme si s povděkem vypili kávu a těšili se z tepla roztopených kamen. Pak jsme pokračovali po cyklostezce č. 561 k rozcestí u Markova, odtud po zelené značce na Gírovou, a pak červenou značkou přes vrch Studeničný do Mostů u Jablunkova. Byla zima a pošmourno a nadále vytrvale pršelo, a tak cesta nebyla nijak radostná. V Mostech nám zlepšil náladu horký čaj a jídlo v místním podniku U Taufrů, pak jsme si opět navlékli pláštěnky a vydali se po červené dále směrem na Kyčeru a Skalku. Zatímco jsme stoupali do kopců, přestávalo pršet a kolem přibýval sníh. Vystoupali jsme nad chatu Skalka a kolem půl čtvrté odpolední dorazili  zasněženou silnicí k turistické chatě v areálu Severka.  

            Nejsem příznivcem seriálů (posledním, který jsem věrně sledovala, byla v devadesátých letech “Doktorka Quinnová”), před pár týdny jsem ale podlehla fenoménu “Most!”. Seriál mě nadchnul a Severka je v něm dost důležitá lokalita. Byla jsem tudíž zvědavá, jak vypadá její stejnojmenná varianta uprostřed Beskyd. A podobně jako ta mostecká, i beskydská Severka je svá. Chata stojí v lyžařském areálu u horní stanice lanovky a okamžitě mi tak připomněla školní lyžařské výcviky. V restauraci vládla naopak téměř rodinná atmosféra: přátelský personál, teplo a vlídno, kolem místnosti výstava fotografií člověka, který zcestoval kus světa a který to tu měl rád. Ubytovali jsme se, odpočinuli si a vrátili se do restaurace na večeři. Když přišla řeč na nabídku jídel, obrátila se paní za barem směrem do kuchyně a zvolala: “Radovane, co jim můžeš udělat k večeři?” Z kuchyně přišla odpověď: “Podle toho, jak mi budou sympatický!“ Pak se objevil Radovan, kouknul na nás a povídá: “Jo, vy jste hodně sympatický, vám uvařím, co budete chtít.” Objali jsme se a potykali si, on odešel vařit a za chvíli přinesl hromadu jídla. Zatímco jsme se s tím vypořádávali, místní se nás ptali, odkud jdeme a kam se další den chystáme. Když jsme s nimi sdíleli náš (evidentně naivní) plán vydat se zítra po červené dál na Bílý Kříž, řekli nám, že ta cesta je neprůchodná; nejen že na ní doposud leží sníh, ale navíc je zavalená popadanými stromy. Vzápětí dorazila skupinka lidí, kteří přišli přes 5 km vzdálený Muřinkový vrch. Říkali, že sice prošli, ale v dešti a ve sněhu a za neustálého přelézání či obcházení popadaných stromů to bylo hodně únavné a namáhavé. Hmmm. Jediné plus pro nás byla zítřejší předpověď počasí: teplo a slunečno. 
            Po večeři mi Jirka řekl, že se po tom kvantu jídla půjde ještě trochu projít. Když byl pryč asi půl hodiny a začalo se smrákat, došlo mi, že se nejspíš vydal prozkoumat zítřejší cestu. A taky že jo. Objevil se s čelovkou chvilku po setmění a řekl mi, že to půjde, zvlášť když to ta parta, co dorazila na Severku chvilku po nás, evidentně taky zvládla. Já jsem mezitím prozkoumala webové stránky Horské služby, abych zjistila, zda ty cesty nejsou oficiálně uzavřené (nebyly). Domluvili jsme se tedy, že se ráno vydáme po červené dál a že se na Muřinkovém vrchu rozhodneme, zda budeme pokračovat na Bílý Kříž, anebo zda odtud sejdeme po žluté na autobus do Horní Lomné. 

            Ráno bylo mrazivé, ale zářivě slunečné, a cesta na Muřinkový vrch byla sice klopotná, ale schůdná. Oblast kolem Kamenné chaty a rozhledny Tetřev vypadala malebně, zato rezervace Velký Polom působila jako přízrak a rozsah zdejších polomů mi připadal děsivý. Bylo teplo, ale sníh byl zatím pevný; přesto jsem našlapovala zlehka, abych se udržela se na povrchu. Pár desítek metrů před kapličkou na Muřinkovém vrchu se mi ale nepovedlo odhadnout krok a propadla jsem se zmrzlým sněhem do vody, která tekla pod ním. Brrr. Dočvachtala jsem k lavičce u místní kaple, zula boty, vylila vodu a vzala si jiné ponožky (které se samozřejmě promočily v okamžiku, kdy jsem si boty opět obula). Přitom jsem přemýšlela, jak se rozhodnu, až se Jirka zeptá, zda budeme pokračovat 12 km po červené na Bílý Kříž, anebo zda sejdeme 3 km dolů po žluté na autobus. Jenže on se nezeptal. Řekl jen: “Nemáme moc času, jdeme!”, zhostil se role vůdce a vyrazil po červené směr Bílý Kříž. Rozhodla jsem se nedělat problémy a vyrazit též. 
         Téměř čtyři hodiny jsme se pak v měknoucím sněhu propracovávali průsekem lesa přes popadané stromy a občasné potoky valící se z kopců směrem k Čuboňovu a přes Malý Polom pak k Bílému Kříži. K pár pozitivním stránkám té cesty patřilo nádherné počasí, ostré barvy, poklidná velebnost okolních hor a opravdu málo lidí (z nichž jsme ty, kteří šli před námi, všechny předběhli). Negativní stránky radši vynechme. A odměna v cíli? Doufala jsem, že po dosažení Bílého Kříže konečně přijde rozhled do kraje, chvilka spočinutí a možná i svačinka, ale kdepak! Cíl byl až u 3 km vzdáleného hotelu Visalaje, odkud odjížděl v 15:22 hod autobus, a ten bylo - vzhledem k navazujícím vlakům z Frýdku-Místku a pak z Ostravy - potřeba stihnout. Takže žádný rozhlížení, potěšíme se holt až příště a frčíme dál. Stihla jsem si akorát vyfotit  rozcestník. 
            Do cíle jsme dorazili ve 14:40. Takže solidní výkon. Odměnou mi byla přiměřená míra uznání, polévka a malé pivo v místní restauraci, a taky suché "městské" boty. Před dvěma dny jsem v nich přijela vlakem a uprostřed hor se mi moc nehodily, zato teď jsem se do nich s radostí přezula.
             Nebylo sice dvakrát rozumné vydat se za takových podmínek ze Severky na Bílý Kříž, ale jsem upřímně ráda, že se mě Jirka na Muřinkovém vrchu na nic neptal, převzal roli vůdce a protáhl mě tím sněhem bez zbytečného soucitu. Teď mám před sebou rekonvalescenci po operaci nohy (byla naplánovaná už dlouho předtím a dubnová cesta ani Jirka za to vážně nemůžou J), a tak se na hranice vrátíme až za pár týdnů. Pevně věřím, že začneme tím rozhledem do kraje na Bílém Kříži J

                                                                                                                                                             Ingrid

pondělí 5. listopadu 2018

Cesta podél hranic – den 48. a 49: Z Třince přes Čantoryji, Velký Stožek a Krkavici k nejvýchodnějšímu bodu ČR a do Bukovce (27. – 28. října 2018)

Konec roku svádí k bilancování a konec poutnické sezóny pár týdnů před koncem roku na mě působí zrovna tak. Navíc mám každý rok ambice zakončit naše putování podél hranic něčím symbolickým. Loni jsem si přála vylézt před koncem roku na Sněžku; nakonec to nevyšlo, a pak se mnou prý přes zimu nebylo k vydržení. Letos  nám to co do vzdálenosti hezky vycházelo k nejvýchodnějšímu bodu České republiky. Předpověď počasí sice věštila vytrvalý déšť, Jirka ale souhlasil, že pokud nedorazí vichřice nebo padající trakaře, vypravíme se na cestu (asi to se mnou tu loňskou zimu bylo opravdu zlé). A tak jsme se na konci října vydali k hranicím zdolat úsek, který bude v letošním roce zřejmě poslední.
Do Třince, kam jsme před pár týdny dojeli na kole, jsme přijeli v pátek pozdě večer vlakem. Ráno jsme se vydali od nádraží Třinec centrum po žluté značce, minuli třineckou nemocnici a došli k červené značce, které jsme se pak drželi až k rozcestí pod chatou Čantoryjí. Odtud jsme  pokračovali po žluté k chatě na Čantoryji. Počasí toho dne výletům dvakrát nepřálo, i tak jsme ale museli ve zdejší restauraci o místo málem zabojovat. Polévka zvaná žurek podle polského receptu byla moc dobrá a Jirkův guláš údajně též. Od chaty jsme se vydali k vrcholu Velké Čantoryje a k místní rozhledně, ze které je moc hezký rozhled přes celé Slezské Beskydy. Když jsme vystoupali nahoru, byla tu dobrá desítka lidí; do kraje se ale nikdo nerozhlížel. Všichni fotili sami sebe na rozhledně. Všimla jsem si toho, protože mi překáželi ve výhledu J
.
Z Velké Čantoryje jsme se vydali tentokrát po polské červené, která odtud pokračuje přímo po hranicích. Kolem jedné hodiny odpolední přišel déšť a pršelo pak až do neděle, cesta byla ale pohodlná a šlo se po ní dobře. Přes  Sošov (místo s krásnými výhledy na polskou stranu), Česlar, Malý Stožek a Velký Stožek jsme kolem čtvrté hodiny došli k polské chatě pod vrcholem Velkého Stožku, kde jsme měli domluvené ubytování. Tahle chata je pravá poutnická “útulna”; vybavení je prosté, k dispozici kavalec, polštář a dvě deky (citlivým povahám se bude hodit vlastní spacák), v pokoji umývadlo, v suterénu sprchy, elektrické zásuvky na chodbě. Chata má několik pater a je poměrně rozhlehlá, přesto byla plná po strop a kromě turistů tu byla i hromada děcek ve věku kolem 16 - 18 let (asi nějaký oddíl nebo školní třída). Na chodbách halekala polština, tvořily se fronty na schody, na sprchu, na wc i na zásuvky a děcka se bavila a pěla s kytarou až do půl druhé do rána (zpívali nádherně a s opravdovým nasazením). Bylo štěstí, že jsme se sem vůbec vešli; o ubytování je na téhle trase opravdu nouze a já jsem jej domlouvala telefonicky pouhé dva dny předem. Personál mluví polsky, česky ale rozumějí a platit se dá kartou nebo prý i v českých korunách. Pokoj pro dva stál 96 zlotych (cca 600 Kč) a večeře pro dva (polévka, jídlo, pivo) stála téměř stejně. Lze si tu koupit i snídani ráno před cestou, tuhle možnosti jsme ale nevyužili; restaurace otevírala v osm a my jsme chtěli vyrazit o trochu dříve (díky změně času bylo už před osmou ranní světlo). 
Ráno jsme vyšli do deště a do mlhy. Šli jsme po modré značce přes Krkavici na Groníček a pak po červené do Bahence. Cesta byla kamenitá a tekly po ní potůčky vody, půda doslova ujížděla pod nohama, pláštěnka mě omezovala v pohybu, a tak jsem zejména v místech, kde to bylo z kopce, postupovala tempem rychlejšího šneka. Když jsme došli k welness hotelu Bahenec, bylo by se nám hodilo dát si kafe nebo čaj. Měli zavřeno, a tak jsme vzali zavděk alespoň sfaltovou silnicí, po které cesta nabrala rychlý spád. Po necelých třech radostných kilometrech ale značka odbočovala vlevo na lesní cestu, a ta byla opravdu jen těžko schůdná. Jirka navrhl, že bychom to mohli vzít lesním terénem přímo z kopce k Bystrému potoku, podél kterého vede na polské straně asfaltka. Podle mapy to bylo kousek, a navíc to znamenalo ušetřit si 2 km cesty. To mě přesvědčilo. Zdolali jsme sestup lesem (potřebovala jsem k tomu povětšinou všechny čtyři končetiny) a dorazili jsme k Bytrému potoku, který měl vzhledem k počasí sílu i podobu menší říčky. Přeskočit se to nedalo a lávka tu vzhledem k neexistující cestě žádná nebyla. Jirka vzal delší klacek, prozkoumal jím dno, a pak zavelel: “Přebrodíme.” Chvíli jsme přemýšlela, jak se tomu vyhnout, ale výstup svahem nazpátek by byl výrazně delším utrpením a úspora těch 2 km byla stále lákavá... takže brod. Chystala jsem se, že se na to zuju, ale Jirka řekl, že naboso to nepřipadá v úvahu a že mám v botách mokro tak jako tak. Vzal mě za ruku a vyrazil první. Ve chvíli, kdy se mi voda vehnala do bot, jsem zařvala hodně nahlas. Vůbec to nebylo stejné, jako když má člověk mokro v botách! Jirka si myslel, že mě strhává proud, a tak přidal na autoritativním vedení a dovedl mě k druhému břehu. Když jsem dočvachtala na alfaltku, zula jsem se, vylila vodu z bot a vyždímala všechno, co se dalo. Jirka odněkud vyčaroval placatku a dal mi napít meruňkovice. Všechno další se pak už dalo vydržet J
 
Zpátky na českou stranu jsme v místě, kde se Bystrý potok vlévá do řeky Olše, přešli naštěstí po mostě. Po cyklostezce č. 10 jsme dorazili na kraj Bukovce, odbočili vlevo a vydali se po silnici směrem k hraničnímu přechodu. Odtud vedla zelená značka k parkovišti a pak naučná stezka k nejvýchodnějšímu bodu České republiky. Poslední úsek vedl po louce, kterou jsme přecházeli po kotníky ve vodě, ale po předchozí zkušenosti s potokem a s cílovou metou v lesíku na dohled  už mi to bylo opravdu fuk. U nejvýchodnějšího bodu jsem toužila jen po jediném: vyfotit se na tomto památném místě, tak jako ti lidé včera na rozhledně J Hodilo by se tu chvíli meditativně přemítat, ale vytrvale pršelo a před námi bylo ještě pár kilometrů do Bukovce, odkud nám jel za necelou hodinu autobus, a tak jsme po sérii fotek "já a památný bod" a "my dva u nejvýchodnějšího bodu" vyrazili k Bukovci, a bytí tady a teď odložili na později.   
K autobusové zastávce Bukovec – škola jsme došli po zelené značce a pak po cyklostezce 561. Nikdo další tu nebyl a já se tak mohla v soukromí dřevěné čekárny převléci do suchých kalhot a přezout se do suchých bot (Jirka s sebou měl na přezutí jen lehké froté bačkory, jejichž chvíle přišla později). Autobus nás dovezl do Jablunkova, kde jsme se v jedné z místních restaurací na náměstí zastavili na jídlo, a pak jsme došli poslední 2 km do sousedního Návsí na vlak. Ve vlaku Jirka vytáhl ty froté pantofle a konečně se taky přezul do suchého. Do Prahy jsme dorazili přesně ve chvíli, kdy začal ohňostroj oslavující 100 let naší republiky. Spolu s dosažením nejvýchodnějšího bodu ČR to považuji za dostatečně symbolický závěr letošního putování podél hranic. V zimě to se mnou bude fajn J
                                      
                                      Ingrid

čtvrtek 1. listopadu 2018

Cesta podél hranic – den 45. až 47: Na kole z Krnova přes Opavu, Sudice, Bohumín, Karvinou a Český Těšín do Třince (13. – 15. října 2018)

Území mezi Krnovem a Třincem je dalším úsekem cesty, který jsme se rozhodli projet na kole. Turistických stezek je tu jen málo, cyklostezky jsou tu ale pohodlné a dobře značené a vedou přímo po hranicích nebo v jejich těsné blízkosti. Trasa vede po rovině nebo mírně z kopce a kopíruje ji vlaková trať. 
Do Krnova jsme dojeli autem, i když by bylo ideální přijet sem vlakem; brali jsme s sebou ale Bondyho a cesta s ním a se dvěma koly je autem přece jen o dost jednodušší. A ačkoli se tu nabízela varianta dojet každý den na kole do cílového místa a vrátit se vlakem pro auto, Jirka se rozhodl zůstat u varianty “pojedeme ti s Bondym naproti”.  Není se co divit, na kole jsou se mnou problémy: do kopce kolo vedu, z kopce brzdím, furt se zastavuju a fotím, na konci dne fňukám, že mě bolí zadek, a navíc nedbám na dobré rady zkušenějšího cyklisty (Nejčastější rada: “Přehoď si!”). Je tudíž jasné, že půl dne se mnou za takových podmínek bohatě stačí. Druhou půlku dne si může zkušený cyklista užívat kýžené svobody (a já taky J)
Cesta z Krnova do Opavy vede po cyklostezce 55 nejprve kolem Petrova rybníka a pak malebnou krajinou mezi řekou Opavou a železniční tratí. Cesta je to překrásná a jet po ní za slunného sobotního dne pro mě byla čirá radost (zvlášť když jsem si mohla po libosti zastavovat a fotit). Myslím si, že to je další úsek, kde lze snadno přesvědčit necyklistu, že i kolo má své čaro J
V Opavě jsem se potkala s Jirkou a pokračovali jsme přes Chlebičov a Oldřišov do Hněvošic, přes Kobeřice a Rohov do Sudic, a pak přes Strahovice do Chuchelné. Tady už cyklostezky vedou většinou po málo frekventovaných dopravních silnicích. V Hněvošicích stojí za pozornost dva kostely: dřevěný kostelík na místním hřbitově, který pochází z roku 1730, a moderní kostel Krista Dobrého Pastýře, který byl postaven v 90. letech 20. století a který pojme až 600 lidí. Nad Sudicemi se pak tyčí monumentální bazilika sv. Jana Křtitele z počátku 20. století, která zmenšenou kopií Dómu v Kolíně nad Rýnem a před níž jsem stála v úžasu, kde se tady něco takového vzalo. 
Z Chuchelné jsme se autem vrátili do Opavy a setkali se tu s příbuznými, které vídáme vzhledem ke vzdálenosti našich bydlišť méně často, než bychom chtěli. Slíbili jsme si, že to napravíme a budeme se potkávat aspoň jednou za rok. 
V neděli ráno mě Jirka zanechal v Chuchelné a vydali se s Bondym autem do Karviné. Já jsem vyrazila po cyklostezce 6052 do obce Píšť, kde mě zaujal místní kostel sv. Vavřince s mariánským poutním místem v těsném sousedství. Do kostela jsem vešla uprostřed nedělní mše a tak nebyla možnost příliš se tu rozhlížet, zato jsem ale měla příležitost pozdravit se s místními lidmi navzájem znamením pokoje. Po cyklostezce 6091 jsem pak pokračovala přes Hať do Šilheřovic, kde jsem chvíli pobyla mezi letitými stromy v podzimních barvách v místním zámeckém parku. Ze Šilheřovic jsem po cyklostezce G dojela na předměstí Ostravy do Antošovic, po místní lávce překlenula Odru a dojela do Bohumína. Tady jsem se sešla s Jirkou a s Bondym a zašli jsme na oběd do místní řecké restaurace. Pak jsme přešli přes železniční lávku (vynést a snést kolo a psa po zdejších schodech není zrovna jednoduché, ale přejít zdejší rozsáhlé kolejiště po téhle lávce, která je technickou památkou, rozhodně stojí za to), za lávkou jsme dojeli k cyklostezce 6057 a pokračovali po ní přes Dolní Lutyni do Dětmarovic, a pak podél řeky Olše přes Lázně Darkov do Karviné. 
Cyklostezka podél Olše je sama o sobě estetickým i sportovním zážitkem a je evidentně hodně oblíbená; v neděli odpoledne se po ní proháněly stovky lidí. Když jsme kolem páté hodiny odpolední dorazili do Karviné k hotelu Sport, kde jsme byli tu noc ubytovaní, měla jsem toho tak akorát. Centrum Karviné mě ale překvapilo tím, jak moc je hezké, a sešli jsme se tu na večeři s kamarády, kteří bydlí poblíž. Na fyzickou únavu jsem tak po pár minutách zapomněla.
Třetího dne nás čekala cesta do Třince a Jirka se protentokrát rozhodl, že pojedeme spolu. Ráno tedy odvezl auto do Třince a vrátil se do Karviné vlakem; s Bondym jsme ho tu věrně čekali na nádraží. Na cyklostezce 6257 jsme byli v pondělí dopoledne téměř sami a cesta podél řeky Olše byla stejně romantická jako den předtím. Po pár kilometrech se ale cyklostezka napojila na silnici 67 a romantika skončila. Silnice je frekventovaná a i když cyklostezka vede po okraji samostatným pruhem, není to nic příjemného. V Loukách cyklostezka odbočí na druhou stranu železniční trati a pokračuje po méně frekventované silnici. Zaujal mě tu Kostel sv. Barbory z roku 2000; stavba má tvar slzy a symbolizuje prý smutek bývalých rodáků Louk nad devastací krajiny a ztrátou rodných domů kvůli důlní činnosti. Místní silničky nás pak dovedly přes Chotěbuz do Českého Těšína, odkud jsme pokračovali po cyklostezce 10 opět kolem řeky Olše do Třince.  
Závěrečných 5 km před Třincem je cesta pro cyklisty - drsňáky: cyklostezka vede po kraji silnice 468, kolem frčí kamiony a člověk má co dělat, aby se udržel v sedle. Dojezd do Třince podél železáren je pak silným industriálním zážitkem; tohle je město pro opravdové chlapy J Když ale vydržíte a dojedete Jablunkovskou ulicí do centra, zjistíte, že i v Třinci se dá žít v poklidu a v zeleni (industriální tvář města nás ale fascinovala výrazně víc). 
Jakkoli je Třinec impozatním průmyslovým městem, oblopuje jej neméně impozantní, málo zalidněné a pro mě tajemné pohoří Slezských Beskyd. Věřím, že mi letošní plány vyjdou a že odtud ještě před koncem roku dojdeme pěšky k nejvýchodnějšímu bodu České republiky a k Trojmezí mezi Českem, Polskem a Slovenskem.
                                                                                                                                                Ingrid