pondělí 5. listopadu 2018

Cesta podél hranic – den 48. a 49: Z Třince přes Čantoryji, Velký Stožek a Krkavici k nejvýchodnějšímu bodu ČR a do Bukovce (27. – 28. října 2018)

Konec roku svádí k bilancování a konec poutnické sezóny pár týdnů před koncem roku na mě působí zrovna tak. Navíc mám každý rok ambice zakončit naše putování podél hranic něčím symbolickým. Loni jsem si přála vylézt před koncem roku na Sněžku; nakonec to nevyšlo, a pak se mnou prý přes zimu nebylo k vydržení. Letos  nám to co do vzdálenosti hezky vycházelo k nejvýchodnějšímu bodu České republiky. Předpověď počasí sice věštila vytrvalý déšť, Jirka ale souhlasil, že pokud nedorazí vichřice nebo padající trakaře, vypravíme se na cestu (asi to se mnou tu loňskou zimu bylo opravdu zlé). A tak jsme se na konci října vydali k hranicím zdolat úsek, který bude v letošním roce zřejmě poslední.
Do Třince, kam jsme před pár týdny dojeli na kole, jsme přijeli v pátek pozdě večer vlakem. Ráno jsme se vydali od nádraží Třinec centrum po žluté značce, minuli třineckou nemocnici a došli k červené značce, které jsme se pak drželi až k rozcestí pod chatou Čantoryjí. Odtud jsme  pokračovali po žluté k chatě na Čantoryji. Počasí toho dne výletům dvakrát nepřálo, i tak jsme ale museli ve zdejší restauraci o místo málem zabojovat. Polévka zvaná žurek podle polského receptu byla moc dobrá a Jirkův guláš údajně též. Od chaty jsme se vydali k vrcholu Velké Čantoryje a k místní rozhledně, ze které je moc hezký rozhled přes celé Slezské Beskydy. Když jsme vystoupali nahoru, byla tu dobrá desítka lidí; do kraje se ale nikdo nerozhlížel. Všichni fotili sami sebe na rozhledně. Všimla jsem si toho, protože mi překáželi ve výhledu J
.
Z Velké Čantoryje jsme se vydali tentokrát po polské červené, která odtud pokračuje přímo po hranicích. Kolem jedné hodiny odpolední přišel déšť a pršelo pak až do neděle, cesta byla ale pohodlná a šlo se po ní dobře. Přes  Sošov (místo s krásnými výhledy na polskou stranu), Česlar, Malý Stožek a Velký Stožek jsme kolem čtvrté hodiny došli k polské chatě pod vrcholem Velkého Stožku, kde jsme měli domluvené ubytování. Tahle chata je pravá poutnická “útulna”; vybavení je prosté, k dispozici kavalec, polštář a dvě deky (citlivým povahám se bude hodit vlastní spacák), v pokoji umývadlo, v suterénu sprchy, elektrické zásuvky na chodbě. Chata má několik pater a je poměrně rozhlehlá, přesto byla plná po strop a kromě turistů tu byla i hromada děcek ve věku kolem 16 - 18 let (asi nějaký oddíl nebo školní třída). Na chodbách halekala polština, tvořily se fronty na schody, na sprchu, na wc i na zásuvky a děcka se bavila a pěla s kytarou až do půl druhé do rána (zpívali nádherně a s opravdovým nasazením). Bylo štěstí, že jsme se sem vůbec vešli; o ubytování je na téhle trase opravdu nouze a já jsem jej domlouvala telefonicky pouhé dva dny předem. Personál mluví polsky, česky ale rozumějí a platit se dá kartou nebo prý i v českých korunách. Pokoj pro dva stál 96 zlotych (cca 600 Kč) a večeře pro dva (polévka, jídlo, pivo) stála téměř stejně. Lze si tu koupit i snídani ráno před cestou, tuhle možnosti jsme ale nevyužili; restaurace otevírala v osm a my jsme chtěli vyrazit o trochu dříve (díky změně času bylo už před osmou ranní světlo). 
Ráno jsme vyšli do deště a do mlhy. Šli jsme po modré značce přes Krkavici na Groníček a pak po červené do Bahence. Cesta byla kamenitá a tekly po ní potůčky vody, půda doslova ujížděla pod nohama, pláštěnka mě omezovala v pohybu, a tak jsem zejména v místech, kde to bylo z kopce, postupovala tempem rychlejšího šneka. Když jsme došli k welness hotelu Bahenec, bylo by se nám hodilo dát si kafe nebo čaj. Měli zavřeno, a tak jsme vzali zavděk alespoň sfaltovou silnicí, po které cesta nabrala rychlý spád. Po necelých třech radostných kilometrech ale značka odbočovala vlevo na lesní cestu, a ta byla opravdu jen těžko schůdná. Jirka navrhl, že bychom to mohli vzít lesním terénem přímo z kopce k Bystrému potoku, podél kterého vede na polské straně asfaltka. Podle mapy to bylo kousek, a navíc to znamenalo ušetřit si 2 km cesty. To mě přesvědčilo. Zdolali jsme sestup lesem (potřebovala jsem k tomu povětšinou všechny čtyři končetiny) a dorazili jsme k Bytrému potoku, který měl vzhledem k počasí sílu i podobu menší říčky. Přeskočit se to nedalo a lávka tu vzhledem k neexistující cestě žádná nebyla. Jirka vzal delší klacek, prozkoumal jím dno, a pak zavelel: “Přebrodíme.” Chvíli jsme přemýšlela, jak se tomu vyhnout, ale výstup svahem nazpátek by byl výrazně delším utrpením a úspora těch 2 km byla stále lákavá... takže brod. Chystala jsem se, že se na to zuju, ale Jirka řekl, že naboso to nepřipadá v úvahu a že mám v botách mokro tak jako tak. Vzal mě za ruku a vyrazil první. Ve chvíli, kdy se mi voda vehnala do bot, jsem zařvala hodně nahlas. Vůbec to nebylo stejné, jako když má člověk mokro v botách! Jirka si myslel, že mě strhává proud, a tak přidal na autoritativním vedení a dovedl mě k druhému břehu. Když jsem dočvachtala na alfaltku, zula jsem se, vylila vodu z bot a vyždímala všechno, co se dalo. Jirka odněkud vyčaroval placatku a dal mi napít meruňkovice. Všechno další se pak už dalo vydržet J
 
Zpátky na českou stranu jsme v místě, kde se Bystrý potok vlévá do řeky Olše, přešli naštěstí po mostě. Po cyklostezce č. 10 jsme dorazili na kraj Bukovce, odbočili vlevo a vydali se po silnici směrem k hraničnímu přechodu. Odtud vedla zelená značka k parkovišti a pak naučná stezka k nejvýchodnějšímu bodu České republiky. Poslední úsek vedl po louce, kterou jsme přecházeli po kotníky ve vodě, ale po předchozí zkušenosti s potokem a s cílovou metou v lesíku na dohled  už mi to bylo opravdu fuk. U nejvýchodnějšího bodu jsem toužila jen po jediném: vyfotit se na tomto památném místě, tak jako ti lidé včera na rozhledně J Hodilo by se tu chvíli meditativně přemítat, ale vytrvale pršelo a před námi bylo ještě pár kilometrů do Bukovce, odkud nám jel za necelou hodinu autobus, a tak jsme po sérii fotek "já a památný bod" a "my dva u nejvýchodnějšího bodu" vyrazili k Bukovci, a bytí tady a teď odložili na později.   
K autobusové zastávce Bukovec – škola jsme došli po zelené značce a pak po cyklostezce 561. Nikdo další tu nebyl a já se tak mohla v soukromí dřevěné čekárny převléci do suchých kalhot a přezout se do suchých bot (Jirka s sebou měl na přezutí jen lehké froté bačkory, jejichž chvíle přišla později). Autobus nás dovezl do Jablunkova, kde jsme se v jedné z místních restaurací na náměstí zastavili na jídlo, a pak jsme došli poslední 2 km do sousedního Návsí na vlak. Ve vlaku Jirka vytáhl ty froté pantofle a konečně se taky přezul do suchého. Do Prahy jsme dorazili přesně ve chvíli, kdy začal ohňostroj oslavující 100 let naší republiky. Spolu s dosažením nejvýchodnějšího bodu ČR to považuji za dostatečně symbolický závěr letošního putování podél hranic. V zimě to se mnou bude fajn J
                                      
                                      Ingrid

čtvrtek 1. listopadu 2018

Cesta podél hranic – den 45. až 47: Na kole z Krnova přes Opavu, Sudice, Bohumín, Karvinou a Český Těšín do Třince (13. – 15. října 2018)

Území mezi Krnovem a Třincem je dalším úsekem cesty, který jsme se rozhodli projet na kole. Turistických stezek je tu jen málo, cyklostezky jsou tu ale pohodlné a dobře značené a vedou přímo po hranicích nebo v jejich těsné blízkosti. Trasa vede po rovině nebo mírně z kopce a kopíruje ji vlaková trať. 
Do Krnova jsme dojeli autem, i když by bylo ideální přijet sem vlakem; brali jsme s sebou ale Bondyho a cesta s ním a se dvěma koly je autem přece jen o dost jednodušší. A ačkoli se tu nabízela varianta dojet každý den na kole do cílového místa a vrátit se vlakem pro auto, Jirka se rozhodl zůstat u varianty “pojedeme ti s Bondym naproti”.  Není se co divit, na kole jsou se mnou problémy: do kopce kolo vedu, z kopce brzdím, furt se zastavuju a fotím, na konci dne fňukám, že mě bolí zadek, a navíc nedbám na dobré rady zkušenějšího cyklisty (Nejčastější rada: “Přehoď si!”). Je tudíž jasné, že půl dne se mnou za takových podmínek bohatě stačí. Druhou půlku dne si může zkušený cyklista užívat kýžené svobody (a já taky J)
Cesta z Krnova do Opavy vede po cyklostezce 55 nejprve kolem Petrova rybníka a pak malebnou krajinou mezi řekou Opavou a železniční tratí. Cesta je to překrásná a jet po ní za slunného sobotního dne pro mě byla čirá radost (zvlášť když jsem si mohla po libosti zastavovat a fotit). Myslím si, že to je další úsek, kde lze snadno přesvědčit necyklistu, že i kolo má své čaro J
V Opavě jsem se potkala s Jirkou a pokračovali jsme přes Chlebičov a Oldřišov do Hněvošic, přes Kobeřice a Rohov do Sudic, a pak přes Strahovice do Chuchelné. Tady už cyklostezky vedou většinou po málo frekventovaných dopravních silnicích. V Hněvošicích stojí za pozornost dva kostely: dřevěný kostelík na místním hřbitově, který pochází z roku 1730, a moderní kostel Krista Dobrého Pastýře, který byl postaven v 90. letech 20. století a který pojme až 600 lidí. Nad Sudicemi se pak tyčí monumentální bazilika sv. Jana Křtitele z počátku 20. století, která zmenšenou kopií Dómu v Kolíně nad Rýnem a před níž jsem stála v úžasu, kde se tady něco takového vzalo. 
Z Chuchelné jsme se autem vrátili do Opavy a setkali se tu s příbuznými, které vídáme vzhledem ke vzdálenosti našich bydlišť méně často, než bychom chtěli. Slíbili jsme si, že to napravíme a budeme se potkávat aspoň jednou za rok. 
V neděli ráno mě Jirka zanechal v Chuchelné a vydali se s Bondym autem do Karviné. Já jsem vyrazila po cyklostezce 6052 do obce Píšť, kde mě zaujal místní kostel sv. Vavřince s mariánským poutním místem v těsném sousedství. Do kostela jsem vešla uprostřed nedělní mše a tak nebyla možnost příliš se tu rozhlížet, zato jsem ale měla příležitost pozdravit se s místními lidmi navzájem znamením pokoje. Po cyklostezce 6091 jsem pak pokračovala přes Hať do Šilheřovic, kde jsem chvíli pobyla mezi letitými stromy v podzimních barvách v místním zámeckém parku. Ze Šilheřovic jsem po cyklostezce G dojela na předměstí Ostravy do Antošovic, po místní lávce překlenula Odru a dojela do Bohumína. Tady jsem se sešla s Jirkou a s Bondym a zašli jsme na oběd do místní řecké restaurace. Pak jsme přešli přes železniční lávku (vynést a snést kolo a psa po zdejších schodech není zrovna jednoduché, ale přejít zdejší rozsáhlé kolejiště po téhle lávce, která je technickou památkou, rozhodně stojí za to), za lávkou jsme dojeli k cyklostezce 6057 a pokračovali po ní přes Dolní Lutyni do Dětmarovic, a pak podél řeky Olše přes Lázně Darkov do Karviné. 
Cyklostezka podél Olše je sama o sobě estetickým i sportovním zážitkem a je evidentně hodně oblíbená; v neděli odpoledne se po ní proháněly stovky lidí. Když jsme kolem páté hodiny odpolední dorazili do Karviné k hotelu Sport, kde jsme byli tu noc ubytovaní, měla jsem toho tak akorát. Centrum Karviné mě ale překvapilo tím, jak moc je hezké, a sešli jsme se tu na večeři s kamarády, kteří bydlí poblíž. Na fyzickou únavu jsem tak po pár minutách zapomněla.
Třetího dne nás čekala cesta do Třince a Jirka se protentokrát rozhodl, že pojedeme spolu. Ráno tedy odvezl auto do Třince a vrátil se do Karviné vlakem; s Bondym jsme ho tu věrně čekali na nádraží. Na cyklostezce 6257 jsme byli v pondělí dopoledne téměř sami a cesta podél řeky Olše byla stejně romantická jako den předtím. Po pár kilometrech se ale cyklostezka napojila na silnici 67 a romantika skončila. Silnice je frekventovaná a i když cyklostezka vede po okraji samostatným pruhem, není to nic příjemného. V Loukách cyklostezka odbočí na druhou stranu železniční trati a pokračuje po méně frekventované silnici. Zaujal mě tu Kostel sv. Barbory z roku 2000; stavba má tvar slzy a symbolizuje prý smutek bývalých rodáků Louk nad devastací krajiny a ztrátou rodných domů kvůli důlní činnosti. Místní silničky nás pak dovedly přes Chotěbuz do Českého Těšína, odkud jsme pokračovali po cyklostezce 10 opět kolem řeky Olše do Třince.  
Závěrečných 5 km před Třincem je cesta pro cyklisty - drsňáky: cyklostezka vede po kraji silnice 468, kolem frčí kamiony a člověk má co dělat, aby se udržel v sedle. Dojezd do Třince podél železáren je pak silným industriálním zážitkem; tohle je město pro opravdové chlapy J Když ale vydržíte a dojedete Jablunkovskou ulicí do centra, zjistíte, že i v Třinci se dá žít v poklidu a v zeleni (industriální tvář města nás ale fascinovala výrazně víc). 
Jakkoli je Třinec impozatním průmyslovým městem, oblopuje jej neméně impozantní, málo zalidněné a pro mě tajemné pohoří Slezských Beskyd. Věřím, že mi letošní plány vyjdou a že odtud ještě před koncem roku dojdeme pěšky k nejvýchodnějšímu bodu České republiky a k Trojmezí mezi Českem, Polskem a Slovenskem.
                                                                                                                                                Ingrid
                                                                                                                                                                                 

neděle 21. října 2018

Cesta podél hranic – den 42. až 44: Na kole z Bílé Vody přes Mikulovice, Głuchołazy, Osoblahu, Slezské Rudoltice a Město Albrechtice do Krnova (7. – 9. září 2018)

            Putovat z Bílé Vody podél hranic směrem na východ není jednoduché: pěších cest je málo, a když už tu jsou, tak povětšinou asfaltové. Zato cyklostezek je tu dost a často vedou přímo po hranicích. A tak i když raději chodím pěšky, v tomhle úseku naší cesty bylo jednoznačně lepší sednout na kolo. Navíc s námi mohl jet i Bondy, který toho poslední dobou tolik neujde, ale kolo zvládá “levou zadní” (s Jirkou jezdí v košíku na nosiči od doby, kdy byl štěně).  
            Třídenní cestu jsme si původně rozplánovali tak, aby se z místa, kam na kole na konci dne dojedeme, dalo vlakem vrátit pro auto. Pak se ale Jirka rozhodl pro variantu “pojedeme ti s Bondym naproti”, a já si tak kromě kola musela poradit s orientací v terénu. V Česku mi pomáhaly mapy.cz, v Polsku ale nezbývalo než spolehnout se na mapu papírovou a probudit v sobě pradávný cit pro to, kde je sever.
             První den cesty byl naprosto pohodový. Jirka mě vyložil z auta v Bílé Vodě kousek od léčebny a odjel s Bondym do Nové Vsi u Mikulovic. Já jsem sedla na kolo a vydala se po cyklostezce č. 6041 k Javorníku. Počasí bylo nádherné, cesta plynula po rovině nebo z kopce, ležel na ní zbrusu nový asfalt a téměř nikdo po ní nejezdil. Většinu cesty jsem tu byla jen já na kole a půvabná krajina kolem. V Javorníku jsem se zajela podívat na krásnou štíhlou budovu Kostela sv. Kříže na místním hřbitově, a pak pokračovala dál přes Bernartice do Vidnavy. Tady jsem potkala Jirku s Bondym, sedli jsme si tu na náměstí na zahrádku restaurace Jannis a dali si řecké jídlo – papriky plněné sýrem. O obsluhu zahrádky se s grácií staral sám řecký majitel, jídlo bylo výborné a celkově to byl natolik příjemný oběd, že na něj vzpomínáme dodnes J Po cyklostezce 6041 jsme pak pokračovali až k Mikulovicím, kousek před nimi jsme odbočili na 6042 a dojeli do Nové Vsi, kde jsme měli domluvený nocleh na Škárkovic statku. Nabízejí tu ubytování v prostorném apartmánu s kuchyní, koupelnou a samostaným vchodem, obklopené zahradou plnou stromů a domácích zvířat. V nabídce je i snídaně z domácích zdrojů, na kterou rovněž hned tak nezapomenu. Přišlo mi to jako skvělé místo pro menší děti z města; pro ty větší tu je letiště (fakt!J), hasičské minimuzeum, romantický kamenný most přes místní železniční trať a Jeseníky na dosah.
            Druhý den jsem trhla svůj osobní rekord a urazila dobrých 70 km. Jirka se psem odfrčeli autem do Jindřichova, já se vydala kolem železniční zastávky Hradec – Nová Ves po cyklostezce 54 k hraničnímu přechodu Mikulovice/Głuchołazy, a odtud pak hurá do Polska! Cyklostezka tady vede vcelku rušnou dopravní silnicí, do Głuchołaz ale je to natolik do kopce, že jsem kolo vyvedla vzhůru po přilehlém chodníku. V Głuchołazích silnice naopak pokračuje dva kilometry hodně z kopce a já doufala, že jedu dobře a nebudu se muset vracet. Za mostem pak cyklostezka odbočuje doprava podél potoka a vyústí do ulice Powstańców Śląskich, z níž pak odbočí ke Konradówu. Na věži konradówského Kostela sv. Krista Krále mě překvapily hodiny, jejichž ručičky zaujímají tvar kříže bez ohledu na reálný čas. 
        S mapou v hlavě a mírným váháním na každé křižovatce jsem projela Skowronków a Jarnołtówek a odtud pak dojela po silnici do Pokrzywne. Tady jsem se sešla s Jirkou a  další orientaci v cizí zemi s radostí přenechala na něm. Pokračovali jsme do Wieszcsyne a pak po cyklostezce a částečně i po červené značce do Trzebiny. Cesta vede přes les, z větší části je kamenitá a hodně to po ní drncá. Z Trzebiny pokračuje cyklostezka moc hezkou krajinou do Krzyżkowic, opět je ale kamenitá až běda a na rozhlížení se kolem člověku téměř nezbývá kapacita. Když jsme konečně dorazili na hraniční přechod Krzyżkowice/Hlinka měla jsem jízdy plné zuby a toužila po jídle a odpočinku. Jirka navrhoval zajet ještě kousek vpravo do Slezských Pavlovic, jako že tamtudy je to opravdu podél hranic, já se ale rozhodla vyrazit přímo do Osoblahy a zaparkovat v první restauraci, kterou potkáme. Jmenovala se Nostalgie a poskytla nám vše potřebné včetně sezení venku pod slunečníkem. Najedená a s pivem po pravici jsem si pak otevřela mapu – a zjistila, že do těch Slezských Pavlovic opravdu musíme zajet, protože to je nejsevernější bod osoblažského výběžku a kdybych  ho vynechala, tak bych toho litovala (Jirka mě šetřil a větu “já jsem ti to říkal” pronesl jen jednou). Zajeli jsme si tedy 5 km do Slezských Pavlovic a 5 km zase zpátky a já litovala až později, kdy se ujeté kilometry přehouply přes 60. 
             V Osoblaze jsme se ještě dojeli podívat na úzkokolejku, a pak vyrazili po cyklostezce 6116 do Českých Rudoltic. Tady by bývalo bylo ideální přespat, jenže když jsem domlouvala ubytování, měli plno; čekalo nás tedy dalších 16 km přes Horní Povelice, Liptaň a Třemešnou do Jindřichova. Slunce pálilo, silnice vedla kopcovitou krajinou, moje tempo odpovídalo trochu rychlejší želvě a Jirka začínal mít obavy, zda dojedeme za světla. V Třemešné jsem se dožadovala přestávky, slunce se pomalu klonilo k obzoru a Jirkovi došla trpělivost. Zaparkoval mě na lavičce u místního kostela a vydali se s Bondym na těch posledních 8 km do Jindřichova beze mně. Měla jsem za úkol počkat, až pro mě přijedou autem. Netrvalo jim to ani půl hodiny; i tak jsem ale stihla najít místní hospodu a vypít malé pivo. V Jindřichově jsme měli domluvené ubytování v Jindřichovském dvoře, což je místo především pro milovníky koní. Pokoj v samostaném objektu byl mnišsky skromný, horká sprcha mě ale dostala do kondice a zvládla jsem i večerní procházku se psem.  
            Ráno mě Jirka dovezl autem zpět do Slezských Rudoltic a odjel do Krnova. Já jsem se vydala po cyklostezce 6116 do Města Albrechtic. Cesta vede nejprve po silnici, poté polní cestou a pak po rozbité asfaltce přímo po hranicích až k obci Pelhřimovy, která na české straně po válce zanikla. Dochovala se ale ruina gotického kostela sv. Jiří z 15. století, o jehož opravu nyní usiluje Hnutí Duha Jeseníky. Přes obec Piskořov jsem pak šťastně dorazila do Města Albrechtic, kde na mě čekali Jirka s Bondym. V místní kavárně Residence jsme si chvíli sedli a občerstvili se. Pak jsme vyrazili po cyklostezce č. 55, která vede podél říčky Opavice přímo po hranicích až do Krnova. Asi tak uprostřed téhle příjemné a malebné cesty leží zámek Linhartovy. Tady čekalo pragocentrickou návštěvnici opravdové překvápko: mezinárodní výstava holotropního umění. Obrazy Martiny Hoffmann, Stanislava Grofa a Brigitty Grof tu visely pospolu s obrazy českých umělců, smělo se sem se psem a na nádvoří kromě stolků a židlí k posezení stála termoska i s kávou za dobrovolnou cenu. Když jsme pak dorazili do Krnova, bylo mi to skoro líto, že nejedeme dál až do Opavy L
             Díky těmhle třem dnům vím, že pro mě cesta na kole může být (skoro) stejně pěkná jako cesta pěšky. S trochou snahy a vytrvalosti bych mohla během příští výpravy dojet až do Třince. Zvlášť když je to téměř po celou dobu z kopce J   
                                                                                                                                        Ingrid


neděle 2. září 2018

Cesta podél hranic – den 40. a 41: Z Ramzové přes Smrk, Špičák a Borůvkovou horu do Bílé Vody (26. – 27. srpna 2018)

       Rychlebské hory si budu pamatovat jako krajinu zádumčivé samoty a ticha. Cesta tu vede téměř po celou dobu přímo po hranici, člověka tu téměř nepotkáte a lidská obydlí už vůbec ne (jakkoli tomu dříve jinak). Chcete-li tu přespat, tak jedině venku; z toho mála lidí, co jsme potkali, si s sebou všichni nesli větší batoh a nějakou tu karimatku. 

        Spát venku je samo o sobě fajn, pokud není zima a neprší. Nás tahle cesta čekala o víkendu, kdy šly letní tropické teploty prudce dolů a konečně začalo pršet. Předpověď počasí vypadala hodně nevlídně; shodli jsme se ale, že dva dny se to dá vydržet, zvlášť když budeme mít na starosti jenom sebe (Bondyho jsme předali do péče naší kamarádky). Batoh se spacákem, karimatkou, vodou a věcmi na dva dny mi na váze vyšel pod 8 kg, před námi bylo cca 50 km a podle mapy se zdálo, že nás nečekají žádné dramatické kopce. Na cestu jsem se těšila. 
               
     V sobotu ráno jsme dojeli do Ramzové, nechali tu auto a po červeno-bílé “trojúhelníčkové” značce vyrazili přes Smrk k hranicím. Tady jsme se napojili na žlutou značku a došli po ní přes Kovadlinu a Břidličný až na Špičák. Šlo to snadno, počasí bylo navzdory temné předpovědi vlídné a občas i slunečné, cesta vedla prakticky po celou dobu lesem, a dokonce i výstup na Špičák byl tentokrát mírný. Kromě krátkého úseku pod vrcholem Smrku jsou zdejší kopce zalesněné a cesta je tak chudá na rozhledy do kraje. Kdo ale vydrží a dojde po červené značce až do Hraniček, bude odměněn překrásným výhledem. Když jsme sem dorazili, shodili jsme batohy, sedli si na zem a zírali... Po půlhodině zírání jsme se shodli, že už tu zůstaneme a přespíme tu, i když byla teprve čtvrtá hodina odpolední a měli jsme v plánu dojít až k Černému koutu. Zatímco Jirka rozvažoval nad optimálním místem, kde z celty postavit přístřešek k přespání, já jsem se šla podívat k rozcestníku a našla přespávací místo na dohled odtud: u informační tabule popisující historii zaniklých Hraniček stálo něco jako dřevěná “útulna”. Namísto stavby provizorního přístřešku jsme se tedy rovnou nastěhovali. 
          I když k nám bylo počasí po celý den víc než milosrdné, noční déšť byl téměř jistota; na zem pod karimatky jsme tedy preventivně rozložili igelit, kdyby do boudičky náhodou v noci zatékalo. Vybalování, jídlo a příprava věcí na spaní nám zabraly nějaký čas, i tak jsme se ale do spacáků dostali ještě za světla. Když jsme si lehli a pohlédli vzhůru, zjistili jsme, že je mezi střešními prkny spousta mezer, kterými je vidět na oblohu. Bylo jasné, že do přístřešku bude zatékat i shora. Chvíli jsme uvažovali, co s tím. Pak Jirka hrábl do batohu a vytáhl překvapení: půl litru červeného vína. Pak už nám ty díry ve střeše přišly docela  legrační. 

         V jednu ráno začalo pršet a legrace skončila. Brzy jsem měla všude kolem hlavy loužičky. Kapky, které se z nich odrážely, mě šplíchaly do obličeje. Moc jsme toho nenaspali. Vstali jsme brzy, v tichosti sbalili věci a smazali po sobě stopy. V sedm ráno jsme byli na cestě; s batohy pod pláštěnkou jsme připomínali jednohrbé velbloudy. 
           Cesta po červené a pak po modré značce mi připadala dlouhá a monotónní. Když jsme došli k Zálesí, přestalo pršet. Zbavili jsme se pláštěnek, přešli přes hranice na polskou stranu a pokračovali po zdejší zelené značce nejprve lesem, poté loukami a nakonec po silnici k hraničnímu přechodu Travná – Lutynia. Tohle místo skýtá krásný výhled do polských hor a ráda bych tu chvíli spočinula, čekalo nás ale stoupání na Borůvkovou horu a pak dlouhý sestup do Bílé Vody, odkud nám jel autobus do Javorníka. Batoh na zádech byl vzhledem k mokrým věcem těžší než včera, moje tempo bylo citelně pomalejší, čas letěl, a tak bylo rozumnější jít dál. Pokračovali jsme tedy po zelené na Borůvkovou horu a já se v duchu těšila představou toho, co nás čeká v Javorníku. Měli jsme domluvené ubytování v penzionu Wellness Rychleby a vidina podvečerního pobytu ve wellnes se saunou a vířivkou byla lákavá a motivující... Uprostřed představ mi zazvonil telefon: volal majitel wellnessu a ptal se, kdy dorazíme. Uvolnilo se totiž jedno místo na masáž. Hosana! Po krátké výměně informací jsme se domluvili, že pro nás do Bílé Vody přijedou; stačí zavolat, až tam dorazíme. 
            Na Borůvkovou horu jsem vystoupala v dobré náladě. Stojí tu moc hezká rozhledna s panoramatickými výhledy a je tu i stánek s občerstvením. Měli otevřeno, a tak jsme si koupili pivo a snědli si oběd. Dlouho jsme se tu ale nezdrželi: nevím, zda to bylo únavou, ledově studeným pivem, anebo nějakou “studenou vlnou”, která prošla kolem, ale dala se do mě taková zima, že jsem se odtud potřebovala rychle dostat někam níž, kde bude tepleji. Sestup po červené značce k bývalé osadě Růženec mi pak trval přes hodinu, i když je to jen 2,5 km. Zbytek cesty do Bílé Vody už byl rovinatý a pohodlný, i tak jsem ale k místní léčebně dorazila utahaná jako po dvoudenní šichtě v dolech. Všechno další ale bylo jen dobré. Majitel wellnessu a jeho paní pro nás  během chvíle přijeli, ubytovali nás v půvabném a komfortním pokoji, předali mi instrukce k masáži i k podvečernímu využití wellnessu, a pak odvezli Jirku do Ramzové k autu (plánovali jsme tam zajet v šest večer vlakem). Byli opravdu zlatí.  
         Masáž byla skvělá a téměř doslova mě “postavila na nohy”. Vlídná a zároveň nekompromisní péče o moje záda, krk, hlavu i chodidla, relaxační hudba, teplo parafínu a lávových kamenů, to všechno na mě mělo takový účinek, že jsem na závěr měla chuť masérku obejmout a stát se její přítelkyní. Jirka stejnou masáž absolvoval druhý den ráno a masérem byl tentokrát muž; myslím, že je dobře, že to nebylo naopak J 

          Večer jsme strávili v prostorách wellnessu; vzhledem ke kontrastu s dosavadním poměrně skromným putováním to bylo až dekadentně krásné. I proto si nejspíš budu cestu Rychlebskými horami dlouho pamatovat J


                                                                                                                    Ingrid

neděle 5. srpna 2018

Cesta podél hranic – den 38. a 39: Z Dolní Lipky přes Králický Sněžník do Ramzové (21. – 22. července 2018)

       Ačkoli zní výstup na Králický Sněžník celkem romanticky, v reálu je to docela drsná záležitost. Ať už se na něj vydáte odkudkoli, čeká vás několikahodinové stoupání, které prověří vaši fyzickou kondici. Pohoří se někdy říká “střecha Evropy”, protože tudy prochází tři evropská rozvodí (řeka Morava odvádí vody do Černého moře, Nysa Klodzka do Baltského moře a Tichá Orlice do Severního moře). Střechu Evropy připomíná uprostřed sezóny i samotný vrchol Králického Sněžníku; středoevropany se to tu přímo hemží J. Zdejší hora je totiž mezi turisty i přes náročnost výstupu hodně populární. Kromě impozatního panoramatického rozhledu je tu k vidění také pramen řeky Moravy a půvabná soška slůněte, o kterou se v roce 1932 zasloužil německý umělecký spolek Jescher. Další stavby, které tu vznikly začátkem 20. století péčí Moravskoslezského sudetského horského spolku, se bohužel nedochovaly: zchátralá rozhledna byla roku 1971 stržena a z Lichtenštejnovy chaty zůstalo jen torzo.   

            Na cestu sem jsme se vydali v sobotu ráno vlakem. Bondy zůstal doma, protože bylo jasné, že to bude náročné a že bude vedro. Dolní Lipky jsme dojeli v 9:33, na hranice to bylo jen kousek, a tak jsme kolem desáté dopolední dorazili k polské zelené značně přesně tam, kde jsme ji před dvěma týdny opustili. Na vrchol Králického Sněžníku je to odsud 20 km. 

           První polovinu cesty nás značka vedla převážně po loukách a byli jsme tu široko daleko sami. Kromě krásných výhledů nám cestu zpříjemňovaly i maliny, ostružiny a plané třešně podél hraničních remízků. 
        Po deseti kilometrech se k zelené připojila i česká červená značka a zavedla nás do lesa. Podél cesty se objevily borůvky, stoupání nabralo na intenzitě a citelně přibylo turistů. U rozhledny na Klepáči bylo těsno, na další cestě ale dav opět prořídl. O to víc mě překvapil závěrečný výstup na vrchol, který připomínal neorganizované mraveniště: kamenitým terénem tu šplhaly vzhůru stovky lidí, psů a kol, a stejně tak početná skupina sestupovala či sjížděla z vrcholu dolů. Slunce pálilo, stoupání se táhlo a občas bylo potřeba bojovat o místo na cestě. Uf.
         Vrchol Králického Sněžníku je naštěstí natolik rozlehlý, že jsme se sem všichni vešli. Potěšili jsme se výhledem do kraje, napili se z pramene Moravy a pohladili si slůně, a pak jsme se vydali po červené a po žluté značce dolů k 5 km vzdálené chatě Návrší, kde jsme tu noc bydleli. Chata představuje nejbližší a nejjednodušší možnost, kde pod Králickým Sněžníkem přespat (sešli jsme se tu s řadou lidí, které jsme potkali toho dne na cestě). Jednoduché ubytování, horká sprcha, restaurace s výběrem z několika málo jídel, točené pivo, přátelský personál a možnost jít brzy spát -> splnilo se nám tady úplně všecko, co jsme ten večer potřebovali J
         Druhý den ráno mi bylo, jako bych předchozího dne lámala skály. Bolavé tělo a unavené svaly vysílaly do mozku vzkaz, že dneska je neděle, den odpočinku. Prozkoumala jsem mapu a došla k závěru, že by bylo krásné sejít nějakých 8 km do Starého Města a vydat se odtud vlakem domů. Bylo by ale blbé začínat naši příští cestu desetkilometrovým výstupem ze Starého Města k hranicím L A tak jsem sebrala sílu a vůli a přesvědčila tělo k třikrát tak dlouhé cestě do Ramzové. Zvolili jsme si červenou značku se zpevněnou vozovou cestou, která vede průsekem lesa převážně po vrstevnici. Kromě jedné kapličky kousek stranou v lese a jedné moc hezké vyhlídky cesta neskýtala prakticky žádnou zábavu. Monotónnost chůze i vizuálních vjemů mě tak přiměla prožívat únavu tady a teď. O to větší vzrůšo se naskytlo po 15 kilometrech v okolí turistické chaty Paprsek, kde bylo zajímavých věcí spousta. Kaplička sv. Kryštofa, kterou nechal v roce 2009 u příležitosti svých šedesátin na vlastní náklady vystavět pan Míka ze Starého Města; stan se svatební výzdobou, který čekal na svoji chvíli později odpoledne; zahradní restaurace, borůvkové knedlíky, pivo, výhled na sjezdovku v létě ... 
       Smršť fyzických, duchovních a estetických podnětů na Paprsku mě natolik nadopovala, že mi dalších 15 km do Ramzové uběhlo jako nic. Kousek za Císařskou chatou se značka sice napojila na asfaltovou silnici, cesta ale vedla z kopce a podél potoka, a tak kilometry rychle ubíhaly. Na železniční zastávku v Ramzové jsme dorazili s časovým předstihem a čekalo nás tu opravdové překvápko: namísto kolejí stál přímo v železniční trati na písčitém náspu náklaďák. Bylo zřejmé, že vlak tudy dneska nepojede. Naštěstí jsme se doptali na stanoviště náhradní autobusové dopravy, našli jsme zastávku, dočkali se autobusu, v Hanušovicích přestoupili na vlak, do Prahy jsme dojeli podle plánu a v pondělí šli normálka do práce. Přechod Králického Sněžníku se tak stal příběhem se šťastným koncem J          
         P. S. O dva týdny později jsme na kole projeli většinu cesty, která mi chyběla mezi Hronovem a Českou Čermnou. Z Hronova jsme se vystoupali po červené Jiráskově cestě k rozhledně Na Signálu a přes Pavlišov a Babí jsme pak dojeli do Bělovsi. (Pokud se pro tuhle cestu rozhodnete, doporučuji jet jí tímhle směrem. Z Pavlišova je to totiž po celou dobu z kopce, který je navíc v závěru v ulici Ryšavého hodně prudký. V opačném směru to musí být kruté…) Naopak z Bělovsi  vede cyklostezka č. 22 lautr rovinou podél Metuje do Velkého Poříčí a jet po ní byla i pro mě ne-cyklistu čirá radost. Návazná cyklostezka č. 4020 vede z Velkého Poříčí po vedlejší silnici městskou aglomerací až do Hronova. I přes srpnových 32°C to byla pohodová cesta, kterou nám navíc zpříjemnila i cukrárna v Bělovsi s ledovou kávou a výbornou zmrzlinou.  

        
        Zbývajících pár kilometrů z Náchoda přes Dobrošov do České Čermné přijde na pořad dne ve chvíli, kdy budou pro putování příznivější teplotní podmínky.


                                                                                                                                                                     Ingrid