neděle 2. září 2018

Cesta podél hranic – den 40. a 41: Z Ramzové přes Smrk, Špičák a Borůvkovou horu do Bílé Vody (26. – 27. srpna 2018)

       Rychlebské hory si budu pamatovat jako krajinu zádumčivé samoty a ticha. Cesta tu vede téměř po celou dobu přímo po hranici, člověka tu téměř nepotkáte a lidská obydlí už vůbec ne (jakkoli tomu dříve jinak). Chcete-li tu přespat, tak jedině venku; z toho mála lidí, co jsme potkali, si s sebou všichni nesli větší batoh a nějakou tu karimatku. 

        Spát venku je samo o sobě fajn, pokud není zima a neprší. Nás tahle cesta čekala o víkendu, kdy šly letní tropické teploty prudce dolů a konečně začalo pršet. Předpověď počasí vypadala hodně nevlídně; shodli jsme se ale, že dva dny se to dá vydržet, zvlášť když budeme mít na starosti jenom sebe (Bondyho jsme předali do péče naší kamarádky). Batoh se spacákem, karimatkou, vodou a věcmi na dva dny mi na váze vyšel pod 8 kg, před námi bylo cca 50 km a podle mapy se zdálo, že nás nečekají žádné dramatické kopce. Na cestu jsem se těšila. 
               
     V sobotu ráno jsme dojeli do Ramzové, nechali tu auto a po červeno-bílé “trojúhelníčkové” značce vyrazili přes Smrk k hranicím. Tady jsme se napojili na žlutou značku a došli po ní přes Kovadlinu a Břidličný až na Špičák. Šlo to snadno, počasí bylo navzdory temné předpovědi vlídné a občas i slunečné, cesta vedla prakticky po celou dobu lesem, a dokonce i výstup na Špičák byl tentokrát mírný. Kromě krátkého úseku pod vrcholem Smrku jsou zdejší kopce zalesněné a cesta je tak chudá na rozhledy do kraje. Kdo ale vydrží a dojde po červené značce až do Hraniček, bude odměněn překrásným výhledem. Když jsme sem dorazili, shodili jsme batohy, sedli si na zem a zírali... Po půlhodině zírání jsme se shodli, že už tu zůstaneme a přespíme tu, i když byla teprve čtvrtá hodina odpolední a měli jsme v plánu dojít až k Černému koutu. Zatímco Jirka rozvažoval nad optimálním místem, kde z celty postavit přístřešek k přespání, já jsem se šla podívat k rozcestníku a našla přespávací místo na dohled odtud: u informační tabule popisující historii zaniklých Hraniček stálo něco jako dřevěná “útulna”. Namísto stavby provizorního přístřešku jsme se tedy rovnou nastěhovali. 
          I když k nám bylo počasí po celý den víc než milosrdné, noční déšť byl téměř jistota; na zem pod karimatky jsme tedy preventivně rozložili igelit, kdyby do boudičky náhodou v noci zatékalo. Vybalování, jídlo a příprava věcí na spaní nám zabraly nějaký čas, i tak jsme se ale do spacáků dostali ještě za světla. Když jsme si lehli a pohlédli vzhůru, zjistili jsme, že je mezi střešními prkny spousta mezer, kterými je vidět na oblohu. Bylo jasné, že do přístřešku bude zatékat i shora. Chvíli jsme uvažovali, co s tím. Pak Jirka hrábl do batohu a vytáhl překvapení: půl litru červeného vína. Pak už nám ty díry ve střeše přišly docela  legrační. 

         V jednu ráno začalo pršet a legrace skončila. Brzy jsem měla všude kolem hlavy loužičky. Kapky, které se z nich odrážely, mě šplíchaly do obličeje. Moc jsme toho nenaspali. Vstali jsme brzy, v tichosti sbalili věci a smazali po sobě stopy. V sedm ráno jsme byli na cestě; s batohy pod pláštěnkou jsme připomínali jednohrbé velbloudy. 
           Cesta po červené a pak po modré značce mi připadala dlouhá a monotónní. Když jsme došli k Zálesí, přestalo pršet. Zbavili jsme se pláštěnek, přešli přes hranice na polskou stranu a pokračovali po zdejší zelené značce nejprve lesem, poté loukami a nakonec po silnici k hraničnímu přechodu Travná – Lutynia. Tohle místo skýtá krásný výhled do polských hor a ráda bych tu chvíli spočinula, čekalo nás ale stoupání na Borůvkovou horu a pak dlouhý sestup do Bílé Vody, odkud nám jel autobus do Javorníka. Batoh na zádech byl vzhledem k mokrým věcem těžší než včera, moje tempo bylo citelně pomalejší, čas letěl, a tak bylo rozumnější jít dál. Pokračovali jsme tedy po zelené na Borůvkovou horu a já se v duchu těšila představou toho, co nás čeká v Javorníku. Měli jsme domluvené ubytování v penzionu Wellness Rychleby a vidina podvečerního pobytu ve wellnes se saunou a vířivkou byla lákavá a motivující... Uprostřed představ mi zazvonil telefon: volal majitel wellnessu a ptal se, kdy dorazíme. Uvolnilo se totiž jedno místo na masáž. Hosana! Po krátké výměně informací jsme se domluvili, že pro nás do Bílé Vody přijedou; stačí zavolat, až tam dorazíme. 
            Na Borůvkovou horu jsem vystoupala v dobré náladě. Stojí tu moc hezká rozhledna s panoramatickými výhledy a je tu i stánek s občerstvením. Měli otevřeno, a tak jsme si koupili pivo a snědli si oběd. Dlouho jsme se tu ale nezdrželi: nevím, zda to bylo únavou, ledově studeným pivem, anebo nějakou “studenou vlnou”, která prošla kolem, ale dala se do mě taková zima, že jsem se odtud potřebovala rychle dostat někam níž, kde bude tepleji. Sestup po červené značce k bývalé osadě Růženec mi pak trval přes hodinu, i když je to jen 2,5 km. Zbytek cesty do Bílé Vody už byl rovinatý a pohodlný, i tak jsem ale k místní léčebně dorazila utahaná jako po dvoudenní šichtě v dolech. Všechno další ale bylo jen dobré. Majitel wellnessu a jeho paní pro nás  během chvíle přijeli, ubytovali nás v půvabném a komfortním pokoji, předali mi instrukce k masáži i k podvečernímu využití wellnessu, a pak odvezli Jirku do Ramzové k autu (plánovali jsme tam zajet v šest večer vlakem). Byli opravdu zlatí.  
         Masáž byla skvělá a téměř doslova mě “postavila na nohy”. Vlídná a zároveň nekompromisní péče o moje záda, krk, hlavu i chodidla, relaxační hudba, teplo parafínu a lávových kamenů, to všechno na mě mělo takový účinek, že jsem na závěr měla chuť masérku obejmout a stát se její přítelkyní. Jirka stejnou masáž absolvoval druhý den ráno a masérem byl tentokrát muž; myslím, že je dobře, že to nebylo naopak J 

          Večer jsme strávili v prostorách wellnessu; vzhledem ke kontrastu s dosavadním poměrně skromným putováním to bylo až dekadentně krásné. I proto si nejspíš budu cestu Rychlebskými horami dlouho pamatovat J


                                                                                                                    Ingrid

neděle 5. srpna 2018

Cesta podél hranic – den 38. a 39: Z Dolní Lipky přes Králický Sněžník do Ramzové (21. – 22. července 2018)

       Ačkoli zní výstup na Králický Sněžník celkem romanticky, v reálu je to docela drsná záležitost. Ať už se na něj vydáte odkudkoli, čeká vás několikahodinové stoupání, které prověří vaši fyzickou kondici. Pohoří se někdy říká “střecha Evropy”, protože tudy prochází tři evropská rozvodí (řeka Morava odvádí vody do Černého moře, Nysa Klodzka do Baltského moře a Tichá Orlice do Severního moře). Střechu Evropy připomíná uprostřed sezóny i samotný vrchol Králického Sněžníku; středoevropany se to tu přímo hemží J. Zdejší hora je totiž mezi turisty i přes náročnost výstupu hodně populární. Kromě impozatního panoramatického rozhledu je tu k vidění také pramen řeky Moravy a půvabná soška slůněte, o kterou se v roce 1932 zasloužil německý umělecký spolek Jescher. Další stavby, které tu vznikly začátkem 20. století péčí Moravskoslezského sudetského horského spolku, se bohužel nedochovaly: zchátralá rozhledna byla roku 1971 stržena a z Lichtenštejnovy chaty zůstalo jen torzo.   

            Na cestu sem jsme se vydali v sobotu ráno vlakem. Bondy zůstal doma, protože bylo jasné, že to bude náročné a že bude vedro. Dolní Lipky jsme dojeli v 9:33, na hranice to bylo jen kousek, a tak jsme kolem desáté dopolední dorazili k polské zelené značně přesně tam, kde jsme ji před dvěma týdny opustili. Na vrchol Králického Sněžníku je to odsud 20 km. 

           První polovinu cesty nás značka vedla převážně po loukách a byli jsme tu široko daleko sami. Kromě krásných výhledů nám cestu zpříjemňovaly i maliny, ostružiny a plané třešně podél hraničních remízků. 
        Po deseti kilometrech se k zelené připojila i česká červená značka a zavedla nás do lesa. Podél cesty se objevily borůvky, stoupání nabralo na intenzitě a citelně přibylo turistů. U rozhledny na Klepáči bylo těsno, na další cestě ale dav opět prořídl. O to víc mě překvapil závěrečný výstup na vrchol, který připomínal neorganizované mraveniště: kamenitým terénem tu šplhaly vzhůru stovky lidí, psů a kol, a stejně tak početná skupina sestupovala či sjížděla z vrcholu dolů. Slunce pálilo, stoupání se táhlo a občas bylo potřeba bojovat o místo na cestě. Uf.
         Vrchol Králického Sněžníku je naštěstí natolik rozlehlý, že jsme se sem všichni vešli. Potěšili jsme se výhledem do kraje, napili se z pramene Moravy a pohladili si slůně, a pak jsme se vydali po červené a po žluté značce dolů k 5 km vzdálené chatě Návrší, kde jsme tu noc bydleli. Chata představuje nejbližší a nejjednodušší možnost, kde pod Králickým Sněžníkem přespat (sešli jsme se tu s řadou lidí, které jsme potkali toho dne na cestě). Jednoduché ubytování, horká sprcha, restaurace s výběrem z několika málo jídel, točené pivo, přátelský personál a možnost jít brzy spát -> splnilo se nám tady úplně všecko, co jsme ten večer potřebovali J
         Druhý den ráno mi bylo, jako bych předchozího dne lámala skály. Bolavé tělo a unavené svaly vysílaly do mozku vzkaz, že dneska je neděle, den odpočinku. Prozkoumala jsem mapu a došla k závěru, že by bylo krásné sejít nějakých 8 km do Starého Města a vydat se odtud vlakem domů. Bylo by ale blbé začínat naši příští cestu desetkilometrovým výstupem ze Starého Města k hranicím L A tak jsem sebrala sílu a vůli a přesvědčila tělo k třikrát tak dlouhé cestě do Ramzové. Zvolili jsme si červenou značku se zpevněnou vozovou cestou, která vede průsekem lesa převážně po vrstevnici. Kromě jedné kapličky kousek stranou v lese a jedné moc hezké vyhlídky cesta neskýtala prakticky žádnou zábavu. Monotónnost chůze i vizuálních vjemů mě tak přiměla prožívat únavu tady a teď. O to větší vzrůšo se naskytlo po 15 kilometrech v okolí turistické chaty Paprsek, kde bylo zajímavých věcí spousta. Kaplička sv. Kryštofa, kterou nechal v roce 2009 u příležitosti svých šedesátin na vlastní náklady vystavět pan Míka ze Starého Města; stan se svatební výzdobou, který čekal na svoji chvíli později odpoledne; zahradní restaurace, borůvkové knedlíky, pivo, výhled na sjezdovku v létě ... 
       Smršť fyzických, duchovních a estetických podnětů na Paprsku mě natolik nadopovala, že mi dalších 15 km do Ramzové uběhlo jako nic. Kousek za Císařskou chatou se značka sice napojila na asfaltovou silnici, cesta ale vedla z kopce a podél potoka, a tak kilometry rychle ubíhaly. Na železniční zastávku v Ramzové jsme dorazili s časovým předstihem a čekalo nás tu opravdové překvápko: namísto kolejí stál přímo v železniční trati na písčitém náspu náklaďák. Bylo zřejmé, že vlak tudy dneska nepojede. Naštěstí jsme se doptali na stanoviště náhradní autobusové dopravy, našli jsme zastávku, dočkali se autobusu, v Hanušovicích přestoupili na vlak, do Prahy jsme dojeli podle plánu a v pondělí šli normálka do práce. Přechod Králického Sněžníku se tak stal příběhem se šťastným koncem J          
         P. S. O dva týdny později jsme na kole projeli většinu cesty, která mi chyběla mezi Hronovem a Českou Čermnou. Z Hronova jsme se vystoupali po červené Jiráskově cestě k rozhledně Na Signálu a přes Pavlišov a Babí jsme pak dojeli do Bělovsi. (Pokud se pro tuhle cestu rozhodnete, doporučuji jet jí tímhle směrem. Z Pavlišova je to totiž po celou dobu z kopce, který je navíc v závěru v ulici Ryšavého hodně prudký. V opačném směru to musí být kruté…) Naopak z Bělovsi  vede cyklostezka č. 22 lautr rovinou podél Metuje do Velkého Poříčí a jet po ní byla i pro mě ne-cyklistu čirá radost. Návazná cyklostezka č. 4020 vede z Velkého Poříčí po vedlejší silnici městskou aglomerací až do Hronova. I přes srpnových 32°C to byla pohodová cesta, kterou nám navíc zpříjemnila i cukrárna v Bělovsi s ledovou kávou a výbornou zmrzlinou.  

        
        Zbývajících pár kilometrů z Náchoda přes Dobrošov do České Čermné přijde na pořad dne ve chvíli, kdy budou pro putování příznivější teplotní podmínky.


                                                                                                                                                                     Ingrid

neděle 15. července 2018

Cesta podél hranic – den 35.až 37.: Orlickými horami z České Čermné přes Olešnici, Velkou Deštnou a Bartošovice do Dolní Lipky (6. - 8. července 2018)

            Když dávám na facebook fotky z jednotlivých dnů cesty, myslím na to, aby tam byl k vidění i Bondy; náš pes putující podél hranic má totiž víc fanoušků než my dva s Jirkou dohromady. A tak si možná pamatujete, že s námi úsek Broumovskem neabsolvoval; měl trable s páteří a špatně se mu chodilo. Dneska je to jinak: Bondy byl u psí fyzioterapeutky a viditelně mu to prospělo. Chodí bez problémů, ocásek zase nosí nahoru, vrátila se mu hravost a občas se dokonce i kousek proběhne. Na delší trasy pěšky to zatím není, ale na kole opět jezdí s radostí. S Jirkou takhle jezdívají do práce už roky; Jirka šlape a Bondy v košíku na zadním nosiči sleduje trasu.  
            K rozhodnutí, že když pes nechodí, ale jezdí na kole, tak se pojede na kole, jsme dospěli celkem snadno. Situaci nahrávalo i to, že česko-polská hranice vede v Orlických horách od Šerlichu až do Českých Petrovic po dopravní silnici, která je zároveň i cyklostezkou. Jediné, co v tomhle plánu trochu drhlo, jsem byla já (ale počítalo se s tím, že "se to poddá"). S mým silničním kolem Favorit jsme kdysi byly jedno tělo a tři duše, posledních třicet let ale na kole téměř nejezdím; je to námaha, která mě nebaví a která mě bolí tam, kde nemá. Pohled do mapy mě nicméně přesvědčil, že tentokrát se kolo vyplatí; dcera mi půjčila svoje horské a já jsem souhlasila s tím, že po prvním dnu pěšky budu další dva dny šlapat do pedálů. 
              Pěší cestu jsem začala v České Čermné, která je téměř na hranicích a o níž jsem se tak nějak z hlavy domnívala, že leží kousek od Hronova (omyl v podobě dvanáctikilometrové mezery si odšlapu během dovolené na konci července). Jirka mě v Čermné vyložil z auta a odjel s Bondym na Šerlišský Mlýn, kde jsme měli domluvené ubytování (a odkud mi pak s Bondym vyrazili naproti na kole). Já jsem se vydala po cyklostezce 22 do Borové, a pak dál po modré značce a po červené “Jiráskově cestě” do Olešnice. Na 16 km dlouhém úseku, který vede po celou dobu po silnici, mě kromě předjíždějících aut provázel i déšť. Kéž bych si byla vzala kolo! Když pak u Zelinkova Mlýna doprava zhoustla, impulzivně jsem si stopla auto a požádala o svezení do Olešnice. Řidič se mi vzápětí svěřil, že se vrací z lesa, kde ho před chvílí popíchalo pět sršňů. Uf. Řešili jsme to celou tříkilometrovou cestu a myslela jsem na něho pak ještě mnohem déle. Doufám, že všechno dobře dopadlo.  
            Nad Olešnicí konečně asfalt končí a Jiráskova cesta tu stoupá stráněmi a lesem na Ostružník a pak na Vrchmezí. Tady jsme se potkali s Jirkou a s Bondym, snědli si oběd a šli pak kus cesty společně. Od Polomského sedla se cyklo-dvojka vydala na kole dolů a já jsem pokračovala po Jiráskově cestě půvabnou rezervací Bukačka přes Šerlich na Masarykovu chatu. Odtud jsem pak sešla po modré dolů k hotelu Šerlišský Mlýn. Tenhle hotel je tak trochu socialistické retro (i když je to stavba o dost starší); ubytování je tu ale komfortní (včetně masážní sprchy, máte-li pokoj s příslušenstvím), výborně tu vaří, pečou tu proslulé borůvkové koláče a rádi tu vidí nejen hosty, ale i jejich psy J  Večer jsme se tu potkali s kamarády, co bydlí nedaleko v Deštném, a na vlastní oči viděli překvapení, které se narodí už za pár týdnů Dostalo se nám taky vřelého doporučení navštívit kavárnu v Neratově, kam zítra dojedeme. Kavárna prý bývá otevřená jen málokdy a my máme to štěstí, že zrovna zítra otevřená bude. 
             Druhý den došlo na kolo. Po krátké instruktáži, k čemu slouží dvě přehazovačky a jak s nimi spolupracovat (což se v mém případě ukázalo jako ztráta času), šlápl Jirka do pedálů a vyrazili s Bondym po modré do kopce k Masarykově chatě. Já jsem počkala, až zmizí v zatáčce, vyvedla kolo do toho krpálu pěšky, a abych si udržela tvář, na dohled od chaty jsem nasedla a přijela jako by nic (tohle předstírání mě později přešlo). Z Masarykovy chaty už cesta vedla asfaltu a 3,5 km do kopce na Velkou Deštnou jsem povětšinou vyšlapala. Kola jsme nechali u místního bufetu, koupili si kafe a vydali se půl kilometru pěšky k vrcholu Velké Deštné. Velká Deštná je ale, jak se ukázalo, malá Sněžka (bohužel bez rozhledu do okolí), a tak si tu v davu lidí nebylo kam sednout. Vypili jsme si tedy kafe ve stoje, u rozcestníku udělali fotku “Jiří se psem na Velké Deštné”, vrátili se zpět ke kolům a jeli pak po červené přes Homoli a Pěticestí dolů k Mezivrší. Jiráskova cesta tu vede průsekem lesa po asfaltce a cyklisté ji sdílejí s pěšími turisty. Jakkoli mnohem raději chodím než šlapu na kole, tady jsem byla za cyklistickou variantu vděčná. Cesta se táhne, je na ní hromada lidí, výhledy jsou sporadické, a když vyjde takové počasí, jaké se ten den povedlo nám, před sluncem se není kam schovat a od asfaltu stoupá výheň. A tak je těch 24 km z Masarykovy chaty k Mezivrší pro pěšího člověka nejspíš opravdu dlouhých. Na kole to ubíhá líp, a navíc je to povětšinou z kopce. 

            Na rozcestí u Mezivrší jsme z Jiráskovy cesty odbočili na žlutou a dojeli turistickou cestou (s poněkud terénnějším povrchem) do Neratova. V doporučené kavárně jsem se za výkon, který jsem měla za sebou i před sebou, odměnila hned dvěma dorty, a nějaký čas jsme pak strávili v místním překrásném a podivuhodném kostele. A pak nezbylo než se vydat na cestu zpět, tentokrát po dopravní silnici. Ta je zároveň cyklostezkou 22 a vede přes Novou Ves a Orlické Záhoří na Šerlich a pak dolů do Deštného. A bylo to po ní (jak se dalo po předchozích sjezdech čekat) převážně do kopce. Jirka navzdory desetikilové zátěži v podobě Bondyho do kopců plavně stoupal, zatímco já za nimi při kraji silnice vedla kolo. Na rovinkách jsem se pak dvojnásob snažila, aby na mě dlouho nečekali. V Záhoří se ukázalo, že bude potřeba odměnit mě ještě aspoň malým pivem, při výstupu k Šerlichu už jsem skuhrala docela nahlas, ale nakonec jsem těch 20 km urazila celkem se ctí. Nohy v pohodě, hlava čistá, záda stačilo trochu protáhnout, ale zadek? O-ou. Sednout si k večeři nebude žádná legrace.  

            Další den bych si ráda dala vestoje i snídani a kolo bych nejraději ani neviděla, jenomže z Neratova dál vede podél hranice jen a jen silnice (opět je to zároveň i cyklostezka 22). A tak mě tu Jirka krátce poté, co jsme se rozloučili se Šerlišským Mlýnem, vyložil z auta i s kolem, ujistil se, že pojedu správným směrem, a popřál mi dobrou cestu, na níž se doufejme brzy potkáme. A tahle cesta byla překvapivě parádní. Za Neratovem mě čekal nějaký ten kilometr stoupání, pak to ale bylo podél Divoké Orlice až k Zemské bráně pořád z kopce. Když jsme se setkali, Jirka jen zíral, kolik jsem toho ujela, a kdybych z těch kopců tolik nebrzdila, potkal by mě ještě dřív J Za Zemskou bránou ale zábava skončila a přišly kopce, a já se začala rozhlížet po nějaké odměně. Našla jsem ji v Českých Petrovicích v restauraci Na Statku, kde měli výbornou kulajdu a stejně dobrou Plzeň (Jirka ocenil i krásnou servírku v půvabných kraťasech). Do stoupání k místu zvanému Adam jsem se pustila s vidinou toho, že nahoře u Kašparovy chaty už čeká naše auto (sbohem, kolo!) - a tehdy mi Jirka nastínil další plán: pod kopcem u hraničního přechodu Petrovičky / Kamyenczyk je rozcestník, a na něm polská zelená značka vedoucí přímo po hranicích. Jojo, přesně ta, se kterou máme ty neblahé zkušenosti z Broumovska. Kdybych jí ale dala ještě jednu šanci, můžu po ní za 6,5 km dojít až k hraničnímu přechodu Dolní Lipka / Boboszów. Ten je na dohled od Králíků a mohli bychom odtamtud příště vyrazit rovnou na Kralický Sněžník. Hmmm, to stálo za úvahu. Sjela jsem tedy na kole dolů k rozcestníku, prohlédla si komfortní cestu vedoucí loukou vzhůru do kopců, a řekla ano (nelitovala jsem toho pak ani na chvíli J). 
                                 
         Z cyklistických kalhot jsem se převlékla do civilních a vyrazila podél hraničních kamenů (zatímco Jirka naložil kola a přejel do Dolní Lipky, a odtud mi pak půjdou s Bondym naproti.) Polská zelená značka mě vedla po kraji louky vzhůru do kopce, nahoře jsem se vnořila do lesa a terén přešel do roviny. Po chvíli se k lesní cestě o pár metrů dál vpravo na české straně přidala i cesta podél luk a pastvin, ze které byl rozhled dodaleka až ke Králíkům a ke kostelu s klášterem v Hedeči. Vybrala jsem si tuhle cestu s výhledem a vzpomínala, jak s námi Jirkova mamka k tomu klášteru před pár lety ve svých bezmála osmdesáti letech statečně vystoupala.    

            Když se pak cesta opět vnořila do lesa, zahlédla jsem náhle vpravo něco jako obrubník a na něm zelenou značku. Když sem přišla blíž, objevily se kamenné schody dolů, pod schodama Jirka s Bondym a za nimi železniční koleje. Seběhla jsem dolů a chvíli překvapeně zírala na železniční koridor (Jirka naopak vyběhl nahoru podívat se, jak tu vypadá polská zelená), a pak jsme se vydali přes koleje a došli přes místní louky až k přechodu Dolní Lipka. Rozloučila jsem se tu s Orlickými horami, přešla silnici k rozcestníku na druhé straně, abych viděla, co nás čeká příště, nasedla jsem do auta s kolama na střeše a jeli jsme domů. 
             Věřím, že to, co nás čeká příště, bude Kralický Sněžník J 

                                                                                                                            Ingrid

čtvrtek 5. července 2018

Cesta podél hranic – den 31. až 34.: Z Horního Adršpachu přes Bukovou Horu, Ruprechtický Špičák a Machovský kříž do Hronova (2. – 4. a 10. června 2018)

     “Chcete-li Boha rozesmát, řekněte mu o svých plánech.” Tenhle citát celkem trefně vystihuje to, jak mi vycházejí moje plány ohledně cesty podél hranic. Kdybyste se mě na jejím začátku v srpnu 2016 zeptali, kde budeme za dva roky, tipla bych to na Bílé Karpaty. Dvouleté výročí je na dohled a s dnešní realitou má můj tehdejší tip společné jen počáteční písmeno “B”: jsme na Broumovsku. Důvodů je spousta: Hromada jiných priorit a málo volných víkendů. Počasí, že by psa nevyhnal (vytrvalý déšť, vichřice, sníh). Složitá logistika. A tak dále. Mívám chvíle, kdy propadám trudomyslnosti a říkám si, jestli má cenu pokračovat, když na to nemáme kapacitu. Jirka říká, že je přece jedno, jak dlouho tu cestu půjdeme. Bondy neříká nic. Odjakživa špatně snáší odloučení a mlčky Jirku následuje kamkoli. V posledních týdnech má ale potíže s pohybem a dálkové pochody pro něj nepřipadají v úvahu. 
      Já snáším odloučení celkem dobře a kraj, kterým procházíme, docela znám (narodila jsem se tu a je odtud rodina mojí mamky). Navíc se sem dá dojet na otočku vlakem. A tak se první červnovou sobotu vydám na cestu sama. Začínám v Horním Adršpachu, kam dorazím kolem poledne. Po cyklostezce 4036 a pak po modré značce dojdu širokou rovinatou cestou mezi loukami a pastvinami k hornímu konci Zdoňova, pokračuji mírným stoupáním po žluté na Bukovou horu, a odtud pak lesem dolů ke kostelu Panny Marie Pomocné. Podívám se i k místní vernéřovické studánce (její pramen je prý zázračný), kousek od kostela ale stojí chatový tábor a je tady docela rušno, a tak se tu nezdržím a pokračuji po červené značce do Vernéřovic. Pár kilometrů po asfaltu v odpoledním vedru nějak přetrpím a za Vernéřovicemi si pak dvonásob užívám chůzi po polní cestě, která vede přes les do Meziměstí.  
     Meziměstí má kromě romantického jména i mimořádně krásné a rozsáhlé nádraží. V době jeho otevření v roce 1875 dávala jeho rozloha a mohutnost smysl: vzhledem k tehdejším hranicím Rakouska s Pruskem tu sídlily dva celní úřady i dopravní úřad a svoje využití tu našel i konferenční sál. Dnes je nádražní budova technickou památkou, zdobná architektura připomíná lázeňskou kolonádu a vedle běžných nádražních prostor je tu i tělocvična a divadelní sál s kapacitou 200 míst téměř na dosah od kolejiště. Sídlí tu ochotnický soubor a je to jediné divadlo v Evropě, které se nachází přímo na nádraží.  

      Další den se ke mě připojí Jirka a meziměstské nádraží je to první, co musí vidět Dva dny cesty pak jdeme spolu, zatímco Bondy zůstává v domácí péči. Ještě že tak: rozhodli jsme se jít po polské zelené značce vedoucí přímo po hranicích a tahle cesta se, jak se ukáže, nehodí ani pro lidi, natožpak pro psy. A já blázen jsem si na ni (pod dojmem včerejšího pohodového výletu) vzala trekové sandálky. 
     Z Meziměstí se vydáme po modré značce silnicí do Vižňova, u místního kostela Svaté Anny (líbezně “usazeného” v krajině) odbočíme na cyklostezku směrem k Nowemu Siodlu a dojdeme po ní až k k česko-polským hranicím. Tady chvíli hledáme zelenou značku, a nebýt GPS, asi bychom ji nenašli: cesta nikde, jen rozlehlá louka s občasnými modřady a trávou do výše pasu. Brodíme se k lesu na obzoru a pak tu ještě chvíli bloudíme. Konečně se objeví zelená značka i cesta, a na ní příkré a táhlé stoupání do kopce. Vím, že je před námi Ruprechtický Špičák. Zkušenost mě naučila neočekávat od kopců s názvem Špičák nebo Sněžník nic pohodového. Tady ale ta stoupání a sestupy neberou konce: Obírka, Kozi Róg, Homole, Kopica ... Zdá se, že doba, kdy jsem podobné “výzvy” zvládala s lehkostí kamzíka, je pryč: do kopce se vleču a z kopce se opatrně sesouvám, abych sebou “neřízla”. Kolem se honí bouřky a Špičák je v nedohlednu. Když na něj ve tři odpoledne konečně vylezu, moc se tu nerozhlížím (přestože je tu rozhledna) a navzdory únavě spěchám na další cestu: v penzionu “Vyhlídka”, kde budeme bydlet, přijímá totiž restaurace objednávky na jídlo jen do šesti hodin. Vím, že je na co se těšit, a nehodlám o tuhle radost přijít, a tak zbývajících 9 km do Janoviček urazíme za necelé dvě hodiny a do penzionu v závěru téměř doběhneme. Zdejší restaurace mi pak všechny útrapy dnešního dne vynahradí: vřelé uvítání, komfortní ubytování, výborné jídlo, vynikající pivo Opat a moc milá obsluha; ta nám krátce před zavřením restaurace připraví láhev bílého vína se sklenkami a doporučí sednout si na terasu a užít si tu klidný večer. Vyhlídka je tu opravdu nádherná J 
     V pondělí ráno vyrazíme po modré značce nahoru k hranicím. Po 3,5 km dorazíme na rozcestí U červeného vrchu, modrá značka odbočí dolů k Broumovu a my pokračujeme po polské zelené vedoucí přímo po hranicích. Následujících 7 km je tím nejhorším úsekem, jakým jsme zatím prošli. Sice už nejsem kamzík, ale taky nejsem žádná fiflena; když musím, zvládám i hodně terénní úseky (občas dokonce bez řečí). Tady je to jiné: před lety tu někdo namaloval zelené značky a od té doby tu nespíš nikdo nebyl. Cesta je zatarasená popadanými smrky, které nedokážeme přelézt ani podlézt. Lány kopřiv procházíme s rukama nad hlavou, močály se brodíme po kotníky v bahně. Jsou tu úseky šikmo svahem, kde není žádná cesta. Nemám ty nejvhodnější boty, ale i s pohorkama bych tu místy lezla po čtyřech ve snaze nezřítit se kamsi vpravo dolů. Jirkovi jde cesta o poznání rychleji a co chvíli na mě čeká. Zdrží se sice komentářů, ale i tak je jasné, že to se mnou dneska není žádná výhra. A tak když po dvou hodinách v tomhle terénu dorazíme na rozcestí pod Ptačím vrchem a potkáme tu českou modrou značku vedoucí dolů do údolí, dlouho neváhám a původně plánovaný cíl v Otovicích (znamenající dalších téměř 7 km po polské zelené) vyměním za cíl v Šonově (ležícím o trochu blíž v údolí na české straně). Cesta do Šonova mi připadá jako procházka růžovou zahradou, v místním potoce si umyju nohy z té nejhorší špíny a během čekání na autobus ze sebe sejmu několik zatím jen trochu zakousnutých klíšťat. Autobus nás pak za pár minut doveze do Broumova, odkud se vydáme vlakem do Starkoče a pak do Prahy. Doma se rozloučíme s dalšími klíšťaty v počtu lehce přes desítku. 
    Kdybych se mohla ohledně cesty v úseku Meziměstí – Šonov rozhodnout ještě jednou, vydala bych se z Vižňova po modré přímo na Ruprechtický Špičák a pak podél hranic dál do Janoviček, a druhý den z Janoviček po modré podél hranic k rozcestí pod Červeným vrchem, a dál pak po cyklostezce 4002 do Šonova. Minulost už nezměním a do budoucna budu ohledně polských značených cest opatrnější.

   Prožité útrapy jsou rychle zapomenuty a já se na konci týdne na Broumovsko vracím, tentokrát opět sama (ne že by to Jirka se mnou vzdal, ale pes se Jirky jen tak nevzdá). Z Prahy jedu vlakem už v 6:08, do Broumova mám dorazit dvě minuty před desátou a mám plán A a plán B. Do Šonova v neděli nic nejede; do sousedních Otovic (které leží na hranicích) jede autobus v 10:05. Pokud přijedeme do Broumova včas, svezu se do Otovic. Pokud ne, vyrazím z Broumova 6 km pěšky do Šonova, a odtud pak půjdu dál přes Otovice, Božanov a Machovský kříž do Machova. Do Broumova dorazíme s drobným zpožděním v 10:03. Autobus už vyjíždí, když ale řidič vidí, jak k němu běžím, zastaví a počká na mě. Nastoupím a jsem v celém buse jediný cestující. Když mi pak řidič přibrzdí v zastávce “Otovice, prodejna”, je mi trochu líto, že zůstane sám. Přesto vystoupím, vydám se po cyklostezce 4002 k Božanovu a za chvíli už se těším z překrásné polní cesty s dalekými výhledy do kraje. Nad hlavou mi po celou dobu krouží dvě letadla (jedno “tažné” a jeden “plachaťák”), jinak ale nepotkám vůbec nikoho
   Božanov je úhledná vesnice, kterou procházím po celé její téměř pětikilometrové délce. Asfaltový povrch pod nohama kompenzuje fakt, že je na co se dívat. Překrásné domy, malebné předzahrádky, opečovaná autobusová zastávka, autoautocamp s téměř rodinnou atmosférou (navzdory autům z několika nejrůznějších zemí), nápisy v holandštině … občas se musím hlídat, abych příliš “nezírala”. Polední vedro a asfalt ale vykoná své, a tak když konečně dorazím do lesa, úlevou vydechnu nahlas. Modrá značka mě dovede přes Machovský kříž až k rozcestí U Zabitého, tady odbočím na žlutou, dotknu se hranic (zdejší cesta je nádherná) a sejdu do Machovské Lhoty. Odtud dojdu po modré do Machova, v Machovském hostinci spořádám větší část Pavlišovského řízku s knedlíkem a zelím (porce je obrovská a celou ji sníst nedokážu) a zapiju to pivem. Uf. Slunce pálí a tělo by si nejraději lehlo. Přiměju ho zvednout se a vyrazit po červené “Jiráskovou cestou” na závěrečných 10 km do Hronova.
  Cesta Machovskými končinami do Závrch je krásná, úsek přes Vysokou Srbskou mě provede civilizací po asfaltu a v závěru na cestě do Hronova si vážím “přírodního” povrchu. V Hronově na náměstí odměním tělo zmrzlinou, dovleču se na nádraží a půlhodinu do odjezdu vlaku strávím ve stínu zíráním do prázdna. Totéž mi vydrží s přestupem ve Starkoči téměř až do Prahy. 
     
  Jak to bude s cestou dál? Nevím. Nechci Boha dál rozesmívat, a tak moc neplánuju. Našla jsem si jiný citát, který se mi teď docela hodí: “God has a plan. Trust it, live it, enjoy it.” J 
                                                                                                                             Ingrid



neděle 13. května 2018

Cesta podél hranic – den 29. a 30.: Ze Špindlerovky přes Sněžku a Malou Úpu do Žacléře (5. - 6. května 2018)

            Měla to být jednoduchá záležitost, a přitom to byl zatím nejkomplikovanější úsek naší cesty podél hranic. Oproti původnímu plánu přejít Krkonoše naráz během tří dnů měla tahle cesta nakonec dvě části, které od sebe dělil přelom roku, a šla jsem ji částečně singl. 

             Přechod Krkonoš jsme začali v říjnu v Harrachově a došli odtud po hranicích přes Sněžné jámy na Petrovku, abychom se vzápětí vrátili zpět do Harrachova (viz 26. den) Čekání na dobu, kdy budeme moci z Petrovky pokračovat, se nakonec protáhlo na téměř sedm měsíců, a zatímco jsme čekali, až na Sněžce roztaje sníh, prošli jsme kus Orlických hor. Když začátkem dubna dorazilo léto a sníh konečně roztál, využili jsme toho; organizačně poněkud složitější cestu  zbývajícím úsekem Krkonoš jsme si naplánovali na víkend na konci dubna. Chtěli jsme dojet autem do Vrchlabí, odtud pokračovat autobusem do Špindlerova Mlýna a na Špindlerovku - a pak jít pěšky přes Sněžku do Malé Úpy. Tady jsme chtěli přespat, druhý den dojít do Žacléře, odtud jet autobusem a vlakem do Vrchlabí, a z Vrchlabí se vrátit autem zpět do Prahy. Našla jsem v jízdních řádech autobusy a vlaky, domluvila ubytování, koupila jídlo na cestu, a pak nám onemocněl pes. A tak jsme cestu zrušili a odložili na dobu, až bude zase v pořádku.  
             Na prvního máje bylo psovi viditelně lépe. Dva dny nato vypadal, že má energie až moc. Počasí nádherné, chuť někam vyrazit jsme měli evidentně všichni tři, a tak se cesta do Krkonoš vrátila na pořad dne. Výstup na Sněžku mi ale pro Bondyho přece jen připadal trochu příliš. Jirka kouknul do mapy, potom na psa, a pak přišel s řešením: odveze mě do Špindlu, přejede do Malé Úpy, auto nechá někde u penzionu, kde budeme bydlet, a půjdou mi se psem naproti. Kdyby psovi došly síly, spočinou na nějakém příjemném místě poblíž cesty a počkají na mě. Až dorazím, převezmu si Bondyho do péče a Jirka si vyběhne na Sněžku (což je pro někoho, kdo uběhl Spartana a ušel tisíc kilomentů napříč Španělskem, asi totéž jako pro mě výstup na Petřín, takže bude za chvíli zpátky a pes ani nepozná, že byl pryč). A druhý den to uděláme podobně: já půjdu z Malé Úpy a Jirka se psem v protisměru ze Žacléře. O.k., tohle byla dostatečně bezpečná varianta. V Malé Úpě se mi podařilo sehnat penzion, kam bychom se ještě vešli (vzhledem k májovým svátkům byl o pobyt na horách enormní zájem), a tak jsme si sbalili věci a druhý den brzy ráno vyrazili. 

            Ve Špindlerově Mlýně mě Jirka vysadil před devátou ranní, půl hodiny před odjezdem autobusu na Špindlerovku. I tak jsem na zastávce nebyla první; další lidé proudili ze všech stran a během krátké chvíle se nás tu shromáždilo asi šedesát. Příjemným překvapením byl příjezd autobusu už v 9:15, byť bylo jasné, že ani tak se do něj všichni nevejdeme. Ale jen co se naplnil, objevil se za ním další. Wow, zákaznická orientace v praxi J 
              Krátce po desáté jsme dojeli na Špindlerovku a zalidnili zdejší parkoviště. Menší část lidí se rozptýlila po okolí, většina se ale evidentně chystala na Sněžku. A na dohled byl další autobus, za nímž jsem tušila ještě další, který pravděpodobně vyjel ze Špindlu v těch 9:30. Vzdala jsem se tedy myšlenky vydat se po červené značce nejprve kousek zpátky k Petrovce, kde jsme minule skončili a která se zdála být téměř na dosah, a vyrazila směr Sněžka se záměrem raději většinu těch lidí předběhnout. Nějaký čas jsme šli v poměrně hlučném davu, během stoupání a na následných sněhových úsecích se ale rozestupy zvětšily a dav se rozvolnil. Po pár kilometrech turisté prořídli, cesta byla rovinatá a pohodlná, přibyly daleké výhledy do Polska a já jsem tak ušla úsek ke Slezské boudě v rychlém tempu a s hlavou v euforii. Radost z cesty, z krajiny, z pohybu, ze slunce J 

            Když byly Sněžka i Slezský dům na dohled, dorazila od Jirky zpráva, že už jsou s Bondym taky pod Sněžkou (byť na druhé straně kopce) a že jdou nahoru. Vzápětí se z polské strany připojily na “Cestu česko-polského přátelství” takové davy lidí, že se česká populace rázem octla v menšině. Na Sněžku jsme stoupali ve frontě s rozestupem maximálně na délku paže. Lidé funěli, pokřikovali na sebe, stěžovali si na náročný terén a na silný vítr. Kdo už nemohl, odpadl na kameny po pravé straně cesty (vlevo v protisměru se souvislý proud lidí šinul dolů). Zařadit se zpět mezi stoupající nebylo jednoduché, takže jsem se nezastavovala a nerozhlížela se. Šlo mi o to přežít a vystoupat nahoru. Radost z cesty byla ta tam.


            Nahoře na Sněžce nás bylo v tu chvíli nejmíň tisíc. Lidé posedávali a polehávali všude, kde k tomu byla příležitost, konzumovali svačiny, užívali si pivo a další nápoje z místního bufetu. Našla jsem Jirku a Bondyho, krátce jsme si odpočinuli a já jsem psa za jeho výkon náležitě velebila. Pak šel Jirka koupit pohled matce a my jsme s Bondym uprostřed davu na chvíli osaměli. Tehdy k nám přišla rozzářená a usmívající se slečna, hleděla na našeho psa si upřímným nadšením  a ptala se, jestli si ho může pohladit. Říkala mi, že je z Mexika a že má doma taky takovou fenku knírače, jenom bílou. Ale jinak je úúúplně stejně boží Bondy zaujal výstavní postoj a ochotně se nechával drbat. Já jsem zatím slečně říkala, že pracuju pro mexickou firmu a že máme sídlo v Monterey. “Jó, Monterey, to je u nás na jihu!”, radovala se slečna. A já se radovala, že nacházím s Mexičany společná téma nejen v práci, ale i na Sněžce J 

            Cesta dolů po druhé straně kopce byla pro Jirku s Bondym stejná, jako cesta nahoru (akorát že nahoru se Bondy nesl a dolů šel po svých), pro mě to ale bylo něco docela jiného. Sestup byl mírnější, lidí nebylo tolik a rozhled do kraje byl nádherný. Pak jsme se vnořili mezi borovicovou kleč a já se pár kilometrů nesoustředila na nic jiného než na hrbolatý terén a rozeklané kameny pod nohama. Když jsme došli k chatě Jelenka, uvítala jsem místní pivo Trautenberg i chvíli odpočinku na zdejší louce.  Zbývající část cesty byla přehledná a pohodlná, pes kráčel zvesela, a na kraj Úpy k Pomezní boudě jsme tak dorazli kolem třetí odpoledne  v dobrém rozmaru. Dali si tu další pivo, krkonošské kyselo, svíčkovou a borůvkové knedlíky. V mimořádně malebném a poklidném prostředí Malé Úpy mi připadalo až neskutečné, že mě pár hodin a pár kilometrů odtud obklopovala ohromná spousta lidí. Penzion Věra, kde jsme bydleli, byl v tak krásném prostředí, že se mi odtud druhý den ani nechtělo jít dál. Klidně bych se tu jeden den jen tak poflakovala a hleděla do krajiny… 

            Nakonec ale zvítězila disciplína a touha ty Krkonoše konečně “dorazit”. Vydala jsem se k hraničnímu přechodu Pomezní Boudy, a odtud po zelené směrem do Žacléře. Jirka naložil psa a dojeli autem do žacléřské osady Bobr, odkud mi šli rovněž po zelené naproti.  
            Cesta, kterou jsem ten den šla, byla jedna z nejkrásnějších, které jsme za těch 30 dní prošli. Když jsem nad Žacléřem vystoupala na Pomezní hřeben, těšila jsem se nejen z pohodlné a půvabné stezky, ale i z překrásných výhledů: napravo na české straně Sněžka, nalevo na polské straně hory, kam až člověk dohlédne. Navíc jsem tu kromě jednoho běžce (!) z protisměru nikoho nepotkala. 
            Po sestupu dolů se poblíž pěšího hraničního přechodu nad Horními Albeřicemi připojila k zelené i červená značka a já se ocitla v tak krásné krajině, až mi přišlo líto, že tu se mnou Jirka s Bondym nejsou. Naštěstí jsme se potkali hned po dalším kilometru. Kousek jsem se s nimi vrátila, abychom se tu uprostřed luk se Sněžkou na obzoru na chvíli posadili a snědli si všichni tři oběd. Pak jsme pokračovali k místu zvanému Roh hranic a odtud jsme po polské zelené došli k hraničnímu přechodu “Žacléř-Bobr / Niedamirów”. 

             Konečně jsem tedy dorazila do Orlických hor, kam jsem chtěla dojít před sedmi měsíci. A jak mě to těch pár měsíců mrzelo, že jsme sem vloni na podzim nedošli a neukončili loňské putování symbolicky na rozhraní dvou pohoří, tak mi tady poměrně rychle došlo, že je to vlastně jedno. Zrovna tak dobré bylo totiž dorazit sem letos v neděli 6. května J

                                     Ingrid