17.
a 18. den naší cesty podél hranic vyšly shodou okolností na 17. a 18. června 2017. Začátek byl trochu adrenalinový, protože jsme na nádraží v
Rumburku dojeli 6 minut před odjezdem vlaku; zaparkovat, vzít si věci z auta,
zmobilizovat psa, dojít do nádražní pokladny pro jízdenky a nastoupit do
vlaku jsme zvládli za 4 minuty. Když jsme po chvíli vystoupili v zastávce Velký Šenov, bylo 9:40, na cestu
ideálních 18° C - a před námi celý den. K hranicím je to odtud jen kousek, a tak
jsme brzy opět dorazili k naučné stezce “Po stopách červených lesních mravenců” a navázali na cestu tam, kde jsme minule skončili. Po stezce jsme došli až k přechodu Rožany/Sohland, kde mravenčí stopa končí. Hranice ale vypadala i nadále schůdně a hraniční kameny
poskytovaly docela dobrou navigaci, a
tak jsme šli dalších pár kilometrů lesem a po neznačených cestách.
Došli jsme až k výběžku, v němž ještě
relativně nedávno stávala vesnice Fukov a který stojí za to si projít. Půvabnou zdejší krajinou vede pohodlná
štěrková cesta, na níž potkáte bývalý fukovský vodojem (zářivě žlutý), most
přes železniční trať, kterou projíždějí německé vlaky (měli jsme to štěstí, že tudy
jeden prolétl, zrovna když jsme byli na mostě), i řeku Sprévu, která
výběžkem protéká a v jednom úseku tvoří i státní hranici. Kdysi tu stávalo 135
domů a žilo tu kolem 750 lidí, po válce ale došlo k odsunu německých obyvatel (kterých
tu byla většina) a v roce 1960 byla vesnice zbořena. Zachoval se jen
bývalý hřbitov.
My jsme na severním konci výběžku přešli hranici do německé
obce Oppach, kde to i dnes kypí životem, a vydali se odtud po německé žluté
značce podél hranic nazpátek. Cesta tu vede přes louky a pastviny k lesu,
chvílemi se zcela ztrácí, značka se vyskytuje jen sporadicky, i tak se nám ale podařilo udržet směr a dojít až k Černému rybníku. Odtud jsme pokračovali po
cyklostezce 3043 k Jiříkovu. Na cyklostezce leží fungl nový asfalt, bolí to do
nohou, cesta vede lesem, táhne se a neubývá. Příjemnější je to od místa, kde se
připojuje modrá značka, která vede přes Jiříkov do Filipova. V Jiříkově na mě
udělala dojem místní impozantní škola, a ve Filipově pak mohutná novorománská
bazilika Panny Marie Pomocné postavená na místě, kde došlo k zázračnému
uzdravení místní tkadleny Magdaleny Kade. Modrá nás pak provází i v závěrečných
5 km do Rumburka.
Ubytování máme v nedalekém Kyjově, kam
dojedeme kolem půl sedmé večer. Když byly naše dcery malé, trávili jsme tu tři
roky po sobě část prázdnin a bydleli jsme tehdy v turistické ubytovně Petra (což je bývalá německá škola). Hned za Petrou ležel hřbitov, a za ním se rozprostíral
sytě zelený, značně zarostlý a trochu tajemný les. Zdejší lesní stezky vedly ke
skalám, jimiž se procházelo po kovových chodníčkách a žebřících a uprostřed
nichž se nacházel i skalní hrad. Údolím tekl potok, kousek odtud byla
“přehrada” na koupání a dcerkám se tu hodně líbilo. Já jsem tehdy redigovala
překlady knížek Marka Pogačnika o geomancii, léčení Země a elementárních
bytostech; ve zdejších lesích jsem pak měla pocit, že se to tu
elementárními bytostmi přímo hemží… Nyní po 12 letech mi udělalo radost, že tohle se tu nezměnilo. Přestože jsme měli v nohách 30 km, Kyjovské údolí jako by nám vlilo do
žil novou energii: prošli jsme se podél potoka, vyšplhali po žebřících do
skal a došli jsme lesem až k Petře. Ta už pár let chátrá a je na prodej, hospoda Na fakultě ale funguje tak jako dřív
a elementárním bytostem se, zdá se, daří dobře J
Druhý den ráno se vracíme do Rumburka. Tady
nejprve zajedeme na vrch Dymník, kde před lety vyrostl “Strom života” - stavba
z 23 kamenných bloků vypínajících se k nebi. Kameny byly rozmístěny podle
přesného geometrického plánu a byly mezi nimi vybudovány kamenné chodníky,
které vytvářejí labyrint. Autorem “Stromu života” je Ladislav Moučka, u
založení stavby byl tenkrát geomant Marko Pogačnik i astrolog Pavel Turnovský,
a když pak stavba mezi roky 2003 – 2004 vznikla, působila ve zdejší krajině
jako kamenná perla. Od té doby tu investor postavil sportovní centrum, penzion,
golfový a fotbalový resort i lanové centrum – a kamenný labyrint tu nyní působí docela bizardně. Když se ale ocitnete mezi vztyčenými kameny, stavba vás vtáhne
dovnitř a nesoulad s okolím přestanete
vnímat (více o “Stromu života” najdete na http://pudorys.firstnet.cz/download/Kamenny%20strom.pdf)
Na cestu podél hranic se z Rumburka vydávám
přes Horní Jindřichov a německý Seifhennersdorf. Odtud mě panelová cyklostezka “Karásek”
dovede moc hezkou krajinou až do Varnsdorfu. Ve Varnsdorfu vystoupám na
rozhlednu Hrádek, což je opravdu půvabná stavba s panoramatickými výhledy z
nejvyšší věže. Je tu i výstava fotografií a malby na hedvábí a konají se tady i
svatby (dobrých 20 minut strávím listováním ve zdejších albech, kde jsou z těch
svateb fotky J).
A pak mi nezbývá než
pěšky projít Varnsdorf a dojít až do Dolního Podluží; trvá mi to 40 minut, je
vedro, polední slunce pálí, a tak si vážím alespoň toho, že cesta vede převážně
po rovině anebo mírně z kopce. Jirka s Bondym, kteří dnes zvolili variantu
“půjdeme ti naproti”, na mě na kraji Podluží na modré značce už docela
netrpělivě čekají. Na chvíli si sedneme a sníme oběd a Jirka slibuje cestu
lesem, i když do kopce. Po pár kilometrech stoupání dojdeme k červené značce,
která je naopak rovinatá a natolik komfortní, že jí z velké části jdeme bosí. U
odbočky pod Luží se chvíli rozhoduji, zda vystoupat k vrcholu,
anebo se rovnou vydat k nedaleké stejnojmenné chatě. Nakonec zvítěží
smysl pro povinnost a pomalu, ale jistě se dohrabu nahoru. Za odměnu mi vrcholová
plošina nabídne opravdu překrásný rozhled od Krušných hor přes České středohoří až
do německé Lužice. Cestu dolů a zbývající kousek k chatě Luž už zvládám s
lehkostí; jednak vím, že je to cíl naší dnešní cesty, a jednak se těším na
venkovní “zahrádku” před chatou a na pivo, které naše víkendové putování
zakončí.
Příště nás čekají Lužické hory.
Ingrid Němečková
Žádné komentáře:
Okomentovat