neděle 25. června 2017

Cesta podél hranic - den 17. a 18. (Z Velkého Šenova přes Jiříkov, Rumburk a Varnsdorf až na Luž)

17.  a 18. den naší cesty podél hranic vyšly shodou okolností na 17. a 18. června 2017. Začátek byl trochu adrenalinový, protože jsme na nádraží v Rumburku dojeli 6 minut před odjezdem vlaku; zaparkovat, vzít si věci z auta, zmobilizovat psa, dojít do nádražní pokladny pro jízdenky a nastoupit do vlaku jsme zvládli za 4 minuty. Když jsme po chvíli vystoupili v zastávce Velký Šenov, bylo 9:40, na cestu ideálních 18° C - a před námi celý den. K hranicím je to odtud jen kousek, a tak jsme brzy opět dorazili k naučné stezce “Po stopách červených lesních mravenců” a navázali na cestu tam, kde jsme minule skončili. Po stezce jsme došli až k přechodu Rožany/Sohland, kde mravenčí stopa končí. Hranice ale vypadala i nadále schůdně a hraniční kameny poskytovaly docela dobrou navigaci, a tak jsme šli dalších pár kilometrů lesem a po neznačených cestách.


Došli jsme až k výběžku, v němž ještě relativně nedávno stávala vesnice Fukov a který stojí za to si projít. Půvabnou zdejší krajinou vede pohodlná štěrková cesta, na níž potkáte bývalý fukovský vodojem (zářivě žlutý), most přes železniční trať, kterou projíždějí německé vlaky (měli jsme to štěstí, že tudy jeden prolétl, zrovna když jsme byli na mostě), i řeku Sprévu, která výběžkem protéká a v jednom úseku tvoří i státní hranici. Kdysi tu stávalo 135 domů a žilo tu kolem 750 lidí, po válce ale došlo k odsunu německých obyvatel (kterých tu byla většina) a v roce 1960 byla vesnice zbořena. Zachoval se jen bývalý hřbitov. 

My jsme na severním konci výběžku přešli hranici do německé obce Oppach, kde to i dnes kypí životem, a vydali se odtud po německé žluté značce podél hranic nazpátek. Cesta tu vede přes louky a pastviny k lesu, chvílemi se zcela ztrácí, značka se vyskytuje jen sporadicky, i tak se nám ale podařilo udržet směr a dojít až k Černému rybníku. Odtud jsme pokračovali po cyklostezce 3043 k Jiříkovu. Na cyklostezce leží fungl nový asfalt, bolí to do nohou, cesta vede lesem, táhne se a neubývá. Příjemnější je to od místa, kde se připojuje modrá značka, která vede přes Jiříkov do Filipova. V Jiříkově na mě udělala dojem místní impozantní škola, a ve Filipově pak mohutná novorománská bazilika Panny Marie Pomocné postavená na místě, kde došlo k zázračnému uzdravení místní tkadleny Magdaleny Kade. Modrá nás pak provází i v závěrečných 5 km do Rumburka.

Ubytování máme v nedalekém Kyjově, kam dojedeme kolem půl sedmé večer. Když byly naše dcery malé, trávili jsme tu tři roky po sobě část prázdnin a bydleli jsme tehdy v turistické ubytovně Petra (což je bývalá německá škola). Hned za Petrou ležel hřbitov, a za ním se rozprostíral sytě zelený, značně zarostlý a trochu tajemný les. Zdejší lesní stezky vedly ke skalám, jimiž se procházelo po kovových chodníčkách a žebřících a uprostřed nichž se nacházel i skalní hrad. Údolím tekl potok, kousek odtud byla “přehrada” na koupání a dcerkám se tu hodně líbilo. Já jsem tehdy redigovala překlady knížek Marka Pogačnika o geomancii, léčení Země a elementárních bytostech; ve zdejších lesích jsem pak měla pocit, že se to tu elementárními bytostmi přímo hemží… Nyní po 12 letech mi udělalo radost, že tohle se tu nezměnilo. Přestože jsme měli v nohách 30 km, Kyjovské údolí jako by nám vlilo do žil novou energii: prošli jsme se podél potoka, vyšplhali po žebřících do skal a došli jsme lesem až k Petře. Ta už pár let chátrá a je na prodej, hospoda Na fakultě ale funguje tak jako dřív a elementárním bytostem se, zdá se, daří dobře J 

Druhý den ráno se vracíme do Rumburka. Tady nejprve zajedeme na vrch Dymník, kde před lety vyrostl “Strom života” - stavba z 23 kamenných bloků vypínajících se k nebi. Kameny byly rozmístěny podle přesného geometrického plánu a byly mezi nimi vybudovány kamenné chodníky, které vytvářejí labyrint. Autorem “Stromu života” je Ladislav Moučka, u založení stavby byl tenkrát geomant Marko Pogačnik i astrolog Pavel Turnovský, a když pak stavba mezi roky 2003 – 2004 vznikla, působila ve zdejší krajině jako kamenná perla. Od té doby tu investor postavil sportovní centrum, penzion, golfový a fotbalový resort i lanové centrum – a kamenný labyrint tu nyní působí docela bizardně. Když se ale ocitnete mezi vztyčenými kameny, stavba vás vtáhne dovnitř a  nesoulad s okolím přestanete vnímat (více o “Stromu života” najdete na http://pudorys.firstnet.cz/download/Kamenny%20strom.pdf)


Na cestu podél hranic se z Rumburka vydávám přes Horní Jindřichov a německý Seifhennersdorf. Odtud mě panelová cyklostezka “Karásek” dovede moc hezkou krajinou až do Varnsdorfu. Ve Varnsdorfu vystoupám na rozhlednu Hrádek, což je opravdu půvabná stavba s panoramatickými výhledy z nejvyšší věže. Je tu i výstava fotografií a malby na hedvábí a konají se tady i svatby (dobrých 20 minut strávím listováním ve zdejších albech, kde jsou z těch svateb fotky J).
 
A pak mi nezbývá než pěšky projít Varnsdorf a dojít až do Dolního Podluží; trvá mi to 40 minut, je vedro, polední slunce pálí, a tak si vážím alespoň toho, že cesta vede převážně po rovině anebo mírně z kopce. Jirka s Bondym, kteří dnes zvolili variantu “půjdeme ti naproti”, na mě na kraji Podluží na modré značce už docela netrpělivě čekají. Na chvíli si sedneme a sníme oběd a Jirka slibuje cestu lesem, i když do kopce. Po pár kilometrech stoupání dojdeme k červené značce, která je naopak rovinatá a natolik komfortní, že jí z velké části jdeme bosí. U odbočky pod Luží se chvíli rozhoduji, zda vystoupat k vrcholu, anebo se rovnou vydat k nedaleké stejnojmenné chatě. Nakonec zvítěží smysl pro povinnost a pomalu, ale jistě se dohrabu nahoru. Za odměnu mi vrcholová plošina nabídne opravdu překrásný rozhled od Krušných hor přes České středohoří až do německé Lužice. Cestu dolů a zbývající kousek k chatě Luž už zvládám s lehkostí; jednak vím, že je to cíl naší dnešní cesty, a jednak se těším na venkovní “zahrádku” před chatou a na pivo, které naše víkendové putování zakončí. 

Příště nás čekají Lužické hory.

Ingrid Němečková

Žádné komentáře:

Okomentovat