neděle 4. června 2017

Cesta kolem hranic – den 16. (z Mikulášovic přes Lobendavu a nejsevernější bod České republiky do Velkého Šenova)


Když došlo na další úsek cesty podél hranic, s Jirkou jsme oba počítali s tím, že v sobotu ráno brzy vstaneme, sedneme do vlaku, dojedeme do Děčína, tady počkáme na vlak směr Rumburk, dojedeme do Mikulášovic - a odtud vyrazíme dál. Večer před cestou jsme ale zjistili, že máme odlišnou představu o tom, odkud z těch Mikulášovic vlastně půjdeme a kam dojdeme. Já jsem si představovala, že dojedeme na Horní nádraží, kde jsme de facto minule skončili, vydáme se po zelené, kterou už známe, na rozcestí s modrou, a odbočíme po Zlodějské stezce k místní rozhledně Tanečnice. Odtud dojdeme stále po modré na mikulášovické Dolní nádraží, a pak dál podél hranic na Poustevny a do Lobedavy (a pak se “nějak” vrátíme k vlaku směr Děčín a tak dále). Jirka vycházel z toho, že na všech mikulášovických nádražích už jsme byli, a tak vyrazíme rovnou směr Poustevny a přes Lobendavu na nejsevernější bod České republiky (což bude po nejzápadnějším bodě něco jako další “zářez na pažbě”), a když sebou pak trochu hodíme, stihnem dojít do 17:30 (kdy odjíždí zpáteční vlak) až do Šluknova. Po chvíli dohadování jsem uznala, že jeho návrh je atraktivnější (rozhodla jsem se ale jen tak se Tanečnice nevzdat a projít si ten úsek o týden později) - a tak naše cesta začala v Mikulášovicích na Dolním nádraží. Ukázalo se, že protentokrát vlak stejně dál nejede, protože na kolejích před námi byla nehoda. Dál jsme jet nechtěli, i tak bylo ale potřeba vyrovnat se s asi půlhodinovým zpožděním, se kterým jsme do Mikulášovic dorazili, a pak s tradičním pochodem “Severní stopou”. Ten se totiž konal právě tuto sobotu, kus jeho cesty byl společný s tou naší, účastnilo se ho úctyhodné množství dospělých, dětí a psů - a vedl v protisměru, a tak zdravení, krocení psů a vyhýbání se na úzké stezce jako by nebylo konce, dokud jsme se za Horní Poustevnou od trasy pochodu neodklonili. Následovaly kilometry po asfaltových silnicích, nejprve po modré přes Lobendavu, pak po zelené přes Severní až na žlutě značenou cestu k nejsevernějšímu bodu České republiky. Je to půvabné a fotogenické místo s památníkem uprostřed lesů; dlouho jsme se tu ale nezdrželi, protože jsme (tak jako minule) stíhali vlak.                                                                  

Žlutá značka, která od severního bodu ještě pár kilometrů pokračuje, vede po úzkém břehu chvíli po německé, chvíli po české straně, a chvílemi téměř doslova Severním potokem. Na rozcestí se zelenou značkou žlutá končí, pohodlná cesta ale pokračuje dál přímo po hranicích, i když už bez barevného značení. Došli jsme po ní svižným tempem až k hraničnímu přechodu Lipová – Sohland”. Tady jsme s ohledem na čas přehodnotili původní šluknovský plán a vydali se po cyklostezce 3043 a pak po neznačené silnici do Velkého Šenova. Zpáteční vlak jsme tady stihli s přehledem, a jako minule jsme pak pár minut po deváté dorazili na pražské Hlavní nádraží.
                                                 

O tom, že vlak je dobrý sluha, ale přísný pán, jsem se přesvědčila i následující víkend, kdy jsem se potřetí vydala do Mikulášovic, tentokrát se záměrem projít asi 12 km dlouhý úsek z Horního nádraží po zelené a modré značce přes Tanečnici k Dolnímu nádraží. Je to moc hezká cesta a stoupání ke starobylé rozhledně je ve směru od Tomášova natolik přívětivé, že jej (jak jsem viděla) zvládnou i vozíčkáři. Na rozhledně byla ale spousta lidí a já jsem opět potřebovala stihnout vlak, tak jsem se tu moc nerozhlížela a uháněla po druhé, tentokrát strmější straně modrou značkou z kopce dolů. Následovala krásná cesta krajinou mezi pastvinami a loukami až k Dolnímu nádraží, kam jsem doslova doběhla tři minuty před odjezdem vlaku. Využila jsem toho, že jsem na cestě sama, a vydala se do nejsevernějšího českého města - do Šluknova (Jirku města moc “neberou” a psa už vůbec ne). Tady na mě udělal dojem místní renesanční zámek se zámeckým parkem, a také Střední lesnická škola, kam kdysi chodil můj strýc a pak i jeden z jeho vnuků a která je opravdu impozantní.
                                                                  
Cestu vlakem zpátky do Děčína jsem sice absolvovala už poněkolikáté, zároveň jsem ale znala většinu zdejších českých nádraží i z cesty pěšky a krajina je tu moc hezká i na pohled. A tak mě i tentokrát bavilo dívat se z okna a snít … a těšit se na další cestu J




                                                                                                                                     Ingrid Němečková



Žádné komentáře:

Okomentovat