Minulá cesta podél hranic
nás v závěru krušnohorského úseku dovedla do Děčína - Čertovy Vody. Chvíli jsme pak stáli na místní vlakové zastávce, a zatímco jsme se dívali přes Labe na Českosaské Švýcarsko, napadlo nás, že příště vyměníme auto za vlak (který oba milujeme) a přívoz (který nám
připadá romantický). A začali jsme se tak těšit, že jsme se sem vydali hned další sobotu. Ráno kolem půl sedmé jsme v Praze sedli do EC vlaku
směr Hamburk, dojeli do Děčína a počkali tu na vlak, který jezdí přes Německo
do Šluknovského výběžku. Jeli jsme s ním jen kousek za Čertovu Vodu do Schmilky;
odtud jsme přívozem přejeli na druhou stranu Labe (přívoz stojí 1,5 euro za
osobu) a vydali se podél hranic Českosaským Švýcarskem, tentokrát z německé
strany.
Jirka, který umí číst v mapách, prozíravě nechal psa doma. Já jsem detaily v mapě přehlédla a očekávala jsem standardní příjemnou procházku lesem. Brzy mi ale došlo, že dneska to taková sranda nebude: hned za Schmilkou se vynořily skály a prudké stoupání a Jirka dodal, že nejsou poslední a že chceme-li stihnout zpáteční vlak kolem 17:30 (jakože ho musíme stihnout, protože další jede až za dvě hodiny), není času nazbyt. Vzápětí jsme předešli skupinu německých seniorek, a pak téměř předběhli skupinku mladých sportově vyhlížejících Indů (naštěstí se uprostřed výstupu zastavili, aby se společně vyfotili). Strmých výstupů, šplhání po kamenech i po žebřících, skalních rozsedlin a následných prudkých sestupů dolů jsem si pak na cestě po žluté značce na Katzenstein, a odtud po zelené a po červené přes Grosser Zschand a Dreiwinklergrund až do údolí Kirnitzschtal, užila nejméně na rok dopředu. Procházka následovala až po
třech hodinách v údolí řeky Křinice, kterým jsme došli do Zadních Jetřichovic. Tohle místo se ukázalo jako památné: jen co jsme sem přišli, Jirka si vzpomněl, že když jsme tady byli minule, píchla
ho včela. Dopočítali jsme se k tomu, že to bylo před patnácti lety. Evidentně hluboko uložené trauma J
Zadní Jetřichovice jsou nejspíš
rájem cyklistů, protože jich tu na české straně Křinice byla spouta. My jsme pokračovali
po mnohem klidnějším německém břehu. Po předchozích skalních eskapádách jsem si
téhle příjemné a pohodlné cesty, která vede k Zadní Doubici a Brtnickému mostu,
vážila dvojnásob (kousek cesty se tu dá případně absolvovat i na pramicích, což je místní
turistická atrakce). Od Brtnického mostu pak hranice pokračuje Bílým potokem,
podél něhož vede německá žlutá značka až k rozcestí s českou zelenou značkou;
ta se při troše snahy (anebo s GPS) dá najít na druhé straně potoka a vede do
Mikulášovic k Hornímu nádraží.
Po rovině umím chodit
rychle, a tak jsme na nádraží dorazili celých 40 minut před odjezdem vlaku.
Vydali jsme se tedy k nádraží Mikulášovice Střed a cestou stihli i pivo a
klobásu v místní hospodě. Z Mikulášovic Střed nás vlak po pár stovkách metrů
dovezl na Mikulášovice Dolní nádraží; tady jsme přestoupili na vlak z Rumburka a ten nás dovezl přes německou
Sebnitz a Bad Schandau do Děčína. Odtud vzápětí odjížděl rychlík, který do
Prahy dorazil v devět večer.
Zvládnout tenhle “českosasko-švýcarský” něco přes 30 km dlouhý úsek za jediný den není ani tak frajeřina, jako spíš
nutnost. Cyklistů a turistů je tu hodně, jinak je ale tohle území opuštěné a
neobydlené a cestou ani není příležitost sejít někam, kde byste po pár kilometrech
narazili na ubytování, autobus nebo vlak. Skalní úsek chce trochu kondice a
vytrvalosti, cesta podél vody je ale komfortní a pohodová, a když to do Mikulášovic
nestihnete do půl šesté, kolem půl osmé jede další vlak. Z Děčína pak dojedete do Prahy půl hodiny před
půlnocí (případně tu určitě najdete místo k přespání). Nám se tahle jednodenní
varianta cesty každopádně líbila; za dva týdny jsme se pro ni rozhodli znovu,
tentokrát i se psem J
Ingrid Němečková
Žádné komentáře:
Okomentovat