neděle 30. července 2017

Cesta podél hranic – den 19. a 20. (Lužickými horami z Dolní Světlé přes Krkavčí kameny, Hvozd, Lückendorf a Loupežnický vrch do Hrádku nad Nisou, na česko-německo-polské Trojzemí a přes Oldřichov do Václavic)

S červencovou cestou na hranice jsme do poslední chvíle váhali: bylo vedro, Jirkovi nebylo dobře, pes taky nebyl zrovna akční a předpověď počasí hlásila na víkendy bouřky a přívalové deště. Nakonec jsme se pro cestu do Lužických hor rozhodli v sobotu ráno s tím, že já půjdu po hranicích, jak to počasí dovolí, a Jirka se psem si najdou nějakou odpočinkovou variantu. Dojeli jsme do Dolní Světlé (která je na dohled od chaty Luž, kde jsme minule skončili), společně jsme došli ke Krkavčím kamenům, a já jsem odtud pokračovala dál podél hranic. 
Vybrala jsem si červeně značenou cestu na německé straně, která vede přes Jonsdorfské skalní město do Heinu. Počáteční cesta skalním městem byla moc hezká a přišla mi ideální pro rodinu s dětmi. Každou chvíli je na ní totiž něco k vidění: skalní útvary (např. varhany), krásné vyhlídky, skalní soutěska, bývalé lomy. Lázně Jonsdorf pak značka míjí jen okrajově a pokračuje loukami a lesem do Hainu. Z Hainu jsem pak vystoupala po modré značce dva kilometry asfaltovou silnicí na Hvozd (jezdí tu také elektrovláček, toho dne hojně využívaný německými seniory). Cestou nahoru jsem se těšila na odpočinek a vyhlídku do kraje, spousta lidí a polední vedro mě ale přiměly vrchol Hvozdu co nejrychleji opustit a vydat se dolů po červené a modré značce k místu zvanému Kammloch (Hraniční uzávěra). Na rozdíl od pohodlného výstupu po asfaltce z německé strany je tahle cesta z Hvozdu dolů strmá a náročná. Turistické značky jsem potkávala jen sporadicky, GPS mi německé území nezobrazovala, a pro orientaci v německém značení turistických cest, jak se ukázalo, nemám talent. K Lückendorfu jsem s pomocí papírové mapy dorazila v pohodě, nevelkým městečkem jsem ale téměř hodinu bloudila, aniž se mi podařilo najít zelenou značku, která by mě dovedla na Loupežnický vrch. Nakonec jsem našla aspoň hraniční přechod do Petrovic, a kousek za ním (hurá!) rozcestník s českými značkami; po těch už to na Loupežnický vrch šlo jako po másle. Jirka s Bondym mě tady čekali už drahnou dobu, vypadala jsem ale zřejmě natolik schváceně, že se můj pozdní příchod (navíc z jiného směru) obešel bez komentářů. 
Chvíli jsem vydechla, a pak jsme vyrazili zelenou značkou přímo po hranicích k Hrádku nad Nisou. Cesta lesem je tu moc hezká a prochází krásným a tajemným skalním útvarem zvaným Česká brána, a také údolím Bílého potoka, v jehož dolní části je vybudován žitavský vodovod s 16 studněmi a kamennou vodárnou. Blížící se déšť nás ale v místě zvaném Cikánský kout přiměl přejít na paralelně vedoucí modrou značku, po které jsme pak v závěru téměř doběhli na kraj Hrádku do půvabné restaurace Nostalgie, umístěné v budově bývalé cihlové továrny. Tady jsme si užili dobré jídlo, výborné pivo, borůvkový pohár (s hromadou opravdických borůvek), milou obsluhu a příjemné zázemí, zatímco venku lilo jako z konve. 

Když bylo po jídle a po dešti, vydali jsme se ještě podél Lužické Nisy k česko-německo-polskému Trojzemí. Tohle místo leží na soutoku Lužické Nisy a Oldřichovského potoka a zdobí je čtyři vlajky (kromě české, německé a polské vlajky i vlajka Evropské unie), dva kříže, jeden obelisk a jedna dřevěná zvonice. Je to moc hezké místo a nebýt zdejšího čilého turistického ruchu, bylo by to dobré místo i k meditaci J

Z Trojzemí jsme došli nazpět podél řeky do kempu Kristýna. Tady jsme si postavili stan a přenocovali tu. Nebyla jsem v kempu dobrých dvacet let, takže to pro mě znamenalo spoustu nových vjemů a zážitků. V blízkém areálu navíc probíhala akce Hrádecké rockové léto, takže jsem si užila i rock; koncert trval do půlnoci, ve stanu byla dobře slyšet nejen hudba, ale i texty písní, a tak můžu říct, že všechny kapely hrály opravdu dobře J

Ráno kolem půl osmé se kemp probouzel jen pozvolna. Překvapilo mě, s jakým množstvím a variabilitou sprostých slov většina lidí vstávala, a taky to, že i přes tu spoustu stanů a chatek všudem kolem spala řada lidí v autě. Než jsem si ale stačila kempový život pořádně užít, sbalili jsme stan a z kempu zmizeli.  
Než jsem vyrazila na nedělní část cesty, Jirka mě varoval, že se podle předpovědního radaru blíží přívalové deště. Domluvili jsme se, že dokud to počasí dovolí, půjdu přes Oldřichov směrem do Horního Vítkova, kde se v ideálním případě potkáme. Z Trojzemí jsem se vydala přes hranice do Polska, a pak odtud po cyklostezce podél hranic do Kopaczówa. Prošla jsem vsí plnou výstavných, ale poněkud zchátralých cihlových domů, pod kostelem jsem přešla lávku přes potok a octla se na české straně ve vsi zvané Oldřichov na Hranicích. Tady začíná NS Pašerácká stezka, a na jejích informačních panelech jsem si přečetla pohnutou historii celé téhle (dvoj)vesnice. Původně německý Ullersdorf rozděloval totiž místní potok po staletí na severní a jižní část. Už ve středověku se původně jednotná obec začala dělit mezi dvě panství, po třicetileté válce už se dělila mezi dvě země (Sasko a Čechy) a po regulaci státních hranic roku 1849 se pak odlišila i jmény: saská část se nazývala Ober Ullersdorf (Horní Oldřichov), česká část pak Böhmish Ullersdorf (Český Oldřichov). Cesta napříč vesnicí zůstala společná a říkalo se jí “neutrálka”; v obou Ullersdorfech koneckonců žili Němci (na jedné straně “neutrálky” saští Němci, na druhé straně pak čeští Němci). Po druhé světové válce došlo ale k odsunu německých obyvatel a byla tu vybudována opravdová hranice s ostnatými dráty a strážní věží. Severní část obce navíc připadla Polsku a byla přejmenována na Kopaczów. Ostnaté dráty jsou už díky Bohu pryč, potok i “neutrálka” ale dodnes rozdělují nejen dvě samostatné části původně jednotné vesnice, ale i dvě země. Domy po obou stranách silničky jsou od sebe vzdálené téměř na dosah, mají obdobnou architekturu i minulost, na jedné straně jsou to ale domy polské, a na druhé domy české. Je to zkrátka složité území, a i když jsem jím procházela po “neutrálce”, moje myšlenky a pocity neutrální nebyly.

Pašerácká stezka pokračuje za Oldřichovem pohodlnou polní cestou směrem k Uhelné. Cesta skýtá daleký rozhled do kraje, a tak jsem viděla, že v okolních horách už hustě prší. Šla jsem rychle a považovala si toho, že se mi déšť vyhýbá. Prošla jsem Uhelnou a mířila jsem k Václavicím, když mi Jirka poslal zprávu, že se blíží pořádná průtrž a ať sejdu do Václavic, že se tam potkáme. Když jsme se potkali, spadlo pár kapek, ale průtrž se nám nějak vyhnula. To mi ale nevadilo: nikdy jsem nebyla v Žitavě, která je odtud jen pár kilometrů, a předchozí den jsem také z několika vyhlídek obdivovala nedaleký německý Oybin, a tak mě teď napadlo, že bychom ta místa mohli v ušetřeném čase vidět. Jak se dalo čekat, Jirku představa návštěvy města a zřícenin kláštera v nadšení neuvedla; zároveň ale nijak výrazně neprotestoval, a tak jsme jeli. Zittaw jsme prošli během půl hodinky, takže to se psem oba zvládli se stoickým klidem, zato v Oybin vedla cesta ke klášteru hodně do kopce a tam i zpět navíc proudily davy turistů, takže to až tak v klidu nebylo. Když jsme tam ale vystoupali, Jirka uznal, že je to krásné místo, které stojí za to jednou za život navštívit. Gotický hrad a přilehlý klášter tady na vrcholu vytvořeném z pískovcových skal nechal postavit Karel IV. Nejspíš to byly mimořádné a působivé stavby, obě byly ale v 16. století zasaženy bleskem a následný požár je téměř do základů zničil. Do dnešních dnů se zachovaly jen impozantní a rovněž působivé ruiny a klášterní hřbitov. Platí se tu vstupné (6 eur), je tu ale hodně co k vidění a při troše štěstí i k slyšení: uprostřed bývalého klášterního kostela hráli dva mladí hudebníci na housle a na keyboard a byla to radost je poslouchat. Za návštěvu pak stojí i oybinský kostelík stojící pod hradem, který má překrásně zdobený dřevěný interiér.

V srpnu se chceme na Pašeráckou stezku vrátit a dojít po ní přes Frýdlantský výběžek až do místa zvaného Andělka, kde tahle stezka končí. Odtud pak půjdeme dál přes Jizerské hory ke Krkonoším.  
                                                                   
                                                                                                                     Ingrid Němečková

Žádné komentáře:

Okomentovat