Od Žebráckého rohu jdu pak po žluté značce přes Pastviny do Moldavy. Cesta vede náhorní planinou, uprostřed které kdysi bývala obec (žilo tu kolem 400 obyvatel, stávalo tu 78 domů a byla tu i škola). Dnes tu jsou jen dva rybníky, rozlehlé louky a rašeliniště; i tak je to ale překrásné místo. Raduji se z cesty a z volného prostoru, fascinují mě nejrůznější odstíny zeleně, daleké rozhledy do kraje, osamělé stromy v krajině a nebe téměř na dotek. Tahle krajina na mě působí jako RedBull a dává mi křídla ☺
Od kostela v Moldavě pokračuji po žluté značce silnicí k moldavskému nádraží. Tenhle úsek cesty naopak zajímavý není, silnice je dost frekventovaná a prochází chatovou oblastí, kde je o víkendu docela rušno (příště bych určitě volila severní část “NS Sklářská” s tím, že bude nejspíš zajímavější, byť je o pár kilometrů delší). Na nádraží mě překvapí zdejší nádražní budova: je velkolepá, má úctyhodné rozměry - a stojí tady bez užitku. Moldavská železniční trať je vzhledem k havarijnímu stavu mimo provoz, budova chátrá a město řeší, co s ní. Nevím, jak je budova uspořádaná uvnitř, ale takhle zvenku mi připadá, že by to mohla být parádní turistická ubytovna anebo místo pro “školu v přírodě”.
Od nádraží se vydám po cyklostezce 3010 do Cínovce. Cesta vede nejprve podél trati a později podél hraničního potoka. Potkávám se tu s Jirkou, společně dojdeme do Cínovce, a odtud pak pokračujeme po červené značce na Komáří Vížku. Projít Cínovcem znamená únavných 5 km po silnici, ale jakmile značka za Cínovcem ze silnice odbočí, následuje pohodlná cesta moc hezkou krajinou, kterou doprovázejí naučné tabule s popisem života v zaniklém Předním Cínovci. Popisy jsou zajímavé a dobře napsané (dozvíte se například, co se skrývá za místními názvy Mrtvé dítě, Hraběnčina lázeň nebo Vlčí rokle), doplňují je texty z díla cínoveckého rodáka Maxe Tandlera píšícího v místním německém nářečí, a také půvabné obrázky malíře Meissnera. Na projektu této naučné stezky spolupracovaly i děti ze ZŠ při Biskupském gymnáziu Bohosudov a z Mittelschule Geising; i proto si myslím, že se bude líbit dětem všeho věku.
Kolem šesté podvečerní dorazíme na Komáří Vížku, kde máme pro dnešek domluvené ubytování. Horský hotel “Komáří Vížka” trůní na zdejším vrcholu a je viditelný už z dálky. Příjemné překvapení nás čeká i uvnitř: elegantní pokoj, hezký nábytek, příjemné barvy, krásné lampy. V prostorné restauraci s překrásným výhledem se rozhodneme pro kančí guláš a plzeňské pivo; obojí je výborné, vzít si sklenku červeného vína do pokoje není problém (pan vrchní mi k tomu nabídne i stylovou karafu) - a stejně tak výborná je snídaně formou bufetu, která nám druhý den zpříjemní ráno.
Po snídani se vydám po červené značce přes Fojtovickou pláň do Adolfova. Končí tady naučná stezka “Zapomenuté pohraničí”. Začíná na vrcholu Děčínského Sněžníku, je dlouhá 25 km a já ji půjdu v protisměru. Z tabulí se dovídám, jak náročný život ve východních Krušných horách dříve býval. Otevřené pláně, studené podnebí a dlouhé kruté zimy neumožňovaly pěstovat nic jiného než brambory a oves, nedařilo se tu ani ovocným stromům (ovoce nestihlo dozrát) a pro dobytek tu nebyl dostatek trávy. Zdejší lidé se proto živili hlavně obchodem, za kterým vyráželi do okolního světa. V zimě pak chalupy zapadaly po střechu sněhem a lidem nejspíš nezbylo než uložit se k zimnímu spánku. Letos na přelomu dubna a května tu naštěstí není po sněhu ani památky, drsné podnebí ale připomíná neustálý vítr (za celý den téměř nesundám z hlavy čepici). Cesta kopíruje cyklostezku 3017, vede většinou po loukách se skupinami stromů a skýtá rozhledy do okolní krajiny (zajímavý moment přichází kousek nad Krásným Lesem: stezka tu vede tunelem pod zbrusu novou dálnicí.) Téměř magicky mě přitahují i zdejší stromy, na kterých je vidět, jak náročným povětrnostním podmínkám čelí. Oceňuji jejich statečnost a obdivuji jejich krásu. Taky si uvědomím, že ještě nekvetou, a zítra je první máj… No, nějak to dopadne ☺
Kousek pod vrchem “Mordovna” potkávám Jirku se psem. Zároveň vnímám i něco jako klimatický předěl: vzduch se oteplí, vítr ustává, z okolních luk jsou pastviny se stády krav a stromy tu náhle kvetou o sto šest. Tečkou za drsně krásným a liduprázdným východním Krušnohořím jsou pak Petrovice: první, co tu nečekaně potkávám, je opravdické letadlo (od Jirky se dovídám, že to je bývalý letoun TU 104, v němž je nyní restaurace), po něm následuje pár “duty free shopů” a prodejen všeho možného (včetně lásky a sádrových trpaslíků ). Netrvá to ale dlouho a cesta se opět noří do krajiny a pokračuje k Tiským stěnám. Naučná stezka tu vede chráněným územím a ptačí oblastí, kde žijí tetřívek obecný, bekasina otavní, chřástal polní a další vzácné ptačí druhy. Vzácné ptactvo bohužel nezahlédnu, lidí tady ale podstatně přibývá. Naše dnešní putování končí kolem čtvrté u rybníka v Ostrově. Místní hotel Ostrov i blízká Tisá poskytují možnost ubytování za ceny pro běžného poutníka dostupné, v daném termínu mají ale všude plno. Domluvila jsem tedy nocleh v Petrovicích v hotelu Orion, po setkání s letadlem a trpaslíky jsem nicméně docela skeptická… Hotel je ale komfortní, zdejší personál je velmi milý, panuje tu “pet friendly” atmosféra (bydlí tu několik psů, svérázný, papoušek a parta rybiček ve velikém akváriu) a náš pes je tu vítán stejně vřele jako my. V restauraci navíc výborně vaří a je nám tu opravdu fajn.
V pondělí ráno mě Jirka vyloží v Ostrově a pokračuje směrem do Děčína s tím, že se potkáme někde pod Děčínským Sněžníkem. Já se pak držím stezky “Zapomenuté pohraničí”, která vede po červené značce Ostrovskými skalami a přilehlým lesem. Jakmile se vynořím z lesa, opře se do mě natolik silný vítr, že se proti němu musím vybavit bundou a čepicí. Další, čemu musím ten den čelit, je množství turistů a skalních lezců. Výstup na Sněžník není nijak namáhavý, na rozhlednu je ale fronta, takže se z ní nerozhlédnu. I bez rozhledny jsou ale výhledy z téhle stolové hory dech beroucí. Ráda bych si ty rozhledy vyfotila, ve vichru ale jen s obtížemi udržím mobil s foťákem a fotky mi vycházejí jakoby neostré. Když se po půl hodině opět vnořím do lesa, vítr jako zázrakem ustává, ptáci zpívají, slunce hřeje a mě připadá, že se mi o tom boji s vichrem před chvílí snad jen zdálo… Sestup dolů z kopce je nejprve prudký, později pozvolný, a pak se potkává s asfaltovou silnicí, kde na mě na rozcestí “U ptáka” čeká Jirka se psem. Jirka hudrá, že cesta vzhůru k vrcholu Sněžníku (na který nedošel) byla náročná, fádní a nudná. Já mu naopak líčím krásu rozhledů ze Sněžníku. Jirka říká, že od příště už půjdou se psem se mnou. Čeká nás půlhodina po silnici po zelené značce do Maxiček, a pak dlouhý, monotónní a fyzicky poměrně náročný sestup do Děčína – Čertovy Vody (je mi jasné, že jít to opačným směrem muselo být na mrtvici). V Čertově Vodě nám rozkvetlý stom poskytne šanci naplnit prvomájový rituál, a naše cesta pak končí na břehu Labe u zdejší vlakové zastávky. Na opačné straně řeky začíná Českosaské Švýcarsko, které poměrně důvěrně známe a které nás čeká příště.
Tak jako jsem se rozhodla vrátit se na Ašsko (v létě to máme v plánu), chci se určitě brzy vrátit i do východního Krušnohoří. Neměla jsem o téhle krajině ani tušení, a přitom je mimořádně krásná, je tu řada technických památek, a i když je zdejší minulost poněkud bolestná, současnost mi přijde zajímavá a dobrodružná. Spousta rozumových i citových důvodů, proč se sem znovu vypravit ☺
Ingrid Němečková
Žádné komentáře:
Okomentovat