neděle 4. září 2016

Cesta podél hranic 1 (z Aše přes Hranici k přehradě Bílý Halštrov)

Většina lidí, které znám, miluje cestování, i když si pod tím každý představuje něco jiného. Někdo exotiku, někdo poznávání cizích měst, někdo cestu k moři a někdo jakýkoli výlet za hranice všechních dnů. Pro mě cestování zpočátku znamenalo cesty vlakem a pak pěšky s rancem na zádech po česko-slovenském území (prázdniny byly dlouhé a hranice pevně dané). Po revoluci tu náhle byla k objevování celá Evropa a kromě pěších výprav přibyly i cesty autem, letadlem anebo lodí. Evropu objevuji dodnes (ostatní kontinenty jsou na mě příliš daleko), posledních pár let mě ale znovu těší a naplňuje procházet a objevovat krajinu a místa v Česku. A ač jsem toho už dost prošla, pořád je tu minimálně stejně tolik míst, kde jsem ještě nebyla, a přibývá i těch, kam se chci ještě někdy vrátit. Taky jsem už dospěla do věku, kdy se slovy “jednou / možná” zacházím uvážlivěji, a když něco opravdu chci udělat, dlouho to neodkládám a udělám to.

Před časem jsem se rozhodla, že obejdu Českou republiku podél hranic. Tedy ne najednou, ale postupně během dvou až třídenního putování s frekvencí cca jedno putování měsíčně. Tím pádem je to plán tak na dva až tři roky. Můj manžel Jirka, když jsem mu o tom řekla, prohlásil, že to je dobrý nápad a že jdou se psem se mnou. Nedávno ušel dobrých 1000 km na cestě do Santiaga de Compostela, o putování ví tudíž úplně všechno a po cestě alespoň dohlédne na to, abych nebloudila. Vítám to.

Ideální mi přišlo začít od “A”, na západě, v Aši. Dorazili jsme sem poslední srpnový čtvrtek navečer, v patách psa, v batohu mapu, v hlavě plán. A i když páteční tropické ráno láká spíš někam k vodě, disciplinovaně se vydáváme na výpravu podél hranic, a to po cestě, která vede podél bývalé signální stěny. Až na pár lomených zatáček je rovná jako podle pravítka a skýtá rozhled po dnes už malebné krajině bez ostnatých drátů. A je liduprázdná. Slunce pálí, stromy podél cesty ale poskytují občasný stín, a navíc fouká vítr. Ten také roztáčí vrtule větrných elektráren rozmístěných v krajině (když stojíme pod nimi, slyšíme šum svistu J). Pes statečně šlape a já si užívám lehkost bytí; Jirka nese všechno potřebné, a tak mám na starosti jen sebe a psí vodítko.

První odbočka ze signálky nás zavede k Mostu přátelství, dřevěné lávce nad Újezdským potokem. Zaniklá obec Újezd/Mähring, která tu v podobě několika domů, školy, hospody a mlýna stávala ještě v 50. letech, byla se zemí srovnána zřejmě dokonale, protože tu po ní dnes (kromě několika obrázků na informačních tabulích) není ani památky. Mám kamaráda, který žije a pracuje ve vojenském prostoru Doupov, kam za ním nějakých 30 let jezdím. A ač to tam pro mě při prvních návštěvách bylo téměř k neunesení, naučila jsem se vnímat, jak se krajina postupně zaceluje, příroda si bere zpátky území, které si lidé přisvojili, a energie těch míst se postupně vyrovnává. I tady mám pocit, že česko-německý most, který byl v roce 2008 postaven jako gesto dobré vůle sousedů z obou stran hranic (most zdobí i symbol spojených rukou), odvedl kus dobré práce a místo působí docela optimisticky.

Druhá odbočka nás dovede k nejzápadnějšímu bodu Česka. Znovu se potkáváme s Újezdským potokem (roztroušené chalupy zaniklé obce Újezd sahaly až sem), a ač je tohle místo s hraničním patníkem z roku 1844 od Mostu přátelství jen kousek, je poněkud pusté a o poznání melancholičtější. Pes si ale užívá potoka se stejnou radostí jako před půl hodinou.

Signálka nás po patnácti kilometrech dovede na rozcestí k Trojstátí. Zvažujeme psovy možnosti. Ne že by vypadal dvakrát nadšeně, nevypadá ale ani strhaně, a tak se vydáváme další tři kilometry k místu, kde se potkávají historické hranice mezi Čechami, Bavorskem a Saskem. Až do roku 1989 to bylo zároveň rozhraní mezi ČSSR, NDR a NSR (něco pro pamětníky J) a začínala tu "železná opona”. Potkáváme tu i první (a pro dnešek poslední) turisty (celkem šest). Místo je členité, s dřevěnými chodníky a můstky přes průzračnou a rychle plynoucí říčku Rokytnici, ve které jsou prý při troše štěstí ke spatření i pstruzi. Nás ale začíná tlačit čas (vlak, který spojuje blízké Hranice s Aší, je unikátní tím, že jezdí jen jednou denně, a to v 17:13; máme tedy jen jednu šanci.) Sotva se pes osvěží v říčce, vydáváme se na cestu zpět ke křižovatce se signálkou, a pak “Cestou kamenů” k městečku Hranice. V Hranicích stíháme i jedno pivo, a pak zamíříme k nádraží, kde na poněkud zpustlé trati čeká nablýskaná Regionova. Jsme téměř jediní cestující, po cestě ale pár lidí přistoupí a v Aši nás pak vystupuje asi deset. Míříme ke “Třem lipanům” na pořádné jídlo, u kterého rekapitulujeme den. Část od Aše podél západní hranice až k severnímu bodu máme za sebou, vyrazili jsme kolem desáté ranní, teď je šestá odpolední a v nohách máme 28 kilometrů (které jsem vzhledem k vlídnému terénu v pohodě ušla v trekových sandálech). Chválím psa za jeho výkon i osobní nasazení a slibuji mu, že zítra toho bude méně a že půjdeme téměř celou cestu lesem. Vypadá, že by to šlo.

Druhý den dojedeme autobusem z Aše do Hranic a vydáváme se na východ (ulice nese příznačný název “Ruská”) do Krásňan a ke státním hranicím. Těsně před hranicí uhýbáme na jih a noříme se do lesa. Čeká nás další pravítkově rovná cesta lesním průsekem, a pak cesta po modré značce, kde je i pár kopců nahoru a dolů (tentokrát to chce pevné boty). Po hodině dojdeme do Podhradí, místa s malebnou věží a romantickou zříceninou zámku. Právě se tu konají Hradní rytířské slavnosti, je tu plno lidí v dobových kostýmech, stánků s ukázkami řemesel, hudby, hluku, a samozřejmě návštěvníků s dětmi i bez dětí. Po vynoření se z liduprázdné krajiny to působí až neskutečně. Ještě neskutečnější je ale místní kostel Dobrého Pastýře, nejstarší evangelický kostel na českém území. Dřevěný interiér, barvy, ruční malby, tři patra malovaných dřevěných lavic, nádhera. Moc času na ni ale nemám, venku praží polední slunce, a tak se znovu noříme do lesa a míříme k přehradě Bílý Halštrov, kde se pes osvěží a vykoupe si bříško. Po žluté pak vystoupáme na vrch Háj s rozhlednou, na kterou je Aš právem hrdá. Je kamenná, důstojná a krásná, je z ní skvělý rozhled a pod kupolí má i skvělou akustiku (dobrých deset minut si tam zpívám). Z Háje už je to dolů do Aše jen kousek, a my zamíříme rovnou ke “Třem lipanům”, kde se kromě jídla rozhodnu i pro velké pivo. Vypiju ho ještě dříve, než dojde na jídlo, a tak na dotaz obsluhy, zda si dám ještě jedno, seberu odvahu k ještě jednomu malému (běžně pivo téměř nepiju). Obsluha mi nicméně omylem přinese jedno velké. Protože není v půllitru, ale ve sklenici, vůbec to nezaregistruju (rozdíl mezi sklenicí o objemu 0,3 a 0,5 litru je mimo moji rozlišovací schopnost i za střízliva, natož po půl litru piva). Jirka si toho všimne okamžitě, ale mlčí a se zájmem pozoruje, jak si s pivem vedu. Obsluha si chybu uvědomí až ve chvíli, kdy nám nese účet; omlouvá se, a mně zatím opravdu jen zvolna dochází, o čem je řeč. Přestože jsem právě urvala svůj pivní rekord, cestu z restaurace zvládám v pohodě. Zato pes začne pokulhávat a zvedat levou přední tlapku, čímž nám jasně dává najevo, že už mu ty pochoďáky stačily. A tak měníme plány a slibujeme mu nedělní ráno u vody. Během soboty jsme každopádně ušli dalších 17 kilometrů po kopcovitých, ale pohodlných lesních cestách, a kromě davu lidí na slavnostech v Podhradí, hrstky lidí u odlehlé halštrovské přehrady a pár turistů v závěru na rozhledně jsme nepotkali jediného člověka.

V neděli ráno sedí u Nového rybníka poblíž Studánky jeden jediný zádumčivý rybář. Překonávám šok ze studené vody, uplavu pár temp – a vzpomenu si na Janu a její nedávný letní příběh s ranním koupáním v přírodním rybníčku. Po krk ve vodě, ale s pevnou půdou pod nohama svlékám plavky, omotávám si je kolem zápěstí, a pak plavu proti slunci, které se odráží v hladině rybníka. Rázem prožívám něco podobného, o čem pár týdny psala Jana. Kouzelná chvíle. Plná dojmů a pocitů pak Janě volám a říkám jí: “Zrovna na tebe intenzivně myslím. Hádej proč?” A ona na to: “Koupala ses nahá v rybníku!?”

Cestou do Prahy se Jirka rozhodne udělat mi ještě jednu radost a navrhne zastávku ve Františkových Lázních (nikdy jsem tam nebyla). Sám návštěvy měst nesnáší, takže si toho považuji. Dokonce kývne i na Cheb, kde jsem byla naposledy ve svých osmnácti letech. Krása chebského náměstí mi na chvíli vezme dech; sem se určitě brzy vrátím. A když půjde všechno dobře, vrátíme se i zpátky na Ašsko. Za měsíc nás čeká cesta z příhraniční Doubravy směrem na jih a pak na východ. Věřím, že než přijde zima, dorazíme ke Krušným horám.
Ingrid

Žádné komentáře:

Okomentovat