neděle 2. října 2016

Cesta podél hranic 2 (z ašské Doubravy přes Vojtanov, Skalnou a Plesnou do Lubenského sedla)

Před časem jsem se rozhodla obejít Českou republiku podél hranic; nikoli najednou, ale postupně během dvou až třídenního putování s frekvencí jednoho putování měsíčně. Na cestě mě kromě mého muže Jirky doprovází i náš pes. Jdeme po značených cestách, asfaltkách nebo cyklostezkách, které jdou přímo hranicích nebo jsou hranicím co možná nejblíže. Začali jsme letos v srpnu v Aši a došli odtud po “signálce” přes Hranici a Krásňany k přehradě Bílý Halštrov (více v článku Cesta podél hranic 1). Před pár dny jsme prošli dalším, asi 50 km dlouhým úsekem mezi ašskou Doubravou a Lubenským sedlem.

I napodruhé se naší základnou stala Aš, odkud nás v pátek dopoledne zavezl autobus do Doubravy. Doubrava leží u hraničního přechodu do lázeňského města Bad Elster a mají tu stejně kvalitní léčebné prameny, jako u našich německých sousedů. Před pár lety se mluvilo i o výstavbě místních lázní, pokud se najde investor. Zatím se tu ale nestaví a Doubrava má i nadále charakter téměř zaniklé obce, tak jako mnohé další vesnice v jejím okolí (příběhů s nedobrým koncem o zaniklých obcích, mlýnech, zemědělských usedlostech či výletních restauracích najdete na naučných stezkách v tomhle kraji spousty). Po cyklostezke č. 2062 se odtud vydáváme k prameni Bílého Halštrova. Rovinatá asfaltka vede povětšinou lesem a po dvou hodinách chůze nás dovede k prameníku. Říčka, která tu pramení a které v Německu říkají Weisse Elster, stráví na našem území pouhých 11 km. Za hranicemi ale nabyde na síle a stává se z ní nejvýznamější řeka protékající Lipskem. Pro Němce má proto její pramen obdobně symbolický význam, jako pro nás pramen Vltavy. Prameník je malým architektonickým dílem a místo je citlivě krajinářsky upravené. Je tu i pamětní kniha plná zápisků nejen českých a německých návštěvníků; před pár dny tu své nadšení z krásného okolí vyjádřila i parta lidí z australského Melbourne. 

          
Od pramene se vydáváme po zelené značce lesem k Hazlovu. Před osadou Výhledy vyjdeme do krajiny, projdeme osadou, a náhle se napravo před námi objeví až pohlednicově dokonalá krajina. Jak se k ní blížíme, zjišťujeme, že je to golfové hřiště; zelená značka vede dobré dva kilometry doslova skrze něj. Po pár hodinách strávených převážně v liduprázdném lese je procházka tímhle hřištěm (prý jedním z nejkrásnějších v Česku) příjemným šokem. Slunce svítí, zářivá zeleň lahodí očím, golfisté nás zdraví a všichni se na sebe usmíváme.  

Kolem druhé hodiny dorazíme do Hazlova a odkud pak pokračujeme 3 km po silnici do Vojtanova (je to zároveň i cyklostezka č. 23). Chůzi po dopravní silnici zrovna nemilujeme, tahle je ale málo frekventovaná a má zbrusu nový povrch, a tak cesta ubíhá v pohodě.

Vojtanov má dvě nádraží, která se od sebe liší jako noc a den: zatímco ve vlakové stanici Vojtanov se nad spoustou kolejí tyčí nádražní budova hodná krajského města, zastávka Vojtanov obec je kus travnatého území se zpevněnou krajnicí u jedné koleje a s provizorním přístřeškem proti dešti. O to víc překvapí, když sem přesně v 15:53 dorazí velký zářivě žlutý německý vlak. Zajímavé je i to, že vlak přijíždí z Německa, má namířeno do Německa a přes naše území si tak nějak zkracuje cestu. Z Německa přijíždějící strojvůdce a průvodčí se na hranicích vystřídají s českou posádkou, po necelé hodince se opět vystřídají a německá posádka pak pokračuje dále do Německa. Vlak je narvaný, v Aši se ale téměř vylidní. Zamíříme na jídlo a v zahradní restauraci také rekapitulujeme dnešní den: ušli jsme 22 km půvabnou zelenou krajinou, a i když to bylo z velké části po asfaltu, značná část cesty vedla lesem a nepotkali jsme ani jediného turistu. Hodně zvláštním zážitkem pak byla cesta golfovým hřištěm J

              

Druhý den vyjíždíme z Aše vlakem v 7:47 a minutu po osmé vystupujeme ve Vojtanově obci, kde jsme včera nastupovali. Vesnice i okolní krajina tonou v mlze, jíž prosvítá ostré ranní slunce. Silnice je stejně pohodlná jako včera, aut jezdí jen málo a mlhavé ráno dodává krajině snově přízračný nádech. Krátce před Skalnou cyklostezka odbočí ze silnice a polní cestou nás dovede k místnímu koupališti. Po modré značce se pak vydáváme podél potoka k lesu. Mlha se zvedá, slunce nabývá na síle, okolní krajina je až euforicky krásná a já mám během chvíle tendenci “ulítnout” hlavou až někam do oblak. Vzpomenu si na pondělní Meditace, kde jsme krátce trénovali i meditaci v chůzi, a stahuji svoji pozornost a soustředění zpátky na zem. Rázem jsem přítomná tady a teď. Svěžím lesem pak dojdeme k odbočce a k pramenu Kyselky, který leží na německém území. V prostorném altánu vytéká z trubky sice poněkud subtilní pramen, chutná ale jako poctivá lázeňská “kyselka”. Vracíme se na modrou značku a zůstáváme jí věrní prakticky po celý den. Část cesty probíhá přímo po hranici, na což upozorňují nejen hraniční patníky, ale i několik varovných cedulí, a tak si tu pamětníci neprostupných hranic a “železných opon” užijí i trochu dobrodružství. Cesta se také potkává s kolejemi, přes které musíte přejít, chcete-li se dostat ke zbytkům středověkého hradu Neuhaus; ten byl definitivně zničen právě při stravbě železniční trati. Když k němu vystoupáme, zjistíme, že po něm zůstal jen val s příkopem a pár terénních nerovností. Naše představa o zbytcích hradu byla o dost romantičtější než realita; jinak je ale úsek cesty mezi Skalnou a Plesnou opravdu překrásný.

Zato Plesná se vám bude líbít snad jedině v případě, že máte slabost pro staré opuštěné továrny. Takových je tu hodně. Jedna z nich vévodí i místnímu náměstí, což je vlastně taková prostornější křižovatka s turistickým rozcestníkem uprostřed. Po modré značce procházíme Plesnou dobrou půlhodinu; na jejím konci se opět noříme do krajiny, která je naopak moc hezká. Polní cesta nás zavede k vlhkému zádumčivému lesu a pak k mokřadům u Pstruhového potoka. Trochu to tu připomíná krajinu z Pána Prstenů. Za lesem vystoupáme do kopce a pokračujeme pohodlnou cestou mezi loukami a lesem, až dojdeme do místa, kde nám náhle a nečekaně vyvstane pod nohama stará známá asfaltka. Už trochu unaveným nohám se tenhle povrch nelíbí, nepomáhá ani meditace v chůzi, a tak si zpívám. Asi po hodině chůze (během níž si přezpívám snad všechny tklivé lidovky o lásce, co znám) dojdeme do Lubenského sedla. Je to nejen cíl naší dnešní cesty, ale také vcelku frekventovaný hraniční přechod. Nalevo Německo, napravo Česko. Dáme se vpravo a čeká nás sestup po silnici do Lubů. Odpolední slunce je oslňující, silnice se táhne a tyhle závěrečné 4 km nás opravdu nebaví.      
                                                                                          
Nakonec zdárně dorazíme k nádraží, kde končí železniční trať a odkud za nějakých 40 minut odjíždí vlak do Chebu. Na poněkud pustém nádraží chybí kromě jiných známek života i jakákoli lavička; vydáme se tedy do okolí ve snaze najít nějakou restauraci či hospodu, kde bychom si na chvíli sedli a dali si něco k pití. Žádný takový podnik ale nenajdeme. Na to, abychom šli dále do města, nemáme čas, a tak si sedneme před kolejemi na trávu a vyhlížíme vlak. Přesně v 15:16 dorazí mohutný RegioShark a vypadá tak trochu jako návštěva z budoucnosti. Zaveze nás na nádraží do Chebu, kde se paralelně s normálním provozem koná i “Národní den železnice”; na kolejích se hrdě předvádějí nablýskané parní lokomotivy s historickými vagony, peróny jsou plné návštěvníků z Čech i z Německa a všichni si tu parádu vehementně fotí a filmují. Jirka si čistě z profesního zájmu rovněž vyblejskne pár exemplářů, jinak ale tenhle blázinec nesvědčí ani nám, ani psovi. Vlak do Aše jede až za hodinu a půl, a tak se vydáme do nedalekého centra města. Cheb je stejně krásná jako minule a je tu i spousta restaurací, kde se můžeme najíst (což je příjemná změna). Vlak do Aše je nacpaný k prasknutí, půl hodinky to ale umíme vydržet a kolem trati postávající lovci snímků si nás fotí se stejným zápalem, jako kdybychom byli vzácná parní lokomotiva.

Když pak krátce po šesté podvečerní vystupujeme v Aši, máme toho pro dnešek opravdu dost. Cesta z Vojtanova do Lubenského sedla měřila i se dvěma odbočkami 25 km, k tomu 4 km sestup ze sedla do Lubů a nějaký ten kilometr v Chebu; pro dva dospělé a jednoho psa je toho tak akorát. Další díl cesty podél hranic si tím pádem necháváme na říjen.

V neděli ráno se autem vypravíme k nedaleké sopce. Jmenuje se Komorní Hůrka, leží v sousedství Františkových Lázní a Jirka tu byl před mnoha lety s rodiči. Tehdy byl malý kluk, ale dodnes si pamatuje to zklamání, když k sopce dorazili, a ona byla docela jiná, než jak si ji představoval. Soptila totiž naposledy před miliony let a známá je především tím, že je zevrubně probádaná. Když ale člověk předem nic neočekává, je to hezké místo, a ve slunečném ránu napůl ponořené do mlžného oparu působí i trochu magicky. V jámovém lomu před sopkou, který je dnes zarostlý travou, připadá mým nohám v trekových sandálech země citelně teplejší. Na naučném panelu kousek dál si pak přečtu, že tomu tak opravdu je J

Ašsko opouštím nerada. Doufám, že se sem příští léto vypravíme alespoň na týden a projdeme i ty stezky a cesty, které neleží v těsném sousedství hranic. Koncem října nás každopádně čeká počátek Krušnohoří.

                                                                                                                                      Ingrid Němečková

Žádné komentáře:

Okomentovat