Společná pouť s handicapovanými lidmi

V sobotu 15. 10. jsem se zúčastnil moc pěkné pouti, na které se sešli lidé s handicapem s lidmi zdravými. Organizátorem byla společnost Medou provozující denní stacionář v Humpolci a spolek Kruhcentrum z Humpolce.

Sešli jsme se kolem 9. hodiny na Záchranné stanici Pavlov u Ledče nad Sázavou. Na této stanici zachraňují poraněná zvířata, a to především ptáky. Hned po příjezdu jsme se šli podívat na velké voliéry s orlem mořským a orlem královským. Oba jsou obrovští. Každou chvíli se snažili z voliéry odletět, ale síť je vždy zadržela. Dříve než budou moci odletět, musí se jim plně uzdravit křídla. Při pozorování orlů jsem si uvědomil hlavní téma, které pro mne pouť bude mít, a to osobní svoboda ducha navzdory vnějším omezením.

Na začátku jsme se sešli v klubovně záchranné stanice. Posadili jsme se do kruhu, každý se představil a řekl něco o sobě. Ve skupině byl muž na vozíčku, muž ochrnutý po autonehodě, kterému se po letech ležení podařilo postavit se na nohy a ujít s námi celý několikakilometrový okruh, mladík se silným autismem, lehce mentálně postižená dívka, nedoslýchavá slečna, a pak asi 10 lidí, kteří na první pohled vypadali zdraví. Při rozhovorech se ale ukázalo, že u těch zdravých většinou platí, že si nesou nějaký ten „hrb“ uvnitř, nebo mají v rodině někoho tělesně či mentálně handicapovaného.  

Po krátkém občerstvení jsme vyrazili. V čele Pája na vozíku, za jehož řidítky jsme se postupně střídali. Zpočátku ho tlačil ochrnutý Andrej, kterému se tak lépe šlo (jeho ochrnuté tělo mohlo lépe balancovat). Bylo to přímo symbolické. Jeden handicapovaný pomáhal druhému, aby mohli oba postupovat kupředu a vést nás všechny ostatní.

Během chůze jsme se postupně rozdělili do malých skupinek či dvojic a sdíleli své příběhy. Bylo krásné pozorovat, jak se lidé navzájem rychle propojili, a přestože se znali třeba jen několik minut, vypadali jako dlouholetí přátelé. Andrej se potřeboval ve strmějších nebo křivějších pasážích opřít o ruku jiného poutníka. Ostatní to velmi brzy okoukali, a tak jsme se během chůze téměř každý držel s někým za ruku.

Cestou jsme se zastavili u několika studánek. První byla studánka U skřítků. Nad pramenem bylo místo pro hrníček. Pod ním vytékala výborná voda. Všichni jsme se ze studánky napili a propojili se tak se skřítky místního lesa.

Druhá studánka byla Svěcená. Stála u ní krásná kaplička a zajímavý dvojitý kříž. Voda byla také výborná. Povídali jsme si zde o tom, jak prameny vody posvěcují krajinu a přinášejí do ní život. Lidé to tak vždy vnímali a na místech pramenů stavěli kapličky, obvykle zasvěcené Panně Marii. Vždy jsme dobře věděli, že pramenitá voda oživuje a má zázračné vlastnosti.

Nedaleko od Svěcené studánky jsme dosáhli nejvyššího bodu cesty – Hubertovy vyhlídky se sloupem, na kterém bylo několik parohů nad sebou. Přečetli jsme si, že svatý Hubert byl původně prostopášný lovec, který se změnil, když jednou na lovu spatřil velkého jelena, jemuž v paroží svítil světelný kříž, a jelen ho vyzval, aby přestal lovit zvěř a stal se knězem. Velmi zajímavé bylo, že hned vedle sloupu s parožím stál buk, který se rozdvojil a jeho dva kmeny vypadaly úplně jako parohy. Docela by mne zajímalo, jestli tu byl dřív „parohatý buk“, nebo Hubertova vyhlídka.

Zpět jsme se vydali trochu jinou cestou a podařilo se nám zabloudit. To bylo skvělé. Mohli jsme jít libovolnou cestou. Tu naši zvolil Pája na vozíku. Sice byla nakonec delší, ale o to více do kopce. Docela odpovídala jeho silné nátuře.

Na konci pouti jsme si prohlédli zvířata v záchranné stanici. Líbily se mi hlavně sovy. Nejkrásnější byly sovy pálené, které seděly tři vedle sebe a vypadaly jako namalované. Zajímavý byl také velký výr, který seděl v dutině stromu a nebylo ho téměř vidět. Smutné je, že všechna zvířata jsou více nebo méně zraněná a většina se již nemůže vrátit do volné přírody. Trochu jako někteří z účastníků pouti.

Po návratu do klubovny jsme si dali společný odpolední oběd, který obětavě navařila Hanka z Kruhucentrum. Bylo zajímavé uvědomit si, že nás všechny vychovávali ve školkách stejně: dobré chutnání a bez povídání. Po celou dobu bylo skoro hrobové ticho, dokud jsem na ně neupozornil. Je to zvláštní rys české povahy a všiml jsem si toho již několikrát.

Po obědě jsme si povídali o proběhlé pouti. Všem se pouť líbila. Za lidi s handicapem mluvil nejvíce Andrej. Díky ochrnutí a tracheotomii je mu obtížně rozumět. Velmi vyzdvihl, že za celou pouť se k němu všichni chovali jako k dospělému a nedělali z něj dítě. Došlo mi, že i mně se občas stává, že k lidem s handicapem, zvláště když se obtížně pohybují a špatně mluví, často přistupuji spíše jako malému dítěti než dospělému člověku. U Andreje si člověk nejlépe uvědomí, jak je to nesmyslné. Jeho tělo se sice pohybuje jako medvídek, slovům není moc rozumět, v ochrnutém těle ale žije duch, který bravurně ovládá několik světových jazyků včetně maďarštiny, a dříve byl manažerem na evropské úrovni. Ochrnulo mu pouze tělo, nikoli mysl. Bylo skvělé, že na pouti se nám všem „zdravým“ podařilo jednat s handicapovanými důstojně dospěle, a přitom nápomocně a s humorem. Andrej s Pájou mluvili také o tom, že mají sen dělat nějakou práci, kterou by mohli být více užiteční ostatním. Shodli jsme se všichni, že je v tom podpoříme.  

Po skončení pouti jsme ještě společně zajeli do nedalekých Vilémovic. Na zahradě místního zámku totiž roste nejstarší strom na našem území. Je to tis starý asi 1800 let. Je obrovský, ale není to na první pohled vidět. Stojí za ním totiž mnohem větší lípa, takže vypadá docela nenápadně. Když ale vstoupíte do jeho koruny, objeví se mohutný kmen, na jehož obejmutí se musí spojit tři lidé. Při podrobnějším zkoumání jsme zjistili, že tento tis je ženského pohlaví – má červené plody. Vyprávěl jsem všem, že tisy jsou nesmírně zvláštní stromy. Jsou celé jedovaté kromě dužiny plodu. Jsou to stromy, které se ze všech stromů na planetě dožívají nejvíce let. V severním Skotsku stojí mohutný tis, kolem kterého je kamenná svatyně. Strom má uvnitř díru, a tak nejde spočítat jeho letokruhy. Svatyně se ale vyhýbá jeho kořenům, takže musela být postavena kolem vzrostlého stromu. Stáří svatyně se radiokarbonovou metodou určilo na 8500 let. Strom je ale mnohem starší. O kolik let, nikdo neví. Možná zažil, když lidé začínali se zemědělstvím. Stále ještě žije.

Toto setkání s nekonečností bylo nádherným zakončením krásné poutě. Uvědomil jsem si na ní do hloubky, že všichni jsme nějakým způsobem handicapovaní a že všichni hledáme svobodu na životní cestě. Nejlépe se po ní jde, když podáme druhému ruku a jdeme ruku v ruce.

Fotografie z pouti si můžete prohlédnout na https://goo.gl/photos/vyyccApqBgRCoBZB9

Jan František Bím