neděle 30. října 2016

Cesta podél hranic 3 - den 5., 6. a 7.: z Lubů u Chebu přes Kraslice a Jelení do Potůčků (21.-23. října 2016)

Před časem jsem se rozhodla obejít Českou republiku podél hranic; nemám v plánu to zvládnout najednou, ale postupně během dvou až třídenního putování s frekvencí jedno putování měsíčně. Cestu se mnou absolvuje i manžel Jirka a pes Bondy. Začali jsme letos v srpnu Ašským výběžkem (Cesta podél hranic 1) a v září jsme pokračovali do Lubů u Chebu (Cesta podél hranic 2). V říjnu jsme se sem chtěli vrátit a vydat se odtud do Krušných hor. A vyšlo nám to J
           
Auto tentokrát ponecháváme na parkovišti u nádraží v Karlových Varech a do Lubů jedeme vlakem (s přestupem v Chebu trvá tahle cesta dvě hodiny). Na nádraží v Lubech přijíždíme ve 12:41 za poměrně vydatného deště a po červené značce odtud míříme směrem k Lubenskému sedlu. Déšť postupně ustává a značka nás asi po hodině cesty dovede k místu zvanému Vysoký kámen; je to impozantní skalní útvar, který připomíná zříceninu hradu a na jehož vrcholu je vybudovaná vyhlídková plošina. V mlze a nízko plynoucích mracích se sice moc daleko nerozhlédneme, i tak je ale Vysoký kámen působivým místem. Dlouho se tu však nezdržíme; jsou dvě hodiny a většinu dnešní cesty máme ještě před sebou. Pár set metrů odtud je státní hranice a já jsem rozhodnutá vydat se dnes přímo po ní.  V mapě jsem si totiž našla, že z německé strany by paralelně s hranicemi měla vést cesta se žlutým značením. Jirka si nemyslí, že tam taková cesta doopravdy vede, ale k hranici mě se stoickým klidem doprovodí. Když dorazíme k hraničním kamenům, nejenže tu žádnou cestu nenacházíme (natož značenou), ale terén se tu navíc svažuje dolů se sklonem “černé” sjezdovky. Dávám Jirkovi zapravdu, že to nebyl dobrý nápad, vracíme se na českou stranu a já se rozhodnu jít po neznačené cestě, která vede o kousek dál. Ta postupně přechází v lesní cestu plnou bláta a kaluží; oproti červené značce je tedy nejen delší, ale i méně pohodlná. Když dorazíme do Počátků, dá mi Jirka jasně najevo, že mu právě došla trpělivost, a také nás tlačí čas. Bez řečí se tedy vracím na cestu s červenou značkou (ano, měli jsme po ní jít po celou dobu), která nás dovede až na louky nad Kraslicemi s moc hezkými výhledy do krajiny. 
                                    
Do Zelené Hory a k penzionu Matylda, kde budeme dneska spát, dorazíme okolo půl šesté. Čeká nás tu vlídné přijetí, téměř rodinná atmosféra, a také jednoduché a příjemné ubytování za velmi přátelskou cenu. Později se tu u piva či vína sejde asi patnáct místních lidí a povídáme si o tom, jak se tu žilo dříve a jaké to je dneska. Jeden z nich (bývalý lékař, který zná zdejší kraj opravdu dokonale) se zajímá, odkud jdeme a kudy hodláme jít zítra. Říkám mu, že se o tom ještě trochu dohadujeme: já bych chtěla jít silnicí na německé straně, která vede téměř po hranicích, zatímco Jirka je pro cestu po turistických značkách, která vede o poznání níže. Pan doktor moje plány uzavře větou “Tam nechoďte, tam nic není,” a vzápětí vřele podpoří Jirkovu variantu. Vylíčí nám půvaby cesty přes Špičák (s varováním, že tam možná zítra bude sněžit, což mi připadá dost přehnané), popíše krásu rašelinišť nad Přebuzí a rozhodně doporučuje zajít se podívat na pozůstatky zajateckého tábora a cínového dolu na Rolavě. A dodá, že v Přebuzi budeme někdy kolem poledne, takže se můžeme zastavit v místní Kovářské boudě na oběd. Celé to zní jako velmi dobrý plán.
                                         
Ráno tone krajina v mlze a poměrně hustě prší. Vybavíme se tedy pláštěnkami a cestou ke Stříbrné všichni tři trochu šustíme. Za Stříbrnou nás čeká poměrně dlouhé stoupání po zelené značce směrem k Nové Vsi. Na rozcestí se žlutou déšť ustává a před námi je pohodlná a rovinatá cesta. Od Fišerova pramene pokračujeme po zelené mírným stoupáním na Špičák, podél cesty se objevují místa se sněhovým popraškem (radostně si je fotím) - a pak opravdu začne sněžit. Rázem je vidět jen na pár metrů a já mám během chvilky neprůhledné brýle a jdu dál bez nich. Odbočku k vyhlídce si tedy logicky odpustíme a pokračujeme plískanicí směrem k Přebuzi. Když  dojdeme do Přebuzi, je téměř poledne a my už se hodně těšíme na oběd v Kovářské Boudě. Ta je sice zrovna tuhle sobotu rezervovaná pro uzavřenou akci, i tak nám ale nabídnou možnost sednout si k oddělenému stolu v zádveří a dát si polévku. S vděčností to přijmeme a objednáváme si ještě čaj a Becherovku. V restauraci je teplo, polévka je opravdu poctivá (v jedné misce se spolu tísní nudle, zelenina, maso i játrový knedlíček), o hrnek s čajem si zahřeji ruce a Becherovka mi v minutě připomene, že život je fajn. Tehdy je načase se zvednout a jít dál. Venku je zima a mlha, mám mokré boty, dobrá nálada a dobrý pocit v břiše se mi ale vydrží ještě hezký kus cesty. 
                                              
Nad Přebuzí potkáváme cyklostezku č. 23, po které půjdeme po zbytek dne. Cesta vede Přebuzským vřesovištěm, a pak lesem a Rolavskými vrchovišti. Dříve se tu ve velkém těžila rašelina; dnes se tu daří pestré vegetaci a celé řadě vzácných a chráněných rostlin a živočichů. Melancholické počasí a podzimní barvy téhle krajině opravdu sluší. O to větší kontrast nás čeká, když dorazíme k pozůstatkům cínových dolů a zajateckého tábora “Sauersack” (což je německý název obce Rolava). Cín se tu těžil už od 16. století, dnešní ruiny jsou nicméně pozůstatkem z doby druhé světové války, kdy tu byl vystavěn rozsáhlý těžební a zpracovatelský závod. Pracovaly tu stovky lidí, z nichž asi polovinu tvořili váleční zajatci. Po válce důl i závod připadly Rudným dolům Příbram, k obnovení těžby už ale nedošlo a celý objekt  postupně zchátral. Přesto se železobetonový skelet impozantních rozměrů, betonová nádrž, pozůstatky štol a další objekty rozsáhlého areálu dočkaly dnešních dnů v poměrně zachovalém stavu a celé tohle ponuré místo je v současnosti poměrně vyhledávanou turistickou atrakcí (i dnes se nás tu navzdory nevlídnému počasí sešlo poměrně hodně).  Ráda se vracím zpět na cestu k monotónní chůzi; pomůže mi zklidnit emoce a urovnat si rozbouřené myšlenky.  
                                         
Kolem půl třetí dojdeme k Jelení, což je půvabné údolí, kterým protéká potok zvaný Černá voda. V údolí leží obec, kde ještě v polovině 19. století žilo více než 1 200 lidí (výhradně německé národnosti). Dnes tu stojí pouhé čtyři domy. Ten největší z nich (původně nazývaný “Villa”) postavil místní pekař a byl to objekt na svoji dobu velmi moderní. Později tu byla ubytovna pohraniční stráže, a ještě později rekreační středisko Ministerstva zahraničních věcí. Poté dům chátral, až jej před několika lety objevila česko-indická dvojice Alice a Anbu, usadili se tu a rozhodli se přivést toto místo zpět k životu. Dům postupně rekonstruují a mají s ním do budoucna velké plány (kurzy jogy, meditace či vaření, prostor pro zájmové skupiny ad.). Prozatím nabízejí možnost ubytovat se a sdílet s nimi indické jídlo a česko-indickou domácnost. Příspěvek za byt a stravu je dobrovolný a my tu budeme dnes bydlet.

Když sem dorazíme, místní teploměr ukazuje 3°C. Těšíme se do sucha a do tepla. Obojí je u Alice v kuchyni k mání, a k tomu zázvorový čaj, med a domácí koláč. Spolu s námi jsou tu i další čtyři lidé a v plánu je nejen společná večeře, ale i kurz indického vaření pro kohokoli, kdo má zájem se přidat. Zájem mají všichni. Vaříme zeleninu a brambory, smažíme čapátí, připravujeme zeleninový salát, Alice nabídne i citronovou rýži od oběda. Výsledek je nejen chuťově výborný, ale i esteticky působivý, a tak se všichni s vervou pustíme do jídla. Indické jídlo se správně jí rukama a já se těším, jak si to užiju, ale maximum, co nakonec dokážu, je kombinace rukou a vidličky (zatímco Anbu to zvládá s okouzlující samozřejmostí).

Když jdeme večer ještě na chvíli se psem ven, je tam taková tma, že není vidět na krok. Venčit v těchhle podmínkách černého psa není moc praktické J Chcete-li si  ale odpočinout od civilizace, od městského světelného smogu a od signálu mobilních operátorů, pak je tohle místo “mezi jeleny” skutečně ideální destinací (www.mezijeleny.cz).
                                           
                                         
V neděli ráno zamíříme z Jelení do Potůčků. Na chvilinku se objeví slunce, vzápětí  nás ale opět provází mlha. Pokračujeme po cyklostezce 23, ze které po pár kilometrech odbočíme na neznačenou cestu přes Hraniční horu. Podle mapy pak míříme k Potůčkům, kam dorazíme čtvrt hodiny po desáté. Hraniční přechod připomíná jednu velkou vietnamskou tržnici, nemáme ale moc času se tu rozhlížet. V 10:29 nám jede vlak a nádraží je odtud ještě kousek cesty. Vlak ze sousedního německého města Johanngeorgenstadt přijíždí na minutu přesně a přes Horní Blatnou, Nejdek a Novou Roli nás doveze až do Karlových Varů, kde naše cesta končí a kde na nás od pátku čeká auto.   

Na cestě z Lubů do Potůčků jsme ušli kolem 60 km (kdybychom se ale cestou do Kraslic drželi červené značky, bylo by to o 5 km méně). S výjimkou náročnějšího stoupání mezi Stříbrnou a Novou Vsí převládal rovinatý nebo mírně kopcovitý terén, cesty byly pohodlné, krajina líbezná, turistů jen málo a podmínky pro poutníky vesměs přívětivé. Pokud to počasí dovolí, budeme v listopadu pokračovat po cestě z Potůčků přes Boží Dar a Klínovec k Vejprtům. To už ale budou opravdické hory, a tak si do nich budu muset pořídit pořádné obutí. Moje současné “outdoorky” jsou sice lehoučké a komfortní, tahle etapa naší cesty po hranicích byla ale na hranici toho, co se v nich dá zvládnout. Takže zkrátka, miláčku, opravdu, ale opravdu potřebuji nové boty
                                                                                                                                    Ingrid Němečková
                         

2 komentáře: