Základem těchto technik je detailní prohledání vlastní minulosti a nalezení traumatických a mikrotraumatických událostí. Důležité je uvědomit si událost bdělým vědomím. Někdy stačí prosté uvědomění a problém je vyřešen, protože člověku dojde, že to byla prkotina.
Většinou prosté uvědomění nestačí a je potřeba událost zahladit tím, že dojde k odpuštění. Základem jakékoliv práce s odpuštěním je pravdivost. Musím si položit dvě zásadní otázky:
- Umím si představit, že toto odpustím? Umím si představit, že mi toto bude odpuštěno?
- Opravdu chci, abych toto odpustil? Opravdu chci, aby mi toto bylo odpuštěno?
Otázky vypadají samozřejmě, ale nejsou samozřejmé. Ve skutečnosti zní ještě trochu jinak. Každé odpuštění je spojeno s tím, že v prvním případě jsem někomu ublížil já a vznikla vina, která se u mne projevuje jako psychická bolest. Druhým případem je, že někdo ublížil mně a z toho plyne opět pocit bolesti. Takže ty otázky vlastně znějí:
- Umím si představit, že tato bolest ode mě odejde?
- Opravdu chci, aby tato bolest ode mě odešla?
Odpovědi je třeba hledat hluboko v srdci. Spoustu bolestí si neumíme odpustit, protože nás tak dlouho provázely životem, až se staly součástí naší identity. Různé staré hluboko zakořeněné nemoci, úrazy či ublížení jsou s námi tak spojeny, že nám dlouho napomáhaly k naší síle a jedinečnosti a staly se součástí naší osobnosti. Neumíme si představit, že bychom je jen tak nechali jít. Co kdybychom přišli o všechnu sílu, kterou jsme z nich získali, nebo by nás ostatní přestali litovat a přestali by nám pomáhat? Pravdivost v odpovědi je základem, aby vůbec k nějakému zahlazení minulosti a odpuštění mohlo dojít. Co si neumím představit, to se nemůže stát!
Stejné je to i s odpovědí na druhou otázku. Možná si umíme představit, že by od nás tato bolest odešla, ale nechceme to. Často máme z důvodu nějaké bolesti pocit výjimečnosti nebo nárok na určitou sociální výhodu. Například můžeme mít za oknem auta modrobílou cedulku, která nás opravňuje parkovat tam, kde ostatní nesmějí. Nebo nám díky naší bolesti chodí každý měsíc na účet sice malá, ale pravidelná částka od státu. Opět je potřeba být u odpovědi na tuto otázku sám vůči sobě pravdivý. Pokud něco nechci, tak určitě nebudu nic měnit.
V případě, že jsem si na jednu z těchto otázek odpověděl „ne“, pak si mohu alespoň odpustit to, že odpověď byla „ne“. Někdy je toto malé odpuštění začátkem řetězu reakcí, na jejichž konci je odpuštění celé dané bolesti.
Pokud jste si odpověděli ne, tak na danou vinu či bolest NEPOUŽÍVEJTE žádnou z níže popsaných metod! Zjistil jsem, že si lidé použitím některé odpouštěcí metody při odpovědi „ne“ často vyrobí nad bolestí něco, čemu říkám „flastr“. Pod tímto psychickým „flastrem“ (obvazem) ale rána dál psychicky mokvá a postupně vytváří závažnější problém.
Nejúčinnějším způsobem, jak odpustit, je vyhledat dotyčného člověka, a pokud i on souhlasí, událost znovu projít, prožít, a odpustit si. Bohužel ne vždy je to možné. Někdy jedna z osob odpustit nechce, jindy není možné se sejít, případně osoba zemřela. Pak je potřeba použít techniky bez přítomnosti dotyčného člověka.
V naší kultuře známe dvě techniky, jak dosahovat odpuštění prostřednictvím třetí osoby. Věřící lidé, především katolíci, používají zpověď (správně „svátost smíření“) prostřednictvím kněze. Další technikou je psychoterapie s využitím služeb psychoterapeuta. Zpověď je účinná především tehdy, kdy cítíme vlastní provinění ("tlačí nás svědomí"), psychoterapie většinou pracuje spíše se zážitky, kdy se někdo provinil proti nám (nebo alespoň my to tak cítíme).
Velmi účinně lze oba typy zážitků léčit vlastními silami s využitím techniky Ho´oponopono. Některé bolesti lze řešit afirmacemi či uzavřením nových osobních dohod.
8.2.1. SEDONA METODA ANEB UMĚNÍ NECHAT PROBLÉMY ODPLYNOUT
Umění nechat odplynout je stará indiánská tradice, kterou znovuobjevil Lester Levenson po silném zážitku během svého druhého infarktu, a nazval ji Sedona metoda (www.sedona.com).
Každého občas něco trápí nebo něco není takové, jak by mělo být. Tato skutečnost v nás vyvolává pocity, které se nám obvykle nelíbí. Tyto pocity v sobě buď potlačíme, nebo je ventilujeme ven. Obě varianty většinou nejsou moc užitečné. Potlačované city se ukládají, až jednou vyplavou na povrch v nejméně vhodné situaci, nebo ovlivňují naše chování z podvědomí, což je o to horší, že si pravé důvody svého chování neuvědomujeme. Ventilace pocitů hněvu, agresivity, závisti a podobně situaci obvykle jen zhorší. Existuje třetí možnost: všechny tyto city a emoce můžeme nechat odplynout, aniž bychom je v sobě udusili nebo je nevhodně ventilovali.
Metodu si ukážeme na příkladu. Vezměte si do ruky třeba tužku. Otočte ruku dlaní vzhůru, sevřete tužku a pevně ji stiskněte. Vnímejte, jak se vám obtiskuje do ruky, jak ji detailně poznáváte. Po čase vám ten stisk nejspíš nebude příjemný. Skoro to vypadá, jako by se tužka stala vaší součástí. Teď ruku povolte a otevřete. Vidíte, že tužka není vaší součástí, jen ji držíte. Nyní ruku opět zavřete, otočte ji dlaní dolů - a nyní dlaň otevřete. Bum! Tužka spadla na zem. Ruka je prázdná. A stejné je to i s našimi pocity a emocemi. V okamžiku, kdy se jich přestaneme "držet" svým vědomím, pocit či emoce zmizí, aniž po sobě zanechá nějakou stopu. Bohužel, většinou si city natolik přivlastňujeme, že si myslíme, že jsou naší součástí. Místo "cítím se smutný" říkáme "jsem smutný", místo "cítím nervozitu" říkáme "jsem nervózní". Toto chování ale můžeme jednoduše změnit.
Prvním krokem je, že si uvědomíte existenci problému a že jej přijímáte takový, jaký je. To je důležité, neboť pojmenováním problému jej dostáváte plně do vědomí.
Soustřeďte se na pocity, které vám problém způsobuje. Vyberte si jeden pocit. Pokládejte si postupně následující otázky a sami si na ně odpovídejte.
„Mohu pro tuto chvíli nechat tento pocit odplynout?“ Odpověď je Ano nebo Ne. Když se na pocit opravdu soustředíte, skoro vždy si můžete odpovědět Ano. Buďte ale pravdiví sami k sobě. Pokud si neumíte představit, že by problém zmizel, tak to prostě nejde. V tom případě si představte, jaké by to bylo, kdybyste tak jen pro tuto chvíli učinili. Jestliže je vaše odpověď Ano, pokračujte další otázkou.
„Chci, aby tento pocit odplynul?“ Jestliže jste zjistili, že pocit můžete nechat odplynout, pak odpověď na tuto otázku záleží již jen na vašem rozhodnutí.
„Kdy?“ Odpověď je jasná: „Teď.“, protože když můžete a chcete, pak není na co čekat.
Prudce vydechněte. Představte si, jak tento pocit s výdechem odplouvá od vás pryč. Uvědomte si, jak se vám ulevuje. Po chvíli opakujte otázky opět se stejným pocitem nebo s dalšími pocity, které ve vás váš problém zanechává, a to tak dlouho, dokud všechny pocity s ním spojené nezmizí.
Tato metoda umožňuje uvolnit a pročistit vztahy s jinými lidmi, léčit nemoci, bolesti a strachy. S úspěchem je možné ji používat na řešení finančních potíží. Funguje ale i na ostatní typy problémů. Pravidelným praktikováním po dobu několika měsíců lze dosáhnout výrazné změny osobnosti, dosáhnout vnitřního klidu a radosti. Je dobré spojit tuto techniku s uměním dobře si přát, o kterém si přečtete dále v knize.
8.2.2. OSOBNÍ DOHODY
Zamýšleli jste se někdy nad tím, kde se bere naše osobní přesvědčení a osobní názor? Po přečtení knihy Dona Miguela Ruise Čtyři dohody (4) jsem se touto otázkou začal detailně zaobírat. Skutečně jsem ve své mysli objevil veliké množství dohod, které jsem uzavřel sám se sebou. Některé byly pro můj život velice důležité a formovaly mne správným směrem, některé již byly spornější, dokonce některé mne vedly vyloženě špatně. Část z těchto dohod jsem převzal od svých rodičů, část jsem získal ve škole, část v průběhu zaměstnání a některé jsem si vytvořil já sám.
Sledování vnitřních dohod je jednou z nejdůležitějších částí doprovázených poutí. Často slyším od klientů věty typu: "Na posedy se nesmí lézt.", "Vydělávání peněz je dřina.", "Úspěch si člověk musí zasloužit tvrdou prací.", "Tohle nedokážu, protože ..." Většinou reaguji otázkou: "Odkud to víš? Kdo ti to řekl?" Často tato jednoduchá otázka stačí k tomu, aby si klient uvědomil, že se řídí absurdní dohodou. Nejabsurdnější dohody máme ohledně přijímání peněz, nutnosti tvrdě pracovat, sebehodnocení a našich vztahů.
Sám u sebe jsem k vlastnímu překvapení objevil tyto dohody ohledně peněz a práce: "Není dobré být bohatý.", "Aby si člověk dobře vydělal, musí tvrdě makat.", "Bez práce nejsou koláče.", "Peníze ničí charakter." a podobné další. Navíc jsem objevil, že dohody o penězích mám přímo spojené s dohodami o množství a "tvrdosti" práce. Při rozhovorech s klienty na poutích jsem zjistil, že podobně nastavené dohody mají skoro všichni. Naštěstí je mezi mými klienty pár lidí, kteří to mají jinak; při sledování jejich dohod a jejich životních příběhů jsem přišel na to, že dohody o penězích a dohody o práci spolu vůbec nemusí souviset. Typ a kvalita práce například nemusí nesouviset s množstvím obdržených peněz. Třeba učitelé na vysoké škole berou velmi nízké platy, zatímco lektoři ve školicích firmách berou tisíce až desetitisíce za den práce; a přitom učí v podstatě stejné věci a stejné "zákazníky" - dospělé lidi.
8.2.2.1 Jak najít své vnitřní dohody?
Navrhuji vám, abyste se detailně podívali na vaše vnitřní dohody. Vezměte si prázdné papíry a nadepište je, vždy jeden nadpis na jeden list papíru:
· MOJE DOHODY O TOM, JAKÝ JSEM A KDO JSEM
· MOJE DOHODY O ZDRAVÍ A O MÉM TĚLE
· MOJE DOHODY O MÝCH TALENTECH
· MOJE DOHODY O VZTAZÍCH
· MOJE DOHODY O PRÁCI
· MOJE DOHODY O PENĚZÍCH
· MOJE DOHODY O BYDLENÍ
· MOJE DOHODY O SPIRITUALITĚ
· MOJE DALŠÍ DOHODY
Postupně procházejte svoji mysl a zapisujte si své vnitřní dohody, které jste objevili, na příslušný papír. Dopřejte si na tuto činnost dost času, doporučuji minimálně týden. Velmi pravděpodobně budete překvapeni, jaké dohody máte ve své mysli. Některé si normálně ani neuvědomujeme, ale přesto nás řídí z podvědomí.
Ze seznamu vyberte dohody, které vám nevyhovují a nechcete je už používat, a napište si dohody nové. Nejúčinnější je napsat si soubor svých nových dohod, platných od nynějška dále, jako smlouvu se sebou samým a Vesmírem (Bohem, Absolutnem, Světovou myslí,...). Smlouvu si skutečně napište na papír, přečtěte si ji nahlas, podepište ji a umístěte na místo, kde si jí často všimnete. Pokaždé si ji znovu přečtěte, nejlépe nahlas. Můžete ji i zveřejnit a sdílet s druhými lidmi; tím na sebe vyvinete větší tlak na její dodržování.
Dohody, které již nechcete a nejdou nově přeformulovat, můžete ze svého vědomí uvolnit pomocí techniky Nechat odplynout (Sedona metoda).
Chcete-li žít život podle svých nových vnitřních dohod, pak afirmace jsou jednou z možností, jak přejít od rozhodnutí k činům.
Slovo „afirmace“ pochází z latinského affirmo (česky tvrdit, ujišťovat) a je to vlastně tvrzení, že něco je pravda. Moc těchto tvrzení je silná, ať už si to uvědomujeme, nebo ne; mohou nám pomáhat, anebo si jimi můžeme nevědomky vytvářet překážky a komplikace. Volba slov, ať už vyslovovaných, nebo těch, která volíme v našem vnitřním dialogu, totiž působí na naše tělo, programuje naši mysl a ovlivňuje náš emoční stav. Vyplatí se tedy volit taková slova a formulace, která nám pomohou cítit se dobře, soustředit síly a přitahovat si do života to, co chceme.
Jak to udělat? Tím prvním, co je důležité, je formulovat afirmaci v pozitivním smyslu a vyjádření. Vypadá to jednoduše, ale není to až tak samozřejmá dovednost. Řada lidí umí velmi pěkně a barvitě popsat, co v životě nechtějí mít. Když se jich ale zeptáte, co chtějí mít místo toho, dá jim dost práce, než to zformulují. A někdy vám řeknou, že je to přece to samé, že je jedno, jestli řeknou „Nechci být nemocný,“ anebo „Chci být zdravý“. Po naši mysl to ale to samé není; nezná totiž předponu „ne-“ a neumí si ji představit. Proto se ve vaší mysli i při záporném tvrzení nejprve vytvoří „nechtěná“ představa, a vy si ji pak v duchu „škrtnete“. Chcete si to vyzkoušet? „Nemalujte čerta na zeď!“ Tato dobře míněná rada v naší mysli poměrně spolehlivě vyvolává představu čerta na zdi J
A protože platí, že to, čemu se věnuje pozornost, se posílí, je dobré mysl zaměstnávat tím, čemu chceme dát v životě více prostoru a posílit to. Proto by afirmace měla být vyjádřením toho, co opravdu chcete, a měla by být formulovaná v přítomném čase, jako byste danou věc či situaci už měli. Můžete si ji zformulovat sami, anebo se můžete inspirovat sadami afirmací, které najdete třeba na internetu. Příklady takových afirmací:
· Mám se rád. Plně a hluboce se přijímám.
· Jsem zdravá, šťastná a plná pozitivní energie.
· Mé tělo je mým nejlepším přítelem.
· Mám dostatek peněz na všechno, co ke svému životu potřebuji.
· Jsem ve spojení se svou intuicí.
· Daří se mi ve všem, do čeho se pustím.
· Jsem v harmonii s proudem života.
· Jsem hluboce vděčná za vše dobré ve svém životě.
Než se pro určitou afirmaci definitivně rozhodnete, vyslovte si ji nahlas a představte si, že to, co si v afirmaci říkáte, už máte. Vžijte se do toho. Jaké to je? Je vám v tom prožitku dobře? Přitahuje vás to? Jak se cítí vaše srdce? Jaké pocity máte v břiše? Afirmaci si několikrát zopakujte a zkoumejte, zda je to pro vás to pravé. Zkoušejte a experimentujte až do chvíle, kdy budete cítit, že jste našli tu správnou afirmaci pro vás tady a teď.
Nyní si položte dvě otázky: „Umím si představit, že se změním tak, jak si říkám v afirmaci?“ a „Opravdu se z celé své duše a celého vědomí chci takto změnit?“ Ano nebo ne? Buďte k sobě pravdiví. Pokud je jedna z odpovědí NE, danou afirmaci si neříkejte a nepoužívejte ji. Afirmacemi si lze velmi snadno vyrobit psychický „flastr“. Proto pracujte velmi jemně.
Zvolenou afirmaci si zapište, mějte ji na očích a často si ji připomínejte. Aby fungovala, je třeba si ji opakovat denně, nejlépe nahlas. Doporučení, kolikrát by to mělo být, se různí. V čínských textech se uvádí, že je potřeba až 10 000 opakování afirmace J Vyzkoušejte opakování alespoň 100 krát za den po dobu 28 dní. Při každém opakování si na chvíli představte, že daný stav už máte, a prožijte jej.
V jednom období pracujte maximálně se 3 – 5 afirmacemi. Všímejte si, jak vám afirmace postupně dodávají sílu a energii a potvrzení toho, co si v životě přejete mít.
O afirmacích se dočtete v knize Luise L. Hay Miluj svůj život (5) , a také v knihách, které napsal Pierre Franckh.
8.2.4. ODPUŠTĚNÍ A HO´OPONOPONO
Ho´oponopono je silná technika léčení sebe sama i svého okolí, a to prostřednictvím čištění svého vlastního vědomí. K nám se dostala hlavně prostřednictvím knihy Svět bez hranic, jejímiž autory jsou Joe Vitale a Ihaleakala Hew Len (6) .
V tomto díle vysvětlíme jen část z celé metody Ho´oponopono. Více se jí budeme zabývat v dalších dílech. Zde se budeme věnovat jen tomu, jak pracovat s odpuštěním.
Odpuštění probíhá v těchto krocích:
- Přijetí – přiznání si, že opravdu mám nějakou bolest,
- Přiznání viny – uvědomění si, že mám na bolesti svůj podíl,
- Odpuštění – projevení lásky,
- Vděčnost – poděkování.
Dokud nepřijmu, že cítím nějakou bolest, tak ji nemohu léčit. Velmi často hrajeme pro druhé, ale i pro sebe divadlo, že žádnou bolest necítím a že se vlastně nic neděje. Tento postoj může být velmi zhoubný a může končit těžkou nemocí či smrtí. Přijetí mohu vyjádřit pomocí různých slov. Já používám obvykle tyto: „přijímám tuto bolest do svého života“; „přiznávám si, že mne toto bolí“; „vítej“. V knize Svět bez hranic se pro vyjádření přijetí používá slovo „omlouvám se“. Moje jazykové vnímání českých slov mi říká, že ve většině případů bych toto slovo použil až ve druhém kroku – vyjádření přiznání viny. Buďte ale sami sebou a používejte taková slova, která vyhovují vám, bez ohledu na to, co píšu já či Joe Vitale.
Přiznání viny je vyjádření lítosti nad tím, že je nějaká bolest. V češtině jej vyjadřujeme slovy: „prosím, odpusť mi“, „omlouvám se“, „je mi to líto“ a dalšími.
Odpuštění je hlavní částí celého procesu. Jedná se o „vylití“ lásky sobě i druhým. Při něm dochází z největší části k léčení. Vyjadřuje se slovy: „miluji tě“, „odpouštím ti“, „mám tě rád“ a dalšími.
Vděčnost je důležitým zakončením celého procesu a umožňuje jakési „zahlazení“ bolesti a celého léčebného procesu. Otevírá naše srdce. Lze ji vyjádřit slovem „děkuji“.
Odpouštět mohu sám sobě nebo tomu, kdo mi ublížil, anebo mohu prosit za odpuštění, pokud jsem pochybil já. S každým z těchto tří typů odpuštění pracuji trochu jinak.
Odpuštění sám sobě mohu například vyjádřit takto: „Přijímám, že jsem udělal sám sobě tuto bolest. Je mi to líto a prosím sám sebe za odpuštění. Mám se rád a tuto chybu si odpouštím. Děkuji sám sobě a osudu, že se tato bolest stala. Umožnila mi hlouběji poznat sama sebe. Děkuji, že jsem si díky této bolesti mohl učit.“
Odpuštění tomu, kdo mi ublížil, mohu vyjádřit takto: „Přijímám tuto bolest. Omlouvám se sám sobě i druhému, že jsem této situaci nepředešel. Odpouštím druhému, neboť tato bolest pronikla až do mého srdce a umožnila mi pochopit, že se mám rád. Děkuji, že tato bolest přišla. Umožnila mi hlouběji vnímat, že skrze tuto bolest ke mně přišla milost pochopení.“
Poprosit za odpuštění mé viny mohu například takto: „Přijímám svoji odpovědnost za tuto způsobenou bolest. Je mi to hluboce líto. Prosím za odpuštění. Odpouštím sám sobě, že jsem nebyl pozorný a tuto bolest způsobil. Díky ní jsem pochopil, že jsem jen obyčejný chybující člověk. Děkuji osudu i sobě, že se mohu z této bolesti a viny poučit. Příště budu pozornější.“
Hledejte svá vlastní slova vhodná pro jednotlivé části. Experimentujte a zkoušejte.
Někdy se celá práce s Ho´oponopono smrskne do odříkávání jakési mantry: „přijímám tě, odpusť mi, miluji tě, děkuji“. Většinou je potřeba ke slovům dodat i adekvátní psychologický postoj. Osobně Ho´oponopono ve formě mantry používám předtím, než se s nějakým člověkem potkám. Umožňuje mi dopředu se na toho druhého naladit a vyčistit ve své psychice zbytky případných minulých nesrovnalostí a bolestí.
I s Ho´oponopono pracujte jemně. I pro něj platí, že dokáže vyrábět psychické „flastry“. Neustále musíte být pravdiví v odpovědích na otázky: „Umím si představit, že tato bolest odejde?“ a „Opravdu chci, aby tato bolest odešla?“
Znám hodně lidí, kterým pravidelné a dlouhodobé praktikování této jednoduché verze Ho´oponopono pomohlo výrazně zjemnit psychiku a pročistit staré rány, bolesti a traumata.
Stejný princip práce s odpuštěním se uplatňuje i v křesťanské zpovědi (pochybil jsem a vinen jsem já) a v psychoterapeutickém rozhovoru (někdo druhý ublížil mně). V obou těchto případech je u odpuštění přítomen další člověk jako prostředník a o to může být odpuštění silnější.
Do opravdového hlubokého odpuštění vždy vstupuje To, co nás přesahuje (Bůh, Absolutno, …). Více si o tom povíme v dalším díle knihy. Podobně si v dalším díle ukážeme, že Ho´oponopono se dá používat i k léčení druhých.
Více se dočtete na www.hooponopono.org.
Žádné komentáře:
Okomentovat