Cesta podél hranic – den 84., 85. a 86.: na kole a pěšky z Rozvadova přes Havran, Hraničnou, Mohelenské pláně, Střed Evropy, Pomezí nad Ohří a Kančí údolí do Aše (25. – 27. září 2021)

Jak většina z vás ví, před pěti lety (konkrétně v pátek 26. 8. 2016) jsme se ve třech (Jirka, náš pes Bondy a já) vydali na cestu podél hranic. Začali jsme v Aši u Infocentra, vydali se odtud podél hranic na sever, prošli Krušné hory, Lužické hory, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Rychlebské hory, Jeseníky, Beskydy a Bílé Karpaty, a pak jsme se po jižní hranici vraceli zase zpět. Letos se nám podařilo dorazit od nejjižnějšího bodu ČR přes Šumavu a Český les zpátky do Aše. V průběhu pěti let jsme byli na cestě celkem 86 dní (z toho 20 dní jsme jeli na kole a zbytek jsme šli pěšky), a nyní o té cestě čtete poslední (v pořadí 37.) blogerský článek 😊

Stejně jako v několika předchozích úsecích, řešili jsme i v úvodu posledních cca 100 km naší cesty otázku, jak se dostat do výchozího bodu a jak případně vyřešit návrat pro auto. Když jsme minule končili v Rozvadově, myslela jsem si, že dostat se k tak známému hraničnímu přechodu bude jednoduché. Ukázalo se, že je to jednoduché jen jedním způsobem – autem. Dojet sem z Prahy veřejnou dopravou je záležitost na mnoho hodin a se psem je to ještě složitější. Když sem ale dojedete autem a vydáte se odtud pěšky podél hranic, čeká vás cca 80 km, během kterých nepotkáte civilizaci. Nejbližší šance využít veřejnou dopravu je v Chebu, odkud je ale cesta do Rozvadova ještě krkolomnější než z Prahy. Ze všech variant, jak těch 80 km zdolat, mi vyšlo jako nejlepší řešení kolo. Jirka by šel raději pěšky (a já vlastně taky), podél hranic z Rozvadova do Chebu vedou ale téměř výhradně asfaltové signálky nalajnované jako podle pravítka, a tak mi kolo přišlo lepší. Sice jsme měli fungl novou kombinaci batohu a tašky na kolečkách, v níž jsme mohli dle potřeby nosit a vozit našeho psího seniora, ale vézt ho na kole v košíku bude jednodušší. A navíc to na kole bude přinejmenším o polovinu rychlejší. Bylo září, konec roku na dohled, budoucnost nejistá - a já, jak víte, jsem tu cestu chtěla letos dotáhnout do konce.

Když se ukázalo, že poslední zářijový víkend bude slunečný a teplý, rozhodla jsem se vzít si v pondělí dovolenou a prodloužit plánovaný úsek o posledních cca 20 km, které zbývaly z Chebu do Aše. Tenhle závěrečný úsek, říkala jsem si, bychom mohli jít pěšky. S tím bude spokojený i Jirka 😊 Nakonec jsem mu přednesla následující plán: V sobotu ráno mě hodí do Rozvadova a já odkud vyrazím na kole. Jirka dojede autem do Tachova (kam jezdí z Chebu vlak), auto nechá u nádraží, sedne na kolo, vezme Bondyho do košíku a vydají západním směrem k rozhledně Havran. Tam se potkáme. Během dvou dnů pak dojedeme podél hranic do Pomezí nad Ohří a do Chebu s tím, že první večer přespíme někde venku ve stanu. V Chebu jsem domluvila ubytování v penzionu kousek od nádraží, takže dojet pro auto nebude problém. A pak z Chebu, resp. z Pomezí je to do Aše podél hranic oněch zmíněných 20 km pěšky - a z Aše do Chebu jezdí vlak každé dvě hodiny, takže se v pohodě zvládneme vrátit do téhož penzionu. Nemusíme si brát „plnou polní“, a tak uneseme i naši tašku-batoh na psa. 100 km úsek, třídenní horizont, auto, pes, stan, kolo, penzion, vlak a pěší chůze – všechno do sebe zapadalo jako „puclíky“ do skládanky. Mohli jsme se tedy sbalit a jet.

V sobotu dopoledne jsme dorazili do Rozvadova k bývalé celnici. Já tu podle plánu sedla na kolo se záměrem vyrazit po Příhraniční naučné stezce podél hranic, zatímco Jirka s Bondym pokračovali dál do Tachova s tím, že se sejdeme o pár hodin později u rozhledny na vrchu Havran. Počasí nádherné, podzim v nejlepší kondici a před námi celý den.

Na cestu jsem se vydala s odhodláním neztratit se a nebloudit. V mapě to vypadalo jednoduše, v reálu jsem ale hned po pár desítkách metrů na příhraniční červené značce narazila na komplikaci. Leželo tu jezero, táhlo se, kam až oko dohlédlo, a nic nenasvědčovalo tomu, že by tudy vedl brod.  Sesedla jsem tedy z kola a vydala se cestičkou vyšlapanou vlevo ve vysoké trávě. Zdála se být náhradní trasou, ale nebyla: dovedla mě k rozdováděnému potoku, za nímž už cesta nepokračovala. Protáhla jsem se tedy s kolem cestičkou zpátky k jezeru, otevřela mapu v mobilu, a sláva, o kousek blíž k Rozvadovu ležela signálka, po které se dalo na červenou značku připojit asi o kilometr dále. Od té chvíle už šlo všechno hladce.

Příhraniční cestou a pak po signálce 2238 jsem projela několika zaniklými obcemi. Hraničky, Jedlina, Záhájí, Stoupa - opuštěná území, pomníky, kříže, zbytky hřbitovů a stopy lidského působení v krajině jako připomínky toho, že tu ani ne před sto lety ležely celé vesnice. Každá z nich měla svou historii a o řadě z nich se píše na informačních panelech, které se nacházejí poblíž rozcestníků.

K vrchu Havran jsem dorazila kolem druhé odpolední. Chvíli poté sem dorazili i Jirka s Bondym a pes se upřímně radoval, že je jeho parta opět kompletní. Na vrcholu Havrana stojí 24 metrů vysoká rozhledna. Je to bývalá vojenská věž, která byla vybudovaná v 80. letech 20. století za účelem radiového odposlechu. Už jen samotný výstup na rozhlednu je malé dobrodružství; z vrcholu je pak nádherný výhled. Znalci říkají, že při dobré viditelnosti dohlédnete až do Alp...

Na další cestě po cyklostezce 2170 jsme se odbočili ke Křížovému kameni, který leží přímo na hranici, a pak jsme se zastavili na rozcestí Němeček, kde se Jirka logicky musel vyfotit u cedule s místním názvem 😊 Přes bývalou Pavlovu Huť, Pavlův Studenec a Hraničnou jsme dojeli k rozcestí Pod Kočičím vrchem, odkud jsme pak pokračovali lesem po červené značce, až jsme dojeli k říčce Mži, která tu protéká údolím vlnící se signálky. Tady jsme se pro dnešek rozhodli přespat.

Říčka byla v podvečerním podzimním světle magicky krásná a v zátočině tu bylo i ohniště a špalky k sezení; jinak to ale bylo pusté a trochu temné místo. Našeho psa to tu poněkud zneklidňovalo a mě rovněž na chvíli přepadla tíseň, pak jsem ale o kousek dál mezi mladými smrčky objevila mýtinku, která nebyla ze signálky vidět a kde se mi zdálo pravděpodobné, že náš stan téměř dokonale splyne s krajinou. To mě uklidnilo. Postavili jsme stan, udělali jsme si večeři, umyli jsme se v říčce, prošli se se psem po signálce, a pak jsme šli spát. Noc dala psovi za pravdu. Ač jsme možná dokonale splývali s krajinou, ti, kdo tu byli doma, si nás přišli prohlédnout. Měli jsme velmi živé a fyzicky i emočně náročné sny.

Druhý den ráno jsme sbalili stan a zahladili stopy, a pak jsme pokračovali lesem nejprve po červené značce a pak neznačnou signálkou na sever podél hranic. Projeli jsme přes Černavu a přírodní rezervaci Tišina a zdolali dva vrcholy se stejným názvem - Hraniční vrch, až jsme dojeli na Mohelenské pláně. Signálka je tu většinou rovná jako podle pravítka, vlní se nahoru a dolů a byť není na pohled nijak zvlášť zajímavá, má v sobě cosi meditativního. Dala jsem Jirkovi za pravdu, že by bylo fajn projít si tohle odlehlé území pěšky.

K signálce se později připojuje červená značka, která vede až k bodu označovanému jako „Střed Evropy“. Ukázalo se, že je to dost frekventované místo, kam se kolo nehodí. Cesta tu vede po lesních pěšinách, a i když jsme kola důsledně vedli, stejně jsme s nimi trochu překáželi. Střed Evropy určitě stojí za to navštívit: od roku 1865 tu stojí žulový kámen s nápisem „Mittelpunkt Europas“, je tu kamenný stůl s mapou evropského kontinentu a bylo tu i půvabné razítko, jehož otisk mi pak pár dnů zdobil předloktí. 

Kousek dál po červené značce je Granátová studánka, od které vede odbočka na vrchol Dyleň. My jsme ale pokračovali rovně podél hranic až k bývalé Chatě Na Dyleni, a pak po cyklostezce E6 přes Oldřichov, Kyselecký Hamr a Mýtinu až k Hrozňatovu.

Hrozňatov bych si byla moc ráda prohlédla, Jirka mi ale připomněl, že se připozdívá, před námi je ještě dobrých 20 km a jeho navíc čeká cesta z Chebu do Tachova pro auto. Vzdala jsem se tedy Hrozňatova a pokračovali jsme dál. Přes bývalou Krásnou Lípu a Památník obětem železné opony poblíž Svatého Kříže a pak po neznačené signálce jsme dojeli do Pomezí nad Ohří. Tady jsme hranice opustili a vydali se po státovce 606 (což je zároveň Valštejnova cyklostezka) do Chebu.

Na cestě od Středu Evropy jsme vůbec neodpočívali, a tak jsme do penzionu Atika dorazili zpocení, unavení a hladoví. Paní majitelka nás přivítala a ubytovala nás. Taky nás ale upozornila, že restaurace je dnes zavřená a že se na nás bude těšit zítra na snídani. Nezbylo nám tedy než se vypravit za jídlem a pitím do okolí. Naštěstí jsme hned pár bloků od penzionu potkali vietnamskou restauraci. Než nám přinesli jídlo, Jirka na IDOSu ověřil možnosti, jak dojet do Tachova, a rozhodl se, že pro auto pojede až druhý den ráno. Znamenalo to sice vstát na vlak v 6:34, bylo to ale schůdnější, než jít na vlak ještě ten večer a dojet autem do Chebu někdy kolem 23. hodiny. Navíc si mohl hned tady a teď dát pivo 😊 Cestou z restaurace jsem se stavila v blízkém supermarketu a kromě svačiny na zítřejší cestu jsem koupila i malé růžové šampaňské. Až dorazíme do Aše, bude se hodit.  

Ranní vstávání bylo právě tak drsné, jak se dalo čekat. Bondy znervózněl, jakmile mu Jirka zmizel z dohledu, a na venčicí procházku jsme se vydali už v půl sedmé. Kolem půl deváté se naštěstí psovi parta opět zcelila: Jirka dorazil i s autem a mohli jsme se jít nasnídat. Bohatou snídani na pěkném porcelánu připravila paní majitelka osobně a k Bondyho radosti měla něco dobrého i pro něho. Než jsme odešli, doptali jsme se, zda tentokrát můžeme přijít na večeři, a paní nás ujistila, že restaurace bude otevřená.

Čekal nás poslední úsek cesty, tentokrát pěšky. Šli jsme nalehko jen s příručním batohem a batohem-taškou pro Bondyho. Začali jsme v Pomezí nad Ohří, kam jsme dojeli z Chebu dopoledním vlakem. Na chebském nádraží jsem si do vlaku koupila kafe, nestihla jsem si ho ale užít; kafe bylo horké a cesta trvala jen 9 minut. 

V Pomezí jsme se znovu potkali s Valštejnovou cyklostezkou, tentokrát jsme se po ní ale vydali opačným směrem. Pak jsme se drželi signálky, která nás dovedla k přírodní rezervaci Rathsam. Pokračovali jsme podél Ohře cyklostezkou 2286 a pak 2062 a po žluté značce. U bývalé Dubiny jsme se napojili na cyklostezku 2063 a té jsme se pak drželi téměř až do Aše. Bondy chvílemi šlapal a chvílemi pobýval v tašce; asfalt na signálkách byl natolik zachovaný, že jsme mohli využít kolečka a tašku i se psem téměř celou dobu vézt.

Cesta rychle ubíhala; možná to bylo tím, že jsme si tentokrát povídali, což se nám do té doby na cestě nestalo😉 Krátce před půl třetí jsme došli k odbočce k Hraničním mezníkům a vydali se odtud k půvabným hraničním kamenům. Na jejich české straně je vyobrazen bílo-červeno-černý erb Zedtwitzů z Aše, na bavorské straně jsou tři zlaté hvězdy v černém pruhu jakožto znak panského roku Lindenfelsů z Erkersreuthu. V 18. století označovaly tyto mezníky tehdejší hranice honitby a těžby dřeva. V dnešních dnech září barvami a jsou velmi fotogenické.

Po návratu na signálku jsme po pár kilometrech došli do Aše. Nejprve jsme minuli nádraží, a pak jsme prošli městem po Chebské a Hlavní ulici přes Masarykovo náměstí až k Infocentru, u něhož jsme před pěti lety naši cestu podél hranic začínali. Žádná euforie se ale nedostavila; bylo vedro, město kolem hlučelo a za necelou půlhodinku nám jel vlak do Chebu. Moc jsme se tu tedy nedojímali a vydali se k nádraží Aš Město s tím, že celou záležitost oslavíme až tam. Vlak už tu čekal, i tak jsme se ale stihli vyfotit „v cíli“, bouchnout růžové „šampaňské“ a připít si na zdárný závěr pětiletého projektu.

I když té růžové „Bohemky“ byla jen třetinka a byli jsme na ni dva, odpolední vedro, únava a hladový žaludek udělaly své, a tak si zpáteční cestu do Chebu moc nepamatuji. Cestou z nádraží mě ale společenská únava přešla a závěr cesty jsme tak mohli oslavit parádní večeří. U večeře se o nás starala opět paní majitelka, která k mému úžasu zastávala i roli kuchaře. Jak jsem se později dověděla, o penzion, který má 4 pokoje, se stará sama se vším všudy, od ubytovávání přes úklid až po snídaně a večeře. A stará se o to opravdu dobře. K večeři jsme měli lososa v opečenými brambory; jídlo vypadalo to slavnostně a chutnalo přímo skvěle.

Další den bylo úterý, byl státní svátek a čekala nás cesta domů. Po snídani jsme se pobalili, naložili jsme kola do auta a šli jsme se projít do historického centra Chebu. Bylo zataženo, poprchávalo a všude bylo zavřeno. Nevadilo nám to; byli jsme najedení a kafe si koupíme cestou do Prahy. V Infocentru bylo otevřeno, tak jsem se šla zeptat, zda má otevřeno i poutní areál Maria Loreto v Hrozňatově. Neměl. Tak mi alespoň zbude něco na příště.

Od chvíle, kdy jsme cestu podél hranic dokončili, se mně kamarádi a známí ptají, kam vyrazíme dál. Těžko říct, plánů mám tak na pět životů… Území podél hranic je ale každopádně fascinující, a jak už někde napsal Jirka, každý z těch dnů byl krásný, unikátní a nezapomenutelný. Vůbec nejtěžší pro mě bylo o téhle cestě psát. Nemám to štěstí, že by mi psaní šlo lehce a přirozeně, a než něco napíšu tak, abych s tím byla spokojená, hrozně dlouho to trvá (jak doma vědí, celý víkend pak zírám do počítače, nevařím, nestarám se a není se mnou řeč). Děkuji vám, že jste moje články četli a reagovali na ně, a díky za to, že jste nám na cestě fandili a podporovali jste nás. Na řadu míst, kterými jsme procházeli, se chci v brzké době vrátit a znovu si je projít. Když se mnou bude chtít jít i Jirka s Bondym, bude to krása. A když budete chtít jít i vy, dejte vědět, a podnikneme cestu společně 😊