- rané dětství
- střední dětství
- rané dospívání (adolescence)
- pozdní dospívání
- raná dospělost
- pozdní dospělost
- rané stáří
- pozdní stáří
V rámci jednotlivých stádií se učíme nové způsoby přináležení ke světu, rodině, komunitě, národu. Po dobu stádia máme obvykle jasně dané postavení v rodině, mezi blízkými, v kolektivu. Lidé, kteří nás v daném stádiu obklopují, jsou obvykle stálí. V raném dětství je kolem nás jen naše nejužší rodina. Ve středním dětství přibývají učitelé, spolužáci, spoluaktéři z různých kroužků. V raném dospívání se spolužáci a učitelé obvykle značně obmění, někdy se přetrhávají pouta i v blízké rodině. V pozdním dospívání se obvykle osamostatňujeme z úzké rodiny a máme první spolupracovníky. V rané dospělosti (často již dříve) vytváříme svoji novou úzkou rodinu a rodí se naše děti. Pracovní kolektivy obvykle několikrát změníme. V raném, a hlavně v pozdním stáří ztrácíme spolupracovníky, spolužáky, kamarády, rodiče a postupně se vracíme sami k sobě.
V každém období se učíme a pak naplňujeme nějaké vývojové úkoly. Dítě poznává svět, učí se vyjadřovat své emoce a svá přání, komunikovat s druhými. V dospívání se učíme, jak být sami sebou, jak se začlenit do širších kolektivů, učíme se vracet společnosti energii prostřednictvím naší tvorby a práce, učíme se finanční nezávislosti. V dospělosti zabezpečujeme rodinu a učíme se, jak mít širší dopad na dění ve společnosti. Ve stáří bychom měli předávat své životní zkušenosti a začít se připravovat na naši „cestu domů“.
Přechod mezi jednotlivými stádii bývá skoro vždy spojen s osobní krizí. Někdy je krize mírná, a někdy hluboká a dramatická. Příčinou krize je nutnost změny. To, co platilo v současném období, již v novém stádiu neplatí. Musíme opustit staré struktury, zvyky a kolektivy, přijmout nové. To je vždy bolavé a občas dost těžké. Nicméně bez průchodu krizí bychom zůstali po zbytek života v předchozím stádiu. To se někdy stává. Nejčastěji lidé uvíznou ve stádiu pozdního dospívání. Pro dobrý průchod krizí z jednoho stádia do druhého potřebujeme podporu lidí kolem nás. Bez vnější podpory je průchod krizí obvykle velmi náročný a může být až nezvládnutelný. Problém je, že naše nejbližší okolí obvykle neví, že naše duše už dospěla ke změně, a tak nám ve změně brání, a tím dělá naší krizi ještě těžší.
Jedno stádium je často celé jednou velkou krizí. Tímto stádiem je pozdní dospívání. Bill Plotkin nazývá toto období kuklou. Odvolává se na vývoj motýla. Z vajíčka nevyleze motýl, ale housenka. Je to takový zvláštní tvor. Má mnoho nožiček, má kusadla - a nemá křídla. Leze po zemi a vše zelené kolem sebe žere. Stejně tak člověk se v prvních stádiích vývoje učí žít v hmotě, navozovat v hmotě vztahy, dosahovat přiměřené hmotné hojnosti. Jednoho dne to ale na housenku přijde, zamotá se do vlákna vypuštěného ze zadečku, a vznikne kukla. V kukle se stará housenka úplně rozpadne (biologové tomu říkají „proteinová polévka“). Z této polévky postupně vznikne nový tvor. Už nemá kusadla, ale sosáček, nožiček má jen několik, a hlavně - má křídla. Tento nový tvor zevnitř kuklu prolomí, vyleze ven, osuší křídla a začne létat. Létá od květu ke květu, saje sladký nektar, a jen tak mimochodem roznáší život tím, že opilovává květy. Podobně je to s člověkem. Přestane žít zvenku dovnitř (shrabovat hmotu, zážitky, peníze, energii, obdiv, moc, …), a začne žít zevnitř ven. Už ne jen pro sebe, ale pro svoji rodinu, kolektiv, národ… Tato transformace je obvykle poměrně dlouhá a náročná. Dochází při ní často k úplné výměně lidí kolem a k vnitřní proměně v oblasti hodnot a potřeb. Naše společnost je nicméně postavena na zdůrazňování hodnot adolescentů – spotřeba, úspěch, zisk, zábava, osobní prospěch. Proto je vstup do kukly obvykle vnímám jako nežádoucí a okolí začne člověka „tahat zpátky“ – snaží se ho lákat ke starým zábavám a hrám, ke starým způsobům života. Později se okolí začne bát a začíná člověka v krizi „zachraňovat“ a „léčit“. Lidé v kukle (i v jiných osobních životních krizích) často bohužel skončí na lécích a psychofarmakách a jsou „zglajšachtováni“ do normálního chování. Jenže pak nenaplní vývojové úkoly dalších období - a stáří se stává komplikací a smrt selháním, místo aby stáří bylo obdobím rozdávání plodů a smrt návratem do ráje.
Ne všechny životní krize jsou krize vývojové. Může přijít závažné psychické onemocnění a nemusí mít svůj zdroj ve vývoji. Může vzejít kupříkladu ze špatných životních návyků, špatného použití drog či špatné kombinace léčiv. Posoudit, zda se jedná o krizi vývojovou nebo o onemocnění, je velmi složité, a ani odborníci s velkou praxí to často nerozpoznají.
Pro přechody mezi jednotlivými stádii se obvykle v přírodních kulturách používají přechodové rituály. O těch si řekneme více v druhém dílu této trilogie.
Žádné komentáře:
Okomentovat