4.1. JAN FRANTIŠEK BÍM
Jsem trochu neobyčejný obyčejný člověk. Již sedm let pracuji jako průvodce lidí při doprovázených poutích. Obvykle chodím s člověkem po lesích a povídáme si o životě. Především o tom klientově. Tato služba je něčím mezi koučinkem, terapií a duchovním doprovázením. Dohromady jsem již absolvoval kolem tisíce takovýchto poutí a vyslechl jsem stovky osobních příběhů. Jednotlivé příběhy si nezapisuji ani nijak neeviduji; důvodem je ochrana soukromí klientů a moje ochrana před tím, abych na sebe vzal cizí bolest. Přesto se ve mně utváří zkušenost a povědomí o životě v české společnosti počátkem 21. století.
I před tím, než jsem se začal věnovat této práci, jsem vedl zajímavý život. Vystudoval jsem matematiku a teoretickou kybernetiku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Již od studentských let jsem horolezec a podnikl jsem výstupy v různých horách po světě. Horolezectví mne dovedlo do cestovní kanceláře Adventura, kde jsem se stal průvodcem zájezdů do hor, divočin, pouští a exotických zemí. Jako horský vůdce jsem vedl klienty na hory, jako jsou Aconcagua (6961 m n.m.), Kilimanjaro, Elbrus, Mont Blanc či Grossglockner. Tato práce mne naučila dlouhodobé pozornosti k sobě i ke klientovi. S lidmi jsem trekoval v totální divočině Ohňové země či hlubokých lesích Skandinávie.
S kamarády jsem podnikl „čundr“ malým mikrobuskem 6 týdnů po jihovýchodní Africe, kde jsme krom jiného spluli velký kus řeky Zambezi na nafukovacích kanoích mezi hrochy a krokodýly. S jinými kamarády jsem byl členem posádky, která převážela menší plachetnici z Turecka do Chorvatska nonstop plavbou s průjezdem třemi bouřemi. Létal jsem na svahovém padáku (paraglide), na raftu jsem sjel některé divočejší řeky, mám řidičský průkaz na nákladní auto a kromě tanku jsem alespoň po krátkou chvíli řídil vše, co jezdí po silnicích. Kapitánské zkoušky na plachetnici mi při vstupu do EU propadly.
Po dobu pět a půl roku jsem byl ředitelem a jednatelem společnosti Adventura. Řídil jsem zaměstnance a stovky externistů, zodpovídal za rozpočet v řádu více než sta milionů korun.
Od počátku devadesátých let intenzivně medituji a věnuji se svému duchovnímu zrání. K dnešnímu dni jsou to již tisíce hodin prožitých v hluboké meditaci. Shodou podivuhodných životních okolností jsem byl součástí týmu velké výstavy o Tibetu v Bratislavě, kterou 9. 9. 2009 v 9 hodin osobně otevřel Jeho Svatost Dalajlama, a tak jsem měl možnost pobývat tři dny v jeho dost těsné blízkosti.
Současně jdu i křesťanskou cestou; ve 33 letech jsem se nechal pokřtít a praktikuji katolickou víru.
Již dvanáct let každý květen putuji dva týdny svatojakubskou pouť do Santiaga de Compostela. Dohromady je to kolem 150 dní na pouti. Chodíme ve skupině. Podnikl jsem i svoji vlastní soukromou pouť za svatým Františkem do Assisi a na horu La Verna. Byl jsem v studeném únoru sám cizinec v cizí zemi bez znalosti jazyka odkázaný na služby a péči místních lidí (většinou jsem dostal spaní i jídlo zdarma jako výraz milosrdenství k poutníkovi). Ušel jsem za 9 dní pochodu kolem 300 km a zažil nepřeberné množství malých či větších zázraků.
Se svou maminkou jsem absolvoval první část starobylé pěší pouti kolem 88 klášterů ostrova Šikoku v Japonsku. Během této pouti, kdy jsme byli po dobu skoro 20 dní nepřetržitě spolu (kromě toalety), jsme vyladili náš vzájemný vztah a bez velkých slov pročistili všechna zranění ze společného života.
Jsem 28 let šťastně ženatý s jednou a toutéž ženou, stále jsme do sebe zamilováni. Vychovali jsme dnes již dospělé děti – syna a dceru.
Přečetl jsem stovky až tisíce knih od románů po vysokou teologii a moderní fyziku. Zajímám se o teologii, neurologii, psychologii, ekonomii, udržitelný rozvoj, vzdělávání, konstrukci aut a letadel, miluji vlaky a veřejnou dopravu. Zajímají mně knihy o mýtu hrdiny a jeho sestupu do podzemí, o ženské části Božství, o čistě mužské a čistě ženské spiritualitě. Neustále všemi možnými způsoby zkoumám svět a Božství. Čtu, přemýšlím, medituji, modlím se, účastním se potních chýší, bubnuji, tancuji, chodím krajinou, držím půsty, lezu po skalách, jsem občas mnoho dní za sebou úplně sám, a jindy po několik dní neustále s někým v těsné blízkosti. Sám procházím různými přechodovými rituály a vedu jimi druhé. Rozmlouvám s velkým množstvím lidí, poslouchám jejich příběhy a ptám se na jejich názor na tajemství života.
V každé z těchto oblastí života znám hned několik lidí, kteří v daném oboru dokázali mnohem více než já. Kromě vystudování MFF, řízení firmy a možná některých meditací by cokoli z toho, co jsem dělal já, mohl dělat v podstatě kdokoli. Já jen měl odvahu jít za hranu toho, co je ve většinové společnosti běžné. Některé věci jsem vydržel dělat dostatečně dlouho – studium matematiky, meditování či miliony kroků na svatojakubské cestě. Taky jsem měl odvahu po dostatečně dlouhé cestě jedním směrem zahnout úplně jinam a věnovat čas věcem, které nepřinášejí materiální prospěch. Nikdy jsem nevydělával velké peníze, ale vždy jsem měl mírně nadprůměrný příjem. Přesto jsem se pohyboval jak mezi lidmi velmi bohatými, tak mezi lidmi, kteří jsou mnohem chudší než většina chudých v naší zemi; mám přátele mezi nejbohatšími Čechy, manažery, programátory, učiteli, invalidními důchodci, žebráky, horolezci, cyklisty, skialpinisty, paraglidisty, poutníky, knězi, jogíny, šamany či indiány a černochy.
Takový barevný neobyčejně obyčejný život. Některé zkušenosti byly krásné, ale znovu bych je neabsolvoval, a některé bych doporučil každému: dlouhá pěší pouť, častý pobyt v lese, meditování, intenzivní fyzický pohyb.
4.2. INGRID NĚMEČKOVÁ
Vyrůstala jsem v socialistických časech na kraji Prahy s brdskými lesy na dosah. Dětství bylo dobrodružství: hodně času jsme trávili venku, hráli si na indiány, pili vodu z potoka, zkoušeli led na řece, vyráběli výbušniny, lezli po mostech, skákali z výšek a v průměru tak jednou týdně nám šlo o život. Později jsem se naučila všechny nejistoty a vlastní zmatky rozchodit v lese. Nachodila jsem spousty kilometrů, učila se přežít vlastní emoce, les mi poskytoval prostor a zázemí a pocit druhého domova. Les a krajinu miluji, mám k nim úctu a občas i pocit dluhu.
V jakémsi vnitřním přesvědčení, že bych se „profesně“ měla věnovat „komunikaci“, jsem se rozhodla pro studium na Filosofické fakultě UK. Dvakrát jsem se hlásila na obor bohemistika – psychologie, dvakrát mě nepřijali. V té době socialistickému státu chyběli učitelé a učili i lidé s maturitou, tak jsem šla pár dní po svých osmnáctinách učit na druhý stupeň základní školy. Učila jsem sedm předmětů, hodně mě to bavilo a překvapivě mi to šlo. Notný kus „úči“ ve mně zůstal dodnes.
Po dvou letech snahy dostat se na bohemistiku – psychologii tento obor zrušili. Zvolila jsem si kombinaci bohemistika - historie, přijali mě, a od prvního ročníku jsem žádala o povolení studovat psychologii jako třetí obor. Proděkan rozhodnutí rok za rokem odkládal, chtěl vidět studijní výsledky, seminární práce, reference od vyučujících (všechny tyto požadavky mě přiměly vystudovat s červeným diplomem); až po čtvrtém ročníku se fakulta konečně podvolila a rozšíření o třetí obor mi dovolila. Studovala jsem pátý a první ročník, vzápětí přišla sametová revoluce, náhle bylo možné všechno a pětiletý obor jsem vystudovala za tři roky. Po promoci v Karolinu jsem si uvědomila, jakou sílu má moje vnitřní přesvědčení a moje umanutost. Od té doby jsem věřila, že když se pro něco rozhodnu, dokážu všechno, co chci.
Po sedmi letech studia následovalo sedm let doma s dětmi. S těhotenstvím a narozením dvou dcer se ve mně vynořily emoce, o kterých jsem do té doby neměla tušení; jako bych v sobě objevila nějaké nové komnaty a s porodem dětí se ve mně probrala k životu i žena. Jakkoli byla každodennost s dětmi stereotypní a vyčerpávající, byla to zároveň i fascinující a naplňující zkušenost a být s dětmi mi přišlo jako to nejlepší pro danou chvíli. Přesto jsem se snažila, aby můj mozek ani slovní zásoba zbytečně nezahálely; hodně jsem četla, učila se francouzsky, zajímala se o alternativní medicínu a testovala na vlastní rodině zdravý životní styl. Jednou jsem na nástěnce Městské knihovny spatřila leták k přednášce „Astrologie a psychologie“. Šla jsem si to poslechnout - a tak mě to zaujalo, že jsem se přihlásila k Pavlovi Turnovskému do astrologické školy a chodila tam čtyři roky. Změnilo to můj pohled na vztahy, smířilo mě to s „nespravedlnostmi světa“ a přivedlo mě to k duchovním tématům. Od té doby také věřím, že si děti vybírají své rodiče.
V pětatřiceti letech jsem šla do práce. Tehdy mě zaujal nový trend - koučování. Našla jsem si dvoudenní kurz, zaplatila za něj polovinu svého měsíčního platu a rozhodla se naučit se koučovat. Kurz byl skvělý, lektor výborný - a druhého dne kurzu mi nabídl práci. Dva roky jsem pak ve firmách školila time management, komunikaci, týmovou spolupráci, koučování a zvládání stresu. Všechno, co jsem školila, jsem sama na sobě vyzkoušela a žila podle toho – kromě zvládání stresu. Po dvou letech jsem zkolabovala. Bylo to poprvé (a nikoli naposled), kdy jsem si něco umanula, a narazila na vlastní limity. Kromě zkušenosti, co je to krize a k čemu je dobré krizové centrum, mi to dalo i pochopení pro lidskou zranitelnost a pro to, jak asi je člověku v depresi. Od té doby si nemyslím, že „všechno jde, když se chce“.
Když jsem se z „vyhoření“ zotavila, změnila jsem práci a následně prošla terapeutickým výcvikem zaměřeným na práci s tělem. Naučila jsem se všímat si, co mi bere energii, a co mi ji naopak vrací. Zkoumala jsem faktory ovlivňující fyzickou kondici (jídlo, pohyb, spánek, flow stavy ad.), zabývala se záležitostmi kolem vztahů, mentální kondicí i otázkami spojenými s životními cíli, osobní spokojeností a smyslem života. Těmto tématům se také posledních pět let věnuji profesně.
10 let jsem pracovala v korporacích, ať už na plný či částečný úvazek. Naučila jsem se vést projekty, vážit si odlišností, mlčet a opravdu poslouchat, vést lidi, smířit se s realitou a nezbláznit se, když něco nejde. Zjistila jsem, že komunikace je dost složitá záležitost a že je vlastně zázrak, když si rozumíme. Firmám jsem vděčná za to, že mě postavily nohama na zem, umožnily mi pracovat na společné věci, někam patřit a být něčeho součástí. A také za osobní přátelství a za řadu lidí, od kterých jsem měla šanci se toho hodně naučit.
V současnosti se kromě tématu kondice a osobní spokojenosti věnuji i kariérnímu poradenství, oblasti náboru a rozvoje lidí. Jsem konzultant, terapeut, kouč a lektor, pracuji s individuálními klienty, firmami, lidmi z pomáhajících profesí, pěstounskými rodinami, studenty. Vedu výcviky v NLP (neuro-lingvistické programování) a NLP techniky používám i při práci s klienty.
Dnes již dospělé dcery jsou pro mě tím nejsmysluplnějším a nejvíc transformujícím, co mě zatím v životě potkalo; vážím si toho, že si mě vybraly jako matku, a jsem vděčná za náš společný čas. Mého životního partnera považuji za svoji největší životní výhru a za jeden z hlavních důvodů (možná ten nejhlavnější), že jsem v hloubi duše opravdu šťastná. Mám ráda spolupráci a synergie, vážím si dobrých vztahů a mám obrovské štěstí na lidi, které v životě potkávám. I když je život občas složitý, náročný, bolestný a těžko k unesení, přesto mi připadá nádherný; miluji ho a snažím se ho žít, jak nejlépe umím.
Žádné komentáře:
Okomentovat