Moderní neurologie
prokázala zajímavý fakt: v našem okolí se neustále probíhá obrovské
množství dějů, a naše podvědomí si z našeho okolí zjišťuje každou sekundu
řádově terabity informací ( 1Tb = 2^40 bitů = 1 099 511 627 776
bitů, číslo s 13 pozicemi), zatímco naše uvědomovací vědomí (to, o čem
víme ve „své hlavě“) jsou pouze kilobity (1kb=1024 bitů, číslo se 4 pozicemi).
Naše podvědomí zjišťuje miliardukrát více informací, než kolik si jich vědomě
uvědomujeme. Popsáno laicky, naše podvědomí vnímá skoro celé „filmové plátno“
života. Na toto „filmové plátno“ se díváme kukátkem
vědomé pozornosti. Tímto kukátkem postupně projíždíme části „plátna“. To,
co vnímáme v kukátku, je to, co vědomě víme. Někdo je v pohybu
kukátka velmi svobodný a dívá se na různé úrovně života. Někdo jiný má jen
několik vybraných pozic, kam své kukátko zaměřuje, a věří, že nic jiného
neexistuje. Malé děti nemají pro pohyb kukátka žádná omezení a velmi spontánně
zkoumají vše, a to co nejvíce různými způsoby. Čím je člověk starší, tím více
má obvykle pohyb kukátka omezený či zablokovaný.
Za některými pozicemi
kukátka máme navíc v naší psychice jakési počítadlo. Když v kukátku zaznamenáme předem očekávanou
událost, na počítadle zvětšíme číslo o 1. Toto se nám děje často. Například
když si vybereme typ auta, které bychom si chtěli koupit, najednou máme pocit,
že je jich všude plno. Tak to ale není,
těchto aut je pořád stejně. Předtím jsme jim jen nevěnovali pozornost a neměli jsme
na ně nastavenou pozici kukátka s počítadlem.
Hodně lidí má svoje
pozice kukátka a počítadla nastaveny na to, aby zachytili co nejvíce z toho
špatného, co se kolem nich děje. Tak se jim podaří za den zachytit třeba 20
špatných a zlých věcí (přes den bylo horko, někdo je předběhl ve dveřích do
obchodu, zdražili jejich oblíbené jídlo, prodavačka se mračila, v poštovní
schránce našli nedoplatek za elektřinu, sousedovic syn je nepozdravil, Baník
prohrál na Spartě, v televizním seriálu zamordovali jejich oblíbeného
hrdinu atd.). Protože ale nemají nastavenou pozici kukátka pro věci, které byly
dobře, a nemají „dobrá“ počítadla, mají večer pocit, že „dnešní den byl strašný,
samé zlo a špatnosti“. To ale není objektivní pravda. Každý, kdo si to dovolí a
začne vnímat a zkoumat i to, co je dobře nebo co je krásné, brzy zjistí
překvapivou věc: dobrého a krásného je mnohonásobně více než toho zlého a
ošklivého. Neznáme objektivní poměr, ale z našich pozorování a
z pozorování lidí, kteří s námi experimentují, vychází poměr 80 % dobrého oproti
20 % špatného (a tím pádem platí tzv. Paretovo pravidlo).
Této zkušenosti můžete využít při léčení lehčích
depresí a splínů, a to pomocí techniky Deník
vděčnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat