Cesta podél hranic – den 82. a 83.: na kole z Černé Řeky na Čerchov, a pak po cyklostezce 36 přes Lučinu, Rybník, Pleš, Železnou a Dianu do Rozvadova (11. – 12. září 2021)

Jak jsem zmínila minule, logistika je v některých úsecích cesty podél hranic dost složitá. Proto jsme (jak už víte) rádi využili nabídku kamaráda Foma, že vás odveze, přiveze nebo popoveze, jak budeme potřebovat. Fom bydlí u hranic v Českém lese, kam se člověk jen tak nedostane, a tak jsme jeho pomoc využili hned dvakrát. Teď napodruhé jsme domluvili, že dojedeme k němu do Černé Řeky, kde necháme auto a přesedneme na kola, a Fom pro nás pak druhý den přijede autem do Rozvadova. Z Černé Řeky je to jen kousek na cyklostezku 36, která kopíruje hranice a vede až do Rozvadova (a potom dále do Chebu). Fom mi říkal, že je takhle cyklostezka moc pěkná, akorát holt ty kopce… Fom je iron man, a tak jsem tuhle zmínku nebrala na lehkou váhu; co je pro něj kopec, bude pro mě velehora.  Koukla jsem do mapy, zobrazila si výškový profil (uf...) a rozhodla se, že si podruhé v životě půjčím elektrokolo. Rozhodnutí napomohlo i to, že zhruba v půlce cesty leží obec Rybník, kde bylo možné se ubytovat. Pojedeme nalehko (žádný stan, spacák atd), a tak si můžu dovolit těžké kolo, a nebude problém ani s bezpečným uložením kola na noc a dobitím baterie.

Do Černé Řeky jsme dorazili v sobotu dopoledne. Bylo po dešti, z lesů stoupala pára a vrcholky kopců tonuly v mlze. Na úvod nás čekal cca 8 km dlouhý úsek směrem nazpět k bodu Na Zlomu, kde jsme minule skončili. Zaparkovali jsme auto, prohlédli jsme si Fomovo hospodářství, naložili psa do košíku, sedli na kola a vydali se na křižovatku se stezkou 36, a po ní pak k rozcestí na Zlomu. V mlze jsme ale ztratili směr, a namísto ke Zlomu jsme dojeli k „Dlouhému ramenu“ a pak k rozcestí Pod Čerchovem. Na vrchol to bylo 1,5 km s převýšením 210 m. Čerchov sice nebyl v plánu, ale já byla náhle odhodlaná si na něj vystoupat (elektrokolo mi evidentně stouplo do hlavy). Jirka moje odhodlání nesdílel, a já se mu zpětně nedivím: vyjet nahoru byla dřina i na elektrokole, a navíc to ten den ani nestálo za to. Na vrcholu byla mlha, foukalo tam a byla tam hromada lidí. Sotva jsem se trochu rozkoukala a objevila v mlze rozhlednu a Kurzovu věž, přijel autobus (!) a vyložil další várku zájemců o obě tyto pozoruhodnosti i o nabídku místního občerstvení. Kvapem jsem tedy sedla na kolo vydala se nazpátek z kopce dolů. Jirka si vrcholovku rovnou odpustil a čekal na mě u odbočky na signálku zvanou Malinovka; po ní jsme pak prchali daleko od hlučícího davu.  

Malinovka nás dovedla na cyklostezku 36 a té jsme se pak drželi po zbytek dne. Stezka vede nejprve lesem, a pak otevřenou krajinou od hraničního přechodu v Lískové přes Nemanice a Novosedly až k zaniklým osadám Pila a Úpor. Z Úporu se vyplatí odbočit k bývalé Lučině (německý Grafenried), kde leží nejprve německý hřbitov, a o kousek dál pak pozůstatky bývalého kostela Sv. Jiří, který tu stával od roku 1775. Kolem roku 1970 byl zbořen, před deseti lety byly ale jeho základy znovu odhaleny a upraveny a je tu umístěna i kopie obrazu Grafenriedské madony (originál se podařilo zachránit a nachází se v německém Řezně).

Za bývalým Úporem se cyklostezka opět noří do lesů a vede přes bývalou Dolní Huť a Švarcavu až do obce Rybník. Fom mi říkal, že si sem občas zajede na kole na pivo, a pak jede zpátky do Černé Řeky. Já byla upřímně ráda, že zpátky už nemusím, ale na pivo jsem se hodně těšila. Ubytovali jsme se ve zdejším „Rekreačním středisku Rybník“, kde jsme měli předem dohodnutou i večeři. Byla čtvrtá odpolední a restaurace otevírala až v 18 hod, naději ale skýtala cedule s nápisem „Občerstvení 250 m“ a šipkou. Vydali se tedy po silnici naznačeným směrem a po úseku, který nám připadal jako 250 metrů, jsme došli k hospodě plné lidí. Propracovali jsme se davem na zahrádku před hospodou, usedli ke stolu, psa zaparkovali pod stůl a rozhlíželi se po obsluhujícím personálu. Po chvíli jsem se chlapíka, který stál poblíž, zeptala, jestli se pro pivo chodí dovnitř, anebo zda přijde někdo, u koho se dá objednat. Chlapík chvíli nechápal, já nechápala, co nechápe (pivo měli kolem nás skoro všichni) – a pak jsme si to vyjasnili. Byli jsme na soukromé párty. Chlápek ale říkal, že jestli chceme jen dvě piva, tak ať počkáme a on nám pro ně dojde. Než jsem stihla zdvořile protestovat, zmizel uvnitř hospody, a za chvíli se vrátil se dvěma půllitry. Nad penězi, které jsem mu podávala, mávl rukou s tím, že se mu žení brácha a ať nám pivo chutná. Vyšli jsme před hospodu, přešli silnici a došli k opuštěnému ohništi, u něhož bylo pár lavic na sezení. Byl tu krásný rozhled do kraje, slunce se klonilo k západu a my tu strávili s půllitrem v ruce půl hodinku v téměř zenovém rozpoložení. Dodnes na toho chlapíka myslím s povděkem.

Cestou zpět jsme ze zvědavosti zašli k malé vodní nádrži, kterou jsem objevila v mapě. Nádrž leží stranou od vesnice poblíž lesa, nikdo tu nebyl, a tak si Jirka před večeří ještě zaplaval (Bondy si namočil bříško a já nohy).

Do rekreačního střediska jsme se vrátili tak akorát na večeři. Překvapilo nás, že restaurace je úplně plná a většina lidí se navzájem evidentně zná. K večeři byla polévka a dvě jídla, která byla k dispozici v samoobslužných várnicích, a k tomu zmrzlina jako dezert.  Během jídla nám došlo, že to, co probíhá u stolů kolem nás, je nejspíš abiturientský sraz. Podruhé toho dne jsme se tedy ocitli na cizí párty (ale tentokrát jsme měli účast předplacenou 😊).

Slunečné ráno příštího dne zažehlo v Jirkovi touhu ještě jednou si zaplavat v ledové vodní nádrži. Zastavili jsme se tam tedy ještě předtím, než jsme se silnicí vedoucí přes celou obec vydali dál směrem k Rozvadovu. Když jsme míjeli hospodu, kde se den předtím konala svatba, všimli jsme si, že se to občerstvení, k němuž jsme původně mířili, nachází v boční ulici kousek za hospodou. Napodruhé tedy budeme vědět 😉 

Na cyklostezce 36 (která je až do Železné totožná s tzv. Baarovou cestou) jsme kousek za Rybníkem odbočili do lesa, minuli jsme bývalý Mostek a vystoupali do kopce k bývalé osadě Václav, další z řady vzpomínkových míst na zaniklé obce a osady. V malebné krajině tu stojí Kříž smíření i pomník připomínající osady Václav a Rappauf (neboli Rabov).

O kousek dál v bývalé osadě Pleš (Ploss) jsme se na zahrádce místní restaurace rádi posadili ke kávě a štrůdlu, a pak jsme pokračovali přes křižovatku zvanou „náměstí přírody“ k bývalému kostelu sv. Jana Křtitele. Pozůstatky kostela spolu s přilehlým hřbitovem byly zásluhou německých rodáků začátkem 90. let pietně upraveny. Obvodové zdi kostela byly obnoveny a dozděny až do výšky 1 metru, je tu i nový oltář a kostel byl v roce 1993 opětovně vysvěcen. Níže u Baarovy stezky stojí zrestaurovaná socha sv. Jana Nepomuckého, která byla před lety nalezena v troskách hřbitova. Pietní místo je povětšinou ponořené v lese; možná proto tu na mě i přes jeho krásu padal smutek.

Lesem jsme pokračovali přes bývalou Železnou Huť až k oboře Srdíčko, kde se nám otevřely výhledy do kraje i za plot obory na stádo daňků. Z obce Železná, jejíž území mi připadalo krajinářsky opravdu krásné, jsme pak pokračovali až na rozcestí K Luhu. Původně jsme chtěli jet dál po červené značce, která vede blíže k hranicím, při pohledu do mapy mě ale popadla zvědavost, jak asi vypadá zámeček Diana, který leží kousek odtud na cyklostezce 36. Vydali jsme se tedy k zámečku, a nelitovali jsme. Lovecký zámeček postavený podle Jana Blažeje Santiniho, který po zestátnění sloužil jako domov důchodců, je dnes opět v rukou Kolowratů, kteří zpustlou stavbu postupně rekonstruují. Park kolem zámku je hezky upravený a je odtud překrásná vyhlídka, která nese jméno Dominiky Kolowrat-Krakowské. Máte-li romantickou duši, doporučuji tohle místo navštívit.  

Od Diany jsme dojeli po Kolowratově naučné stezce nejprve lesem a pak nadjezdem nad dálnicí až k rozvadovské Staré celnici, a odtud po vcelku frekventované silnici do Rozvadova. S Fomem jsem byla domluvená, že se sejdeme u restaurace Myslivna. Znamenalo to projet po silnici prakticky celým Rozvadovem, v Myslivně měli ale moc dobré jídlo a bylo tu natolik příjemné posezení, že jsme tu poté, kdy náš „travel angel“ dorazil i s autem, poseděli ještě chvíli společně.

Elektrokolo jsem po návratu do Prahy vracela s povděkem, ale bez lítosti. Bez něj bych se s tímhle úsekem cesty výrazně víc nadřela a stoupání na Čerchov bych se s největší pravděpodobností vyhnula. Uvědomila jsem si ale, že s elektrokolem mám tendenci propadat euforii a přeceňovat síly. Navíc se upřímně stydím, když v kopcích předjíždím lidi na klasických kolech, zatímco oni s námahou šlapou do pedálů a leje z nich pot. V posledním úseku, který nás na cestě čeká, se tedy nejspíš vrátím ke svému standardu a do kopců kolo povedu 😊