Cesta podél hranic – den 80. a 81.: pěšky a na kole z Železné Rudy přes Čertovo a Černé jezero, Všeruby, Folmavu, bývalou Bystřici a Tři znaky k rozcestí Na Zlomu u Černé Řeky (21. – 22. srpna 2021)

Pěšky, nebo na kole? Tohle dilema jsme řešili pár dní předtím, než jsme se vydali na další úsek naší cesty podél hranic. Začínali jsme tentokrát v Železné Rudě, kde leží nejblíže hranicím červená značka. Ta vede k Černému jezeru, a poté k Čertovu jezeru a je pouze pro pěší. Zato od Čertova jezera dál pokračuje cyklostezka 2055, která je zároveň červenou turistickou značkou, a člověk má tím pádem na výběr, zda se do Českého lesa vydá pěšky, nebo na kole. Jirka byl pro cestu pěšky, já pro jízdu na kole, i když to bylo z mé strany čistě racionální rozhodnutí. Chtěla bych totiž naše putování kolem hranic dokončit ještě letos. Psovi je 15 roků, cestu od začátku absolvuje s námi, a i když už moc nevidí a téměř neslyší, jde s námi evidentně rád. Postupně mu ale ubývá sil a já chci udělat maximum pro to, abychom tu cestu ve vší důstojnosti zakončili společně. Ze Železné Rudy do Aše je před námi ještě dobrých 250 km; čeká nás cesta odlehlými oblastmi, kam není jednoduché se dostat a kde se dá ubytovat jen ve vlastním stanu. Za covidu navíc těžko předvídat, zda nás lockdown opět neuzavře doma. Pěšky by nám celý úsek trval nějakých 12 – 15 dnů a až na pár výjimek bychom šli po cyklostezkách, které kopírují bývalé signálky. Na kole se to dá zvládnout podstatně rychleji (i když z výškového profilu je jasné, že to nebude jen tak).

V Českém lese kousek od hranic leží Černá Řeka, odkud je můj kamarád s přezdívkou Fom (alias Friend of Mountains). Ten mi nabídl, až budeme někde poblíž, že nás odveze, přiveze nebo popoveze, kam budeme potřebovat. Ze Železné Rudy je to do Černé Řeky necelých 70 km, což se mi zdálo být „někde poblíž“. Cestu jsem tedy naplánovala tak, že v sobotu dopoledne dojedeme do Železné Rudy, první úsek cesty absolvujeme pěšky, pak budeme pokračovat na kole, přespíme někde u Všerub a v neděli kolem druhé odpolední dojedeme do Černé Řeky, odkud nás pak Fom odveze zpátky do Železné Rudy.

První den proběhlo všechno podle plánu: kolem desáté dopolední jsme dojeli do Železné Rudy – Alžbětína a já odtud vyrazila po červené značce k Čertovu jezeru. Jirka zaparkoval auto na Špičáku a dorazil k jezeru zkratkou po tzv. Jezerním okruhu. Společně jsme pokračovali po červené k Rozvodí, a pak sešli Rozvodskou cestou a modrou značkou dolů k parkovišti Špičák Skiareál 1, kde stálo naše auto. Vyložili jsme kola, převlékli se za cyklisty a vyrazili do kopce na Špičácké sedlo a pak po cyklostezce 2250 k Černému jezeru.

U Černého jezera byly davy lidí a spousta kol, psů a kočárků, a mezi tím vším se prodíral turistický vláček. Moc jsme se tu tedy nerozhlíželi a pokračovali dál k vodopádu Bílá strž; tady už bylo lidí o dost méně, a po pár dalších kilometrech jsme na červené značce téměř osaměli. Cesta vedla po rovině nebo z kopce, den byl jako malovaný, zkrátka radost jet. 

Z Chudenína u Svaté Kateřiny jsme pokračovali podél hranic po neznačené, ale dobře sjízdné signálce, která nás dovedla až k všerubskému hraničnímu přechodu. Krátce předtím jsme míjeli místo, kde dříve stávala obec Švarcava. Přišlo nám to jako dobré místo k přespání; nejprve jsme ale zajeli do Všerub a doufali, že tu nalezneme možnost dát pivo. Ve zdejším Penzionu Všeruby jsme kromě piva našli i posezení v zeleni kousek od rybníka, milou obsluhu a královskou večeři. Pak jsme se vrátili na území bývalé Švarcavy a stranou od cesty si tu postavili stan. Umyli jsme se v nedalekém potoce, potěšili se západem slunce a krátce po setmění jsme usnuli.

Nad ránem se přihnala bouřka a déšť a my vyčkávali ve stanu, až se to přežene. Do Černé Řeky to bylo nějakých 35 km nejprve trochu, a pak hodně do kopce. Hodlali jsme se držet příhraničních signálek s tím, že asi po 20 km na zelené značce, kde je úsek jen pro pěší, sesedneme z kol a dojdeme s nimi až k místu zvanému „Tři znaky“ (Drei Wappen). To leží přímo na hranicích a žádná cyklostezka k němu nevede. Od dob Marie Terezie jsou tu do kamene vytesány znaky tří historických území, které se zde stýkaly: Čechy, Bavorsko a Horní Falc. No a od Třech znaků se pak nějak dostaneme zpátky na cyklostezku a dojedeme po ní až do Černé Řeky. To byl náš plán. Radar sliboval, že do 14 hodin nebude pršet, a my doufali, že to celé stihneme dojet v suchu i přes opožděný ranní start; než ustaly deště a my sbalili stan a vydali se na cestu, bylo půl desáté.

Ze Všerub jsme jeli po silnici do Maxova, odtud po žluté signálce k rozcestí Pod Mlýnským vrchem, a pak dál podél hranic po neznačené signálce až do Folmavy. Když jsme ve Folmavě míjeli tamější Restauraci u Kostela, zatoužila jsem po kávě. Když jsme pak vešli dovnitř, rozhodla jsem se i pro hovězí vývar se zeleninou a nudlemi; byl (jak to má být) hodně horký, takže jsme se tu zdrželi o trochu déle. 

Z Folmavy jsme jeli po žluté značce na rozcestí Nad Folmavou, a pak po zelené přes bývalou Bystřici až k místu, kde zelená odbočuje ze signálky a stoupá lesní pěšinou do kopce. Počítali jsme s tím, že tenhle cca 1 km dlouhý úsek půjdeme pěšky a kolo tou cestou nějak vyvedeme. Na místě jsme ale zjistili, že nástup do kopce je mnohem prudší, než se podle mapy zdálo. Já jsem to s kolem nedokázala. Jirka tedy svoje kolo zanechal pod kopcem, chopil se toho mého a rval ho vzhůru, zatímco já se za ním hrabala spolu se psem (tomu to šlo o poznání lépe než mně). Když drškopád přešel do normálního kopce, složil Jirka moje kolo na zem a vrátil se pro to své. Bylo vedro, byla jsem schvácená a lil ze mě pot, ale zbytek úseku jsem zvládla dojít i s kolem (a Jirka taky, i když pro něj to bylo náročné dvojnásob). Vystoupali jsme na signálku „Ke třem znakům“, kousek po ní popojeli, a pak nás čekal závěrečný lesní úsek po zelené značce. Tentokrát jsme kola ponechali u stromu kousek nad signálkou a vydali se těch pár set metrů pěšky.

Když už jsme měli tři znaky skoro na dohled, ozvalo se zahřmění, a vzápětí začalo pršet. Bylo krátce po druhé hodině a splnilo se to, co radar ráno věštil. K turistickému přístřešku kousek od třech znaků jsme doběhli jen tak tak. Provizorně jsme se tu zabydleli a já zatelefonovala Fomovi, že jsme u Drei Wappen, kolem je průtrž mračen a my čekáme, až se to přežene. Fom mi říkal, že podle radaru to bude tak za dvě až tři hodiny, a vyjádřil obavu, abychom za tu dobu neprochladli. V krátké debatě jsme se shodli, že po dnešním horkém dni teď prší teplá voda, a že bude lepší nečekat, až vychladne. Nejlepší tedy bude dojít zpátky ke kolům a dojet po zelené značce k rozcestí Na zlomu, kam pro nás Fom přijede autem. 

Vytáhli jsme tedy pláštěnky, zahalili se do nich i s batohy, já si vyfotila upršené tři znaky, pak jsme doběhli k našim kolům, nasedli na ně a vyrazili k bodu Na Zlomu. A ve mně se v tu chvíli vzedmula energie, kterou jsem po předchozím náročném úseku vůbec nečekala. Šlapala jsem do pedálů o sto šest a jela jak drak, rozrážela jsem kaluže, déšť všude v obličeji, nohy mokré, bláto až za ušima, a já při tom žasla, jak je moje tělo schopné. Nádhera.

K rozcestí Na Zlomu jsme dojeli krátce po půl čtvrté a Fom dorazil autem chvilku na to. Naložili jsme kola na vozík, který měl za autem, naskládali se do auta a vyrazili směr Železná Ruda. Pršelo celou cestu až na parkoviště pod Špičákem, kde čekalo naše auto. Přeložili jsme kola, rozloučili se s Fomem, ten odjel zpátky domů, my jsme se převlékli do suchého a vydali se taky domů. A už cestou do Prahy jsem přemýšlela nad tím, jak to udělat příště, když jsme nyní namísto v Černé Řece skončili Na Zlomu. Logistika je totiž v některých úsecích cesty podél hranic fakt výzva 😊