Naše cesta tentokrát začala něčím, u čeho nevím, jak to nazvat. Do Květné jsme totiž dojeli autobusem z Uherského Brodu (kam jsme dorazili vlakem) už v pátek v 18:10 hod, a potřebovali jsme odtud co nejrychleji dojít po zelené značce na Velkou Javořinu k Holubyho chatě. I když je to jen něco přes pět kilometrů, mapy.cz nám tu cestu s ohledem na převýšení naplánovaly na téměř 2,5 hodiny. Věděli jsme, že tolik času nemáme (protože v sedm večer bude tma) a že tentokrát nemusíme brát ohled na psa (Bondy zůstal v domácí péči), a tak jsme nasadili svižné tempo a drželi se ho, co to šlo. I tak nás ale v závěru cesty provázela tma jako v pytli. Když se v dáli objevilo světýlko z Holubyho chaty, upínala jsem se k němu jako k vysvobození z útrap J. Cestu jsme ušli za hodinu a dvacet minut. V chatě nad talířem zelňačky jsem si pak říkala: mám to počítat jako 60. den cesty? To asi ne, ale jestli ne, tak jak to nazvat? Pre-work? Předehra? Předskokan? Po jídle došlo na sklenku červeného vína, a otázka zůstala nevyřešená.
Zato sobota už byla regulerním 60. dnem beze všech pochybností: před námi bylo dlouhých 32 km. Ráno bylo chladné, času nebylo na rozdávání a Jirka tedy opět počítal s ostřejším tempem; vrchol Javořiny ale skýtal daleké rozhledy, na kterých “ujíždím”, a tak jsem ze začátku dost zdržovala. Když jsme přešli vrchol a vnořili se do lesa, důrazně jsem přidala do kroku, abych si napravila reputaci. Brzy se ale ozvala bolest v nedávno operované noze, a sílila, a sílila. Napřed jsem se snažila myslet na něco jiného, a pak postupně vyzkoušela všechny mentální techniky, které znám: řekla jsem bolesti “vítej!”, prodýchávala ji, vedla světlo, i lásku jsem posílala! Bolest to ale nijak nedojalo, a než jsme kousek za Dibrovovým pomníkem odbočili z červené na zelenou značku, postupně prostoupila i koleno a kyčel. Na Kubíkově vrchu (což je další místo krásným výhledem) jsem se rozhodla skončit se šamanismem a zvolit pragmatismus: spolkla jsem ibuprofen, bolest se po chvíli rozplynula a já jsem pak úsekem po modré přes Krúžok, Novou Horu a Vysoký vršek proplouvala tempem postarší laně.
U rozcestí Nad Machovou se značka od hranic odklání a vede oklikou, my jsme se ale rozhodli hranice se držet a cestu si tím zkrátit. Stezka je tu prošlapaná a jde to dobře, jedinou komplikací je přechod přes trať vedoucí z Vrbovců do Myjavy, kde je dobré se rozhlédnout, než člověk vkročí na koleje. Za kolejemi jsme se připojili na červenou značku a po krátkém úseku vedoucím přes vesnici Šance jsme vystoupali lesem ke Třem kamenům. Je to hezké místo s příběhem a pěkným rozhledem, v době našeho příchodu tu ale zrovna zaparkovalo auto, s křikem z něj vyběhly děti a začaly po zdejších památných kamenech lézt, a tak jsme se tu nezdrželi a pokračovali dál na Kobylu. Za Kobylou jsme se rázem ocitli na známém území: po naučné stezce “Orchideová” jsme sešli Vojšickými loukami dolů na Čertoryje a na louku u potoka Járkovce, kde jsem se před třiatřiceti lety v rámci akce “Prázdniny z Brontosaurem” na akci “Expedice Nova” s Jirkou seznámila. Louku jsme i po desítkách let našli, i když se mi zdála menší, než jak jsem si ji pamatovala, a okolní krajina mi taky přišla trochu jiná. Okraje louky, kterou nikdo neobhospodařuje, si les postupně bere zpátky, potok je vyschlý, “posvátný” strom tu ale stojí dodnes. Tenkrát jsme tu bydleli ve velkém teepee, kosili okolní louky, hrabali seno a zachraňovali zdejší orchideje. Později jsme se sem v rámci brontousauřích akcí ještě několikrát vrátili.
Starala se o nás tehdy Ivana z CHKO a skamarádili jsme se spolu. Tatáž Ivana, když jsme jí zavolali po nějakých dvaceti letech, co jsme se neviděli, řekla, že to je super, že budeme na Čertoryjích, a že si pro nás na Lučinu přijede. Dorazila i s manželem, který je Holanďan a do Karpat ho před dvaatřiceti lety přivedl zájem o botaniku a zdejší traviny. Do krajiny i do Ivany se zamiloval, přestěhoval se do Veselí a začal na gymnáziu ve Strážnici učit angličtinu. S Ivanou tu žije dodnes a angličtinu na strážnickém gymplu učí stejně jako tenkrát. Vzali nás na burčák a pak k sobě domů a strávili jsme s nimi moc hezký večer.
Ivana nás další den ráno odvezla autem zpátky na Lučinu a pak silnicí k rozcestí Návdanky, odkud jsme po modré značce vystoupali k hranicím. Cesta tu vede podél oplocení rozlehlé obory Radějov. Šli jsme nejprve šest kilometrů lesem po červené, potom terénem podél oplocenky přímo po hranicích, a pak dalších 8 km podél téže oplocenky po cyklostezce. Nebylo tu moc podnětů k pozorování, souvislý plot po levici vyvolával trochu tísnivý pocit nesvobody, a tak jsem měla spoustu volné kapacity k přemítání. Přemýšlela jsem o Ivaně, o Holanďanovi i o všem dalším, co jsme předchozí večer probírali. A taky o tom, jak mě těch pár tehdejších pobytů formovalo a co mi z toho dnes zůstalo. Na Čertoryje tehdy nevedla žádná cesta, kterou by se dalo přijet, jen pěší cesta přes louky a přes potok. V jednom teepee tu bydlelo v kruhu pohromadě 20 lidí, myli jsme se v potoce, vařili na peci z místního potočního jílu a topili dřevem z okolních lesů. Pro pitnou vodu jsme chodili s dvoukolákem a s kanysty dva kilometry do hájovny a pro jídlo ještě kousek dál ke koupališti na Lučině. Na loukách tehdy žila mračna ovádů, bylo povětšinou vedro, úlomky sena a hmyzí štípance jsme měli doslova všude a voda v potoce byla nevlídně studená. Zjistila jsem, že je lepší toho moc nepotřebovat, a naučila se snášet diskomfort. Uprostřed prvního pobytu nás opustil zdravotník a lékárna byla opravdu daleko, zároveň tu ale rostla spousta léčivek, které se daly použít na většinu potíží, které nás potkávaly. To mě přivedlo k bylinkám. Další, co si dodnes pamatuju, bylo “splývání s krajinou”: kluci chodili v tmavých džínách nebo maskáčových kalhách a v zelených košilích a tmavých tričkách, a když jsem je na zdejších cestách potkávala (hlavně po ránu, kdy se z luk zvedala mlha), fascinovalo mě, jak se “vynořují” z krajiny, ve které předtím téměř nebyli vidět. Dodnes se snažím po loukách a po lesích chodit pokud možno potichu a v barvách, jaké má okolní krajina. Ticho i barvy také zůstávají na Vojšických loukách stejné, jaké jsem si je pamatovala. A taky mi dodnes zůstal manžel, do kterého jsem se tu zamilovala o rok dříve, než Holanďan do Ivany.
Jak jsem si tak mudrovala, cesta mi pěkně ubíhala. Po cyklostezce jsme postupně přešli přes Šmatlavé uhlisko a kolem jedné odpolední dorazili do Mlýnků. Odtud jsme se vydali po zelené značce a prošli chatovou oblastí až k vodní nádrži, kde jsme na chvíli spočinuli a snědli si oběd.
Kousek dál u rozcestí Mezi starými horami jsme opustili asfalt a pokračovali k Sudoměřicím. Hory zůstaly za námi a před námi se otevřela úplně jiná krajina. Cesta vedla mezi poli a loukami a pak pod starými vinohrady, potkali jsme tu koňský povoz, rostly tu ořešáky, foukal vítr a pod nohy nám každou chvíli padaly ořechy. Po stránce smyslů to bylo téměř dokonalé - vizuálně, čichově, hmatově i chuťově - jen sluch si to, vzhledem k intenzivní “střelbě” z plašiček ptáků rozmístěných ve vinohradech všude kolem, příliš neužíval.
Sudoměřice byly v nědělním odpoledni téměř pusté, zato na nádraží za vsí jsme se hned cítili vítáni: pan výpravčí nás osobně pozdravil a informoval nás, kdy nám to jede. Vlak v 15:34 nás během chvíle dovezl do Hodonína a další pak do Břeclavi, odkud jsme bez dalších přestupů a téměř bez zpozdění dojeli do Prahy.
Ve vlaku jsme chvíli řešili otázku, jak to s cestou podél hranic udělat dál. Už nyní víme, že dříve než v druhé polovině listopadu se na hranice nedostaneme. Pro Jirku by to bylo úplně v pohodě skončit pro letošek v září v Sudoměřicích, mně to nepřipadá dost “cool”. Láká mě Trojmezí mezi Českem, Slovenskem a Rakouskem, které leží od Sudoměřic pouhých 44 km. Vede sem cyklostezka přímo podél hranice, kterou tu tvoří řeka Morava. Cestu jsme letos začali na nejvýchodnějším bodě ČR a skončit ji na Trojmezí by bylo hezké. Jirka si myslí, že v půlce listopadu bude zima jak v morně a jet při tom podél řeky na kole bude utrpení. Já si ale myslím, že to tak drsné nebude. Uvidíme J
Ingrid
Žádné komentáře:
Okomentovat