Řadu let se potkáváme s Jirkou mamkou a jeho sestrou, sestřinými dětmi, našimi dětmi a psy z obou stran na tzv. “rodinné dovolené”. Pronajmeme si někde chatu nebo chalupu a prožijeme tam společný týden. Letos jsme se rozhodli pro Moravské Kopanice a kraj žítkovských bohyň a vybrali si chalupu ve Starém Hrozenkově. Víceméně náhodou jsme se tak ocitli cca 50 km od Střelné, kam jsme tři týdny předtím na naší cestě podél hranic došli. Chalupa v Hrozenkově ležela navíc od státní hranice jen kousek. S Jirkou jsme si řekli, že když bude příležitost, tak ten úsek ze Střelné do Hrozenkova dojdeme.
Na cestě nás potkalo pár překvapení. To první přišlo krátce poté, kdy jsme po půlhodince chůze mezi poli a pastvinami vešli do lesa. Kousek od nás totiž náhle ozval hlasitý staccatový rachot, což Jirka vzápětí označil jako střelbu ze samopalu. Se psem to naštěstí nehnulo (vzhledem k věku je už trochu nahluchlý), zato já jsem nejspíš na chvíli přestala i dýchat. Nechápala jsem to: byli jsme přece na cestě s červenou turistickou značkou !? Po pár desítkách metrů přibyly podél cesty "vysvětlující" cedule s nápisem “Pozor střelba! Životu nebezpečno.” a mně došlo, od čeho má obec Střelná svoje jméno. Docela vážně jsem ale uvažovala, zda bych tou cestou neměla plížit.
Přešli jsme Končitou, vyšli jsme z lesa, střelba ustala a před námi se otevřelo jedno z nejkrásnějších území, které jsme na cestě zatím potkali. Požár, Pasecké Lazy, Vysoká, Kaňůr, Okršlisko – kdybych měla tahle místa nějak konvenčně popsat, hodila by se “pastva pro oči”, “balzám na nervy”, “pecka!” anebo “wow!”. Vyjdete z lesa, ocitnete se na louce s překrásnými výhledy, přejdete ji, na chvíli se opět ponoříte do lesa, a vzápětí se před vámi otevře další louka a další krása. V lese pak míjíte spoustu lesních kapliček a svatých míst jako svědectví toho, že tohle území je zrovna tak i “potravou pro duši”.
Kaplička Panny Marie na Brezovej je kouzelné místo, které přímo svádí k odpočinku. My jsme tu ale namísto odpočívání obočili na modrou značku a vydali se do sedla poblíž hradu Vršatec s tím, že kouzlu podlehneme až tam. Vyhlídka od chaty Vršatec, která se v sedle nachází, je totiž svou krásou přímo pověstná. Když jsme sem ale kolem třetí hodiny odpolední dorazili, zjistili jsme, že se k vyhlídce nedá dostat. Území kolem chaty je vylité betonem a všude jsou cedule se zákazem vstupu. Vydali jsme se tedy místo toho na Chmeľovou, na kterou se dá z vršateckého parkoviště vystoupat po žluté značce. Stoupání je to zejména v závěru opravdu náročné a v srpnovém vedru to bylo dvojnásob úmorné, výhled z vrcholu Chmeľové ale za tu námahu stál.
Když jsme pak stejnou cestou po modré značce došli zpět k brezovské kapličce, bylo pět hodin odpoledne a my měli před sebou ještě dobré dvě hodiny cesty. Nocleh jsme měli domluvený u kamaráda Petra, který bydlí ve Slavičíně. Od Vlárského průsmyku to není daleko, neviděli jsme se hromadu let a tohle byla, jak se ukázalo, oboustranně vítaná příležitost znovu se potkat.
S Petrem jsme byli domluvení, že se ve Vlárském průsmyku potkáme kolem sedmé hodiny. Rozhodli jsme se tedy posedět u kapličky a u místního pramene jen velmi krátce, a pak frčet co nejrychleji z kopců dolů do údolí, abychom to stihli. Ve všem tom spěchu jsme ale sešli z cesty, a jakkoli překrásná byla louka, kterou jsme právě procházeli, správně jsme měli procházet lesem přibližně o kilometr vpravo. Nechtělo se nám vracet se kus do kopce a řízli jsme to terénem, čímž byla cesta ještě o trochu delší a o poznání méně pohodlná. Když jsme pak znovu narazili na červenou a sešli do Sidonie, pes dal jasně najevo, že dneska už nikam nejde. Jirka ho od té chvíle nesl v náručí; Sidonie je 5 km dlouhá a je to po asfaltu, a tak když nám Petr přijel autem údolím naproti, vítali jsme ho jako osvoboditele. Cestou do Slavičína Petr ještě zastavil na místě s krásnou vyhlídkou, nás ale mnohem víc dojala večeře, kterou nám s láskou a péčí připravila jeho žena Hanka.
Petr nás druhý den ráno odvezl do Vlárského průsmyku a odjel do práce, zatímco my jsme vyrazili podél hranic opět po červené. Překročili jsme říčku Vláru a železniční trať a pokračovali lesem po staré asfaltce, která vede podél Čakanovského potoka k rozcestí Pod Hrachovou a přes Grófovou k Javorníku. Od Javorníku jsme pak šli po tzv. Třešňové cestě, podél které se po pár kilometrech začaly objevovat latríny. Kadibudky nebývají uprostřed lesa zpravidla bez důvodu, a taky že ne: po chvíli jsme došli k místu, které bylo evidentně určené pro nějaké větší shromáždění. Skupinka mužů, kteří to tu zvelebovali, nás zasvětila do tradice setkávání moravských a slovenských obyvatel, která se na zdějším vrcholu Peňažná odehrávají už od roku 2000. Vzápětí jsme si o tom přečetli i na zdejší informační tabuli a na výzvu jsme se zapsali i do místní pamětní knihy. Pak jsme pokračovali dál po Třešňové cestě, která po pár kilometrech vyústila na širokou a podivně nedokonalou silnici. Byla to jakási upěchovaná masa bílého kamení a nedalo se po ní téměř jít. Přilehlým lesem jsme se pak propracovali až k místu se symbolickým názvem “Na Koncích”, kde jsme se se silnicí i s červenou značkou bez lítosti rozloučili, odbočili na lesní cestu a po žluté značce pak došli k přehradě u Žítkové a nakonec i do Hrozenkova. Když jsme dorazili k chalupě, měli jsme za ten den v nohách 25 km a byli jsme hodně unavení. Ale sláva, dali jsme to.
Další den jsem si odpočinula. A hned následujícího dne v pátek mě napadlo, že bych ještě kousek šla. Jirkovi se moc nechtělo a Bondymu už vůbec ne. Mně se do toho ale s postupujícím dnem chtělo čím dál víc. Nakonec jsme se domluvili, že půjdu tentokrát sama a Jirka že se zatím zajede podívat do bývalé pískovny a do lomu kousek od Hrozenkova. Našla jsem si v mapě, že z Hrozenkova dojdu podél hranic po 14 kilometrech na Mikulčin vrch, odhadla to na nějaké 4 hodiny chůze a dohodla se s Jirkou, že mě cestou z pískovny u rozcestníku na Mikulčině vrchu vyzvedne.
Prvních 2,5 km od chalupy jsem šla podél státovky, která je hlavním tahem aut a kamionů na Slovensko a pochopitelně to nebylo nic moc. Kousek za hranicemi jsem ale u Koliby Drietomica odbočila na žlutou značku, přešla stejnojmenný potok a vkročila do lesa - a obklopilo mě ticho, klid a samota. Stoupala jsem lesem do kopce a funěla u toho jak hroch. Po půl hodině začalo hřmít a vzápětí i pršet. Oblékla jsem si pláštěnku a pokračovala v cestě, dokud to šlo. Když už pršelo opravdu hodně, schovala jsem se v lese pod stromy a čekala, až to přejde. Cesta se mezitím proměnila v rozblácené koryto, bouřka ustávala jen zvolna a já si v duchu připomnínala modlitbu za odhodlanou duši.
Nakonec déšť ustal a já se propracovala rozbahněnou cestou nahoru. Když jsem vyšla z lesa a došla na vyhlídku na vrchu Machnáč, na moravské straně hranice se obloha postupně protrhávala, zatímco nad slovenskými horami se bouřka přelévala dál. Výhled je z Machnáče opravdu fantastický, zároveň je to ale holý kopec s vysokým dřevěným křížem; blesky nad slovenským územím působily i přes poměrně bezpečnou vzdálenost poněkud zlověstně, a tak jsem se tu dlouho nerozhlížela a rozběhla se po červené značce na Kykulu. Tříkilometrovou "Cestou hrdinů SNP" jsem kráčela jako v tranzu: nalevo divoké slovenské hory, napravo moravské kopanice, nad hlavou temná mračna s občasnými průzory slunce, pod nohama rovinatá louka, na obzoru Kykula a nikde nikdo.
Když jsem došla na Kykulu, obloha ještě víc potemněla, a než jsem sestoupala k točně autobusu na konci Vyškovce, přišel déšť. Zbývající 3 km po silnici na Mikulčin vrch jsem tedy absolvovala ve své svítivé žlutozelené pláštěnce, a byla tak na silnici dobře vidět. K rozcestníku na Mikulčině vrchu jsem dorazila kolem půl šesté, a téměř vzápětí se objevili Jirka s Bondym a autem. Bouřka je potkala cestou z lomu, oba byli mokří, a tak jsme si hned mohli o svých bouřkách vyprávět.
Další den byla sobota a končila naše rodinná dovolená. Když jsme si ráno sbalili věci a naložili je do auta, předali chatu majitelce a rozloučili se s příbuzenstvem, zeptal se mě Jirka, jestli pojedeme rovnou domů, anebo jestli chci ještě někam jet. Poctivě jsem se nad tím zamyslela a pak mu řekla, že bych došla po hranicích ještě kousek. Počasí bylo opět krásné, my měli ten den výročí sňatku. Kdysi dávno jsme se seznámili právě v Bílých Karpatech, a tak mi přišlo symbolické vypravit se třeba na Velký Lopeník, kde jsem před těmi dávnými lety byla a který byl shodou okolností zrovna po cestě. Z Lopeníku bychom pak mohli sejít do Květné, odkud by bylo o dost jednodušší začínat, až se vypravíme na příští cestu.
Jirkovi se moc nechtělo a Bondymu už vůbec ne. Ukázalo se také, že "logisticky" by to bylo docela komplikované. Nakonec jsme se domluvili, že dojedeme autem na Mikulčin vrch, půjdeme odtud společně 5 km na Velký Lopeník, a já pak dojdu dalších 7 km do Květné, zatímco Jirka se s Bondym vrátí k autu a do Květné si pro mě dojedou.
Na Lopeník se toho dne vypravila spousta lidí a závěrečný kilometr mezi Malým a Velkým Lopeníkem připomínal národní pouť. Na kopci jsme si na střídačku vystáli frontu na rozhlednu, zatímco druhý hlídal pod rozhlednou Bondyho, a pak jsme se na pár hodin rozloučili. Když jsem sestupovala z druhé strany Lopeníku dolů, byla jsem na cestě zcela sama. Nedivila jsem se: z téhle strany je totiž stoupání nahoru výrazně delší a strmější a mně by se do toho taky nechtělo. Měla jsem co dělat, abych tu cestu zvládla směrem dolů.
Když jsem kousek za osadou Staré Díly překročila potok Hrubár, začala cesta opět stoupat. Prameny Březovské kyselky v místním lese, na které jsem se docela těšila, byly vyschlé, potěšily mě ale krásné rozhledy z Nové hory. Při závěrečného sestupu do Květné, kdy jsem před sebou měla protější vrchol Velké Javořiny jako na dlani, jsem si uvědomovala, že to dneska bylo s těmi kopci dobré a že příště bude hůř. V Květné jsem se šťastně potkala s Jirkou i s Bonďasem, sedli jsme do auta a vydali se napříč republikou do Prahy. Velká Javořina, Kobyla a ta část Bílých Karpat, kde jsme se před třiatřiceti lety poprvé potkali, budou na programu příště.
Ingrid
Žádné komentáře:
Okomentovat