V úterý 20. 9. 2016 se
konala konference Cesty do dospělosti,
kterou pořádala společnost NEPOSEDA v prostorách volnočasového centra
Plechárna na Černém mostě v Praze. Tématem byly přechodové rituály pro
vstup do dospělosti. Hlavním řečníkem byl Bret Stephenson, který se již více než 30 let zabývá výchovou náctiletých chlapců a přechodovými rituály pro vstup
do dospělosti. Dalšími řečníky byli Aleš Neusar, Jaroslava Vatay, Ivana Štefková a já.
Tématem přechodových
rituálů se zabývám již delší dobu, a tak jsem se na tuto konferenci hodně těšil.
Bret je jedním z předních světových odborníků na tuto problematiku. Díky jeho přednášce, dalším příspěvkům, a hlavně následným diskuzím jsem si
uvědomil několik zajímavých detailů.
Bret hovořil o
iniciačních rituálech určených pro chlapce domorodých národů po celém světě. Některé národy, jako třeba Aboriginové v Austrálii a Shanové v Kalahari, používají tyto rituály v téměř nezměněné podobě již asi 40 000 let.
Indiánské kmeny používaly
rituál Hledání vize (Vision Quest), během kterého odchází adept na několik dní
sám do divoké přírody. Kmenový šaman mu vyznačí jeho místo, obvykle tak
malé, aby si nemohl lehnout. Zde stojí nebo sedí v dřepu bez jídla, vody a
spánku, a čeká na příchod své vize. Po úspěšném návratu je adept přijat mezi
mladé bojovníky a smí se účastnit rady bojovníků, prozatím s poradním hlasem.
Samburové a Masajové ve
východní Africe mají jiný rituál. Mladí chlapci ve věku kolem 15 let odcházejí
v malé skupince skoro s celým kmenovým stádem krav do buše mimo vesnici. Tady
musí stádo po dobu několika týdnů uhlídat před divokou zvěří. Je to nebezpečné
a často to některý z chlapců nepřežije. Ohrožuje to celý kmen, neboť krávy jsou
pro členy kmene základním majetkem a zdrojem obživy. Vědí ale, že bez této
zkoušky by byl jejich kmen vystaven mnohem většímu nebezpečí v podobě
nedozrálých mužů. Po skončení zkoušky jsou chlapci přijati mezi muže, a ti,
kteří se mohou prokázat trofejemi z ulovených divokých zvířat, jsou označeni za
bojovníky.
Na Nové Guinei skákali
chlapci ze stromu hlavou dolů přivázáni za nohy na liáně, a museli si připravit
liánu přesně tak dlouhou, aby se těsně dotkli při skoku země. V Amazonii bylo třeba strčit ruku do mraveniště jedovatých mravenců a udržet ji tam delší dobu. Na
Středním Východě museli chlapci projít rituálem obřízky.
Všem těmto domorodým
rituálům je společné to, že byly určeny hlavně pro chlapce a sloužily pro vstup
mezi muže (bojovníky). U většiny z nich platilo, že je podstupovali chlapci
kolem 15 let, tedy nedlouho poté, co jejich těla prokázala svoji dospělost
první polucí. Všechny byly velmi nebezpečné, často bolavé a krvavé. Obvykle
jimi chlapci museli projít bez výrazných vnějších emocí. V některých
společenstvích si mohl adept vybrat, jestli se již cítí být připravený, v
jiných byla doba rituálu dána věkem. V podstatě všude platilo, že jim k průchodu rituálem byla dána jen jedna možnost v životě. Buď jím adept prošel, inicioval se v
plnoprávného muže a mohl požívat výhod a plnit povinnosti muže dospělého (například oženit se), nebo rituálem neprošel a mužem se nestal. Pojmenování pro
ty, kteří rituálem neprošli, obvykle znamenalo něco jako NEmuž. Přesto byli
tito neúspěšní pro komunitu velmi důležití. Brali na sebe úlohy a energie,
které iniciovaní muži ani ženy nemohli plnit. Ostatní jim prokazovali úctu a
třeba u indiánů pro ně i lovili obživu.
V domorodých
společnostech obvykle ženy nemusely procházet podobnými náročnými rituály,
protože jejich iniciační rituál jim připravila příroda; byl jím porod dítěte. U
některých domorodých kultur musely ale náročným rituálem procházet i ženy. Například u indiánů žijících na pobřeží severního Tichého oceánu museli muži i
ženy doplavat z loďky asi míli mořem.
Aby rituál měl iniciační
sílu, musely být splněny dvě věci: za prvé adept musel rituálem úspěšně projít, a za druhé komunita
musela uznat, že z chlapce je již muž (případně z dívky žena). Bret
vedl mnoho rituálů pro dospívající po celém světě. Často vycházely z indiánských
rituálů hledání vize a potní chýše. Problémem ale zůstává, že často chybí přijetí aktu
změny v rodině nebo komunitě dospívajících. Rodiče s adolescentem i po rituálu jednají stejně jako předtím – tedy jako s dítětem. V USA jsou velké potíže s chlapeckými gangy, které terorizují své okolí. Při
podrobnějším zkoumání mají tyto gangy mnoho iniciačních rituálů, které jsou
velmi podobné těm domorodým, a přesto se kluci z gangů nestávají dobrými
dospělými. Příčina je v tom, že po absolvování rituálu v gangu nahlížejí rodiče, učitelé a policisté na kluky pořád stejně.
Podobný problém vidím i u
nás. Naštěstí nemáme moc pouličních chlapeckých gangů. Mnoho mladých se ale
věnuje extrémním sportům či hazardním, život ohrožujícím zábavám, které mají
také rysy iniciace. Jenže ze stejného důvodu jako u pouličních gangů tato
sebeiniciace moc nefunguje. Po výkonu, který je někdy až extrémně náročný a
nebezpečný, přijde mladý člověk domů a rodiče v něm stále vidí malého kluka.
Když jsem v návaznosti na Breta hovořil o rituálech u nás, došlo mi, že je situace mladých v naší současné kultuře v něčem jiná a mnohem složitější než u domorodých kultur. Domorodí
chlapci viděli své otce a ostatní muže při jejich dospělé činnosti. Totéž platilo i pro domorodé dívky. U nás žijí děti a mladiství odtrženi od světa práce
dospělých. Mají představu, co dělá máma, když je doma, a jak pracuje paní učitelka.
Trochu tuší, co dělá lékař nebo řidič autobusu. Jak vypadá práce ostatních lidí vůbec
nevědí. A zatímco domorodé děti a dospívající se na své dospělé působení připravují od
malička svými hrami, hry našich dětí a dospívajících jsou skutečné práci často
velmi vzdáleny. Domorodé kultury skoro neznají období dospívání; v naší kultuře
je dlouhé a nutné.
Dalším aspektem, který je
u nás velmi jiný, je to, že u velké části povolání nejsou těmi nejzkušenějšími
stařešinové ve věku nad 50 let, ale mladí lidé do 30 let. Platí to především pro profese kolem
IT a moderních teologií, a podobně i v oblasti managementu start-upů,
alternativní výuky a výchovy, fitness a sportu. Lidé v oblasti IT a
moderních technologií se tak dostávají do velmi zvláštní situace: z pohledu profese
jsou seniorní už v době, kdy z pohledu vztahů a osobní vyzrálosti jsou
ještě v oblasti dospívání.
Uvědomil jsem si další
aspekt, který je v dnešní moderní společnosti značně rozdílný oproti
domorodým lidem. Pro domorodé platí, že to, co se v mládí naučí, mohou
aplikovat a prohlubovat po celý život. Jejich svět je v podstatě stále
stejný. V naší společnosti je čím dál běžnější, že člověk za svoji pracovní kariéru vystřídá (a
obvykle musí vystřídat) několik rozdílných profesí.
Přechodem k nové profesi se dospělý profesně vrací zpět do období učně a
začátečníka. V oblasti vztahů, morálky a osobní integrity se ale
předpokládá, že se vyvíjíme lineárně a zůstáváme dospělými.
Všechny tyto naše
odlišnosti oproti domorodým kulturám způsobily to, že přechodové rituály z našeho
světa s výjimkou svatby a pohřbu v podstatě vymizely. V posledních
letech začínají mizet i tyto dva poslední. Přitom naše psychika a rodinné
vztahy jedou podle „programu“, který se za několik tisíc let v podstatě
nezměnil. Naše těla a jejich vývoj jsou také stejná. Žijeme ve velmi
zajímavé době a myslím si, že bude potřeba uvědomit si na úrovni společenského kolektivního
vědomí, že moderní společnost žije jakoby paralelní světy: starý biologický, osobnostní,
vztahový a rodinný s jasným vývojem od dětství přes dospívání, dospělost
ke stáří - a druhý profesní, který kmitá a rychle opakuje vývoj od začátečníka
přes pokročilého ke zkušenému. Do oblasti prvního světa je potřeba vrátit jeho jasné
vnímání, ocenit jeho důležitost a zásadnost a vrátit se k používání moderních
přechodových rituálů. Do oblasti druhého světa přidat hlubší pochopení cykličnosti
procesu. Největším úkolem je skloubit oba vývojové světy v našich životech tak, aby se
navzájem podporovaly.
Více o přechodových rituálech se můžete dočíst v naší knize Vývoj člověka a přechodové rituály, která je ke stažení v elektronické formě nebo objednání v papírové formě na stránce Ke stažení.
Jan Bím
Žádné komentáře:
Okomentovat