Cesta kolem hranic – den 15.: ze Schmilky přes Zadní Jetřichovice do Mikulášovic (6. května 2017)

Minulá cesta podél hranic nás v závěru krušnohorského úseku dovedla do Děčína - Čertovy Vody. Chvíli jsme pak stáli na místní vlakové zastávce, a zatímco jsme se dívali přes Labe na Českosaské Švýcarsko, napadlo nás, že příště vyměníme auto za vlak (který oba milujeme) a přívoz (který nám připadá romantický). A začali jsme se tak těšit, že jsme se sem vydali hned další sobotu. Ráno kolem půl sedmé jsme v Praze sedli do EC vlaku směr Hamburk, dojeli do Děčína a počkali tu na vlak, který jezdí přes Německo do Šluknovského výběžku. Jeli jsme s ním jen kousek za Čertovu Vodu do Schmilky; odtud jsme přívozem přejeli na druhou stranu Labe (přívoz stojí 1,5 euro za osobu) a vydali se podél hranic Českosaským Švýcarskem, tentokrát z německé strany. 

                                                               

Jirka, který umí číst v mapách, prozíravě nechal psa doma. Já jsem detaily v mapě přehlédla a očekávala jsem standardní příjemnou procházku lesem. Brzy mi ale došlo, že dneska to taková sranda nebude: hned za Schmilkou se vynořily skály a prudké stoupání a Jirka dodal, že nejsou poslední a že chceme-li stihnout  zpáteční vlak kolem 17:30 (jakože ho musíme stihnout, protože další jede až za dvě hodiny), není času nazbyt. Vzápětí jsme předešli skupinu německých seniorek, a pak téměř předběhli skupinku mladých sportově vyhlížejících Indů (naštěstí se uprostřed výstupu zastavili, aby se společně vyfotili). Strmých výstupů, šplhání po kamenech i po žebřících, skalních rozsedlin a následných prudkých sestupů dolů jsem si pak na cestě po žluté značce na Katzenstein, a odtud po zelené a po červené přes Grosser Zschand a Dreiwinklergrund až do údolí Kirnitzschtal, užila nejméně na rok dopředu. Procházka následovala až po třech hodinách v údolí řeky Křinice, kterým jsme došli do Zadních Jetřichovic. Tohle místo se ukázalo jako památné: jen co jsme sem přišli, Jirka si vzpomněl, že když jsme tady byli minule, píchla ho včela. Dopočítali jsme se k tomu, že to bylo před patnácti lety. Evidentně hluboko uložené trauma J

                                                 

Zadní Jetřichovice jsou nejspíš rájem cyklistů, protože jich tu na české straně Křinice byla spouta.  My jsme pokračovali po mnohem klidnějším německém břehu. Po předchozích skalních eskapádách jsem si téhle příjemné a pohodlné cesty, která vede k Zadní Doubici a Brtnickému mostu, vážila dvojnásob (kousek cesty se tu dá případně absolvovat i na pramicích, což je místní turistická atrakce). Od Brtnického mostu pak hranice pokračuje Bílým potokem, podél něhož vede německá žlutá značka až k rozcestí s českou zelenou značkou; ta se při troše snahy (anebo s GPS) dá najít na druhé straně potoka a vede do Mikulášovic k Hornímu nádraží.

Po rovině umím chodit rychle, a tak jsme na nádraží dorazili celých 40 minut před odjezdem vlaku. Vydali jsme se tedy k nádraží Mikulášovice Střed a cestou stihli i pivo a klobásu v místní hospodě. Z Mikulášovic Střed nás vlak po pár stovkách metrů dovezl na Mikulášovice Dolní nádraží; tady jsme přestoupili na vlak z Rumburka a ten nás dovezl přes německou Sebnitz a Bad Schandau do Děčína. Odtud vzápětí odjížděl rychlík, který do Prahy dorazil v devět večer.

                                                 

Zvládnout tenhle “českosasko-švýcarský” něco přes 30 km dlouhý úsek za jediný den není ani tak frajeřina, jako spíš nutnost. Cyklistů a turistů je tu hodně, jinak je ale tohle území opuštěné a neobydlené a cestou ani není příležitost sejít někam, kde byste po pár kilometrech narazili na ubytování, autobus nebo vlak. Skalní úsek chce trochu kondice a vytrvalosti, cesta podél vody je ale komfortní a pohodová, a když to do Mikulášovic nestihnete do půl šesté, kolem půl osmé jede další vlak. Z Děčína pak dojedete do Prahy půl hodiny před půlnocí (případně tu určitě najdete místo k přespání). Nám se tahle jednodenní varianta cesty každopádně líbila; za dva týdny jsme se pro ni rozhodli znovu, tentokrát i se psem J

                                                                                                                                    Ingrid Němečková

Cesta podél hranic - den 12., 13. a 14.: z Českého Jiřetína do Děčína - Čertovy Vody (29. 4. - 1. 5. 2017)

Tahle část cesty východním Krušnohořím, na níž jsem se vydala během prvomájového prodlouženého víkendu, patří k tomu nejhezčímu, co jsem zatím podél hranic prošla. Píšu o tom v jednotném čísle, protože Jirkovi se minule natolik zalíbila varianta cesty “půjdeme ti se psem naproti”, že se pro ni rozhodl i tentokrát. Dovezl mě tedy v sobotu v deset ráno do Českého Jiřetína a pak odfrčel směr Komáří Vížka. Já jsem našla kousek za Jiřetínem naučnou stezku “Flájský kanál” a vydala se po ní na dnešních cca 30 pohraničních kilometrů. Stezka vede podél bývalého plavebního kanálu, kterým se dopravovalo dřevo z Flájí do Freibergu. Je to nejstarší technická památka tohoto typu v Čechách, vede moc hezkou krajinou a určitě stojí za to se sem vydat. Po stezce jsem došla až k německým hranicím, přešla hraniční potok a pokračovala podél něho po německé straně až k místu zvanému “Žebrácký roh”. Tady kdysi stávala budova Horního vorařského výplatního úřadu a dřevorubci a voraři plavící dřevo do Freibergu tu dostávali svoji mzdu (název místa vypovídá o tom, že mzda nebyla kdovíjak velká…). 

Od Žebráckého rohu jdu pak po žluté značce přes Pastviny do Moldavy. Cesta vede náhorní planinou, uprostřed které kdysi bývala obec (žilo tu kolem 400 obyvatel, stávalo tu 78 domů a byla tu i škola). Dnes tu jsou jen dva rybníky, rozlehlé louky a rašeliniště; i tak je to ale překrásné místo. Raduji se z cesty a z volného prostoru, fascinují mě nejrůznější odstíny zeleně, daleké rozhledy do kraje, osamělé stromy v krajině a nebe téměř na dotek. Tahle krajina na mě působí jako RedBull a dává mi křídla ☺ 

                                                                                

Od kostela v Moldavě pokračuji po žluté značce silnicí k moldavskému nádraží. Tenhle úsek cesty naopak zajímavý není, silnice je dost frekventovaná a prochází chatovou oblastí, kde je o víkendu docela rušno (příště bych určitě volila severní část “NS Sklářská” s tím, že bude nejspíš zajímavější, byť je o pár kilometrů delší). Na nádraží mě překvapí zdejší nádražní budova: je velkolepá, má úctyhodné rozměry - a stojí tady bez užitku. Moldavská železniční trať je vzhledem k havarijnímu stavu mimo provoz, budova chátrá a město řeší, co s ní. Nevím, jak je budova uspořádaná uvnitř, ale takhle zvenku mi připadá, že by to mohla být parádní turistická ubytovna anebo místo pro “školu v přírodě”. 

Od nádraží se vydám po cyklostezce 3010 do Cínovce. Cesta vede nejprve podél trati a později podél hraničního potoka. Potkávám se tu s Jirkou, společně dojdeme do Cínovce, a odtud pak pokračujeme po červené značce na Komáří Vížku. Projít Cínovcem znamená únavných 5 km po silnici, ale jakmile značka za Cínovcem ze silnice odbočí, následuje pohodlná cesta moc hezkou krajinou, kterou doprovázejí naučné tabule s popisem života v zaniklém Předním Cínovci. Popisy jsou zajímavé a dobře napsané (dozvíte se například, co se skrývá za místními názvy Mrtvé dítě, Hraběnčina lázeň nebo Vlčí rokle), doplňují je texty z díla cínoveckého rodáka Maxe Tandlera píšícího v místním německém nářečí, a také půvabné obrázky malíře Meissnera. Na projektu této naučné stezky spolupracovaly i děti ze ZŠ při Biskupském gymnáziu Bohosudov a z Mittelschule Geising; i proto si myslím, že se bude líbit dětem všeho věku. 

Kolem šesté podvečerní dorazíme na Komáří Vížku, kde máme pro dnešek domluvené ubytování. Horský hotel “Komáří Vížka” trůní na zdejším vrcholu a je viditelný už z dálky. Příjemné překvapení nás čeká i uvnitř: elegantní pokoj, hezký nábytek, příjemné barvy, krásné lampy. V prostorné restauraci s překrásným výhledem se rozhodneme pro kančí guláš a plzeňské pivo; obojí je výborné, vzít si sklenku červeného vína do pokoje není problém (pan vrchní mi k tomu nabídne i stylovou karafu) - a stejně tak výborná je snídaně formou bufetu, která nám druhý den zpříjemní ráno.
                                                              

                                                         

Po snídani se vydám po červené značce přes Fojtovickou pláň do Adolfova. Končí tady naučná stezka “Zapomenuté pohraničí”. Začíná na vrcholu Děčínského Sněžníku, je dlouhá 25 km a já ji půjdu v protisměru. Z tabulí se dovídám, jak náročný život ve východních Krušných horách dříve býval. Otevřené pláně, studené podnebí a dlouhé kruté zimy neumožňovaly pěstovat nic jiného než brambory a oves, nedařilo se tu ani ovocným stromům (ovoce nestihlo dozrát) a pro dobytek tu nebyl dostatek trávy. Zdejší lidé se proto živili hlavně obchodem, za kterým vyráželi do okolního světa. V zimě pak chalupy zapadaly po střechu sněhem a lidem nejspíš nezbylo než uložit se k zimnímu spánku. Letos na přelomu dubna a května tu naštěstí není po sněhu ani památky, drsné podnebí ale připomíná neustálý vítr (za celý den téměř nesundám z hlavy čepici). Cesta kopíruje cyklostezku 3017, vede většinou po loukách se skupinami stromů a skýtá rozhledy do okolní krajiny (zajímavý moment přichází kousek nad Krásným Lesem: stezka tu vede tunelem pod zbrusu novou dálnicí.) Téměř magicky mě přitahují i zdejší stromy, na kterých je vidět, jak náročným povětrnostním podmínkám čelí. Oceňuji jejich statečnost a obdivuji jejich krásu. Taky si uvědomím, že ještě nekvetou, a zítra je první máj… No, nějak to dopadne ☺

                                                

                                            

 Kousek pod vrchem “Mordovna” potkávám Jirku se psem. Zároveň vnímám i něco jako klimatický předěl: vzduch se oteplí, vítr ustává, z okolních luk jsou pastviny se stády krav a stromy tu náhle kvetou o sto šest. Tečkou za drsně krásným a liduprázdným východním Krušnohořím jsou pak Petrovice: první, co tu nečekaně potkávám, je opravdické letadlo (od Jirky se dovídám, že to je bývalý letoun TU 104, v němž je nyní restaurace), po něm následuje pár “duty free shopů” a prodejen všeho možného (včetně lásky a sádrových trpaslíků ). Netrvá to ale dlouho a cesta se opět noří do krajiny a pokračuje k Tiským stěnám. Naučná stezka tu vede chráněným územím a ptačí oblastí, kde žijí tetřívek obecný, bekasina otavní, chřástal polní a další vzácné ptačí druhy. Vzácné ptactvo bohužel nezahlédnu, lidí tady ale podstatně přibývá. Naše dnešní putování končí kolem čtvrté u rybníka v Ostrově. Místní hotel Ostrov i blízká Tisá poskytují možnost ubytování za ceny pro běžného poutníka dostupné, v daném termínu mají ale všude plno. Domluvila jsem tedy nocleh v Petrovicích v hotelu Orion, po setkání s letadlem a trpaslíky jsem nicméně docela skeptická… Hotel je ale komfortní, zdejší personál je velmi milý, panuje tu “pet friendly” atmosféra (bydlí tu několik psů, svérázný, papoušek a parta rybiček ve velikém akváriu) a náš pes je tu vítán stejně vřele jako my. V restauraci navíc výborně vaří a je nám tu opravdu fajn. 

V pondělí ráno mě Jirka vyloží v Ostrově a pokračuje směrem do Děčína s tím, že se potkáme někde pod Děčínským Sněžníkem. Já se pak držím stezky “Zapomenuté pohraničí”, která vede po červené značce Ostrovskými skalami a přilehlým lesem. Jakmile se vynořím z lesa, opře se do mě natolik silný vítr, že se proti němu musím vybavit bundou a čepicí. Další, čemu musím ten den čelit, je množství turistů a skalních lezců. Výstup na Sněžník není nijak namáhavý, na rozhlednu je ale fronta, takže se z ní nerozhlédnu. I bez rozhledny jsou ale výhledy z téhle stolové hory dech beroucí. Ráda bych si ty rozhledy vyfotila, ve vichru ale jen s obtížemi udržím mobil s foťákem a fotky mi vycházejí jakoby neostré. Když se po půl hodině opět vnořím do lesa, vítr jako zázrakem ustává, ptáci zpívají, slunce hřeje a mě připadá, že se mi o tom boji s vichrem před chvílí snad jen zdálo… Sestup dolů z kopce je nejprve prudký, později pozvolný, a pak se potkává s asfaltovou silnicí, kde na mě na rozcestí “U ptáka” čeká Jirka se psem. Jirka hudrá, že cesta vzhůru k vrcholu Sněžníku (na který nedošel) byla náročná, fádní a nudná. Já mu naopak líčím krásu rozhledů ze Sněžníku. Jirka říká, že od příště už půjdou se psem se mnou. Čeká nás půlhodina po silnici po zelené značce do Maxiček, a pak dlouhý, monotónní a fyzicky poměrně náročný sestup do Děčína – Čertovy Vody (je mi jasné, že jít to opačným směrem muselo být na mrtvici). V Čertově Vodě nám rozkvetlý stom poskytne šanci naplnit prvomájový rituál, a naše cesta pak končí na břehu Labe u zdejší vlakové zastávky. Na opačné straně řeky začíná Českosaské Švýcarsko, které poměrně důvěrně známe a které nás čeká příště.

                                                 

                                             

Tak jako jsem se rozhodla vrátit se na Ašsko (v létě to máme v plánu), chci se určitě brzy vrátit i do východního Krušnohoří. Neměla jsem o téhle krajině ani tušení, a přitom je mimořádně krásná, je tu řada technických památek, a i když je zdejší minulost poněkud bolestná, současnost mi přijde zajímavá a dobrodružná. Spousta rozumových i citových důvodů, proč se sem znovu vypravit ☺

                        

                                                                                                                        Ingrid Němečková

Cesta podél hranic 5 – den 9., 10. a 11.: z Vejprt do Českého Jiřetína (8.-10. dubna 2017)

Na první letošní cestu podél hranic bych byla nejraději vyrazila už začátkem března; nějaký čas ale trvalo, než roztál sníh, počasí se ustálilo nad nulou a já si mohla vzít volno z práce. Když už tohle všechno “klaplo” a shodli jsme se na termínu, objevila se ještě jedna komplikace: ubytování. Snažila jsem se najít po cestě místo k přespání, ale nedařilo se mi to. Přizvala jsem tedy k mapě Jirku a chtěla se s ním poradit, zda se ubytovat na německé straně, kde je podél hranic přece jen hustší osídlení.

Můj plán byl přijet v sobotu ráno autem do Karlových Varů, přesednout na autobus, dojet do Božího Daru a odtud se vydat přes Vejprty k německému Jöhnstadtu. Jirka kouknul na mapu a zjistil, že 15 km cesty mezi Božím Darem a Vejprty vede po dopravní silnici. Ukazovala jsem mu, že jinak to nejde a že i na německé straně vede podél hranic podobná silnice, on ale říkal, že to přece po našem psovi nemůžu chtít, aby šel tři hodiny po silnici, kde jezdí auta a koneckonců i autobus, a že ani my dva z takové cesty nebudeme mít žádnou radost. Nakonec jsme se dohodli, že tedy těch 15 km pojedeme se psem autobusem. Začala jsem hledat ubytování o nějakých 10 až 15 km dál, ale ani na české, ani na německé straně se mi to nepovedlo: buď měli ještě zavřeno, nebo měli plno, nebo ubytovávali jen na vícero nocí, anebo nebylo možné mít s sebou psa. Ani dopravní spojení z místa, kam dojdeme pěšky, k nějakému většímu městu, kde bychom mohli přespat, se mi nepodařilo najít. Vzpomněla jsem si tedy na kamaráda na Doupově a zavolala mu, zda by byl ochotný nechat nás u sebe v hájovně znovu bydlet. Byl. A pokud jde o to, jak se dostat od hranic na Doupov a pak zase zpátky k hranicím, Jirka vymyslel variantu takříkajíc “pro princeznu”: ráno mě zaveze na místo, odkud budeme ten den začínat, přejede do cíle cesty, nechá tu auto a půjdou mi se psem naproti.

Teprve cestou do Karlových Varů mi došlo, že náš plán zdolat úsek Boží Dar – Vejprty autobusem je při variantě “pro princeznu” vlastně pitomost: znamenalo by to, že mě Jirka na Božím Daru vysadí, a vzápětí oba pojedeme po téže silnici, on autem a já autobusem. Rozhodla jsem se tedy zůstat v autě a požádala ho, ať alespoň jede pomalu, abych si mohla cestu pořádně prohlídnout. K pomalé jízdě ho nebylo potřeba přemlouvat: nahoře byla mlha jak v prádelně a viditelnost sotva na pár desítek metrů. Jít po té silnici zrovna toho dne pěšky by tedy tak jako tak nebyl dobrý nápad. 

             

Cestou do Vejprt se mlha rozplynula; když mě Jirka vysadil u vejprtského nádraží, ujistil se, že vidím modrou značku daleko dopředu. Já ho zase ujistila, že se té modré budu držet, dokud se někde na půli cesty nepotkáme. Vystoupala jsem nad Vejprty a vnořila se do lesa. Přede mnou cesta rovná jako podle pravítka, podél cesty potok, kterým se valila jarní voda. Po pár minutách mi začalo vadit šustění mé bundy; sundala jsem ji a zavřela ji do batohu. Rázem mě obklopilo šumění lesa ve větru, zvuky zurčící vody a zpěv, nebo spíš překřikování se spousty ptáků. Překvapilo mě, jak je to jiné. Když jdeme dva a pes, zvuky vnímám spíš okrajově; i když po cestě téměř nemluvíme, sleduju psa, uvědomuji si přítomnost Jirky, víc koukám kolem a občas něco fotím. Když teď jdu sama, zvuky vnímám mnohem intenzivněji a mých pět smyslů obecně funguje nějak jinak. Snažím se to pozorovat a zároveň to prožívat a ještě při tom sledovat cestu, což mě na nějaký čas plně vytíží. Na monotónní asfaltce nad Černým Potokem ale moje pozornost poleví a já začnu myslet na to, co bude v práci. Co tam potřebuju vyřešit a co potřebujeme probrat a jak se to vlastně řekne anglicky a jak to teda nejlíp udělat atd. Cesta vede z kopce, mysl překotně pracuje a nohy přecházejí to téměř běžeckého tempa. Do přítomnosti se vracím ve chvíli, kdy zaslechnu vesnici a štěkot psů. V ten moment mi dojde, že už jsem dlouho neviděla modrou značku. Zastavím se, vytáhnu mapu, a zjistím, že za nejbližší zatáčkou začínají Kryštofovy Hamry a že jsem nahoře na kopci měla z asfaltky odbočit. Zaplaví mě vlna frustrace, a místo co bych nad tou mapou ještě chvíli pouvažovala, otočím se a vyrazím zpátky do kopce. Držím ostré tempo a představuju si, jak budu muset Jirkovi vysvětlovat, kde jsem se “zasekla”. K odbočce na kopci dorazím zchvácená a vystresovaná, vytáhnu čokoládu, naráz schroustám “svoji” půlku a uháním z dalšího kopce dolů k Přísečnické přehradě, kde se máme potkat. Jirka se psem na mě s úsměvem a v pohodě čekají u přehrady a já z rozcestníku zjistím, že kdybych se byla nad tou mapou aspoň trochu zamyslela, zjistila bych, že z Kryštofových Hamrů dojdu k přehradě kilometr a půl rovinkou po žluté značce. To mě rozhodí ještě víc, mele se ve mně něco mezi vztekem a zoufalstvím a přímo fyzicky cítím, jak mi odtéká energie. I když si to uvědomuji, nedokážu to “utnout” a nechat to být. Vleču se další asfaltkou do táhlého kopce, emoce hořko-kyselé, mysl se cyklí a všechno je na prd. Do Hory sv. Šebestiána dorazím úplně vyřízená, v autě se zanořím do sedadla a celá ta pohraniční cesta mi připadá jako úplně blbej nápad. Když ale dojedeme na Doupov, vlídná hájovna, horká sprcha, a hlavně klid a nadhled dvou chlapů mě rychle přeladí a navrátí mi optimismus. Uvaříme večeři, dáme si deci vína a já jdu spát a tím, že zítra bude všechno lepší.

                                                                                                             

 Druhý den mě Jirka vysadí u hraničního přejezdu nad Horou sv. Šebestiána, odkud vede modrá značka a pak cyklostezka po silnici do Kalku. Cesta se vine lesem, od Načetína pak vede téměr přímo po hranicích a skýtá výhled na německou stranu a na tamnější usedlosti. Od hraničního přejezdu v Kalku vede podél Načetínského potoka zelená a později modrá značka, potok tvoří státní hranici, cesta je pohodlná, rovinatá a moc hezká. Potkávám se tu s Jirkou, pes mě vítá, jako bychom se týdny neviděli, rozdělíme se o čokoládu a společně pak dojdeme do Brandova. Po 27 kilometrech jsem sice dost utrmácená, ale tentokrát v pohodě. Ubytování máme domluvené v Hoře sv. Kateřiny v penzionu Praha; srdečně nás tu přivítají a v pokoji je příjemně zatopeno.

                                                        

 Třetí den se vydám přes Novou Ves v Horách po červené značce do Českého Jiřetína. Na kopci před Mníškem přicházím k magicky půvabnému místu s dřevěným křížem a rozhledem do kraje. Tady bych uměla strávit hodiny; dlouho se tu ale nezdržím, mám před sebou dalších 15 kilometrů a těším se na setkání s naproti mi jdoucím mužem. Krušnohorská magistrála pak vede smrkovým lesem většinou přímo po hranici. V místě zvaném Klínská brána se potkávají německé a české cesty i rozcestníky, o kousek dál se potkáváme s Jirkou, u Pstružného potoka sníme dnešní svačinu a kolem druhé odpolední dorazíme k hraničnímu přechodu v Českém Jiřetíně, což je cíl naší dubnové cesty. Za měsíc se odtud vydáme podél hranic směrem k Moldavě a Cínovci.

                                                                                                                                  Ingrid Němečková

                                                                        

Cesta podél hranic 4 - den osmý: z Potůčků na Boží Dar (30. prosinec 2016)

Říjnovou reportáž z cesty podél hranic jsem uzavřela s tím, že když to počasí dovolí a pořídím si pořádné boty, budeme v listopadu v cestě pokračovat. Boty jsem si koupila hned dvoje: jedny nízké, lehké, s nádechem do zelena, do kterých jsem se zamilovala na první obutí, a jedny solidní, kotníkové, temně modré, k nimž mě přemluvili chlapci v prodejně Hanibal s tím, že vyrazit v zimě do hor v těch zelenkavých by bylo čiré bláznovství. S cestou to ale nakonec na poslední chvíli nevyšlo. 

Zato v prosinci se nám povedlo vydat se podél hranic alespoň na jeden den. Přelom roku jsme strávili v hájovně u kamaráda, který žije a pracuje ve vojenském prostoru na Doupově, Karlovy Vary jsou odtud jen kousek a nám se podařilo vyrazit z Prahy o den dříve.

Vlhké a mlhavé počasí ve Varech k výletu ani trochu nelákalo a po sněhu tu nebylo ani památky; proto mě překvapilo značné množství lidí, kteří s námi nastupovali do vlaku v 9:41 a v rukou třímali běžky. V Perninku, kde všichni vystoupili, bylo zářivě slunečno a sněhu spousta. V Potůčkách, kde jsme vystupovali my, sníh sice scházel, ale jen co jsme po červené značce vyšplhali Sluneční strání trochu výš, obklopila nás “ladovsky” bílá zima.  

                                                             

Na neznačené cestě mezi Rudnou a  Podlesím jsme se brodili nejen sněhem, ale i suchým listím a mokřady pod ním, a já duchu děkovala chlapcům z Hanibalu, že mě přesvědčili k pořádnému zimnímu obutí. V Podlesí jsme s povděkem uvítali silnici a pokračovali po cyklostezce 2002A. Silnice po chvíli zmizela pod sněhem a přibyla upravená běžkařská stopa, o kterou byl toho dne opravdu zájem: běžkařů z Čech i z Německa nás ten den minuly stovky, zatímco my dva pěší se psem jsme byli vcelku rarita. 

V místech, kde býval Mílov, stojí půvabná Kaple Sv. Jana Nepomuckého, kde jsem se dle pokynů psaných uvnitř na zdi pomodlilaJ Následovala poměrně monotónní cesta dlouhými průseky smrkovým lesem. O poznání půvabnější Ježíškova cesta severně za Myslivnami pak skýtala aspoň občasný výhled do krajiny. Počasí bylo překrásné a bílý sníh v odpoledním slunci až oslňující, chůze v těžkém sněhu byla ale přece jen namáhavější a kilometry ubývaly pomalu.

                                                

S blížícím se Božím Darem přibývalo i pěších výletníků a cesta se nakonec natolik zahustila, že jsme na vstup do městečka téměř stáli frontu. Davy lidí i aut jsme se nakonec úspěšně propracovali k autobusové zastávce, autobusem dojeli zpět do Karlových Varů a odtud pak pokračovali autem na Doupov. Liduprázná oblast skýtala vítaný azyl, viditelná hvězdná obloha nás naplňovala úžasem, a ač jsme byli na okraji vojenského prostoru, silvestrovská půlnoc tady proběhla v naprostém tichu J

             

         

                                                                                                                        Ingrid Němečková