Území mezi Krnovem a Třincem je dalším úsekem cesty, který jsme se rozhodli projet na kole. Turistických stezek je tu jen málo, cyklostezky jsou tu ale pohodlné a dobře značené a vedou přímo po hranicích nebo v jejich těsné blízkosti. Trasa vede po rovině nebo mírně z kopce a kopíruje ji vlaková trať.
Cesta z Krnova do Opavy vede po cyklostezce 55 nejprve kolem Petrova rybníka a pak malebnou krajinou mezi řekou Opavou a železniční tratí. Cesta je to překrásná a jet po ní za slunného sobotního dne pro mě byla čirá radost (zvlášť když jsem si mohla po libosti zastavovat a fotit). Myslím si, že to je další úsek, kde lze snadno přesvědčit necyklistu, že i kolo má své čaro J
V Opavě jsem se potkala s Jirkou a pokračovali jsme přes Chlebičov a Oldřišov do Hněvošic, přes Kobeřice a Rohov do Sudic, a pak přes Strahovice do Chuchelné. Tady už cyklostezky vedou většinou po málo frekventovaných dopravních silnicích. V Hněvošicích stojí za pozornost dva kostely: dřevěný kostelík na místním hřbitově, který pochází z roku 1730, a moderní kostel Krista Dobrého Pastýře, který byl postaven v 90. letech 20. století a který pojme až 600 lidí. Nad Sudicemi se pak tyčí monumentální bazilika sv. Jana Křtitele z počátku 20. století, která zmenšenou kopií Dómu v Kolíně nad Rýnem a před níž jsem stála v úžasu, kde se tady něco takového vzalo.
Z Chuchelné jsme se autem vrátili do Opavy a setkali se tu s příbuznými, které vídáme vzhledem ke vzdálenosti našich bydlišť méně často, než bychom chtěli. Slíbili jsme si, že to napravíme a budeme se potkávat aspoň jednou za rok.
Třetího dne nás čekala cesta do Třince a Jirka se protentokrát rozhodl, že pojedeme spolu. Ráno tedy odvezl auto do Třince a vrátil se do Karviné vlakem; s Bondym jsme ho tu věrně čekali na nádraží. Na cyklostezce 6257 jsme byli v pondělí dopoledne téměř sami a cesta podél řeky Olše byla stejně romantická jako den předtím. Po pár kilometrech se ale cyklostezka napojila na silnici 67 a romantika skončila. Silnice je frekventovaná a i když cyklostezka vede po okraji samostatným pruhem, není to nic příjemného. V Loukách cyklostezka odbočí na druhou stranu železniční trati a pokračuje po méně frekventované silnici. Zaujal mě tu Kostel sv. Barbory z roku 2000; stavba má tvar slzy a symbolizuje prý smutek bývalých rodáků Louk nad devastací krajiny a ztrátou rodných domů kvůli důlní činnosti. Místní silničky nás pak dovedly přes Chotěbuz do Českého Těšína, odkud jsme pokračovali po cyklostezce 10 opět kolem řeky Olše do Třince.
Jakkoli je Třinec impozatním průmyslovým městem, oblopuje jej neméně impozantní, málo zalidněné a pro mě tajemné pohoří Slezských Beskyd. Věřím, že mi letošní plány vyjdou a že odtud ještě před koncem roku dojdeme pěšky k nejvýchodnějšímu bodu České republiky a k Trojmezí mezi Českem, Polskem a Slovenskem.
Ingrid
Žádné komentáře:
Okomentovat