Podle čínské tradice je rok 2018 rokem psa - a jak se zdá, pes (alespoň ten náš) bude určujícím faktorem i pro naši letošní cestu. Těžko říct, zda je jeho vztah k Jirkovi ještě psí věrnost, anebo už závislost. Každopádně kam jde pán, tam jde i pes. Včetně cesty podél hranic. Je tedy potřeba s ním počítat, a zároveň na něj brát ohled. Skončíte-li tedy na podzim cestu uprostřed Krkonoš, znamená to počkat do jara, až roztaje sníh (pes je těsně nad zemí a do hlubšího sněhu zapadá až po uši). A tak ač bychom se byli rádi vydali na hranice už v březnu, nešlo to, protože tou dobou ještě mrzlo. Termínově nám to vyšlo až po Velikonocích, tou dobou to ale na hřebenech Krkonoš sníh ještě zdaleka nevzdával. A tak jsme rozhodli ten zasněžený úsek prozatím vynechat a začít cestu v Žacléři na rozhraní Krkonoš a Orlických hor.
Chtěli jsme v pátek navečer dojet do Žacléře, přespat tu, v sobotu ráno se na hranicích připojit na polskou zelenou značku a ujít po ní během dvou dnů 55 km až do Meziměstí s tím, že přespíme někde napůl cesty. Nakonec se mi ale nepovedlo najít na té půlce cesty ubytování. Naopak dohoda s penzionem Žacléřský Medvěd byla vlídná a vstřícná, a tak jsme se rozhodli zůstat tu hned dvě noci. Plán cesty jsme podle toho upravili: Auto necháme v pátek v Trutnově, do Žacléře dojedeme k Medvědovi autobusem, v sobotu dojdeme pěšky 25 km do Petříkovic, vrátíme se odtud vlakem do Trutnova, tady najdeme auto a hurá do Žacléře k Medvědovi. Zvládnout ale další den přesun Žacléř – Meziměstí (autem) – Petříkovice (vlakem), následně ujít 30 km a pak se v rozumném čase vrátit autem z Meziměstí do Prahy, to se zdálo být na dva lidi a psa poněkud příliš, a tak jsme si zvolili o dost skromnější cíl: Horní Adršpach.
V sobotu nás provázelo nádherné počasí. Zelenou, která je součástí polských značených cest, jsme potkali na hraničním přechodu kousek nad žacléřskou osadou zvanou Bobr. Cesta vedla podél hranice lesa a zdálo se, že to bude pohoda: travnatá louka, pohodlná chůze, rozhled po krajině. Dobrodružství začalo ve chvíli, kdy jsme se vnořili do lesa. Vypadalo to, jako by po téhle cestě celé roky nikdo nešel. Zatímco pes se většinu cesty nesl v náručí, my jsme si klestili cestu močály, náletovými keři a popadanými stromy.
Když jsme se tím úsekem propracovali, objevily se hory - a zelená tu vedla opravdu hodně do kopce. Jsem zvyklá, že Jirka s Bondym bývají kus cesty přede mnou, vidět je ale kus cesty téměř kolmo nade mnou znamenalo sáhnout do motivačních rezerv. A tak zatímco jsem lezla vzhůru, představovala jsem si, jak se mi rozpouštějí faldíky na břiše a zpevňují svaly na zadku. Příležitostí k vyrýsování svalů bylo dost: postupně se k drsným úsekům přidal i sníh a mokřady. Na odměnu v podobě výhledu do krajiny je ale tahle hřebenovka skoupá; dočkali jsme se až téměř v závěru cesty na Jánském vrchu (zdejší Krausova vyhlídka je ovšem moc hezká).
Kolem studánky pod Jánským vrchem jsme pak sešli dolů do Petříkovic, odkud krátce předtím odjel vlak do Trutnova. Další jel za dvě hodiny. Nepodařilo se nám najít místo, kde bychom ten čas přečkali (hospoda by byla super), a tak jsme se vydali k vlakové zastávce. To je pro někoho, kdo to v Petříkovicích nezná, docela výzva. Zastávka je vidět ve stráni notný kus vysoko nad vesnicí, nevede k ní ale žádná cesta. Jirka z mapy zjistil, že cesta vede přes les kousek za Petříkovicemi, já jsem ale neměla trpělivost ji hledat a vzala jsem to podél lesa strání přímo nahoru. Nejspíš protože mě nechtěl nechat bez dohledu, vydrápal se Jirka se psem v náručí strání za mnou. Zplavení potem a ošlehaní maliním jsme překročili koleje, objevila se komfortní cesta k vlakové zastávce a následoval komentář, který jsem si rozhodně zasloužila. Na zastávce jsme si sedli na zem kousek od kolejí a měli jsme toho pro ten den tak akorát. Čas do příjezdu vlaku jsem strávila hleděním do prázdna a uplynulo to jako voda…
Druhý den jsme se rozloučili s přátelským zázemím penzionu Medvěd, sedli do auta a přejeli do Horního Adršpachu. Odtud jsme se vlakem vrátili do Petříkovic a vydali se (tentokrát po cestě), nahoru ke kostelu Św. Michała, který je téměř přímo na hranicích na cestě k Okrzeszynu. A jako by nám chtěla vynahradit včerejší strastiplné úseky, byla tentokrát cesta po zelené opravdu krásná: prostorné louky, trasa po hřebeni hor s dalekým rozhledem, “meditativní” cesta smrkovým lesem. I tak nás ale neminulo pár složitějších úseků, ať už šlo o široký potok, kde chyběla lávka, anebo o skalní útvary, kde bylo kromě nohou potřeba zapojit i ruce.
Sotva jsme sešli do Horního Adršpachu, začalo pršet. Jako by se tím potvrdilo, že tohle je ten správný cíl prvního úseku naší cesty Orlickýma horama. A dojít odtud příště do Meziměstí - to už vypadá jako reálný plán J
Ingrid
Žádné komentáře:
Okomentovat