Minulý
víkend mě přiměl k zamyšlení, kde se bere naše „akční“ energie. Můj manžel,
který má firmu na výrobu modelové železnice, mě vzal s sebou na akci, která probíhá
jednou za rok v malém městečku v jihozápadním Německu kousek od
švýcarských hranic. Koná se v továrně na výrobu lékařského vybavení, jejíž majitel má modelovou železnici
jako svoje dlouholeté hobby. Jednou ročně vyklidí tovární halu, postaví
v ní veliké kolejiště a sezve spřátelené železniční modeláře, aby si
přijeli pohrát a sdílet, co je nového. Sjede se kolem stovky nadšenců zblízka i
zdaleka, vybalí svoje modely a výrobky, a celý víkend se intenzivně věnují vláčkům.
Věkový průměr účastníků téhle akce je někde okolo 75 let a jedná se výhradně o
muže. Přijedou povětšinou i s manželkami, ty ale mají svůj vlastní program
a akce v tovární hale se účastní jen zčásti. Muži se u vláčků sejdou během
pátečního odpoledne, vydrží po celou dlouhou sobotu a ještě i polovinu neděle. Celou
tu dobu jsou při věci, přecházejí po hale mezi jednotlivými expozicemi,
zkoumají modely, živě diskutují, pozorují kolejiště a baví se. Navzdory velké
koncentraci lidí, hluku, teplu a relativně stísněnému prostoru nejeví známky
únavy, jsou zcela při věci, neztrácejí humor ani jiskru v oku. Mašinkám
kroužícím po rozsáhlém kolejišti dodávají energii elektrické napáječe; přemýšlím,
co dodává energii těmhle mužům. Široký pas a kila navíc u většiny z nich
svědčí o tom, že v jídle ani v pohybu to tajemství nebude… Že by to bylo těmi vláčky?
Mně
samotnou modelová železnice tolik nebere, tak se vypravím do kopců
Schwarzwaldu, který je všude kolem. Cestou míjím šedesátnici, která si vyšla
jen tak v legínách a tričku; soudím, že asi na procházku. Jsem rychlejší a
cestou do kopce ji předejdu. Když jsem nahoře, vydám se po rovinaté cestě,
která vede po vrstevnici, a snažím se srovnat dech i tep zpátky do normálu. Míjí
mě asi sedmdesátiletý běžec, který nejen že se nezadýchává, ale ještě mě
s úsměvem pozdraví. Říkám si, že běhat v těch kopcích by mi teda
nechtělo. Svižně kráčím pohodlnou cestou a raduji se z okolní krajiny,
když tu mě s lehkostí míjí běžící šedesátnice, kterou jsem nedávno
předešla. To na mě vážně udělá dojem. Přemýšlím, jak to ty zdejší lidi dělají,
že mají energii a vůli k tomu se v sobotu dopoledne sebrat a jít se do
kopců proběhnout...
Když po
třech hodinách sestoupím dolů do údolí a procházím rozkvetlou loukou, slunce
pálí, je mi horko, trochu mě bolí nohy, trochu mě tíží batoh a já zvažuji, že
si někde sednu... nebo možná lehnu? Náhle se zvedne vítr, zpoza kopců se vynoří
mračna a začíná hřmít. Vytáhnu bundu, upřu pohled na první domy na kraji
městečka asi dva kilometry přede mnou a nasadím ostré tempo. V počínající
průtrži mračen stíhám doběhnout pod stříšku nad vchodem do nějaké firmy. Pod
stříškou se už tísní dva senioři i se svými koly, ale galantně mi udělají
místo. Lije jako z konve, únava je pryč, ráda bych šla dál, když už jsem
tak rozběhnutá, ale v té bouřce je to holý nerozum. Nějakou čtvrthodinku
trčíme pod stříškou, já krotím rozjetou energii, senioři čekají se stoickým
klidem. Konečně prší méně, senioři si nasazují pláštěnky na sebe, na batohy i
na sedla svých kol a rovněž se stoickým klidem vyrážejí do mrholení. Já si
nasadím kapuci a vyrazím také. Když po pár kilometrech městským asfaltem dorazím
k továrně s vláčky, mám toho dost: nohy mokré až po kolena, od chůze po
asfaltu mě bolí v kříži, nálada pod psa. Na zábavu u mašinek nemám ani
pomyšlení a jedu do hotelu. Osprchuji se a ulehnu s knížkou do postele; tělo si
lebedí, únava se příjemně rozprostře a já jsem rozhodnutá vstávat až
k večeři.
Za
hodinu mi píše manžel, že sedají do auta, zastaví se pro mě v hotelu a pojedeme
se podívat k jednomu z pramenů Dunaje. Během pěti minut jsem oblečená,
vklouznu do mokrých tenisek, seběhnu troje schody a s viditelným nadšením spěchám
k autu. Manžel konstatuje, že už se mi evidentně vrátila energie. No jo
vlastně, kde se ve mně ta energie tak najednou vzala? Že by to bylo
v motivaci? Možná jo. Energie se, zdá se, dostavuje, když máme důvod. Třeba setkat se
s komunitou nadšenců pro společnou věc či hobby, sdílet novinky, něco
společně zažít. Když je tu vidina odměny, ať už v podobě zdraví a kondice,
dobrého pocitu nebo jen toho, že se vyhneme promoknutí. Když je šance poznat
něco nového, jet někam, kde jsme ještě nebyli. Možná je klíčem k energii
právě motivace. Jedna z motivačních teorií to připodobňuje k situaci slona
a jezdce, který slona řídí: jezdec (naše hlava) chce vyrazit na cestu, ale
slonovi (našemu tělu) se zrovna nechce. Co pomáhá jezdci, aby pohnul slona
k chůzi? Co nám pomáhá k tomu, abychom sebrali energii a přiměli sami
sebe k akci?
Co
můžeme pro svůj energetický potenciál udělat a jak to máme s energií my
dva s Honzou, si můžete přečíst v několika kapitolách naší knihy případně si můžete knihu stáhnout celou. Kde
berete energii vy? Co dokáže přimět vašeho slona k akci? Dejte nám vědět.
Ingrid Němečková
Žádné komentáře:
Okomentovat