Minulost je zvláštní věc.
Určitým způsobem je v nás uložena, a z druhého pohledu vlastně vůbec
není. V přítomnosti minulost existuje jen jako vzpomínky. Vzpomínky naše, vzpomínky
druhých lidí, záznamy v archivech, záznamy propsané do krajiny či do letokruhů
stromů. Naši přítomnost ovlivňuje jak naše vlastní minulost, tak ta „ostatní“.
S tou ostatní toho moc neuděláme, ale s naší vlastní minulostí můžeme
pracovat. Když začneme svoji minulost zkoumat, zjistíme, že to, co o ní víme,
není souvislé, není to přímka. Je to jakési „puzzle“ konkrétních vzpomínek,
tušení a bílých míst. Navíc jsou tyto vzpomínky a tušení nějak ovlivněny tím,
co jsme prožili později. Jak se vývojem měnily naše životní hodnoty, mění se i
vjem nějaké vzpomínky. Když jsme něco silného zažili poprvé, chvíli jsme si to
pamatovali jasně, ale po opakovaných zážitcích již síla prvního prožitku
v naší paměti polevila. Vzpomeňte si třeba na svůj první polibek. Poprvé
to asi bylo silné; a po 20 letech už si to možná ani nepamatujete.
Souhrn našich vzpomínek a
tušení doplněný o aktuální vnímání minulosti vytváří něco, čemu se v
psychologii říká Osobní příběh. Je to
dnešní puzzle vzpomínek, tušení a jejich hodnocení. Osobní příběh není
objektivní realita. Naopak. Velmi často je Osobní příběh značně odlišný od
toho, co jsme objektivně prožili. Osobní příběh je nicméně nesmírně důležitý, protože
když se nám dnes v přítomnosti něco děje, tak na situace reagujeme ne
podle objektivní minulosti, ale podle našeho aktuálního Osobního příběhu. Osobní
příběh tedy významným způsobem ovlivňuje naši budoucnost.
Na první pohled vypadá
divně, že naši budoucnost ovlivňuje objektivně nepravdivý příběh. Když se nad
tím ale zamyslíte pořádně, uvědomíte si, že je to vlastně skvělé. Objektivní
minulost změnit nemohu; ta se nějak odehrála a je to pevně dané. Osobní příběh
ale změnit lze. Konkrétní puzzle je možné různými technikami zahladit tak, že i naše budoucnost bude
hladší.
Práce s osobním
příběhem je základem většiny psychoterapií. Nejčastěji probíhá formou sdílení
celého osobního příběhu nebo jeho části. Sdílí buď klient s terapeutem,
nebo se sdílí v terapeutické skupině. Velmi blízkou formou je zpověď
v kostele. Osobní příběh se ale dá sdílet i dalšími způsoby; je možné psát
si deník a sám se po čase ke svému příběhu vracet, je možné napsat knihu či psát
blog.
Obvykle je sdílení
příběhu prospěšné. Dokud nosíme příběh jen v sobě, pak nad námi jeho temné
a bolavé části mohou mít velkou moc. Stále znovu zažíváme strachy, ublížení,
ponížení a bolesti, které se odehrály kdysi dávno. V okamžiku, kdy část
osobního příběhu řekneme nahlas nebo ji napíšeme, mučivá síla se téměř vždy
zmenší. Zvláště to platí, když naše sdílení slyší či čte někdo druhý.
Při každém sdílení
osobního příběhu dochází k tomu, že se příběh, ono puzzle, které je
uložené v podvědomí, „načechrá“, vzlétne do aktuálního vědomí a zase zapadne
zpět do podvědomí. Při zpětném zapadání je ale výsledný obrázek obvykle hladší.
Jednotlivé dílky puzzle do sebe lépe zapadají.
Současně se děje to, že jsou
jednotlivé vzpomínky z podvědomého puzzle v našem aktuálním vědomí
jakoby nasvíceny. Vidíme je dnešní perspektivou, s dnešními životními
zkušenostmi, dnešními životními hodnotami. Často se při sdílení osobního
příběhu stává, že když slyšíme svá slova, najednou uvidíme, že událost kdysi
tak bolavá je z dnešního pohledu prkotina. Například si podvědomě
pamatujeme, že nás maminka nechávala často samotné. Dokud svůj příběh
nesdílíme, obvykle si nevybavíme konkrétní situaci, ale stále znovu si
opakujeme tehdejší prožitek opuštěnosti. Když začneme příběh sdílet, najednou
slyšíme: „Často jsem si hrál u sebe v pokoji a maminka v kuchyni
vařila. Chtěl jsem, aby si maminka hrála se mnou, ale ona mě neměla ráda a pořád
měla v kuchyni nějakou práci.“ Když to uslyší ucho dospělého člověka, tak
si najednou řekne: No jo, jak by si maminka mohla s dítětem hrát, když
vaření zabere spoustu času, a ještě se přitom musí stihnout uklidit kuchyň, umýt
nádobí, zamést, vytřít... Toto uvědomění najednou vnese na celý vzorec – hraní si
v pokoji, osamělost, maminka mě nemá ráda – nové světlo: jinak to maminka
dělat nemohla. Naopak, maminka vařila, protože nás měla ráda a chtěla, abychom
jedli to nejlepší. Častým sdílením se tedy osobní příběh obvykle zahlazuje.
Opakovaným sdílením se dostáváme
více a více dovnitř, k příčinám našich bolestí a traumat. Objevujeme
třeba, že naše časté tísně souvisí s tím, že s námi maminka chodila
do nákupního centra plného cizích lidí, kde jsme se báli, že se ztratíme.
Při některých terapiích,
především analytického charakteru, se ale může stát, že se častým sdílením a
nacházením konkrétních viníků, kteří mohou za mé bolesti, vytvoří falešná
domněnka, že za všechny mé bolesti a neúspěchy v životě může nějaký konkrétní
padouch (nejčastěji jeden nebo oba rodiče, sourozenci, prarodiče, spolužáci,
učitelé, vedoucí kroužků). Objektivně to tak ale většinou nebylo. Bolest či
trauma byly spíše výsledkem naší reakce na něco, co objektivně nebylo až tak
hrozné.
Jak řekl J. L. Jaurès, „chceme
z minulosti převzít oheň, nikoli popel!“ Pomohou nám k tomu techniky, jak
s minulostí pracovat a jak ji zahladit.
Žádné komentáře:
Okomentovat