Podle v podstatě všech
duchovních tradic je člověk obdarován svobodnou vůlí. Shodnou se na tom tradice
křesťanské, židovské, muslimské, buddhistické, indiánské, křovácké,
aboridžinské ... Co to ale vlastně znamená?
Každou vteřinu děláme
nějaké rozhodnutí. Jsou rozhodnutí, která provádíme spíše podvědomě – (kam
šlápnu, jak budu gestikulovat, …) a pak rozhodnutí, která provádíme vědomě. Oba
typy rozhodnutí ovlivňují náš život. Svobodná vůle znamená, že se v kteroukoliv
chvíli můžeme rozhodnout naprosto jakkoliv. Každé rozhodnutí ale vyvolá nějaké
důsledky, které se ve hmotě projeví jako události - nějak se pohneme, něco
řekneme či něco uděláme. Jakmile se rozhodneme, nemůžeme toto rozhodnutí vzít
zpět. Prostě se stalo. Můžeme se tedy rozhodovat jakkoliv, ale vždy poneseme
důsledky našeho rozhodnutí. Chovat se
odpovědně pak znamená přijímat taková rozhodnutí, jejichž důsledky chci nést.
Znamená to dělat rozhodnutí maximálně uvědoměle.
Svým
rozhodnutím vyjadřujeme nejen svou
vlastní svobodnou vůli, ale i to, kým v danou chvíli jsme. Zároveň nám situace,
kdy se rozhodujeme, dávají příležitost lépe si uvědomit, kdo jsme a nakolik
jsme si v dané chvíli sami se sebou v souladu. Jsou situace, kdy se rozhodujeme
snadno a většinou i rádi; tehdy jsme sebe-vědomí, víme, co chceme, a rozhodnutí
nám dává energii k jednání. A pak jsou situace, kdy nám rozhodování energii
bere a konfrontuje nás s vlastními hranicemi a nejistotou. Lidé se často
nechtějí rozhodnout - a nedochází jim, že "nerozhodnout se" je také
rozhodnutí, kterým vlastně vesmíru sdělují: " Přijímám jakékoliv
důsledky." Co nám tedy brání se rozhodnout? Většinou je to strach ze
změny, z nevratnosti rozhodnutí, z důsledků, které nedokážeme předvídat či u
kterých si nejsme jistí, zda je zvládneme a uneseme. Nerozhodní jsme zejména ve
chvílích, kdy nevíme, co vlastně chceme a kým jsme. Bojíme-li se rozhodnutí,
bojíme se v tu chvíli sami sebe. Čeho se to v sobě vlastně bojíme, velmi dobře
to vystihla Marianne Williamson: “Náš
nejhlubší strach není v tom, že jsme nedostateční. Náš nejhlubší strach spočívá
v tom, že jsme nadmíru silní. Je to naše světlo,
nikoli naše temnota, co nás nejvíce děsí.”
Ano, za svá rozhodnutí
neseme odpovědnost. A rozhodnutí má své důsledky. Může se stát, že tyto
důsledky nakonec nepřinesou to, co jsme chtěli, že nebudou v souladu s našimi
očekáváními, že se nám nebudou líbit. Možná zjistíme, že jsme někým jiným, než
jsme si mysleli, a že chceme něco jiného, než jsme původně chtěli. Původní
rozhodnutí změnit nemůžeme, ale co můžeme, je přijmout další rozhodnutí, které
může být protichůdné vůči prvnímu rozhodnutí. Důsledky těchto rozhodnutí se
mohou vzájemně "anulovat", ale ani jedno z rozhodnutí již nemůžeme z
historie vymazat. Důsledky jsou dány fyzikálními zákony, společenskými zákony,
morálkou a dalšími faktory. Ve východních náboženstvích jsou důsledky rozhodnutí
nazývány karma. V extrémních rozhodnutích
je potřeba být si důsledků plně vědom: když se rozhodnete něco ukrást nebo
někoho zabít, pak musíte nést důsledky tohoto činu – a půjdete do vězení.
Většina našich rozhodnutí ale nemívá „fatální“ charakter; položíte-li si při
rozhodování otázku, co nejhoršího se může stát, málokdy jde opravdu o život.
Podstatnými rozhodnutími
jsou především rozhodnutí, jakými emocemi budeme reagovat na události kolem
nás. Většinou se o svých emocích rozhodujeme pouze podvědomě, neboli jsme
reaktivní; v podstatě reagujeme jako naprogramovaný automat. K tomu,
abychom rozhodnutí o emoci, jakou budeme reagovat, prováděli vědomě, bývá
zpravidla potřeba silná vůle, dostatek energie a praktický trénink. Dělá se to
tak, že necháme vědomí reagovat spontánně přirozenou reakční emocí, a náš
pozorovatel (viz Cvičení v soustřeďování pozornosti) tuto emoci zaznamená v
jejím počátku. V tuto chvíli můžeme emoci vědomým rozhodnutím odejmout
pozornost (a tím energii) a vědomě spustit emoci (myšlenku), kterou chceme
reagovat namísto toho. Příklad naleznete v článku Životní postoj na Honzově webu.
Emoce a myšlenky se v
našem vědomí rodí samovolně a jejich zrod nemůžeme ovlivnit. Neneseme tedy
odpovědnost za to, co nás napadne a jaká emoce se v nás zrodí, ale jsme odpovědni
za to, jaké myšlence a jaké emoci budeme věnovat pozornost, na jakou myšlenku
nebo emoci se svojí pozorností "nalepíme". Buďte proto pozorní ke
svým myšlenkám a emocím. Svojí pozorností podporujte jen ty, které chcete, a
těm, které nechcete, pozornost vědomě odeberte. Současně se na sebe nezlobte,
když se to občas nepovede. To je normální a děje se nám to všem, i mistrům jógy
či meditace.
V rozhodování vám
může být velmi nápomocná vaše intuice. Techniky, jak se s pomocí intuice rozhodovat,
najdete v následující kapitole.
16.1. Osobní hranice
Téma svobodné vůle souvisí s
tématem osobních hranic a s respektem k druhým bytostem. Osobní
hranice je hranice, kterou si každý z nás vytvořil někde kolem sebe. Každá
lidská bytost má své různé osobní hranice pro různé aspekty svého života. Dokud
se druhé bytosti pohybují mimo moje hranice, plně respektuji jejich svobodnou
vůli. V okamžiku, kdy překročí moji hranici, je na mně, abych reagoval. Když
nebudu reagovat, budu trpět, neboť došlo k porušení mé hranice, k porušení
světa, který vnímám jako bezpečný. Mohu se pak cítit ohrožený, „zahnaný do
kouta“, „dotlačený“ k něčemu, co jsem nechtěl, zkrátka jako oběť.
Osobní hranice nejsou
fixní. Posunují se i podle toho, kdo se je snaží překročit. Pro své blízké máme
obvykle hranice mnohem blíže, pro "cizí" bytosti mnohem dále. Základním
předpokladem pro to, abychom se ve svých hranicích cítili dobře, je vnímavost
vůči tomu, kde tyto hranice máme a kde je mají druzí lidé. Dobře to lze pozorovat
třeba v dopravních prostředcích nebo ve frontě u pokladny. Všímejte si,
jak velkou vzdálenost mezi sebou lidé zaujímají a v jakém prostoru se
„zabydlují“. Pozorujte také, jak se lidé snaží udržet si hranice i
v situacích, kdy se prostor v dopravním prostředku „zahustí“ nebo
když se více lidí snaží vměstnat do menšího prostoru (třeba do výtahu). Lidé se
důsledně vyhýbají očnímu kontaktu a zpravidla se snaží vytvořit si jakousi
vlastní bublinu, do které se uzavřou (nejčastěji s vlastním mobilem). Do
osobních bublin nás uzavírají také sluchátka na uších, četba knížky či
časopisu, tmavé brýle na očích nebo odložení tašky na sedadlo vedle sebe.
Všímejte si vlastních reakcí v takových situacích a pozorujte vlastní
hranice. Když se na nás v dopravním prostředku zahledí malé dítě,
zpravidla své hranice otevřeme a na dítě se usmějeme.
Reagovat na překročení
hranic můžeme různými způsoby podle dané situace. Možnou reakcí je třeba posunout
svoji hranici blíže k sobě, anebo překročiteli asertivně ukázat, že
překročil hranici, a vrátit jej zpět za moje hranice. Může se stát, že s
ochranou svých hranic neuspějeme, ale alespoň jsme pro to něco udělali.
Ochrana vlastních hranic nás
vede k tomu, abychom byli v maximální možné míře ohleduplní k hranicím
ostatních. Je velmi pravděpodobné, že když nebudeme překračovat hranice druhých
lidí, budou i oni respektovat ty naše.
Žádné komentáře:
Okomentovat