neděle 2. září 2018

Cesta podél hranic – den 40. a 41: Z Ramzové přes Smrk, Špičák a Borůvkovou horu do Bílé Vody (26. – 27. srpna 2018)

       Rychlebské hory si budu pamatovat jako krajinu zádumčivé samoty a ticha. Cesta tu vede téměř po celou dobu přímo po hranici, člověka tu téměř nepotkáte a lidská obydlí už vůbec ne (jakkoli tomu dříve jinak). Chcete-li tu přespat, tak jedině venku; z toho mála lidí, co jsme potkali, si s sebou všichni nesli větší batoh a nějakou tu karimatku. 

        Spát venku je samo o sobě fajn, pokud není zima a neprší. Nás tahle cesta čekala o víkendu, kdy šly letní tropické teploty prudce dolů a konečně začalo pršet. Předpověď počasí vypadala hodně nevlídně; shodli jsme se ale, že dva dny se to dá vydržet, zvlášť když budeme mít na starosti jenom sebe (Bondyho jsme předali do péče naší kamarádky). Batoh se spacákem, karimatkou, vodou a věcmi na dva dny mi na váze vyšel pod 8 kg, před námi bylo cca 50 km a podle mapy se zdálo, že nás nečekají žádné dramatické kopce. Na cestu jsem se těšila. 
               
     V sobotu ráno jsme dojeli do Ramzové, nechali tu auto a po červeno-bílé “trojúhelníčkové” značce vyrazili přes Smrk k hranicím. Tady jsme se napojili na žlutou značku a došli po ní přes Kovadlinu a Břidličný až na Špičák. Šlo to snadno, počasí bylo navzdory temné předpovědi vlídné a občas i slunečné, cesta vedla prakticky po celou dobu lesem, a dokonce i výstup na Špičák byl tentokrát mírný. Kromě krátkého úseku pod vrcholem Smrku jsou zdejší kopce zalesněné a cesta je tak chudá na rozhledy do kraje. Kdo ale vydrží a dojde po červené značce až do Hraniček, bude odměněn překrásným výhledem. Když jsme sem dorazili, shodili jsme batohy, sedli si na zem a zírali... Po půlhodině zírání jsme se shodli, že už tu zůstaneme a přespíme tu, i když byla teprve čtvrtá hodina odpolední a měli jsme v plánu dojít až k Černému koutu. Zatímco Jirka rozvažoval nad optimálním místem, kde z celty postavit přístřešek k přespání, já jsem se šla podívat k rozcestníku a našla přespávací místo na dohled odtud: u informační tabule popisující historii zaniklých Hraniček stálo něco jako dřevěná “útulna”. Namísto stavby provizorního přístřešku jsme se tedy rovnou nastěhovali. 
          I když k nám bylo počasí po celý den víc než milosrdné, noční déšť byl téměř jistota; na zem pod karimatky jsme tedy preventivně rozložili igelit, kdyby do boudičky náhodou v noci zatékalo. Vybalování, jídlo a příprava věcí na spaní nám zabraly nějaký čas, i tak jsme se ale do spacáků dostali ještě za světla. Když jsme si lehli a pohlédli vzhůru, zjistili jsme, že je mezi střešními prkny spousta mezer, kterými je vidět na oblohu. Bylo jasné, že do přístřešku bude zatékat i shora. Chvíli jsme uvažovali, co s tím. Pak Jirka hrábl do batohu a vytáhl překvapení: půl litru červeného vína. Pak už nám ty díry ve střeše přišly docela  legrační. 

         V jednu ráno začalo pršet a legrace skončila. Brzy jsem měla všude kolem hlavy loužičky. Kapky, které se z nich odrážely, mě šplíchaly do obličeje. Moc jsme toho nenaspali. Vstali jsme brzy, v tichosti sbalili věci a smazali po sobě stopy. V sedm ráno jsme byli na cestě; s batohy pod pláštěnkou jsme připomínali jednohrbé velbloudy. 
           Cesta po červené a pak po modré značce mi připadala dlouhá a monotónní. Když jsme došli k Zálesí, přestalo pršet. Zbavili jsme se pláštěnek, přešli přes hranice na polskou stranu a pokračovali po zdejší zelené značce nejprve lesem, poté loukami a nakonec po silnici k hraničnímu přechodu Travná – Lutynia. Tohle místo skýtá krásný výhled do polských hor a ráda bych tu chvíli spočinula, čekalo nás ale stoupání na Borůvkovou horu a pak dlouhý sestup do Bílé Vody, odkud nám jel autobus do Javorníka. Batoh na zádech byl vzhledem k mokrým věcem těžší než včera, moje tempo bylo citelně pomalejší, čas letěl, a tak bylo rozumnější jít dál. Pokračovali jsme tedy po zelené na Borůvkovou horu a já se v duchu těšila představou toho, co nás čeká v Javorníku. Měli jsme domluvené ubytování v penzionu Wellness Rychleby a vidina podvečerního pobytu ve wellnes se saunou a vířivkou byla lákavá a motivující... Uprostřed představ mi zazvonil telefon: volal majitel wellnessu a ptal se, kdy dorazíme. Uvolnilo se totiž jedno místo na masáž. Hosana! Po krátké výměně informací jsme se domluvili, že pro nás do Bílé Vody přijedou; stačí zavolat, až tam dorazíme. 
            Na Borůvkovou horu jsem vystoupala v dobré náladě. Stojí tu moc hezká rozhledna s panoramatickými výhledy a je tu i stánek s občerstvením. Měli otevřeno, a tak jsme si koupili pivo a snědli si oběd. Dlouho jsme se tu ale nezdrželi: nevím, zda to bylo únavou, ledově studeným pivem, anebo nějakou “studenou vlnou”, která prošla kolem, ale dala se do mě taková zima, že jsem se odtud potřebovala rychle dostat někam níž, kde bude tepleji. Sestup po červené značce k bývalé osadě Růženec mi pak trval přes hodinu, i když je to jen 2,5 km. Zbytek cesty do Bílé Vody už byl rovinatý a pohodlný, i tak jsem ale k místní léčebně dorazila utahaná jako po dvoudenní šichtě v dolech. Všechno další ale bylo jen dobré. Majitel wellnessu a jeho paní pro nás  během chvíle přijeli, ubytovali nás v půvabném a komfortním pokoji, předali mi instrukce k masáži i k podvečernímu využití wellnessu, a pak odvezli Jirku do Ramzové k autu (plánovali jsme tam zajet v šest večer vlakem). Byli opravdu zlatí.  
         Masáž byla skvělá a téměř doslova mě “postavila na nohy”. Vlídná a zároveň nekompromisní péče o moje záda, krk, hlavu i chodidla, relaxační hudba, teplo parafínu a lávových kamenů, to všechno na mě mělo takový účinek, že jsem na závěr měla chuť masérku obejmout a stát se její přítelkyní. Jirka stejnou masáž absolvoval druhý den ráno a masérem byl tentokrát muž; myslím, že je dobře, že to nebylo naopak J 

          Večer jsme strávili v prostorách wellnessu; vzhledem ke kontrastu s dosavadním poměrně skromným putováním to bylo až dekadentně krásné. I proto si nejspíš budu cestu Rychlebskými horami dlouho pamatovat J


                                                                                                                    Ingrid

Žádné komentáře:

Okomentovat