neděle 26. června 2016

Experiment, který mne dostal: NEMÁM HLAVU!

Občas se mi stane, že mi přijde nečekaně do života věc, která mne úplně dostane. Obvykle mne dostane na kolena, ale tentokrát mne dostala ke mně samému bez okras. Zjistil jsem, že nemám hlavu! Opravdu je to tak. NEMÁM HLAVU!

Jak se to stalo? Jednoduše. V pondělí mi na meditace přinesla kamarádka knihu a řekla mi, až budu mít čas, ať si přečtu první kapitolu. Kniha se jmenuje Bezhlavá cesta a napsal ji anglický terapeut a duchovní učitel Richard Lang. Na obálce je krajina a dvě ruce. Jedna ukazuje prstem na krajinu a druhá na čtenáře knihy. Na první pohled mne kniha moc nezaujala, a to ani po prolistování. Takových duchovních knih jsem viděl plno. Nic nového. Když mi ji ale kamarádka přinesla, tak si zkusím první kapitolu přečíst. Kouknu do obsahu a vidím, že první kapitola má kolem deseti stránek. To je dobré, to zvládnu.

Začal jsem číst. Hned zkraje mne potěšilo, že autor nechce psát žádné výklady, ale chce nabídnout pár experimentů. Experimentuji rád. Za chvíli jsme u prvního experimentu. Popis je krátký a je u něj několik obrázků rukou ukazujících prstem. To jsem zvědav, co to bude. Pokyny jsou jednoduché (přepsal jsem je svými slovy – dodržuji autorská práva):

Sevřete dlaň pravé (leváci levé) ruky. Narovnejte ukazováček tak, abyste s ním mohli ukazovat. Ukazujte postupně na předměty kolem sebe a vždy si řekněte, co vidíte. Například ukažte na židli a řekněte: „Toto je židle“. Ukažte tak postupně na několik předmětů kolem vás. Pak začněte ukazovat na jednotlivé části svého těla a řekněte, co vidíte. Příklady: „Toto je moje noha.“ „Toto je moje ruka.“ „Toto je můj hrudník.“ Postupně takto ukazujte na jednotlivé části svého těla. Nakonec dejte ruku asi 30 cm před obličej a ukažte si mezi oči. Nyní úplně vypněte své myšlení a jen vnímejte, co vidíte. Opravdu jen to, co vidíte, a nikoli něco, co si pamatujete nebo vymýšlíte. Na koho ukazuje váš prst? Chvíli zůstaňte v této poloze a dívejte se na prst a zažívejte, na koho ukazuje váš prst.
Teď důležitá otázka. Vidíte svoji hlavu? Odpovězte si pravdu, co vidíte. NE. Nevidíte. Maximálně kousek nosu. Hlavu máte ve své mysli, ve vzpomínkách. Případně ji má odraz vašeho těla v zrcadle, ale ne vy!
Teď přesuňte svoji pozornost na to, co ve vás vidí váš prst ukazující zpět. To jste vy! Udržte pozornost a nepřemýšlejte. Jen zažívejte. Vy jste ten prázdný, průzračný prostor, který vnímá vaši ruku, váš prst a svět kolem. Nemáte žádný rozměr, žádné hranice. Jen vnímáte obraz před sebou. Je opravdu ten obraz před vámi? Dívejte se. Zažívejte. Vydržte v tomto stavu co nejdéle.
Opakujte tento experiment několikrát denně po dobu alespoň 7 dní.

Ten průzračný prostor za očima jsem zažil již vícekrát. Nikdy ale ne takto rychle a jednoduše. I tohle je forma meditace. Knihu Bezhlavá cesta a hlavně návody a experimenty v ní popsané vřele doporučuji.

Pokud chcete návody na další experimenty či návod na klasickou meditaci, pak si je můžete přečíst v naší knize nebo si můžete knihu stáhnout celou. Experimentovat se dá v mnoha rovinách a vždy je to zážitek. Napište nám třeba níže do kometářů nebo na naše emaily, jaké experimenty baví vás.

Jan František Bím 


neděle 19. června 2016

Jak přimět slona k akci

Minulý víkend mě přiměl k zamyšlení, kde se bere naše „akční“ energie. Můj manžel, který má firmu na výrobu modelové železnice, mě vzal s sebou na akci, která probíhá jednou za rok v malém městečku v jihozápadním Německu kousek od švýcarských hranic. Koná se v továrně na výrobu lékařského vybavení, jejíž majitel má modelovou železnici jako svoje dlouholeté hobby. Jednou ročně vyklidí tovární halu, postaví v ní veliké kolejiště a sezve spřátelené železniční modeláře, aby si přijeli pohrát a sdílet, co je nového. Sjede se kolem stovky nadšenců zblízka i zdaleka, vybalí svoje modely a výrobky, a celý víkend se intenzivně věnují vláčkům. Věkový průměr účastníků téhle akce je někde okolo 75 let a jedná se výhradně o muže. Přijedou povětšinou i s manželkami, ty ale mají svůj vlastní program a akce v tovární hale se účastní jen zčásti. Muži se u vláčků sejdou během pátečního odpoledne, vydrží po celou dlouhou sobotu a ještě i polovinu neděle. Celou tu dobu jsou při věci, přecházejí po hale mezi jednotlivými expozicemi, zkoumají modely, živě diskutují, pozorují kolejiště a baví se. Navzdory velké koncentraci lidí, hluku, teplu a relativně stísněnému prostoru nejeví známky únavy, jsou zcela při věci, neztrácejí humor ani jiskru v oku. Mašinkám kroužícím po rozsáhlém kolejišti dodávají energii elektrické napáječe; přemýšlím, co dodává energii těmhle mužům. Široký pas a kila navíc u většiny z nich svědčí o tom, že v jídle ani v pohybu to tajemství nebude Že by to bylo těmi vláčky?

Mně samotnou modelová železnice tolik nebere, tak se vypravím do kopců Schwarzwaldu, který je všude kolem. Cestou míjím šedesátnici, která si vyšla jen tak v legínách a tričku; soudím, že asi na procházku. Jsem rychlejší a cestou do kopce ji předejdu. Když jsem nahoře, vydám se po rovinaté cestě, která vede po vrstevnici, a snažím se srovnat dech i tep zpátky do normálu. Míjí mě asi sedmdesátiletý běžec, který nejen že se nezadýchává, ale ještě mě s úsměvem pozdraví. Říkám si, že běhat v těch kopcích by mi teda nechtělo. Svižně kráčím pohodlnou cestou a raduji se z okolní krajiny, když tu mě s lehkostí míjí běžící šedesátnice, kterou jsem nedávno předešla. To na mě vážně udělá dojem. Přemýšlím, jak to ty zdejší lidi dělají, že mají energii a vůli k tomu se v sobotu dopoledne sebrat a jít se do kopců proběhnout...

Když po třech hodinách sestoupím dolů do údolí a procházím rozkvetlou loukou, slunce pálí, je mi horko, trochu mě bolí nohy, trochu mě tíží batoh a já zvažuji, že si někde sednu... nebo možná lehnu? Náhle se zvedne vítr, zpoza kopců se vynoří mračna a začíná hřmít. Vytáhnu bundu, upřu pohled na první domy na kraji městečka asi dva kilometry přede mnou a nasadím ostré tempo. V počínající průtrži mračen stíhám doběhnout pod stříšku nad vchodem do nějaké firmy. Pod stříškou se už tísní dva senioři i se svými koly, ale galantně mi udělají místo. Lije jako z konve, únava je pryč, ráda bych šla dál, když už jsem tak rozběhnutá, ale v té bouřce je to holý nerozum. Nějakou čtvrthodinku trčíme pod stříškou, já krotím rozjetou energii, senioři čekají se stoickým klidem. Konečně prší méně, senioři si nasazují pláštěnky na sebe, na batohy i na sedla svých kol a rovněž se stoickým klidem vyrážejí do mrholení. Já si nasadím kapuci a vyrazím také. Když po pár kilometrech městským asfaltem dorazím k továrně s vláčky, mám toho dost: nohy mokré až po kolena, od chůze po asfaltu mě bolí v kříži, nálada pod psa. Na zábavu u mašinek nemám ani pomyšlení a jedu do hotelu. Osprchuji se a ulehnu s knížkou do postele; tělo si lebedí, únava se příjemně rozprostře a já jsem rozhodnutá vstávat až k večeři.

Za hodinu mi píše manžel, že sedají do auta, zastaví se pro mě v hotelu a pojedeme se podívat k jednomu z pramenů Dunaje. Během pěti minut jsem oblečená, vklouznu do mokrých tenisek, seběhnu troje schody a s viditelným nadšením spěchám k autu. Manžel konstatuje, že už se mi evidentně vrátila energie. No jo vlastně, kde se ve mně ta energie tak najednou vzala? Že by to bylo v motivaci? Možná jo. Energie se, zdá se, dostavuje, když máme důvod. Třeba setkat se s komunitou nadšenců pro společnou věc či hobby, sdílet novinky, něco společně zažít. Když je tu vidina odměny, ať už v podobě zdraví a kondice, dobrého pocitu nebo jen toho, že se vyhneme promoknutí. Když je šance poznat něco nového, jet někam, kde jsme ještě nebyli. Možná je klíčem k energii právě motivace. Jedna z motivačních teorií to připodobňuje k situaci slona a jezdce, který slona řídí: jezdec (naše hlava) chce vyrazit na cestu, ale slonovi (našemu tělu) se zrovna nechce. Co pomáhá jezdci, aby pohnul slona k chůzi? Co nám pomáhá k tomu, abychom sebrali energii a přiměli sami sebe k akci?

Co můžeme pro svůj energetický potenciál udělat a jak to máme s energií my dva s Honzou, si můžete přečíst v několika kapitolách naší knihy případně si můžete knihu stáhnout celou. Kde berete energii vy? Co dokáže přimět vašeho slona k akci? Dejte nám vědět.

Ingrid Němečková


neděle 12. června 2016

Co jsem si uvědomil na svatbě kamaráda

V pátek jsem byl na svatbě svého kamaráda. Konala se v jednom kempu u Máchova jezera. Přijel jsem z Prahy již ráno s jednou svojí známou. Vyrazili jsme spolu na procházku do lesů a skal v okolí. Jen tak bez nějakého plánu jsme se toulali směrem ke skalám u Hradčan. Všude kolem mladé borovice a písek. Na písku nádherný měkoučký mech. Oba nás to lákalo bořit se bosky nohama do toho měkka.

Pak jsme vylezli na jednu oblou skalku a dali si malou svačinu. Zatáhlo se a malinko poprchávalo. Jen tak neznatelně, jen abychom cítili dotek vody ve vzduchu. Moc jsme nemluvili a spíše byli potichu. Najednou se začalo objevovat TICHO. Vzduch se téměř nehnul, šum civilizace byl daleko. Ticho kolem i ticho v nás. Zaměřili jsme oba pozornost na toto ticho a ono začalo růst. Po chvíli jsme byli Tichem. Krásný zážitek.

Cestou zpět jsme objevili rašelinové bažiny u východního cípu Máchova jezera. Na ceduli jsme si přečetli, že je zde přírodní rezervace s názvem Swamp. Bažiny vznikly za Karla IV, když se postavila hráz Máchova jezera a hladina vod zaplavila zdejší mokřadové louky. Za téměř 700 let se vytvořily nádherné rašeliníkové bažiny včetně masožravých rostlin rosnatek. Paráda.

Cestou do kempu jsme ještě objevili nádhernou starou borovici rostoucí mezi mladými, asi tak pětiletými stromky. Tady jsme se pomalu začali nalaďovat na svatbu. Staří předávají štafetu mladým.

Vlastní svatba byla moc pěkná. Jednoduchá, jen s nutným minimem formálnosti, zato s vnímavým zohledněním toho, že svatba je přechodový rituál. Dvě dosud naprosto cizí rodiny se propojují dohromady a dva mladí lidé opouštějí své staré rodiny, aby založili rodinu novou, která se stane jádrem propojujícím ony dvě staré rodiny.

Na začátku se svatebčané rozdělili na dvě části podle toho, zda patří k nevěstě nebo k ženichovi. Ženich s nevěstou byli u svých chatek na opačných koncích kempu. Tady každý z nich veřejně poděkoval svým rodičům za vše, co pro něj udělali, od početí a zrození přes výchovu či materiální zabezpečení. Rodiče předali svému dítěti symbolický dar, se kterým ho vypouštějí do nové rodiny. Bylo to provedeno neformálně, a o to byly emoce silnější.

Po poděkování a předání darů následovaly dva průvody – průvod nevěsty a průvod ženicha, a oba se potkaly uprostřed kempu u mola. Shodou okolností formální tradice předepisuje, že ženich stojí vlevo a nevěsta vpravo. Díky tomu se oba průvody musely překřížit a promíchat. Vznikl zárodek nové společné rodiny.

Pak následovala svatební řeč, ve které řečník mluvil o tom, jak se během svatby proměňuje já-já na MY. Jak i nadále budou oba manželé stát v životě každý sám za sebe, ale nyní se propojí tím, že si podají ruce a vznikne pevné propojení, jako když se dva sloupy v chrámu propojí klenbou a vznikne prostor, ve kterém vzniká nový život. Bylo moc pěkné pozorovat, jak se v tom okamžiku drželi za ruce novomanželé, oboje jejich rodiče i několik párů mezi svatebčany. Společné pouto se utužovalo. Po projevu následovaly předepsané formální akty, které před vyřčením "ano" ženich přerušil a požádal paní oddávající, zda by si manželé mohli říci navzájem své vlastní sliby. Pak teprve řekli postupně svá "ano" na dotaz paní oddávající. A aby bylo všem jasné, že se jedná o požehnaný obřad, připlula v tuto chvíli k molu labutí rodinka se šesti malými labuťátky.


Pak již bylo veselí, jídlo a pití, vtípky hostů na účet ženicha a vše, co k pořádné svatbě patří.

Pro mne byla ta svatba velkým zážitkem. Opět jsem si silně uvědomil, jak jsme všichni navzájem propojeni v jednu velkou rodinu, která má jádra ze vztahů konkrétního muže a konkrétní ženy. Tato jádra tvoří tmel společenství nás všech.

Základy toho, jak udržet vztah pevný, a přitom svobodný, si můžete přečíst v naší knize. Také si můžete vyzkoušet, jak se šíří energie naší velkou vzájemně propojenou rodinou třeba tím, že budete odkaz na naši knihu sdílet se svými známými a blízkými.


Mějte se moc pěkně, vy všichni mí vzdálení příbuzní. 
Jan František Bím

pondělí 6. června 2016

Dýchání s kamarády

V knížce Daniela Golemana “Pozornost” jsem se dočetla o aktivitě, která mě nadchla. Popisuje každodenní rituál jedné základní školy v New Yorku, kterému se říká dýchání s kamarády. Uprostřed náročné vyučovací hodiny se děti přesunou na velký koberec, každé si k sobě vezme svoje plyšové zvířátko, lehnou si na zem a podle pokynů z nahrávky společně dýchají a relaxují. Na konci cvičení si děti sednou do kruhu a krátce si povídají o tom, co zažily a jak se cítily. Aktivita je součástí programu vnitřní odolnosti (Inner Resilience Program) a pomáhá dětem zklidnit se, soustředit se, lépe zvládat vlastní pocity a celkově být víc v pohodě. Škola má výrazné procento dětí se specifickými potřebami (dyslexie, ADHD, projevy autistického spektra ad.) a program dětem prokazatelně pomáhá. Kromě dýchání s kamarády (na které u starších dětí navazuje trénink vědomé pozornosti k dechu - mindful breathing) zahrnuje i pravidlené protahovací přestávky, možnost pobývat v “koutku klidu” a další strategie.


Myšlenka dýchání s kamarády se mi líbí. Když se mi něco nepovede nebo když mi není dobře a já se s tím celá smutná či frustrovaná svěřím kamarádům, většinou mě hned začnou ujišťovat, že to není tak hrozné, že to vidím zbytečně černě, že se to spraví, že to zvládnu a všechno bude zase fajn. Někdy to beru, a někdy se cítím nepochopená. Asi by mi asi víc vyhovovalo, kdyby se mnou jen tak dýchali. Ani bych u toho nemusela mít plyšové zvířátko. Pak bychom si společně povzdychli, že život někdy nebývá jednoduchý, věci nejsou vždycky tak, jak bychom si přáli, a občas zkrátka něco poděláme. A pak bych byla nejspíš přístupná i tomu, že mi brzy bude lépe a život bude zase dobrý.

Pamatuji si, jak mi společné dýchání pomáhalo uklidnit děti, když byl malé. Když přiběhly celé rozrušené nebo rozčilené a vlítly mi do náruče, naladila jsem svůj dech na jejich frekvenci, a postupně dech zklidňovala a prohlubovala. Spolu s mým dechem se zklidňovalo i dítě.

Podobnou metodu používám, když mi druhý člověk něco sděluje a já mu chci nejen co nejlépe porozumět, ale i pochopit, jak se cítí. Zvlášť u lidí, se kterými se vidíme poprvé nebo které až tak dobře neznám, si všímám toho, jak sedí a jak dýchají. Postupně zaujmu podobnou pozici a snažím se obdobně i dýchat; po chvíli jsem schopná sdílet s nimi nejen to, co říkají, ale i to, jak se cítí. Jedno indiánské přísloví říká, že chceš-li druhého člověka pochopit, měl bys tři dny chodit v jeho mokasínech. Věřím, že naladit se na druhého člověka a dýchat společně s ním je další takovou možností; je to technika povrchnější a krátkodobá, ale je snadno k dispozici a není nutné se přezouvat :-) A funguje to i naopak: pokud s druhým člověkem nechci být “na jedné vlně” a sdílet jeho emoce (třeba když se ke mně někdo chová nepříjemně nebo řeším dle mého soudu oprávněnou reklamaci), vědomě zaujímám jinou pozici těla a dýchám si po svém.

Dýchání s kamarády připomínají i večery věnované meditaci, kam chodím každé druhé pondělí. Sedneme si do kruhu a tři hodiny se soustředíme na meditační cvičení, jejichž základem je dech. Sama dokážu udržet pozornost u dechu někdy deset, někdy dvacet minut. V kruhu s kamarády u toho dokážu vydržet i ty tři hodiny. Při mé neklidné povaze a roztěkané energii je to něco jako zázrak. Pocit zklidnění, intenzita vnitřních prožitků a síla kruhu mě pak zpravidla provázejí ještě další den či dva.

Kamarádů si vážím, jsem s nimi moc ráda a možnost sdílet s nimi těžké chvíle je skvělá. Většinu každodenních věcí ale dokážu rozdýchat sama. A protože se mi osvědčilo pravidlo “těžko na cvičišti, lehko na bojišti”, trénuji to: vědomému dýchání se věnuji téměř každé ráno po probuzení.  Kuchyňskou “minutku” nebo odpočítávání času v mobilu si nařídím na 7 až 10 minut (podle toho, jak se ten den cítím), sednu si s rovnými zády (někdy na zem, a někdy přímo v posteli) a soustředím se na plný jógový dech. Některé dny to jde samo,  jiné dny to dá trochu práce, ale vyplatí se to: přes den jsem klidnější, žiju víc “tady a teď”, jsem vnímavější a citlivější vůči druhým a umím s nimi pak i lépe dýchat :-)

Kapitolu o dechu najdete i v naší knížce, z níž je i níže uvedený popis plného jógového dýchání. Doporučuji jej vyzkoušet. Budete-li se mu věnovat každý den, věřím, že už po týdnu sami u sebe objevíte, k čemu je to dobré. Budeme rádi, když nám o svých objevech dáte vědět!   

Plné (jógové) dýchání
Plné dýchání je nejdůležitější ze všech dechových cvičení. Takto bychom měli dýchat skoro ve všech životních situacích. Nácvik můžete dělat vleže na pevné podložce nebo vsedě s rovnými zády.
Začíná se hlubokým vydechnutím. Nádech probíhá postupně. První se nafukuje břicho. Po jeho úplném naplnění se postupně naplňuje hrudník až do jeho úplného naplnění. Nádech končí nadzvednutím klíčních kostí a dodechnutím do horních laloků plic. Výdech probíhá samovolně, pomalu a plynule ze všech částí těla najednou. Celé dýchání je maximálně plynulé, měkké a pokud možno neslyšné. Při základní variantě plného dýchání je nádech stejně dlouhý jako výdech. Během cvičení se postupně délka nádechu a výdechu prodlužuje a současně se zvětšuje množství nadechnutého vzduchu během jednoho nádechu. Snažte se dýchání vnímat smysly. Vnímejte chuť nadechovaného vzduchu, jeho vůni, teplotu. Poslouchejte, zda je dýchání slyšet. Vnímejte plynulost pohybu bránice a mezižeberních svalů hrudníku. Soustřeďte na dýchání veškerou svoji pozornost.
Pro plynulejší dech je možné výdech doplnit o zvuk Óm, který se vydává ústy. Zvuk by měl být plynulý, hladký, bez skokových změn intenzity a výšky tónu. Tón začíná jako hluboký a postupně se zvyšuje. Díky rozvibrování těla pomáhá vydávání tónu Óm zároveň uvolnit napětí ve svalech. Kontrolu plynulosti dýchání lze dělat položením jedné ruky na břicho a druhé na hrudník.

 Ingrid Němečková