neděle 19. června 2016

Jak přimět slona k akci

Minulý víkend mě přiměl k zamyšlení, kde se bere naše „akční“ energie. Můj manžel, který má firmu na výrobu modelové železnice, mě vzal s sebou na akci, která probíhá jednou za rok v malém městečku v jihozápadním Německu kousek od švýcarských hranic. Koná se v továrně na výrobu lékařského vybavení, jejíž majitel má modelovou železnici jako svoje dlouholeté hobby. Jednou ročně vyklidí tovární halu, postaví v ní veliké kolejiště a sezve spřátelené železniční modeláře, aby si přijeli pohrát a sdílet, co je nového. Sjede se kolem stovky nadšenců zblízka i zdaleka, vybalí svoje modely a výrobky, a celý víkend se intenzivně věnují vláčkům. Věkový průměr účastníků téhle akce je někde okolo 75 let a jedná se výhradně o muže. Přijedou povětšinou i s manželkami, ty ale mají svůj vlastní program a akce v tovární hale se účastní jen zčásti. Muži se u vláčků sejdou během pátečního odpoledne, vydrží po celou dlouhou sobotu a ještě i polovinu neděle. Celou tu dobu jsou při věci, přecházejí po hale mezi jednotlivými expozicemi, zkoumají modely, živě diskutují, pozorují kolejiště a baví se. Navzdory velké koncentraci lidí, hluku, teplu a relativně stísněnému prostoru nejeví známky únavy, jsou zcela při věci, neztrácejí humor ani jiskru v oku. Mašinkám kroužícím po rozsáhlém kolejišti dodávají energii elektrické napáječe; přemýšlím, co dodává energii těmhle mužům. Široký pas a kila navíc u většiny z nich svědčí o tom, že v jídle ani v pohybu to tajemství nebude Že by to bylo těmi vláčky?

Mně samotnou modelová železnice tolik nebere, tak se vypravím do kopců Schwarzwaldu, který je všude kolem. Cestou míjím šedesátnici, která si vyšla jen tak v legínách a tričku; soudím, že asi na procházku. Jsem rychlejší a cestou do kopce ji předejdu. Když jsem nahoře, vydám se po rovinaté cestě, která vede po vrstevnici, a snažím se srovnat dech i tep zpátky do normálu. Míjí mě asi sedmdesátiletý běžec, který nejen že se nezadýchává, ale ještě mě s úsměvem pozdraví. Říkám si, že běhat v těch kopcích by mi teda nechtělo. Svižně kráčím pohodlnou cestou a raduji se z okolní krajiny, když tu mě s lehkostí míjí běžící šedesátnice, kterou jsem nedávno předešla. To na mě vážně udělá dojem. Přemýšlím, jak to ty zdejší lidi dělají, že mají energii a vůli k tomu se v sobotu dopoledne sebrat a jít se do kopců proběhnout...

Když po třech hodinách sestoupím dolů do údolí a procházím rozkvetlou loukou, slunce pálí, je mi horko, trochu mě bolí nohy, trochu mě tíží batoh a já zvažuji, že si někde sednu... nebo možná lehnu? Náhle se zvedne vítr, zpoza kopců se vynoří mračna a začíná hřmít. Vytáhnu bundu, upřu pohled na první domy na kraji městečka asi dva kilometry přede mnou a nasadím ostré tempo. V počínající průtrži mračen stíhám doběhnout pod stříšku nad vchodem do nějaké firmy. Pod stříškou se už tísní dva senioři i se svými koly, ale galantně mi udělají místo. Lije jako z konve, únava je pryč, ráda bych šla dál, když už jsem tak rozběhnutá, ale v té bouřce je to holý nerozum. Nějakou čtvrthodinku trčíme pod stříškou, já krotím rozjetou energii, senioři čekají se stoickým klidem. Konečně prší méně, senioři si nasazují pláštěnky na sebe, na batohy i na sedla svých kol a rovněž se stoickým klidem vyrážejí do mrholení. Já si nasadím kapuci a vyrazím také. Když po pár kilometrech městským asfaltem dorazím k továrně s vláčky, mám toho dost: nohy mokré až po kolena, od chůze po asfaltu mě bolí v kříži, nálada pod psa. Na zábavu u mašinek nemám ani pomyšlení a jedu do hotelu. Osprchuji se a ulehnu s knížkou do postele; tělo si lebedí, únava se příjemně rozprostře a já jsem rozhodnutá vstávat až k večeři.

Za hodinu mi píše manžel, že sedají do auta, zastaví se pro mě v hotelu a pojedeme se podívat k jednomu z pramenů Dunaje. Během pěti minut jsem oblečená, vklouznu do mokrých tenisek, seběhnu troje schody a s viditelným nadšením spěchám k autu. Manžel konstatuje, že už se mi evidentně vrátila energie. No jo vlastně, kde se ve mně ta energie tak najednou vzala? Že by to bylo v motivaci? Možná jo. Energie se, zdá se, dostavuje, když máme důvod. Třeba setkat se s komunitou nadšenců pro společnou věc či hobby, sdílet novinky, něco společně zažít. Když je tu vidina odměny, ať už v podobě zdraví a kondice, dobrého pocitu nebo jen toho, že se vyhneme promoknutí. Když je šance poznat něco nového, jet někam, kde jsme ještě nebyli. Možná je klíčem k energii právě motivace. Jedna z motivačních teorií to připodobňuje k situaci slona a jezdce, který slona řídí: jezdec (naše hlava) chce vyrazit na cestu, ale slonovi (našemu tělu) se zrovna nechce. Co pomáhá jezdci, aby pohnul slona k chůzi? Co nám pomáhá k tomu, abychom sebrali energii a přiměli sami sebe k akci?

Co můžeme pro svůj energetický potenciál udělat a jak to máme s energií my dva s Honzou, si můžete přečíst v několika kapitolách naší knihy případně si můžete knihu stáhnout celou. Kde berete energii vy? Co dokáže přimět vašeho slona k akci? Dejte nám vědět.

Ingrid Němečková


Žádné komentáře:

Okomentovat