středa 30. srpna 2017

Cesta podél hranic – den 21. až 25.: Jizerskými horami z Václavic až do Harrachova (7. - 11. srpna 2017)

Je tomu právě rok od chvíle, kdy jsme se z Aše vydali na cestu podél hranic. Naším záměrem bylo věnovat téhle cestě jeden víkend v měsíci. Některý měsíc bylo těch dnů více, jiný měsíc to zase nevyšlo vůbec (ať už kvůli počasí, nebo z jiných důvodů), v horizontu roku nám to ale nakonec vyšlo téměř přesně: máme za sebou 25 dní, během nichž jsme došli přes Krušné, Lužické a Jizerské hory  ke Krkonoším. A postupně si na tom putování vytváříme závislost.

Srpnový úsek naší cesty jsme absolvovali během pěti dnů dovolené. V pondělí ráno jsme dojeli do Liberce, nechali tu auto a pokračovali autobusem přes Chrastavu do Václavic. Minule jsme sem došli po Pašerácké stezce (což je zároveň i cyklostezka 3039) a šlo se po ní jedna radost. I tentokrát začínala dobře: provedla nás územím zvaným Výhledy a až k rozcestí Pod Vysokým z ní byl moc hezký výhled do kraje. Z Vysokého jsme po modré značce sešli do Heřmanic a odtud došli po málo frekventované silnici do Kunratic. Z Kunratic ale pokračuje Pašerácká stezka po běžné dopravní silnici, drží se jí pak předlouhých 14 kilometrů a pro nás tenhle úsek nebyl nic příjemného. Mimo vesnice nebyla jiná možnost, než jít po kraji silnice, kde se nám téměř neustále vyhýbala auta, vesnicemi nás vzhledem k Bondyho přítomnosti provázel bouřlivý štěkot místních psů, k tomu srpnové slunce v plné síle… A tak když jsme pak po 7 kilometrech v Minkovicích potkali vlak, využili jsme možnost si tu dnešní cestu alespoň částečně usnadnit. Jirka s Bondym nasedli do vlaku a vydali se s ním do Černous, kde jsme měli domluvené ubytování, zatímco já jsem odšlapala dalších 5 kilometrů do Filipovky. Odtud jsem se vydala se po žluté značce lesní silničkou ke vsi zvané Saň. V protikladu k názvu obce byla Saň poklidným a mírumilovným místem; nalezla jsem tu rybník, přímo na rybníce posezení a u něho možnost občerstvení. Uklidněna zíráním na vodní hladinu a posílena malým pivem jsem se pak vydala dál po žluté značce do blízké Andělky. Líbilo se mi, jak tu Saň a Andělka leží vedle sebe, a zaujalo mě také, že saňské děti chodily v minulosti do Andělky do školy a že Saň příslušela k Andělce i z hlediska farnosti. Zdá se, že Sani šla ta léta andělské péče a dohledu k duhu J 

Z Andělky mě čekalo závěrečných 10 km po silnici žlutou značkou přes Ves do Černous. Ani trochu se mi do toho nechtělo. Abych se nějak vzchopila a motivovala, přezula jsem se z pevných bot do trekových sandálek; byly zbrusu nové, černo-růžové, a už jen pohled na ně mě vzpružil. Taky jsem vytáhla sluchátka a pustila si na ty asfaltové kilometry muziku. Díky ní jsem tenhle úsek zvládla za dvě hodiny (nejen Redbull dává křídla J). Za odměnu na mě v Černousích čekal moc hezký penzion Zámecký dvůr, a v něm veškeré pohodlí, vlídný personál, Jirka s Bondym a výborná narozeninová večeře. Dolce vita J

V úterý ráno jsme se vydali z Černous přes Habartice a Háj do Frýdlantského výběžku. Šli jsme po cyklostezce 3006, žádného cyklistu jsme ale nepotkali a stezka byla v jednom úseku tak zarostlá, že jsme se tu prodírali vegetací vzrostlou do výše pasu a psa jsme přenášeli v náručí. Za Pernolticemi jsme nahlédli do arboreta, které založili manželé, jimž se nechtělo v důchodovém věku jen tak sedět doma. Koupili tu usedlost, vybudovali růžovou zahradu, zasázeli úctyhodné množství stromů a odvedli tu obrovský kus práce, z jejíchž výsledků se nyní těší všichni, kteří tohle místo navštíví. Na rozcestí nad Bulovkou se naše cesty nakrátko rozešly: Jirka s Bondym pokračovali po zelené značce vedoucí lesem, zatímco já jsem se držela cyklostezky 3006, došla po silnici do výběžku ke vsi zvané Dolní Oldříš a prohlédla si místní hřbitov s půvabným kostelem. Cyklostezka mě pak dovedla k rozcestí U Spálenky, kde jsme se s Jirkou i se psem zase setkali. Pokračovali jsme pak dál po zelené značce přes Horní Řasnici do Jindřichovic pod Smrkem.
Pro dnešek jsme měli putování tak akorát, odšlapaným kilometrům ale, jak se později ukázalo, nebyl konec. Do Frýdlantu nás sice dovezl autobus, penzion Albrechtova vyhlídka, kde jsme měli domluvené ubytování, se ale nacházel na opačném konci Frýdlantu, a navíc na kopci (mohlo mi dojít, že vyhlídka asi nebude v údolí). Vedla k těmu ulice s příznačným názvem Strmá a zdála se i nekonečná; když jsme ale k penzionu konečně došli, nelitovali jsme. Budova bývalé školy vypadala zvenku trochu ošuntěle, uvnitř nás ale čekal jedinečný prostor. Je místo s atmosférou, pohodlným ubytováním, komfortně vybavenou kuchyní, jídelnou, tělocvičnou, saunou a překrásným rozhledem do kraje, a přijde mi ideální i na týdenní či víkendové akce spojené s jógou, meditací, péčí o tělo a o duši. My jsme byli rádi, že tu bydlíme alespoň dvě noci J 
Po dvou dnech putování od rána do večera jsme se rozhodli pojmout středu jako odpočinkový den. Ráno jsme z Frýdlantu přejeli vlakem zpět do Jindřichovic a prohlédli si zdejší nádraží. Monumentální nádražní budova, masivní kolejiště i texty na místních informačních panelech svědčí o tom, že Jindřichovice bývaly v minulosti mnohem významějším nádražím, než je tomu dnes. Po jedné ze zaniklých kolejí dnes vede naučná stezka k torzu Kostela svatého Jakuba, který tu stával do poloviny 15. století. Dnes je to romantické místo, pod nímž je prý ukrytý poklad a kde se v noci občas zjevuje duch zabitého poustevníka. 
Z Jinřichovic jsme se vydali do Nového Města pod Smrkem. Je to jen 5 kilometrů, takže to nebyl žádný velký výkon, i tak jsme si ale za odměnu zašli do cukrárny na náměstí; mají tady výborné, originální a cenově přátelské dorty. Z Nového Města jsme se pak vrátili vlakem do Frýdlantu, vystoupali Strmou ulicí a užili si ještě jeden večer v bývalé škole.

V noci přišla bouřka v takové síle, jakou dlouho nepamatuji, čtvrteční ráno bylo ale svěží, bez deště, na cestu ideální. Čekání na vlak se sice o hodinu protáhlo kvůli komplikacím na trati, nakonec jsme nicméně zdárně dorazili do Nového Města, zopakovali si návštěvu cukrárny a vydali se přes Smrk na Jizerku. Na rozcestí U Spálené hospody jsme se rozhodli pro zelenou značku s tím, že bude sice delší, ale bude na ní nejspíš méně turistů. 5 kilometrů stoupání do kopce se nekonečně táhlo, turistu jsme však zahlédli jen jednoho (možná i díky mlze, skrze níž bylo vidět jen na pár metrů). Od Streitova obrázku jsme pokračovali po modré značce, lidí postupně přibývalo, a když jsme došli na Smrk k místní rozhledně, pro turisty a cyklisty si téměř nebylo kde sednout. Mohutná kovová rozhledna se skvěla v záři poledního slunce - a poskytla nám výhled na krajinu zalitou mlhou.
Z vrcholu Smrku jsme se vydali dolů po Nebeském žebříku až k červené značce, která nás pak přes Předěl, Černá jezírka a Pytlácké kameny dovedla na Jizerku. V malebné osadě Jizerka sídlili nejprve hledači drahých kamenů, později dřevaři a skláři, a dnes je to především rekreační oblast, přírodní rezervace a křižovatka turistických cest. V zimním období je to i místo s extrémně nízkými teplotami (za jasných nocí tu bývá i -30°C). My jsme sem dorazili za vlídnějších klimatických podmínek a zdejší chata Jizerka nám navíc poskytla příjemný azyl. Náš pes se tu setkal s fenkou, do níž se rázem zamiloval, a dlouho pak nemohl usnout, byť toho dne ušel dobrých 30 kilometrů. Nakonec jsme se ale dobře vyspali všichni tři, a ráno pak vyrazili po červené značce dále do Harrachova.

Hned nad Jizerkou začalo pršet, až na počáteční terénnější úsek vedla ale cesta lesem, po asfaltce a po vrstevnici kousek nad řekou Nisou, a tak rychle ubíhala. Kousek před nádražím v Harrachově nás dostihla bouřka, stačili jsme ale doběhnout k nádražní budově bez velkého promoknutí. Nebyla jsem tu nějakých 15 let; tehdy tu končila zubačka, nádražní budova chátrala a okolí bylo spíše nehostinné. Dnes jsou tu dvě nablýskané koleje (vlaky odtud pokračují do Polska do Szklarske Poreby), nádraží i okolí vypadají o mnoho lépe a přibyl tu i bufet “U mašinky". Čekání na vlak do Liberce nám tu docela příjemně uběhlo, a u místní velkoformátové mapy jsme i předběžně naplánovali naši příští cestu podél hranic, tentokrát napříč Krkonošemi.


                                                                                                                 Ingrid Němečková


neděle 30. července 2017

Cesta podél hranic – den 19. a 20.: Lužickými horami z Dolní Světlé přes Krkavčí kameny, Hvozd, Lückendorf a Loupežnický vrch do Hrádku nad Nisou, na česko-německo-polské Trojzemí a přes Oldřichov do Václavic (22. a 23. 7. 2017)

S červencovou cestou na hranice jsme do poslední chvíle váhali: bylo vedro, Jirkovi nebylo dobře, pes taky nebyl zrovna akční a předpověď počasí hlásila na víkendy bouřky a přívalové deště. Nakonec jsme se pro cestu do Lužických hor rozhodli v sobotu ráno s tím, že já půjdu po hranicích, jak to počasí dovolí, a Jirka se psem si najdou nějakou odpočinkovou variantu. Dojeli jsme do Dolní Světlé (která je na dohled od chaty Luž, kde jsme minule skončili), společně jsme došli ke Krkavčím kamenům, a já jsem odtud pokračovala dál podél hranic. 
Vybrala jsem si červeně značenou cestu na německé straně, která vede přes Jonsdorfské skalní město do Heinu. Počáteční cesta skalním městem byla moc hezká a přišla mi ideální pro rodinu s dětmi. Každou chvíli je na ní totiž něco k vidění: skalní útvary (např. varhany), krásné vyhlídky, skalní soutěska, bývalé lomy. Lázně Jonsdorf pak značka míjí jen okrajově a pokračuje loukami a lesem do Hainu. Z Hainu jsem pak vystoupala po modré značce dva kilometry asfaltovou silnicí na Hvozd (jezdí tu také elektrovláček, toho dne hojně využívaný německými seniory). Cestou nahoru jsem se těšila na odpočinek a vyhlídku do kraje, spousta lidí a polední vedro mě ale přiměly vrchol Hvozdu co nejrychleji opustit a vydat se dolů po červené a modré značce k místu zvanému Kammloch (Hraniční uzávěra). Na rozdíl od pohodlného výstupu po asfaltce z německé strany je tahle cesta z Hvozdu dolů strmá a náročná. Turistické značky jsem potkávala jen sporadicky, GPS mi německé území nezobrazovala, a pro orientaci v německém značení turistických cest, jak se ukázalo, nemám talent. K Lückendorfu jsem s pomocí papírové mapy dorazila v pohodě, nevelkým městečkem jsem ale téměř hodinu bloudila, aniž se mi podařilo najít zelenou značku, která by mě dovedla na Loupežnický vrch. Nakonec jsem našla aspoň hraniční přechod do Petrovic, a kousek za ním (hurá!) rozcestník s českými značkami; po těch už to na Loupežnický vrch šlo jako po másle. Jirka s Bondym mě tady čekali už drahnou dobu, vypadala jsem ale zřejmě natolik schváceně, že se můj pozdní příchod (navíc z jiného směru) obešel bez komentářů. 
Chvíli jsem vydechla, a pak jsme vyrazili zelenou značkou přímo po hranicích k Hrádku nad Nisou. Cesta lesem je tu moc hezká a prochází krásným a tajemným skalním útvarem zvaným Česká brána, a také údolím Bílého potoka, v jehož dolní části je vybudován žitavský vodovod s 16 studněmi a kamennou vodárnou. Blížící se déšť nás ale v místě zvaném Cikánský kout přiměl přejít na paralelně vedoucí modrou značku, po které jsme pak v závěru téměř doběhli na kraj Hrádku do půvabné restaurace Nostalgie, umístěné v budově bývalé cihlové továrny. Tady jsme si užili dobré jídlo, výborné pivo, borůvkový pohár (s hromadou opravdických borůvek), milou obsluhu a příjemné zázemí, zatímco venku lilo jako z konve. 

Když bylo po jídle a po dešti, vydali jsme se ještě podél Lužické Nisy k česko-německo-polskému Trojzemí. Tohle místo leží na soutoku Lužické Nisy a Oldřichovského potoka a zdobí je čtyři vlajky (kromě české, německé a polské vlajky i vlajka Evropské unie), dva kříže, jeden obelisk a jedna dřevěná zvonice. Je to moc hezké místo a nebýt zdejšího čilého turistického ruchu, bylo by to dobré místo i k meditaci J

Z Trojzemí jsme došli nazpět podél řeky do kempu Kristýna. Tady jsme si postavili stan a přenocovali tu. Nebyla jsem v kempu dobrých dvacet let, takže to pro mě znamenalo spoustu nových vjemů a zážitků. V blízkém areálu navíc probíhala akce Hrádecké rockové léto, takže jsem si užila i rock; koncert trval do půlnoci, ve stanu byla dobře slyšet nejen hudba, ale i texty písní, a tak můžu říct, že všechny kapely hrály opravdu dobře J

Ráno kolem půl osmé se kemp probouzel jen pozvolna. Překvapilo mě, s jakým množstvím a variabilitou sprostých slov většina lidí vstávala, a taky to, že i přes tu spoustu stanů a chatek všudem kolem spala řada lidí v autě. Než jsem si ale stačila kempový život pořádně užít, sbalili jsme stan a z kempu zmizeli.  
Než jsem vyrazila na nedělní část cesty, Jirka mě varoval, že se podle předpovědního radaru blíží přívalové deště. Domluvili jsme se, že dokud to počasí dovolí, půjdu přes Oldřichov směrem do Horního Vítkova, kde se v ideálním případě potkáme. Z Trojzemí jsem se vydala přes hranice do Polska, a pak odtud po cyklostezce podél hranic do Kopaczówa. Prošla jsem vsí plnou výstavných, ale poněkud zchátralých cihlových domů, pod kostelem jsem přešla lávku přes potok a octla se na české straně ve vsi zvané Oldřichov na Hranicích. Tady začíná NS Pašerácká stezka, a na jejích informačních panelech jsem si přečetla pohnutou historii celé téhle (dvoj)vesnice. Původně německý Ullersdorf rozděloval totiž místní potok po staletí na severní a jižní část. Už ve středověku se původně jednotná obec začala dělit mezi dvě panství, po třicetileté válce už se dělila mezi dvě země (Sasko a Čechy) a po regulaci státních hranic roku 1849 se pak odlišila i jmény: saská část se nazývala Ober Ullersdorf (Horní Oldřichov), česká část pak Böhmish Ullersdorf (Český Oldřichov). Cesta napříč vesnicí zůstala společná a říkalo se jí “neutrálka”; v obou Ullersdorfech koneckonců žili Němci (na jedné straně “neutrálky” saští Němci, na druhé straně pak čeští Němci). Po druhé světové válce došlo ale k odsunu německých obyvatel a byla tu vybudována opravdová hranice s ostnatými dráty a strážní věží. Severní část obce navíc připadla Polsku a byla přejmenována na Kopaczów. Ostnaté dráty jsou už díky Bohu pryč, potok i “neutrálka” ale dodnes rozdělují nejen dvě samostatné části původně jednotné vesnice, ale i dvě země. Domy po obou stranách silničky jsou od sebe vzdálené téměř na dosah, mají obdobnou architekturu i minulost, na jedné straně jsou to ale domy polské, a na druhé domy české. Je to zkrátka složité území, a i když jsem jím procházela po “neutrálce”, moje myšlenky a pocity neutrální nebyly.

Pašerácká stezka pokračuje za Oldřichovem pohodlnou polní cestou směrem k Uhelné. Cesta skýtá daleký rozhled do kraje, a tak jsem viděla, že v okolních horách už hustě prší. Šla jsem rychle a považovala si toho, že se mi déšť vyhýbá. Prošla jsem Uhelnou a mířila jsem k Václavicím, když mi Jirka poslal zprávu, že se blíží pořádná průtrž a ať sejdu do Václavic, že se tam potkáme. Když jsme se potkali, spadlo pár kapek, ale průtrž se nám nějak vyhnula. To mi ale nevadilo: nikdy jsem nebyla v Žitavě, která je odtud jen pár kilometrů, a předchozí den jsem také z několika vyhlídek obdivovala nedaleký německý Oybin, a tak mě teď napadlo, že bychom ta místa mohli v ušetřeném čase vidět. Jak se dalo čekat, Jirku představa návštěvy města a zřícenin kláštera v nadšení neuvedla; zároveň ale nijak výrazně neprotestoval, a tak jsme jeli. Zittaw jsme prošli během půl hodinky, takže to se psem oba zvládli se stoickým klidem, zato v Oybin vedla cesta ke klášteru hodně do kopce a tam i zpět navíc proudily davy turistů, takže to až tak v klidu nebylo. Když jsme tam ale vystoupali, Jirka uznal, že je to krásné místo, které stojí za to jednou za život navštívit. Gotický hrad a přilehlý klášter tady na vrcholu vytvořeném z pískovcových skal nechal postavit Karel IV. Nejspíš to byly mimořádné a působivé stavby, obě byly ale v 16. století zasaženy bleskem a následný požár je téměř do základů zničil. Do dnešních dnů se zachovaly jen impozantní a rovněž působivé ruiny a klášterní hřbitov. Platí se tu vstupné (6 eur), je tu ale hodně co k vidění a při troše štěstí i k slyšení: uprostřed bývalého klášterního kostela hráli dva mladí hudebníci na housle a na keyboard a byla to radost je poslouchat. Za návštěvu pak stojí i oybinský kostelík stojící pod hradem, který má překrásně zdobený dřevěný interiér.

V srpnu se chceme na Pašeráckou stezku vrátit a dojít po ní přes Frýdlantský výběžek až do místa zvaného Andělka, kde tahle stezka končí. Odtud pak půjdeme dál přes Jizerské hory ke Krkonoším.  
                                                                   
                                                                                                                     Ingrid Němečková

neděle 25. června 2017

Cesta podél hranic - den 17. a 18.: z Velkého Šenova přes Jiříkov, Rumburk a Varnsdorf až na Luž (17. a 18. června 2017)

17.  a 18. den naší cesty podél hranic vyšly shodou okolností na 17. a 18. června 2017. Začátek byl trochu adrenalinový, protože jsme na nádraží v Rumburku dojeli 6 minut před odjezdem vlaku; zaparkovat, vzít si věci z auta, zmobilizovat psa, dojít do nádražní pokladny pro jízdenky a nastoupit do vlaku jsme zvládli za 4 minuty. Když jsme po chvíli vystoupili v zastávce Velký Šenov, bylo 9:40, na cestu ideálních 18° C - a před námi celý den. K hranicím je to odtud jen kousek, a tak jsme brzy opět dorazili k naučné stezce “Po stopách červených lesních mravenců” a navázali na cestu tam, kde jsme minule skončili. Po stezce jsme došli až k přechodu Rožany/Sohland, kde mravenčí stopa končí. Hranice ale vypadala i nadále schůdně a hraniční kameny poskytovaly docela dobrou navigaci, a tak jsme šli dalších pár kilometrů lesem a po neznačených cestách.


Došli jsme až k výběžku, v němž ještě relativně nedávno stávala vesnice Fukov a který stojí za to si projít. Půvabnou zdejší krajinou vede pohodlná štěrková cesta, na níž potkáte bývalý fukovský vodojem (zářivě žlutý), most přes železniční trať, kterou projíždějí německé vlaky (měli jsme to štěstí, že tudy jeden prolétl, zrovna když jsme byli na mostě), i řeku Sprévu, která výběžkem protéká a v jednom úseku tvoří i státní hranici. Kdysi tu stávalo 135 domů a žilo tu kolem 750 lidí, po válce ale došlo k odsunu německých obyvatel (kterých tu byla většina) a v roce 1960 byla vesnice zbořena. Zachoval se jen bývalý hřbitov. 

My jsme na severním konci výběžku přešli hranici do německé obce Oppach, kde to i dnes kypí životem, a vydali se odtud po německé žluté značce podél hranic nazpátek. Cesta tu vede přes louky a pastviny k lesu, chvílemi se zcela ztrácí, značka se vyskytuje jen sporadicky, i tak se nám ale podařilo udržet směr a dojít až k Černému rybníku. Odtud jsme pokračovali po cyklostezce 3043 k Jiříkovu. Na cyklostezce leží fungl nový asfalt, bolí to do nohou, cesta vede lesem, táhne se a neubývá. Příjemnější je to od místa, kde se připojuje modrá značka, která vede přes Jiříkov do Filipova. V Jiříkově na mě udělala dojem místní impozantní škola, a ve Filipově pak mohutná novorománská bazilika Panny Marie Pomocné postavená na místě, kde došlo k zázračnému uzdravení místní tkadleny Magdaleny Kade. Modrá nás pak provází i v závěrečných 5 km do Rumburka.

Ubytování máme v nedalekém Kyjově, kam dojedeme kolem půl sedmé večer. Když byly naše dcery malé, trávili jsme tu tři roky po sobě část prázdnin a bydleli jsme tehdy v turistické ubytovně Petra (což je bývalá německá škola). Hned za Petrou ležel hřbitov, a za ním se rozprostíral sytě zelený, značně zarostlý a trochu tajemný les. Zdejší lesní stezky vedly ke skalám, jimiž se procházelo po kovových chodníčkách a žebřících a uprostřed nichž se nacházel i skalní hrad. Údolím tekl potok, kousek odtud byla “přehrada” na koupání a dcerkám se tu hodně líbilo. Já jsem tehdy redigovala překlady knížek Marka Pogačnika o geomancii, léčení Země a elementárních bytostech; ve zdejších lesích jsem pak měla pocit, že se to tu elementárními bytostmi přímo hemží… Nyní po 12 letech mi udělalo radost, že tohle se tu nezměnilo. Přestože jsme měli v nohách 30 km, Kyjovské údolí jako by nám vlilo do žil novou energii: prošli jsme se podél potoka, vyšplhali po žebřících do skal a došli jsme lesem až k Petře. Ta už pár let chátrá a je na prodej, hospoda Na fakultě ale funguje tak jako dřív a elementárním bytostem se, zdá se, daří dobře J 

Druhý den ráno se vracíme do Rumburka. Tady nejprve zajedeme na vrch Dymník, kde před lety vyrostl “Strom života” - stavba z 23 kamenných bloků vypínajících se k nebi. Kameny byly rozmístěny podle přesného geometrického plánu a byly mezi nimi vybudovány kamenné chodníky, které vytvářejí labyrint. Autorem “Stromu života” je Ladislav Moučka, u založení stavby byl tenkrát geomant Marko Pogačnik i astrolog Pavel Turnovský, a když pak stavba mezi roky 2003 – 2004 vznikla, působila ve zdejší krajině jako kamenná perla. Od té doby tu investor postavil sportovní centrum, penzion, golfový a fotbalový resort i lanové centrum – a kamenný labyrint tu nyní působí docela bizardně. Když se ale ocitnete mezi vztyčenými kameny, stavba vás vtáhne dovnitř a  nesoulad s okolím přestanete vnímat (více o “Stromu života” najdete na http://pudorys.firstnet.cz/download/Kamenny%20strom.pdf)


Na cestu podél hranic se z Rumburka vydávám přes Horní Jindřichov a německý Seifhennersdorf. Odtud mě panelová cyklostezka “Karásek” dovede moc hezkou krajinou až do Varnsdorfu. Ve Varnsdorfu vystoupám na rozhlednu Hrádek, což je opravdu půvabná stavba s panoramatickými výhledy z nejvyšší věže. Je tu i výstava fotografií a malby na hedvábí a konají se tady i svatby (dobrých 20 minut strávím listováním ve zdejších albech, kde jsou z těch svateb fotky J).
 
A pak mi nezbývá než pěšky projít Varnsdorf a dojít až do Dolního Podluží; trvá mi to 40 minut, je vedro, polední slunce pálí, a tak si vážím alespoň toho, že cesta vede převážně po rovině anebo mírně z kopce. Jirka s Bondym, kteří dnes zvolili variantu “půjdeme ti naproti”, na mě na kraji Podluží na modré značce už docela netrpělivě čekají. Na chvíli si sedneme a sníme oběd a Jirka slibuje cestu lesem, i když do kopce. Po pár kilometrech stoupání dojdeme k červené značce, která je naopak rovinatá a natolik komfortní, že jí z velké části jdeme bosí. U odbočky pod Luží se chvíli rozhoduji, zda vystoupat k vrcholu, anebo se rovnou vydat k nedaleké stejnojmenné chatě. Nakonec zvítěží smysl pro povinnost a pomalu, ale jistě se dohrabu nahoru. Za odměnu mi vrcholová plošina nabídne opravdu překrásný rozhled od Krušných hor přes České středohoří až do německé Lužice. Cestu dolů a zbývající kousek k chatě Luž už zvládám s lehkostí; jednak vím, že je to cíl naší dnešní cesty, a jednak se těším na venkovní “zahrádku” před chatou a na pivo, které naše víkendové putování zakončí. 

Příště nás čekají Lužické hory.

Ingrid Němečková

neděle 4. června 2017

Cesta kolem hranic – den 16.: z Mikulášovic přes Lobendavu a nejsevernější bod České republiky do Velkého Šenova (20. května 2017)


Když došlo na další úsek cesty podél hranic, s Jirkou jsme oba počítali s tím, že v sobotu ráno brzy vstaneme, sedneme do vlaku, dojedeme do Děčína, tady počkáme na vlak směr Rumburk, dojedeme do Mikulášovic - a odtud vyrazíme dál. Večer před cestou jsme ale zjistili, že máme odlišnou představu o tom, odkud z těch Mikulášovic vlastně půjdeme a kam dojdeme. Já jsem si představovala, že dojedeme na Horní nádraží, kde jsme de facto minule skončili, vydáme se po zelené, kterou už známe, na rozcestí s modrou, a odbočíme po Zlodějské stezce k místní rozhledně Tanečnice. Odtud dojdeme stále po modré na mikulášovické Dolní nádraží, a pak dál podél hranic na Poustevny a do Lobedavy (a pak se “nějak” vrátíme k vlaku směr Děčín a tak dále). Jirka vycházel z toho, že na všech mikulášovických nádražích už jsme byli, a tak vyrazíme rovnou směr Poustevny a přes Lobendavu na nejsevernější bod České republiky (což bude po nejzápadnějším bodě něco jako další “zářez na pažbě”), a když sebou pak trochu hodíme, stihnem dojít do 17:30 (kdy odjíždí zpáteční vlak) až do Šluknova. Po chvíli dohadování jsem uznala, že jeho návrh je atraktivnější (rozhodla jsem se ale jen tak se Tanečnice nevzdat a projít si ten úsek o týden později) - a tak naše cesta začala v Mikulášovicích na Dolním nádraží. Ukázalo se, že protentokrát vlak stejně dál nejede, protože na kolejích před námi byla nehoda. Dál jsme jet nechtěli, i tak bylo ale potřeba vyrovnat se s asi půlhodinovým zpožděním, se kterým jsme do Mikulášovic dorazili, a pak s tradičním pochodem “Severní stopou”. Ten se totiž konal právě tuto sobotu, kus jeho cesty byl společný s tou naší, účastnilo se ho úctyhodné množství dospělých, dětí a psů - a vedl v protisměru, a tak zdravení, krocení psů a vyhýbání se na úzké stezce jako by nebylo konce, dokud jsme se za Horní Poustevnou od trasy pochodu neodklonili. Následovaly kilometry po asfaltových silnicích, nejprve po modré přes Lobendavu, pak po zelené přes Severní až na žlutě značenou cestu k nejsevernějšímu bodu České republiky. Je to půvabné a fotogenické místo s památníkem uprostřed lesů; dlouho jsme se tu ale nezdrželi, protože jsme (tak jako minule) stíhali vlak.                                                                  

Žlutá značka, která od severního bodu ještě pár kilometrů pokračuje, vede po úzkém břehu chvíli po německé, chvíli po české straně, a chvílemi téměř doslova Severním potokem. Na rozcestí se zelenou značkou žlutá končí, pohodlná cesta ale pokračuje dál přímo po hranicích, i když už bez barevného značení. Došli jsme po ní svižným tempem až k hraničnímu přechodu Lipová – Sohland”. Tady jsme s ohledem na čas přehodnotili původní šluknovský plán a vydali se po cyklostezce 3043 a pak po neznačené silnici do Velkého Šenova. Zpáteční vlak jsme tady stihli s přehledem, a jako minule jsme pak pár minut po deváté dorazili na pražské Hlavní nádraží.
                                                 

O tom, že vlak je dobrý sluha, ale přísný pán, jsem se přesvědčila i následující víkend, kdy jsem se potřetí vydala do Mikulášovic, tentokrát se záměrem projít asi 12 km dlouhý úsek z Horního nádraží po zelené a modré značce přes Tanečnici k Dolnímu nádraží. Je to moc hezká cesta a stoupání ke starobylé rozhledně je ve směru od Tomášova natolik přívětivé, že jej (jak jsem viděla) zvládnou i vozíčkáři. Na rozhledně byla ale spousta lidí a já jsem opět potřebovala stihnout vlak, tak jsem se tu moc nerozhlížela a uháněla po druhé, tentokrát strmější straně modrou značkou z kopce dolů. Následovala krásná cesta krajinou mezi pastvinami a loukami až k Dolnímu nádraží, kam jsem doslova doběhla tři minuty před odjezdem vlaku. Využila jsem toho, že jsem na cestě sama, a vydala se do nejsevernějšího českého města - do Šluknova (Jirku města moc “neberou” a psa už vůbec ne). Tady na mě udělal dojem místní renesanční zámek se zámeckým parkem, a také Střední lesnická škola, kam kdysi chodil můj strýc a pak i jeden z jeho vnuků a která je opravdu impozantní.
                                                                  
Cestu vlakem zpátky do Děčína jsem sice absolvovala už poněkolikáté, zároveň jsem ale znala většinu zdejších českých nádraží i z cesty pěšky a krajina je tu moc hezká i na pohled. A tak mě i tentokrát bavilo dívat se z okna a snít … a těšit se na další cestu J




                                                                                                                                     Ingrid Němečková