neděle 25. června 2017

Cesta podél hranic - den 17. a 18.: z Velkého Šenova přes Jiříkov, Rumburk a Varnsdorf až na Luž (17. a 18. června 2017)

17.  a 18. den naší cesty podél hranic vyšly shodou okolností na 17. a 18. června 2017. Začátek byl trochu adrenalinový, protože jsme na nádraží v Rumburku dojeli 6 minut před odjezdem vlaku; zaparkovat, vzít si věci z auta, zmobilizovat psa, dojít do nádražní pokladny pro jízdenky a nastoupit do vlaku jsme zvládli za 4 minuty. Když jsme po chvíli vystoupili v zastávce Velký Šenov, bylo 9:40, na cestu ideálních 18° C - a před námi celý den. K hranicím je to odtud jen kousek, a tak jsme brzy opět dorazili k naučné stezce “Po stopách červených lesních mravenců” a navázali na cestu tam, kde jsme minule skončili. Po stezce jsme došli až k přechodu Rožany/Sohland, kde mravenčí stopa končí. Hranice ale vypadala i nadále schůdně a hraniční kameny poskytovaly docela dobrou navigaci, a tak jsme šli dalších pár kilometrů lesem a po neznačených cestách.


Došli jsme až k výběžku, v němž ještě relativně nedávno stávala vesnice Fukov a který stojí za to si projít. Půvabnou zdejší krajinou vede pohodlná štěrková cesta, na níž potkáte bývalý fukovský vodojem (zářivě žlutý), most přes železniční trať, kterou projíždějí německé vlaky (měli jsme to štěstí, že tudy jeden prolétl, zrovna když jsme byli na mostě), i řeku Sprévu, která výběžkem protéká a v jednom úseku tvoří i státní hranici. Kdysi tu stávalo 135 domů a žilo tu kolem 750 lidí, po válce ale došlo k odsunu německých obyvatel (kterých tu byla většina) a v roce 1960 byla vesnice zbořena. Zachoval se jen bývalý hřbitov. 

My jsme na severním konci výběžku přešli hranici do německé obce Oppach, kde to i dnes kypí životem, a vydali se odtud po německé žluté značce podél hranic nazpátek. Cesta tu vede přes louky a pastviny k lesu, chvílemi se zcela ztrácí, značka se vyskytuje jen sporadicky, i tak se nám ale podařilo udržet směr a dojít až k Černému rybníku. Odtud jsme pokračovali po cyklostezce 3043 k Jiříkovu. Na cyklostezce leží fungl nový asfalt, bolí to do nohou, cesta vede lesem, táhne se a neubývá. Příjemnější je to od místa, kde se připojuje modrá značka, která vede přes Jiříkov do Filipova. V Jiříkově na mě udělala dojem místní impozantní škola, a ve Filipově pak mohutná novorománská bazilika Panny Marie Pomocné postavená na místě, kde došlo k zázračnému uzdravení místní tkadleny Magdaleny Kade. Modrá nás pak provází i v závěrečných 5 km do Rumburka.

Ubytování máme v nedalekém Kyjově, kam dojedeme kolem půl sedmé večer. Když byly naše dcery malé, trávili jsme tu tři roky po sobě část prázdnin a bydleli jsme tehdy v turistické ubytovně Petra (což je bývalá německá škola). Hned za Petrou ležel hřbitov, a za ním se rozprostíral sytě zelený, značně zarostlý a trochu tajemný les. Zdejší lesní stezky vedly ke skalám, jimiž se procházelo po kovových chodníčkách a žebřících a uprostřed nichž se nacházel i skalní hrad. Údolím tekl potok, kousek odtud byla “přehrada” na koupání a dcerkám se tu hodně líbilo. Já jsem tehdy redigovala překlady knížek Marka Pogačnika o geomancii, léčení Země a elementárních bytostech; ve zdejších lesích jsem pak měla pocit, že se to tu elementárními bytostmi přímo hemží… Nyní po 12 letech mi udělalo radost, že tohle se tu nezměnilo. Přestože jsme měli v nohách 30 km, Kyjovské údolí jako by nám vlilo do žil novou energii: prošli jsme se podél potoka, vyšplhali po žebřících do skal a došli jsme lesem až k Petře. Ta už pár let chátrá a je na prodej, hospoda Na fakultě ale funguje tak jako dřív a elementárním bytostem se, zdá se, daří dobře J 

Druhý den ráno se vracíme do Rumburka. Tady nejprve zajedeme na vrch Dymník, kde před lety vyrostl “Strom života” - stavba z 23 kamenných bloků vypínajících se k nebi. Kameny byly rozmístěny podle přesného geometrického plánu a byly mezi nimi vybudovány kamenné chodníky, které vytvářejí labyrint. Autorem “Stromu života” je Ladislav Moučka, u založení stavby byl tenkrát geomant Marko Pogačnik i astrolog Pavel Turnovský, a když pak stavba mezi roky 2003 – 2004 vznikla, působila ve zdejší krajině jako kamenná perla. Od té doby tu investor postavil sportovní centrum, penzion, golfový a fotbalový resort i lanové centrum – a kamenný labyrint tu nyní působí docela bizardně. Když se ale ocitnete mezi vztyčenými kameny, stavba vás vtáhne dovnitř a  nesoulad s okolím přestanete vnímat (více o “Stromu života” najdete na http://pudorys.firstnet.cz/download/Kamenny%20strom.pdf)


Na cestu podél hranic se z Rumburka vydávám přes Horní Jindřichov a německý Seifhennersdorf. Odtud mě panelová cyklostezka “Karásek” dovede moc hezkou krajinou až do Varnsdorfu. Ve Varnsdorfu vystoupám na rozhlednu Hrádek, což je opravdu půvabná stavba s panoramatickými výhledy z nejvyšší věže. Je tu i výstava fotografií a malby na hedvábí a konají se tady i svatby (dobrých 20 minut strávím listováním ve zdejších albech, kde jsou z těch svateb fotky J).
 
A pak mi nezbývá než pěšky projít Varnsdorf a dojít až do Dolního Podluží; trvá mi to 40 minut, je vedro, polední slunce pálí, a tak si vážím alespoň toho, že cesta vede převážně po rovině anebo mírně z kopce. Jirka s Bondym, kteří dnes zvolili variantu “půjdeme ti naproti”, na mě na kraji Podluží na modré značce už docela netrpělivě čekají. Na chvíli si sedneme a sníme oběd a Jirka slibuje cestu lesem, i když do kopce. Po pár kilometrech stoupání dojdeme k červené značce, která je naopak rovinatá a natolik komfortní, že jí z velké části jdeme bosí. U odbočky pod Luží se chvíli rozhoduji, zda vystoupat k vrcholu, anebo se rovnou vydat k nedaleké stejnojmenné chatě. Nakonec zvítěží smysl pro povinnost a pomalu, ale jistě se dohrabu nahoru. Za odměnu mi vrcholová plošina nabídne opravdu překrásný rozhled od Krušných hor přes České středohoří až do německé Lužice. Cestu dolů a zbývající kousek k chatě Luž už zvládám s lehkostí; jednak vím, že je to cíl naší dnešní cesty, a jednak se těším na venkovní “zahrádku” před chatou a na pivo, které naše víkendové putování zakončí. 

Příště nás čekají Lužické hory.

Ingrid Němečková

neděle 4. června 2017

Cesta kolem hranic – den 16.: z Mikulášovic přes Lobendavu a nejsevernější bod České republiky do Velkého Šenova (20. května 2017)


Když došlo na další úsek cesty podél hranic, s Jirkou jsme oba počítali s tím, že v sobotu ráno brzy vstaneme, sedneme do vlaku, dojedeme do Děčína, tady počkáme na vlak směr Rumburk, dojedeme do Mikulášovic - a odtud vyrazíme dál. Večer před cestou jsme ale zjistili, že máme odlišnou představu o tom, odkud z těch Mikulášovic vlastně půjdeme a kam dojdeme. Já jsem si představovala, že dojedeme na Horní nádraží, kde jsme de facto minule skončili, vydáme se po zelené, kterou už známe, na rozcestí s modrou, a odbočíme po Zlodějské stezce k místní rozhledně Tanečnice. Odtud dojdeme stále po modré na mikulášovické Dolní nádraží, a pak dál podél hranic na Poustevny a do Lobedavy (a pak se “nějak” vrátíme k vlaku směr Děčín a tak dále). Jirka vycházel z toho, že na všech mikulášovických nádražích už jsme byli, a tak vyrazíme rovnou směr Poustevny a přes Lobendavu na nejsevernější bod České republiky (což bude po nejzápadnějším bodě něco jako další “zářez na pažbě”), a když sebou pak trochu hodíme, stihnem dojít do 17:30 (kdy odjíždí zpáteční vlak) až do Šluknova. Po chvíli dohadování jsem uznala, že jeho návrh je atraktivnější (rozhodla jsem se ale jen tak se Tanečnice nevzdat a projít si ten úsek o týden později) - a tak naše cesta začala v Mikulášovicích na Dolním nádraží. Ukázalo se, že protentokrát vlak stejně dál nejede, protože na kolejích před námi byla nehoda. Dál jsme jet nechtěli, i tak bylo ale potřeba vyrovnat se s asi půlhodinovým zpožděním, se kterým jsme do Mikulášovic dorazili, a pak s tradičním pochodem “Severní stopou”. Ten se totiž konal právě tuto sobotu, kus jeho cesty byl společný s tou naší, účastnilo se ho úctyhodné množství dospělých, dětí a psů - a vedl v protisměru, a tak zdravení, krocení psů a vyhýbání se na úzké stezce jako by nebylo konce, dokud jsme se za Horní Poustevnou od trasy pochodu neodklonili. Následovaly kilometry po asfaltových silnicích, nejprve po modré přes Lobendavu, pak po zelené přes Severní až na žlutě značenou cestu k nejsevernějšímu bodu České republiky. Je to půvabné a fotogenické místo s památníkem uprostřed lesů; dlouho jsme se tu ale nezdrželi, protože jsme (tak jako minule) stíhali vlak.                                                                  

Žlutá značka, která od severního bodu ještě pár kilometrů pokračuje, vede po úzkém břehu chvíli po německé, chvíli po české straně, a chvílemi téměř doslova Severním potokem. Na rozcestí se zelenou značkou žlutá končí, pohodlná cesta ale pokračuje dál přímo po hranicích, i když už bez barevného značení. Došli jsme po ní svižným tempem až k hraničnímu přechodu Lipová – Sohland”. Tady jsme s ohledem na čas přehodnotili původní šluknovský plán a vydali se po cyklostezce 3043 a pak po neznačené silnici do Velkého Šenova. Zpáteční vlak jsme tady stihli s přehledem, a jako minule jsme pak pár minut po deváté dorazili na pražské Hlavní nádraží.
                                                 

O tom, že vlak je dobrý sluha, ale přísný pán, jsem se přesvědčila i následující víkend, kdy jsem se potřetí vydala do Mikulášovic, tentokrát se záměrem projít asi 12 km dlouhý úsek z Horního nádraží po zelené a modré značce přes Tanečnici k Dolnímu nádraží. Je to moc hezká cesta a stoupání ke starobylé rozhledně je ve směru od Tomášova natolik přívětivé, že jej (jak jsem viděla) zvládnou i vozíčkáři. Na rozhledně byla ale spousta lidí a já jsem opět potřebovala stihnout vlak, tak jsem se tu moc nerozhlížela a uháněla po druhé, tentokrát strmější straně modrou značkou z kopce dolů. Následovala krásná cesta krajinou mezi pastvinami a loukami až k Dolnímu nádraží, kam jsem doslova doběhla tři minuty před odjezdem vlaku. Využila jsem toho, že jsem na cestě sama, a vydala se do nejsevernějšího českého města - do Šluknova (Jirku města moc “neberou” a psa už vůbec ne). Tady na mě udělal dojem místní renesanční zámek se zámeckým parkem, a také Střední lesnická škola, kam kdysi chodil můj strýc a pak i jeden z jeho vnuků a která je opravdu impozantní.
                                                                  
Cestu vlakem zpátky do Děčína jsem sice absolvovala už poněkolikáté, zároveň jsem ale znala většinu zdejších českých nádraží i z cesty pěšky a krajina je tu moc hezká i na pohled. A tak mě i tentokrát bavilo dívat se z okna a snít … a těšit se na další cestu J




                                                                                                                                     Ingrid Němečková



Cesta kolem hranic – den 15.: ze Schmilky přes Zadní Jetřichovice do Mikulášovic (6. května 2017)


Minulá cesta podél hranic nás v závěru krušnohorského úseku dovedla do Děčína - Čertovy Vody. Chvíli jsme pak stáli na místní vlakové zastávce, a zatímco jsme se dívali přes Labe na Českosaské Švýcarsko, napadlo nás, že příště vyměníme auto za vlak (který oba milujeme) a přívoz (který nám připadá romantický). A začali jsme se tak těšit, že jsme se sem vydali hned další sobotu. Ráno kolem půl sedmé jsme v Praze sedli do EC vlaku směr Hamburk, dojeli do Děčína a počkali tu na vlak, který jezdí přes Německo do Šluknovského výběžku. Jeli jsme s ním jen kousek za Čertovu Vodu do Schmilky; odtud jsme přívozem přejeli na druhou stranu Labe (přívoz stojí 1,5 euro za osobu) a vydali se podél hranic Českosaským Švýcarskem, tentokrát z německé strany. 
                                                               

Jirka, který umí číst v mapách, prozíravě nechal psa doma. Já jsem detaily v mapě přehlédla a očekávala jsem standardní příjemnou procházku lesem. Brzy mi ale došlo, že dneska to taková sranda nebude: hned za Schmilkou se vynořily skály a prudké stoupání a Jirka dodal, že nejsou poslední a že chceme-li stihnout  zpáteční vlak kolem 17:30 (jakože ho musíme stihnout, protože další jede až za dvě hodiny), není času nazbyt. Vzápětí jsme předešli skupinu německých seniorek, a pak téměř předběhli skupinku mladých sportově vyhlížejících Indů (naštěstí se uprostřed výstupu zastavili, aby se společně vyfotili). Strmých výstupů, šplhání po kamenech i po žebřících, skalních rozsedlin a následných prudkých sestupů dolů jsem si pak na cestě po žluté značce na Katzenstein, a odtud po zelené a po červené přes Grosser Zschand a Dreiwinklergrund až do údolí Kirnitzschtal, užila nejméně na rok dopředu. Procházka následovala až po třech hodinách v údolí řeky Křinice, kterým jsme došli do Zadních Jetřichovic. Tohle místo se ukázalo jako památné: jen co jsme sem přišli, Jirka si vzpomněl, že když jsme tady byli minule, píchla ho včela. Dopočítali jsme se k tomu, že to bylo před patnácti lety. Evidentně hluboko uložené trauma J



                                                 
Zadní Jetřichovice jsou nejspíš rájem cyklistů, protože jich tu na české straně Křinice byla spouta.  My jsme pokračovali po mnohem klidnějším německém břehu. Po předchozích skalních eskapádách jsem si téhle příjemné a pohodlné cesty, která vede k Zadní Doubici a Brtnickému mostu, vážila dvojnásob (kousek cesty se tu dá případně absolvovat i na pramicích, což je místní turistická atrakce). Od Brtnického mostu pak hranice pokračuje Bílým potokem, podél něhož vede německá žlutá značka až k rozcestí s českou zelenou značkou; ta se při troše snahy (anebo s GPS) dá najít na druhé straně potoka a vede do Mikulášovic k Hornímu nádraží.

Po rovině umím chodit rychle, a tak jsme na nádraží dorazili celých 40 minut před odjezdem vlaku. Vydali jsme se tedy k nádraží Mikulášovice Střed a cestou stihli i pivo a klobásu v místní hospodě. Z Mikulášovic Střed nás vlak po pár stovkách metrů dovezl na Mikulášovice Dolní nádraží; tady jsme přestoupili na vlak z Rumburka a ten nás dovezl přes německou Sebnitz a Bad Schandau do Děčína. Odtud vzápětí odjížděl rychlík, který do Prahy dorazil v devět večer.
                                                 

Zvládnout tenhle “českosasko-švýcarský” něco přes 30 km dlouhý úsek za jediný den není ani tak frajeřina, jako spíš nutnost. Cyklistů a turistů je tu hodně, jinak je ale tohle území opuštěné a neobydlené a cestou ani není příležitost sejít někam, kde byste po pár kilometrech narazili na ubytování, autobus nebo vlak. Skalní úsek chce trochu kondice a vytrvalosti, cesta podél vody je ale komfortní a pohodová, a když to do Mikulášovic nestihnete do půl šesté, kolem půl osmé jede další vlak. Z Děčína pak dojedete do Prahy půl hodiny před půlnocí (případně tu určitě najdete místo k přespání). Nám se tahle jednodenní varianta cesty každopádně líbila; za dva týdny jsme se pro ni rozhodli znovu, tentokrát i se psem J

                                                                                                                                    Ingrid Němečková