neděle 24. října 2021

Cesta podél hranic – den 82. a 83.: na kole z Černé Řeky na Čerchov, a pak po cyklostezce 36 přes Lučinu, Rybník, Pleš, Železnou a Dianu do Rozvadova (11. – 12. září 2021)

Jak jsem zmínila minule, logistika je v některých úsecích cesty podél hranic dost složitá. Proto jsme (jak už víte) rádi využili nabídku kamaráda Foma, že vás odveze, přiveze nebo popoveze, jak budeme potřebovat. Fom bydlí u hranic v Českém lese, kam se člověk jen tak nedostane, a tak jsme jeho pomoc využili hned dvakrát. Teď napodruhé jsme domluvili, že dojedeme k němu do Černé Řeky, kde necháme auto a přesedneme na kola, a Fom pro nás pak druhý den přijede autem do Rozvadova. Z Černé Řeky je to jen kousek na cyklostezku 36, která kopíruje hranice a vede až do Rozvadova (a potom dále do Chebu). Fom mi říkal, že je takhle cyklostezka moc pěkná, akorát holt ty kopce… Fom je iron man, a tak jsem tuhle zmínku nebrala na lehkou váhu; co je pro něj kopec, bude pro mě velehora.  Koukla jsem do mapy, zobrazila si výškový profil (uf...) a rozhodla se, že si podruhé v životě půjčím elektrokolo. Rozhodnutí napomohlo i to, že zhruba v půlce cesty leží obec Rybník, kde bylo možné se ubytovat. Pojedeme nalehko (žádný stan, spacák atd), a tak si můžu dovolit těžké kolo, a nebude problém ani s bezpečným uložením kola na noc a dobitím baterie.


Do Černé Řeky jsme dorazili v sobotu dopoledne. Bylo po dešti, z lesů stoupala pára a vrcholky kopců tonuly v mlze. Na úvod nás čekal cca 8 km dlouhý úsek směrem nazpět k bodu Na Zlomu, kde jsme minule skončili. Zaparkovali jsme auto, prohlédli jsme si Fomovo hospodářství, naložili psa do košíku, sedli na kola a vydali se na křižovatku se stezkou 36, a po ní pak k rozcestí na Zlomu. V mlze jsme ale ztratili směr, a namísto ke Zlomu jsme dojeli k „Dlouhému ramenu“ a pak k rozcestí Pod Čerchovem. Na vrchol to bylo 1,5 km s převýšením 210 m. Čerchov sice nebyl v plánu, ale já byla náhle odhodlaná si na něj vystoupat (elektrokolo mi evidentně stouplo do hlavy). Jirka moje odhodlání nesdílel, a já se mu zpětně nedivím: vyjet nahoru byla dřina i na elektrokole, a navíc to ten den ani nestálo za to. Na vrcholu byla mlha, foukalo tam a byla tam hromada lidí. Sotva jsem se trochu rozkoukala a objevila v mlze rozhlednu a Kurzovu věž, přijel autobus (!) a vyložil další várku zájemců o obě tyto pozoruhodnosti i o nabídku místního občerstvení. Kvapem jsem tedy sedla na kolo vydala se nazpátek z kopce dolů. Jirka si vrcholovku rovnou odpustil a čekal na mě u odbočky na signálku zvanou Malinovka; po ní jsme pak prchali daleko od hlučícího davu.  

Malinovka nás dovedla na cyklostezku 36 a té jsme se pak drželi po zbytek dne. Stezka vede nejprve lesem, a pak otevřenou krajinou od hraničního přechodu v Lískové přes Nemanice a Novosedly až k zaniklým osadám Pila a Úpor. Z Úporu se vyplatí odbočit k bývalé Lučině (německý Grafenried), kde leží nejprve německý hřbitov, a o kousek dál pak pozůstatky bývalého kostela Sv. Jiří, který tu stával od roku 1775. Kolem roku 1970 byl zbořen, před deseti lety byly ale jeho základy znovu odhaleny a upraveny a je tu umístěna i kopie obrazu Grafenriedské madony (originál se podařilo zachránit a nachází se v německém Řezně).

Za bývalým Úporem se cyklostezka opět noří do lesů a vede přes bývalou Dolní Huť a Švarcavu až do obce Rybník. Fom mi říkal, že si sem občas zajede na kole na pivo, a pak jede zpátky do Černé Řeky. Já byla upřímně ráda, že zpátky už nemusím, ale na pivo jsem se hodně těšila. Ubytovali jsme se ve zdejším „Rekreačním středisku Rybník“, kde jsme měli předem dohodnutou i večeři. Byla čtvrtá odpolední a restaurace otevírala až v 18 hod, naději ale skýtala cedule s nápisem „Občerstvení 250 m“ a šipkou. Vydali se tedy po silnici naznačeným směrem a po úseku, který nám připadal jako 250 metrů, jsme došli k hospodě plné lidí. Propracovali jsme se davem na zahrádku před hospodou, usedli ke stolu, psa zaparkovali pod stůl a rozhlíželi se po obsluhujícím personálu. Po chvíli jsem se chlapíka, který stál poblíž, zeptala, jestli se pro pivo chodí dovnitř, anebo zda přijde někdo, u koho se dá objednat. Chlapík chvíli nechápal, já nechápala, co nechápe (pivo měli kolem nás skoro všichni) – a pak jsme si to vyjasnili. Byli jsme na soukromé párty. Chlápek ale říkal, že jestli chceme jen dvě piva, tak ať počkáme a on nám pro ně dojde. Než jsem stihla zdvořile protestovat, zmizel uvnitř hospody, a za chvíli se vrátil se dvěma půllitry. Nad penězi, které jsem mu podávala, mávl rukou s tím, že se mu žení brácha a ať nám pivo chutná. Vyšli jsme před hospodu, přešli silnici a došli k opuštěnému ohništi, u něhož bylo pár lavic na sezení. Byl tu krásný rozhled do kraje, slunce se klonilo k západu a my tu strávili s půllitrem v ruce půl hodinku v téměř zenovém rozpoložení. Dodnes na toho chlapíka myslím s povděkem.

Cestou zpět jsme ze zvědavosti zašli k malé vodní nádrži, kterou jsem objevila v mapě. Nádrž leží stranou od vesnice poblíž lesa, nikdo tu nebyl, a tak si Jirka před večeří ještě zaplaval (Bondy si namočil bříško a já nohy).

Do rekreačního střediska jsme se vrátili tak akorát na večeři. Překvapilo nás, že restaurace je úplně plná a většina lidí se navzájem evidentně zná. K večeři byla polévka a dvě jídla, která byla k dispozici v samoobslužných várnicích, a k tomu zmrzlina jako dezert.  Během jídla nám došlo, že to, co probíhá u stolů kolem nás, je nejspíš abiturientský sraz. Podruhé toho dne jsme se tedy ocitli na cizí párty (ale tentokrát jsme měli účast předplacenou 😊).


Slunečné ráno příštího dne zažehlo v Jirkovi touhu ještě jednou si zaplavat v ledové vodní nádrži. Zastavili jsme se tam tedy ještě předtím, než jsme se silnicí vedoucí přes celou obec vydali dál směrem k Rozvadovu. Když jsme míjeli hospodu, kde se den předtím konala svatba, všimli jsme si, že se to občerstvení, k němuž jsme původně mířili, nachází v boční ulici kousek za hospodou. Napodruhé tedy budeme vědět 😉 

Na cyklostezce 36 (která je až do Železné totožná s tzv. Baarovou cestou) jsme kousek za Rybníkem odbočili do lesa, minuli jsme bývalý Mostek a vystoupali do kopce k bývalé osadě Václav, další z řady vzpomínkových míst na zaniklé obce a osady. V malebné krajině tu stojí Kříž smíření i pomník připomínající osady Václav a Rappauf (neboli Rabov).

O kousek dál v bývalé osadě Pleš (Ploss) jsme se na zahrádce místní restaurace rádi posadili ke kávě a štrůdlu, a pak jsme pokračovali přes křižovatku zvanou „náměstí přírody“ k bývalému kostelu sv. Jana Křtitele. Pozůstatky kostela spolu s přilehlým hřbitovem byly zásluhou německých rodáků začátkem 90. let pietně upraveny. Obvodové zdi kostela byly obnoveny a dozděny až do výšky 1 metru, je tu i nový oltář a kostel byl v roce 1993 opětovně vysvěcen. Níže u Baarovy stezky stojí zrestaurovaná socha sv. Jana Nepomuckého, která byla před lety nalezena v troskách hřbitova. Pietní místo je povětšinou ponořené v lese; možná proto tu na mě i přes jeho krásu padal smutek.

Lesem jsme pokračovali přes bývalou Železnou Huť až k oboře Srdíčko, kde se nám otevřely výhledy do kraje i za plot obory na stádo daňků. Z obce Železná, jejíž území mi připadalo krajinářsky opravdu krásné, jsme pak pokračovali až na rozcestí K Luhu. Původně jsme chtěli jet dál po červené značce, která vede blíže k hranicím, při pohledu do mapy mě ale popadla zvědavost, jak asi vypadá zámeček Diana, který leží kousek odtud na cyklostezce 36. Vydali jsme se tedy k zámečku, a nelitovali jsme. Lovecký zámeček postavený podle Jana Blažeje Santiniho, který po zestátnění sloužil jako domov důchodců, je dnes opět v rukou Kolowratů, kteří zpustlou stavbu postupně rekonstruují. Park kolem zámku je hezky upravený a je odtud překrásná vyhlídka, která nese jméno Dominiky Kolowrat-Krakowské. Máte-li romantickou duši, doporučuji tohle místo navštívit.  

Od Diany jsme dojeli po Kolowratově naučné stezce nejprve lesem a pak nadjezdem nad dálnicí až k rozvadovské Staré celnici, a odtud po vcelku frekventované silnici do Rozvadova. S Fomem jsem byla domluvená, že se sejdeme u restaurace Myslivna. Znamenalo to projet po silnici prakticky celým Rozvadovem, v Myslivně měli ale moc dobré jídlo a bylo tu natolik příjemné posezení, že jsme tu poté, kdy náš „travel angel“ dorazil i s autem, poseděli ještě chvíli společně.

Elektrokolo jsem po návratu do Prahy vracela s povděkem, ale bez lítosti. Bez něj bych se s tímhle úsekem cesty výrazně víc nadřela a stoupání na Čerchov bych se s největší pravděpodobností vyhnula. Uvědomila jsem si ale, že s elektrokolem mám tendenci propadat euforii a přeceňovat síly. Navíc se upřímně stydím, když v kopcích předjíždím lidi na klasických kolech, zatímco oni s námahou šlapou do pedálů a leje z nich pot. V posledním úseku, který nás na cestě čeká, se tedy nejspíš vrátím ke svému standardu a do kopců kolo povedu 😊  



neděle 10. října 2021

Cesta podél hranic – den 80. a 81.: pěšky a na kole z Železné Rudy přes Čertovo a Černé jezero, Všeruby, Folmavu, bývalou Bystřici a Tři znaky k rozcestí Na Zlomu u Černé Řeky (21. – 22. srpna 2021)

Pěšky, nebo na kole? Tohle dilema jsme řešili pár dní předtím, než jsme se vydali na další úsek naší cesty podél hranic. Začínali jsme tentokrát v Železné Rudě, kde leží nejblíže hranicím červená značka. Ta vede k Černému jezeru, a poté k Čertovu jezeru a je pouze pro pěší. Zato od Čertova jezera dál pokračuje cyklostezka 2055, která je zároveň červenou turistickou značkou, a člověk má tím pádem na výběr, zda se do Českého lesa vydá pěšky, nebo na kole. Jirka byl pro cestu pěšky, já pro jízdu na kole, i když to bylo z mé strany čistě racionální rozhodnutí. Chtěla bych totiž naše putování kolem hranic dokončit ještě letos. Psovi je 15 roků, cestu od začátku absolvuje s námi, a i když už moc nevidí a téměř neslyší, jde s námi evidentně rád. Postupně mu ale ubývá sil a já chci udělat maximum pro to, abychom tu cestu ve vší důstojnosti zakončili společně. Ze Železné Rudy do Aše je před námi ještě dobrých 250 km; čeká nás cesta odlehlými oblastmi, kam není jednoduché se dostat a kde se dá ubytovat jen ve vlastním stanu. Za covidu navíc těžko předvídat, zda nás lockdown opět neuzavře doma. Pěšky by nám celý úsek trval nějakých 12 – 15 dnů a až na pár výjimek bychom šli po cyklostezkách, které kopírují bývalé signálky. Na kole se to dá zvládnout podstatně rychleji (i když z výškového profilu je jasné, že to nebude jen tak).

V Českém lese kousek od hranic leží Černá Řeka, odkud je můj kamarád s přezdívkou Fom (alias Friend of Mountains). Ten mi nabídl, až budeme někde poblíž, že nás odveze, přiveze nebo popoveze, kam budeme potřebovat. Ze Železné Rudy je to do Černé Řeky necelých 70 km, což se mi zdálo být „někde poblíž“. Cestu jsem tedy naplánovala tak, že v sobotu dopoledne dojedeme do Železné Rudy, první úsek cesty absolvujeme pěšky, pak budeme pokračovat na kole, přespíme někde u Všerub a v neděli kolem druhé odpolední dojedeme do Černé Řeky, odkud nás pak Fom odveze zpátky do Železné Rudy.

První den proběhlo všechno podle plánu: kolem desáté dopolední jsme dojeli do Železné Rudy – Alžbětína a já odtud vyrazila po červené značce k Čertovu jezeru. Jirka zaparkoval auto na Špičáku a dorazil k jezeru zkratkou po tzv. Jezerním okruhu. Společně jsme pokračovali po červené k Rozvodí, a pak sešli Rozvodskou cestou a modrou značkou dolů k parkovišti Špičák Skiareál 1, kde stálo naše auto. Vyložili jsme kola, převlékli se za cyklisty a vyrazili do kopce na Špičácké sedlo a pak po cyklostezce 2250 k Černému jezeru.

U Černého jezera byly davy lidí a spousta kol, psů a kočárků, a mezi tím vším se prodíral turistický vláček. Moc jsme se tu tedy nerozhlíželi a pokračovali dál k vodopádu Bílá strž; tady už bylo lidí o dost méně, a po pár dalších kilometrech jsme na červené značce téměř osaměli. Cesta vedla po rovině nebo z kopce, den byl jako malovaný, zkrátka radost jet. 

Z Chudenína u Svaté Kateřiny jsme pokračovali podél hranic po neznačené, ale dobře sjízdné signálce, která nás dovedla až k všerubskému hraničnímu přechodu. Krátce předtím jsme míjeli místo, kde dříve stávala obec Švarcava. Přišlo nám to jako dobré místo k přespání; nejprve jsme ale zajeli do Všerub a doufali, že tu nalezneme možnost dát pivo. Ve zdejším Penzionu Všeruby jsme kromě piva našli i posezení v zeleni kousek od rybníka, milou obsluhu a královskou večeři. Pak jsme se vrátili na území bývalé Švarcavy a stranou od cesty si tu postavili stan. Umyli jsme se v nedalekém potoce, potěšili se západem slunce a krátce po setmění jsme usnuli.

Nad ránem se přihnala bouřka a déšť a my vyčkávali ve stanu, až se to přežene. Do Černé Řeky to bylo nějakých 35 km nejprve trochu, a pak hodně do kopce. Hodlali jsme se držet příhraničních signálek s tím, že asi po 20 km na zelené značce, kde je úsek jen pro pěší, sesedneme z kol a dojdeme s nimi až k místu zvanému „Tři znaky“ (Drei Wappen). To leží přímo na hranicích a žádná cyklostezka k němu nevede. Od dob Marie Terezie jsou tu do kamene vytesány znaky tří historických území, které se zde stýkaly: Čechy, Bavorsko a Horní Falc. No a od Třech znaků se pak nějak dostaneme zpátky na cyklostezku a dojedeme po ní až do Černé Řeky. To byl náš plán. Radar sliboval, že do 14 hodin nebude pršet, a my doufali, že to celé stihneme dojet v suchu i přes opožděný ranní start; než ustaly deště a my sbalili stan a vydali se na cestu, bylo půl desáté.

Ze Všerub jsme jeli po silnici do Maxova, odtud po žluté signálce k rozcestí Pod Mlýnským vrchem, a pak dál podél hranic po neznačené signálce až do Folmavy. Když jsme ve Folmavě míjeli tamější Restauraci u Kostela, zatoužila jsem po kávě. Když jsme pak vešli dovnitř, rozhodla jsem se i pro hovězí vývar se zeleninou a nudlemi; byl (jak to má být) hodně horký, takže jsme se tu zdrželi o trochu déle. 

Z Folmavy jsme jeli po žluté značce na rozcestí Nad Folmavou, a pak po zelené přes bývalou Bystřici až k místu, kde zelená odbočuje ze signálky a stoupá lesní pěšinou do kopce. Počítali jsme s tím, že tenhle cca 1 km dlouhý úsek půjdeme pěšky a kolo tou cestou nějak vyvedeme. Na místě jsme ale zjistili, že nástup do kopce je mnohem prudší, než se podle mapy zdálo. Já jsem to s kolem nedokázala. Jirka tedy svoje kolo zanechal pod kopcem, chopil se toho mého a rval ho vzhůru, zatímco já se za ním hrabala spolu se psem (tomu to šlo o poznání lépe než mně). Když drškopád přešel do normálního kopce, složil Jirka moje kolo na zem a vrátil se pro to své. Bylo vedro, byla jsem schvácená a lil ze mě pot, ale zbytek úseku jsem zvládla dojít i s kolem (a Jirka taky, i když pro něj to bylo náročné dvojnásob). Vystoupali jsme na signálku „Ke třem znakům“, kousek po ní popojeli, a pak nás čekal závěrečný lesní úsek po zelené značce. Tentokrát jsme kola ponechali u stromu kousek nad signálkou a vydali se těch pár set metrů pěšky.

Když už jsme měli tři znaky skoro na dohled, ozvalo se zahřmění, a vzápětí začalo pršet. Bylo krátce po druhé hodině a splnilo se to, co radar ráno věštil. K turistickému přístřešku kousek od třech znaků jsme doběhli jen tak tak. Provizorně jsme se tu zabydleli a já zatelefonovala Fomovi, že jsme u Drei Wappen, kolem je průtrž mračen a my čekáme, až se to přežene. Fom mi říkal, že podle radaru to bude tak za dvě až tři hodiny, a vyjádřil obavu, abychom za tu dobu neprochladli. V krátké debatě jsme se shodli, že po dnešním horkém dni teď prší teplá voda, a že bude lepší nečekat, až vychladne. Nejlepší tedy bude dojít zpátky ke kolům a dojet po zelené značce k rozcestí Na zlomu, kam pro nás Fom přijede autem. 

Vytáhli jsme tedy pláštěnky, zahalili se do nich i s batohy, já si vyfotila upršené tři znaky, pak jsme doběhli k našim kolům, nasedli na ně a vyrazili k bodu Na Zlomu. A ve mně se v tu chvíli vzedmula energie, kterou jsem po předchozím náročném úseku vůbec nečekala. Šlapala jsem do pedálů o sto šest a jela jak drak, rozrážela jsem kaluže, déšť všude v obličeji, nohy mokré, bláto až za ušima, a já při tom žasla, jak je moje tělo schopné. Nádhera.

K rozcestí Na Zlomu jsme dojeli krátce po půl čtvrté a Fom dorazil autem chvilku na to. Naložili jsme kola na vozík, který měl za autem, naskládali se do auta a vyrazili směr Železná Ruda. Pršelo celou cestu až na parkoviště pod Špičákem, kde čekalo naše auto. Přeložili jsme kola, rozloučili se s Fomem, ten odjel zpátky domů, my jsme se převlékli do suchého a vydali se taky domů. A už cestou do Prahy jsem přemýšlela nad tím, jak to udělat příště, když jsme nyní namísto v Černé Řece skončili Na Zlomu. Logistika je totiž v některých úsecích cesty podél hranic fakt výzva 😊