“Tak co, už jste obešli tu republiku podél hranic?”
“Né, ještě ne.”
“A kde už jste?”
“V Sudoměřicích.”
“Počkej, tam byl Žižka, ne? To je někde u Tábora…”
“Nene, to byly jiný Sudoměřice. My jsme v Sudoměřicích u Hodonína.”
“Jo tak u Hodonína… No to ještě nejste moc daleko, co? Jak dlouho že už to jdete?”
Tak nějak by se nejspíš odehrávaly rozhovory s přáteli a kamarády, se kterými se potkávám nyní v adventním čase, kdybychom byli letošní putování podél hranic zakončili Sudoměřicích. Přitom když jsme tam na konci září po přechodu Bílých Karpat dorazili, byl Jirka jednoznačně pro skončit pro letošek právě na tamějším nádraží. Věděl totiž s jistotou, že v říjnu ani začátkem listopadu se na hranice nedostaneme. Já mám ale představu, že s koncem roku by bylo záhodno dojít na nějaké významné, památné či “symbolické” místo. První rok byl takovým místem Boží Dar (uznejte, že to zní dobře). Druhý rok jsem měla zálusk na Sněžku (tehdy mi ale boží vůle, resp. silný vítr a sníh zhatily plány). Třetí rok jsme dosáhli nejvýchodnějšího bodu ČR (byť za cenu brodění se rozvodněným potokem a podobného potýkání se s přírodními živly). No a letos se takový památný bod - Trojmezí mezi Českem, Slovenskem a Rakouskem - nacházel pouhých 44 km od zmíněných Sudoměřic a vedla k němu cyklostezka podél řeky. Je jasné, že jsem byla rozhodnutá tam ještě letos dojet. Přišlo mi celkem snadné v půlce listopadu takovou cestu na kole zvládnout (včetně dalších 20 km do Břeclavi), pokud nebude hustě pršet nebo mrznout. Jirka, který (na rozdíl ode mně) často jezdí na kole, můj optimismus nesdílel. Domluvili jsme se, že rozhodne počasí.
V půlce listopadu pršelo, zato další víkend vypadal nadějně: předpověď věštila sobotu bez deště s teplotou 9°C. Radostně jsem hlásila, že tedy můžeme vyrazit. Ubytování nepotřebujeme, cestu ze Sudoměřic do Břeclavi ujedeme za pár hodin a přespat pak můžeme v Brně, což je pro nás něco jako druhý domov. Jirka podotkl, že ujet 64 km na kole je i za příznivého počasí docela hodně; já argumentovala cyklostezkou, což byla v mé představě komfortní asfaltka vedoucí malebnou rovinou podél řek (jistě to bude magická a energizující záležitost). Když bylo zřejmé, že racionální argumenty jsou jen plýtvání časem, vymínil si Jirka dvě podmínky: že nebudu fňukat a že připravím pořádné svačiny. Svačiny jsem připravila přímo vzorné JV sobotu v půl šesté ráno jsme naložili kola a vyrazili autem po D1 k Hodonínu. Cestou jsme poslouchali Radiožurnál. Ve zprávách opakovaně varovali před silným větrem (70, místy až 90 km/hod), a to zvláště na severozápadě Čech, na Vysočině a na jižní Moravě. Nevyvedlo mě to z klidu; říkala jsem si, že jedeme na východ a Vysočinou jen projíždíme.
Krátce po 9. hodině jsme dorazili k nádraží v Sudoměřicích. Jirka mě tu podle plánu vyložil i s kolem a po krátkém investigativním rozhovoru (“Máš mobil?” “Ano.” Zapnuté zvonění?” “Jo.” “Mapu v mobilu?” “Mám.”) odjel do Hodonína (hodlal tam nechat auto a připojit se pak ke mně na cyklostezce). Já chvilku bloumala kolem nádraží a fotila si rozcestník i okolní barevné kontrasty; zelená tráva na mezích, červeň dozrálých šípků a hnědá hlína zoraného pole, nad nimiž hnal vítr oblohou kumulovité mraky... fascinující kombinace. 'Přesně jak jsem říkala, magické a energizující', potvrdila jsem si svoje teorie. Pak jsem sedla na kolo a vydala se hledat cyklostezku. Bylo to náročnější, než jsem čekala: cyklostezka tu fyzicky byla, zato značení tu nebylo veškeré žádné a bez mapy v mobilu bych fakt netušila, kudy se dát. Když jsem po pár minutách jízdy v dálce uviděla tzv. Výklopník, technickou památku ležící na břehu Baťova kanálu, zaradovala jsem se, že jedu správným směrem. Vzápětí ale cyklostezka skončila, jako když utne. Prostě konec asfaltu pod prudkým náspem a nikde další cesta. Nezbylo než slézt z kola a pokračovat pod náspem po okraji pole, kde jsem si zoranou hlínu užila nejen na pohled. Následoval travnatý břeh - a Baťův kanál. Výklopník byl na druhém břehu, a stejně tak cesta. Hodil by se mi nějaký mostek nebo lávka, jediné přemostění ale skýtaly vlakové koleje, které ležely na vrcholu onoho náspu. Nezbylo tedy než vyškrábat se s kolem na násep, přenést kolo přes koleje, přejít po “mostě” a na druhé straně slézt i s kolem z náspu dolů na cestu.
Jen co jsem se octla na cestě, narazila jsem na plot v podobě pletiva, které bylo nataženo napříč přes cestu. Viselo na něm několik cedulí s upozorněním, že je sem zákaz vstupu, cyklostezka je uzavřena a s kolem se sem nesmí. Jako potvrzení veškeré té rizikovosti projel vzápětí po kolejích nade mnou vlak. Chvilku jsem se v tom zorientovávala a ujišťovala se, že území, které je uzavřené a kam se nesmí, je to, odkud jsem přišla. Když jsem se otočila k cedulím zády, rázem se přede mnou rozprostírala travnatá hráz, po které vedla komfortní a pohodlá cesta. Sedla jsem na kolo, s vervou šlápla do pedálů a nabrala rychlost. V ten moment se do mě z boku opřel natolik silný poryv větru, až jsem se zapotácela a sesunula se i s kolem k pravému okraji hráze. Tentokrát mi nepomohla ani mapa v mobilu. Další zhruba půlhodinku jsem zkoušela různé taktiky, jak se udržet na cestě nenechat se “vykolejit“, chvílemi to ale nešlo jinak, než kolo po cyklostezce vést.
Když jsem dorazila k jezu u Rohatec a přešla na slovenskou stranu Baťova kanálu, situace se o dost zlepšila. Zpevněná cyklostezka tu vedla průsekem lužního lesa. Jela jsem, co to dá, vyhýbala se dírám na cestě a vnímala hukot a praskot stromů, které jsem míjela a které fungovaly jako větrolam. Krátce před Hodonínem jsem vyjela z lesa a vítr mě opět přiměl sesednout z kola. V tu chvíli jsem potkala Jirku, který mi jel naproti a který rázem převzal velení. “Sedni na kolo a šlapem. Jo a přehoď si.”
Po mostě přes řeku Moravu jsme se vrátili na moravskou stranu, dojeli do Hodonína a odbočili po zelené značce na cestu podél meadrující Staré Moravy. Ta nás dovedla zpět k regulovanému korytu Moravy. Od té chvíle se do mě vítr opíral z protisměru. I když jsem šlapala do pedálů, co to šlo, téměř jsem se nehýbala z místa. Na dohled přede mnou ležel bělostný a architektonicky působivý most, já šlapala jako ďas a most ne a ne se přiblížit. Povrch cyklostezky byl navíc nepřátelsky kamenitý a jelo se po něm mizerně i bez ohledu na vítr. Drncalo to, bylo mi vedro a jímala mě beznaděj. Jirkovi, který na mě neustále čekal, byla naopak zima a jímala ho popudlivost.
Když jsem se dohrabala k mostu a zorientovala se v mapě, zjistila jsem, že poblíž leží Mikulčice a z Mikulčic je to kousek do Hodonína. Vznesla jsem návrh, že to pro dnešek vzdáme, dojedem do Hodonína a pak autem do Brna. Jirka řekl: “Chtělas na Trojmezí, tak dojedem na Trojmezí. A dělej, musíme to stihnout do tmy.” Neplakala jsem, jen jsem se trochu vztekala a trochu fňukala, a pak si do rytmu šlapání začala zpívat song o odhodlané duši, pravé víře a pevné naději. Brzy se po pravé straně objevil les, který vítr částečně pohltil, a mně se jelo o dost snáze, i když byl povrch cyklostezky i nadále nevlídný. Nabrali jsme tempo, podjeli dálnici, pokračovali lesnatou krajinou a krátce po 14. hodině jsme dojeli k Hraniční cestě a odtud na Trojmezí.
Hranici mezi Českem, Slovenskem a Rakouskem tvoří soutok dvou řek, Moravy a Dyje. Není tu žádné přemostění ani jiné propojení, a tak nevím, jak to vypadá na opačných březích v dalších dvou zemích. Na české straně je tu dřevěné “molo”, které vede lužním lesem kolem tereziánského hraničního kamene téměř až k soutoku. Nenajdete tu žádný “monument”, je tu jen kovová cedule s českou vlajkou a před ní obyčejný hraniční patník. Ten se dobře hodil jako podklad pro překvapení, které jsem s sebou přivezla v batohu: malou láhev španělského sektu Cava, kterou jsem pár měsíců předtím dostala od kamarádky Pavly k narozeninám. Prý se mi může hodit pro nějakou speciální příležitost, která nás potká na cestě podél hranic. Na tomto speciálním místě jsem tedy láhev vytáhla a spolu se dvěma plastovými skleničkami (rovněž cestovními) jsem ji postavila na hraniční kámen. Hohó, konečně jsem u Jiřika získala nějaké plusové body: bylo to dobré, bylo to fotogenické a s ohledem na následné řízení auta toho bylo tak akorát. Potěšili jsme se výhledem na soutok (“Jak hezky by tu bylo na jaře…,” poznamenal Jirka), vyfotili jsme Cava–pozdrav Pavle, zabalili skleničky i prázdnou láhev a vydali se zpět k Hraniční cestě.
Nevím, zda to bylo tím sektem, nebo tím, že i vítr už se unavil, ale tahle cyklostezka byla konečně taková, jakou jsem si ji v září představovala: široká rovná liduprázdná asfaltka, po které to do Břeclavi jelo skoro samo. Dojeli jsme tam krátce po 16. hodině prakticky za tmy.
V Břeclavi sedl Jirka do vlaku a vyrazil do Hodonína, aby tam sedl do auta a vrátil se do Břeclavi pro kola i pro mě. Zatímco jsem na něj čekala, dostihla mě únava. Byla mi zima, tělo mě bolelo a dosažení Trojmezí mi v tu chvíli připadalo spíš jako pitomost než jako symbolický závěr letošní podélhraniční cesty. S odstupem času se ale tělo zregenerovalo a vynaložená námaha se zhodnotila. Na otázku, kam až jsme došli, teď odpovídám: “Na Trojmezí, na hranici mezi Českem, Slovenskem a Rakouskem. Skončili jsme v Břeclavi, a na jaře vyrazíme po jižní hranici zpátky směrem k Aši.” J
Ingrid