sobota 3. července 2021

Cesta podél hranic – den 76 a 77: Z Nové Pece přes Plešné jezero, vrchol Plechý, Trojmezí a Nové Údolí do Strážného (16. – 18. června 2021)

Šumavskou hřebenovku vedoucí přes nejvyšší vrchol Plechý a česko-rakousko-německé Trojmezí budeme mít nejspíš navždy v paměti jako „cestu s vozíkem“. A  poslouží i jako příklad toho, že když se člověk do nečeho pustí s dobrým úmyslem, neznamená to, že to dobře dopadne.

Náš pes Bondy bude mít letos 15 roků. Je to super-věrné zvíře, které následuje svého nejoblíbenějšího člověka Jirku všude, kam se hne; a tak kdykoli to jde, cestuje s námi. Tím pádem s námi od začátku absolvuje i cestu podél hranic. Když jedeme na kole, je to celkem snadné; Bondy jezdí s Jirkou v košíku na zadním nosiči. Během pěších túr pak dbáme na to, aby se pes příliš nenamohl. Jirka ho občas nosí, ale nedá se to dlouho (9 kg se v náručí dost pronese, a ani pro Bondyho to není moc pohodlné). Že by to na ty pěší túry chtělo nějaké lepší řešení, to si říkáme už nějaký čas. Ale až vidina putování odlehlým šumavským pohraničím byla to, co přivedlo Jirku od úvah k činu. Rozhodl se, že psovi pořídí vozík.

Když jsem vozík poprvé uviděla, užasla jsem. Uprostřed našeho obýváku trůnila lehká, vzdušná, prostorná „kára“ se dvěma nablýskanými koly. Když jsme do ní Bondyho na zkoušku usadili, překvapilo mě, jak je drobný. Vozík byl ale i přes svoji velikost snadno ovladatelný, dal se řídit doslova jedním prstem a pohyboval se téměř neslyšně. Přišlo mi to skvělé! Konečně „plán B“ pro ony delší úseky, které nás v šumavském pohraničí čekají. Když bude pes unavený, sedne si na vozík a poveze se.

Cestu jsme si tentokrát naplánovali tak, aby korespondovala s termínem víkendového pobytu v šumavské maringotce. Tenhle pobyt jsme dostali od našich dcer jako dárek k Vánocům, a nebyla to náhoda. Jirka už nějaký čas přemítá, jaké by to bylo na stará kolena takovou maringotku mít, cestovat s ní po Čechách a občas s ní někde pobýt. Dcerky nám tedy domluvily v maringotce „tři dny a dvě noci jakožto přípravu na budoucí kočovný život“. Šlo o maringotku zaparkovanou asi 30 km od hranic, podél kterých zrovna procházíme, a tak bylo nasnadě spojit obojí dohromady. Pěší cestu jsme si tedy naplánovali na všední dny předcházející víkendovému pobytu. 

Trasa, kterou jsme měli před sebou, měří asi 40 km a prochází 1. zónou Národního parku Šumava. Znamenalo to vzít v úvahu několik věcí: 1) složitější dopravní dostupnost a parkování pouze na vyhrazených parkovištích, 2) poměrně striktní pravidla platná pro pohyb a nocování - putovat můžete jen po vyznačených trasách a spát jen na vyhrazených nouzových nocovištích (penziony jsou tu velmi vzácné), 3) tokání a hnízdění tetřívků, kteří jsou citliví na vyrušování, kvůli čemuž jsou některé cesty od března do července uzavřeny (z mapy jsem zjistila, že mezi uzávěry patří i úsek mezi Smrčinou a Rakouskou cestou, který ležel na naší trase). Po zvážení všech možností jsme se rozhodli dojet do Nové Pece, nechat tu auto (pro které pak bude možné dojet vlakem), dojít odtud k nocovišti pod Plešným jezerem, kde můžeme přespat, a pak pokračovat podél hranic o kousek dál, než kudy vede pohraniční červená značka, abychom nerušili tetřívka.

Do Nové Pece jsme dorazili po sedmé hodině večerní. Auto jsme nechali na parkovišti kousek od nádraží a vyrazili jsme k nocovišti pod Plešným jezerem. Po žluté značce (Klápa), po modré (podél Schwarzenbergského kanálu), a pak po cyklostezce 1028 je to kolem deseti kilometrů. Bylo po dešti, cesta příjemně ubíhala a s vozíkem se po širokých cestách a silničkách jelo jedna radost. Bondy se vozíku prozatím vyhýbal a bylo zřejmé, že ho pěší cesta vyloženě baví. Nevadí, říkali jsme si, všechno má svůj čas.


Kolem deváté večerní jsme dorazili k nocovišti. Byla to moje první zkušenost s tímhle typem ubytování a byla jsem zvědavá, jak nouzové nocoviště vypadá. Je to ohrazený a vyčištěný prostor, je tu k dispozici dřevěný stůl a lavice a můžete si tu postavit stan. Opodál stojí dvě TOI TOI kabiny, takže to v okolí nevypadá jako na toaletě. Byl všední den a spolu s námi tu nocoval jen jeden cyklista. Pršet tu noc nemělo a k přespáním nám tím pádem postačil jednoduchý přístřešek.

Druhý den jsme se vydali po zelené značce přes Kamenné moře k Plešnému jezeru, a odtud pak tzv. „Zážitkovou cestou“ kolem pomníku Adalberta Stiftera a Kučerovy vyhlídky k nejvyššímu šumavskému vrcholu. Z mapy bylo jasné, že „zážitková“ se tahle cesta nejmenuje náhodou. Projevila jsem obavu, že s vozíkem ten zážitek nemusí být úplně pozitivní. Jirka ale říkal, že je to jen pár kilometrů, a ty vyhlídky na trase že určitě budou stát za to. Stály, ale stálo nás to dost sil.


V závěru dvoukilometrového stoupání, do něhož Jirka vynesl vozík a který Bondy absolvoval s lehkostí kamzíka (zatímco já jsem k cestě vzhůru občas potřebovala i ruce), jsme stanuli na nejvyšším šumavském vrcholu Plechý. A hle, ukázalo se, že zážitkové cestě není konec: „kamenné moře“ se táhlo k obzoru, kam až oko dohlédlo... Jirka se nejprve rozhodl smýkat vozík po kamenech, vozíku ale opakovaně odpadávalo jedno kolo. Brzy odpadla i stříška, která měla chránit psa před prudkým sluncem. Jirka tedy jízdu vzdal a rozhodl se vozík opět nést. Můj opatrný návrh, že bychom mohli vozík rozmontovat, a já bych pak mohla nést kola a Jirka třeba korbu, Jirka zamítnul. Kdyby mohl, tak tím vozíkem praští o zem a nechá ho tam, v 1. zóně národního parku ale člověk nemůže nechat ani žvýkačku, natož rozměrný desetikilový vozík. A tak ho Jirka vláčel po šumavské hřebenovce dalších 10 kilometrů. Trojmezí, kde se potkávají státní hranice Česka, Německa a Rakouska, vrcholy Trojmezná, Vysoký Hřeben a Třístoličník – tahle místa jsme si zkrátka neužili. Jirku poháněl vztek, a tak šel rychle i s vozíkem. Já se snažila držet tempo, nezvrtnout si kotník, nezhebnout vedrem a moc nezdržovat focením. Pes kráčel mezi námi a jako jediný vypadal, že si cestu užívá.

Na vrcholu Třístoličníku (toho dne v obležení turistů a motorkářů), stojí horská chata s hospodou a z německé strany sem vede příjezdová silnice. Přišlo mi to tudíž jako vhodné místo, kde vozík zanechat. Ale Jirka že ne. Když už vozík dovlekl až sem, dorve ho i ty zbývající kilometry dolů do údolí, kde snad (konečně) narazíme na normální cestu... Sestup byl obdobně prudký, jako „zážitková“ cesta nahoru, a Trojmezná cesta byla tím pádem něco jako vysvobození z útrap. Jirka tu konečně postavil vozík na cestu a usadil na něj Bondyho. Pes pochopil vážnost situace a nechal se vézt. Turistům, které jsme potkávali v protisměru, z toho jihl zrak.


Do Nového Údolí jsme dorazili servaní, zpocení a od pohledu vyřízení. Na zahrádce restaurace hotelu Nové Údolí jsme se proto posadili co nejdál od ostatních hostů. Slečna servírka byla moc milá a doporučila nám místní pivo „Březí koza". Když začalo pršet, usadila nás uvnitř a přinesla nám výborné jídlo. Po dalším pivu jsme se už byli docela zotavení. "Březí koza" má vážně něco do sebe.

Krátce před šestou hodinou jsme vyrazili k místnímu nouzovému nocovišti. Pravidla říkají, že nocoviště se otevírá v 18 hod, a kdo dřív přijde, ten má větší šanci přespat. Mezi 18:00 a 18:10 nakráčeli do vyhrazeného prostoru nocoviště prakticky všichni, kdo tu dneska nocovali, a v dalších 20 minutách tu po dešti namísto hub vyrostly stany. Pár set metrů odtud teče říčka Světlá, a tak jsem ten večer uléhala do spacáku umytá. Nocoviště bylo plné, po setmění šli ale všichni spát a zavládlo tu ticho a klid.

Druhý den jsem vyrazila z Nového Údolí po červené značce do Strážného. Jirka s Bondym se vydali vlakem zpět do Nové Pece pro auto s tím, že pak dojednou do Strážného a půjdou mi odtud naproti. Nebudou to ale nijak „hrnout“, protože mají po včerejšku nárok na odpočinkový den.

Červená značka, která vede podél hranic tzv. Krásnohorskou cestou, byla po předchozím dni opravdu za odměnu. I když je to zároveň cyklostezka, myslím si, že je lepší jít tudy pěšky. Asi 15 km dlouhý úsek vede územím zaniklých obcí Krásná Hora, Mlaka a Dolní Cazov, krajina je mírná a malebná, cesta rychle ubíhá a provazejí ji moc hezké výhledy přes hranice do Německa. Radost jít 😊

Jirka s Bondym na mě čekali kousek za Dolním Cazovem u říčky Řásnice - vykoupaní, odpočatí a spokojení. Jirka mi cestou pověděl o kavárně ve Strážném, kde mají nejrůznější druhy zmrzliny, abych se mohla začít těšit. Ještě předtím jsme ale na začátku Strážného potkali rybárnu s restaurací, kde jsme si sedli k obědu; jídlo z místních ryb bylo výborné. V Koloniálu u Žáka, což je ona kavárna se zmrzlinou, jsme pak 77. den naší cesty příjemně završili.

A maringotka... byla dokonalá. Dva dny idylického odpočinku s výhledem na louku, procházkami po okolí, vedrem, bouřkou, a dokonce i duhou! Možná ten kočovný život opravdu stojí za úvahu 😊











pondělí 17. května 2021

Cesta podél hranic – den 74 a 75: na kole z Vyšebrodského průsmyku přes Studánky, Hvězdnou, Kapličky a Pasečnou do Kyselova, a pak do Zadní Zvonkové (8. – 9. května 2021)

Voilà, máme tu další rok našeho putování podél hranic. A možná bude i poslední😊 Byť mě covid časy naučily zbytečně se netěšit a neplánovat moc dopředu. I tak je ale fajn mít záměr. Vloni to taky moc nevypadalo, a nakonec to vyšlo. Když jsme se tenkrát vrátili domů, spočítala jsem si, že nám do Aše (z níž jsme v září roku 2016 vycházeli) zbývá 405 km. To mi přišlo smělé, ale ne šílené. Začátkem roku jsem se tedy v rámci záměru zmínila, že by bylo hezké tu cestu podél hranic letos dojít. Ale že uvidíme, jak se bude situace vyvíjet. Rozhodně to nebudeme hrotit.

Jirka, který si to přeložil jako „jestli letos nedojdeme do Aše, nebude klid“, vyhlížel příhodné cestovní dny už od března. Povedlo se to začátkem května. Z mapy jsme zjistili, že je před námi 50 km cyklostezek a prakticky nulová možnost využít vlak či autobus. Rozhodli jsme se tedy pro kola a pro variantu „pojedeme si naproti“. V sobotu ráno jsme naložili kola, stan a košík na psa i se psem a vyrazili jsme autem do Vyšebrodského průsmyku.

Na hraničním přechodu bylo pusto stejně jako vloni. Vyfotila jsem si pomník hraničářům, sedla na kolo a vydala se po státovce 161 zpět do Studánek, a odtud po cyklostezce 1205 přes Mnichovice a Hvězdnou do Kapliček. Jirka s Bondym pokračovali autem do Kyselova; ten je posledním místem na jižní straně lipenské vodní nádrže, kam lze z Vyšebrodského průsmyku autem dojet (chcete-li zajet dál, musíte celou nádrž objet po její severní straně). Z Kyselova mi pak vyrazili na kole naproti. Dělilo nás 40 km a potkali jsme se téměř přesně v půlce.

Během první třetiny cesty mě čekalo 500 metrů stoupání, a za odměnu pak výškově stejné, ale pozvolnější a zvlněnější klesání. Silnice byly prázdné, asfalt hladký, počasí krásné a počáteční stoupání jen mírné. U Mnichovic za Bombardištěm cyklostezka odbočuje na lesní cestu zvanou „Divoká cesta“ a začíná stoupat k vrcholu Hvězda. U rozcestníku na místě bývalé obce Frantoly jsem se rozhodla dopřát si od té „divokosti“ oddech. Kolo jsem odložila u cesty, shodila batoh, vytáhla mobil, přihodila k batohu bundu, vyfotila si rozcestník, odložila mobil na hromádku věcí vedle kola, snědla jablko, naházela zbytné oblečení do batohu a pokračovala do kopce směr Hvězda. To, co zůstalo ležet u cesty, byl můj „nepracovní“ mobil. Krom něj mám ještě jeden, pracovní. Ten je novější, má větší displej a baterii s delší výdrží, a tak je první na řadě, když se potřebuji během cesty mrknout do mapy. Můj „nepracovní“ mobil je starý a unavený, jenže moc hezky fotí. Fotka frantolského rozcestníku byla nicméně tím posledním, co vyfotil, než jsem ho u cesty zapomněla.

Že nemám mobil jsem zjistila poté, co jsem vystoupala na vrchol Hvězdné (kde nebylo nic k vidění), a pak sjela po Svahovce na rozcestí u bývalé obce Kapličky (kde jsem si to chtěla vyfotit). Následovalo volání na mobil s tím, že mi někde zazvoní (volané číslo nedostupné), rozborka a sborka batohu, prohledávání kapes a tak dále, až mi nezbývalo, než si přiznat, že nejspíš leží u cesty v signálem nedotčených Frantolech. Co teď? Vystoupat po Svahovce na Hvězdnou, sjet po Divoké cestě do Frantol, a pak to celé absolvovat zpátky do Kapliček? Do toho se mi nechtělo ani trochu. Pokračovat v cestě, potkat se s Jirkou, přeříkat mu varianty, co by se dalo udělat, a pak se nějak rozhodnout? To mi v danou chvíli přišlo lepší. Tak tedy vzhůru na cyklostezku 1033, ať se co nejdříve potkáme.

Jenže jsem se po té 1033 vydala na opačnou stranu. Frčela jsem z kopce vstříc setkání, užívala si hlaďoučký asfalt a přebírala si v hlavě ony různé varianty, když se objevila křižovatka, která mi přišla divná. Vytáhla jsem pracovní mobil s mapou, spolkla další prohru, otočila se o 180° a vystoupala ty 3 km zpět ke Kapličkám. Tady se nabízela druhá šance vydat se do Frantol, ale nechtělo se mi ani tentokrát. Sjela jsem z Kapliček, minula rozcestí u Spáleniště a pokračovala odtud po cyklostezce 1033 dál.

Jirku s Bondym jsem potkala kousek před Pasečnou. Podělila jsem se o příběh o ztraceném mobilu a nastínila varianty. Bylo půl třetí a návrat do Frantol mi nyní po dalších sedmi kilometrech klesání přišel jako utrpení. Jirkovi se do toho nechtělo zrovna tak. Varianta, že bychom po dojezdu do Kyselova sedli do auta, zajeli do Mnichovic a došli odtud pěšky po žluté do Frantol, ztroskotala na tom, že jedna cesta autem trvá 40 min a všechno dohromady by nám to tudíž zabralo téměř 3 hodiny, přičemž výsledek je nejistý. Mobil je vložený v pouzdře, pouzdro má všitou kapsičku, a v té je schovaná moje vizitka s telefonním číslem na pracovní mobil. Kdyby tedy mobil někdo našel, najde i vizitku a snad mi zavolá. Pak by byla cesta k frantolskému rozcestníku zbytečná... Nakonec bude tedy nejlepší odložit pátrací akci na druhý den, kdy pojedeme autem zpět, a odbočka do Mnichovic bude tím pádem při cestě.

Rozhodnutí bylo učiněno a mně se navrátila radost z cesty a schopnost všímat si míst, kterými projíždíme: na loukách u Pasečné se jako z povinnosti pasou krávy, cyklostezka 1019 skýtá překrásné výhledy, podél cesty kvetou blatouchy, stromy jsou v květu a jaro je ve své nejjarnější podobě. 

Místem, kde chvíli pobydeme, je bývalá vesnice Rychnůvek. Stranou od silnice leží malé návrší a na něm zbytky hřbitova a kříž s kamenným oltářem; je to připomínka kostela, který byl v roce 1959 odstřelen a srovnán se zemí (stejně jako celý Rychnůvek). Visí tu i lapač snů. 

U Korandy potkáváme další dílo, které stojí za pozornost: Schwarzenbergský plavební kanál. Kanál je 44 km dlouhý a sloužil (mezi roky 1793 a 1962) k plavení dříví. Poskytoval práci stovkám lidí a podnítil zakládání osad a vesnic podél jeho břehů. Kanál vypadá impozantně i dnes (v současnosti se dokončuje jeho rekonstrukce). Vede podél něho cyklostezka, míří ale za hranice do Rakouska. Tak někdy příště…

"Hraniční cestou“ po chvíli dojedeme až k Lipenské vodní nádrži. Na mostě v Rakouské zátoce odložím kolo a fascinovaně zírám na spoustu vody zalitou odpoledním sluncem. Mohla bych tu zírat klidně hodinu. Jirka mě ale ujistí, že v Kyselově si vodní nádrž taky užiju, a tak odtrhnu zrak, sednu na kolo a zdolám závěrečné dva kilometry. 

Z bývalé osady Kyselov nezbylo nic než její jméno. Končí tu silnice, a to přímo ve vodní nádrži. Z protější Přední Vltavice sem zajíždí přívoz, a podle všeho uveze i auto (v provozu bude až za týden, tak si nemůžeme ověřit). Kromě nás tu nikdo není. Na travnatém břehu u písečné plážičky stojí dřevěné plato, které si zvolíme jako ideální místo k odpočinku, odpolední kávě, zírání do kraje, povečeření a později i přespání. Večer si tu užiju západ slunce, a ráno v 5:30 zase jeho východ 😊

Druhý den zbývá dojet poslední úsek do Zadní Zvonkové, a pak se vrátit zpět k autu.  Cyklostezka 1033 nabízí dvě možnosti, kudy to vzít; můžeme to tedy pojmout jako okruh. Cestou tam jedeme po komfortnější cestě přes Přední Zvonkovou (ta je dnes znovu osídlená, ale žádný z domů není původní). V Zadní Zvonkové, kterou prochází Schwarzenbergský plavební kanál, stávalo kdysi na dvě stě domů včetně několika hostinců, kvetla tu řemesla, bývala tu škola, celní úřad, a dokonce i chudobinec. Po válce tu zůstal jen kostel, fara a škola, kam se nastěhovala pohraniční stráž. Kostel sloužil jako tělocvična a později jako sklad, jeho věž se používala ke strážení pohraničního prostoru, postupně chátral, až se nakonec téměř rozpadl. Za to, že byl krátce po sametové revoluci zrekonstruován a znovu vysvěcen, vděčí především původním německým obyvatelům. Obnoven byl i hřbitov kolem kostela a dnes je tu asi stovka původních náhrobků. Čas na věžních hodinách je trvale nastaven na „za pět minut dvanáct“ jako připomínka toho, že byl kostel zachráněn na poslední chvíli. 

Zpět do Kyselova se vracíme po cyklostezce 1033A. Stezka zpočátku lemuje Schwarzenbergský kanál, pak odbočí a protíná louky a lesy pod Zvonkovským a Pestřickým vrchem. Tuhle cestu by se mi líbilo jít pěšky: vede krásnou krajinou a prochází soustavou vlhkých luk a rašelinišť. Pro jízdu na kole se ale vzhledem k povrchu a jisté subtilnosti nehodí. O to víc si v závěrečných kilometrech vážím asfaltu.

V Kyselově si krátce odpočineme na „našem“ dřevěném platu u „pláže“, pak naložíme kola a psa a vydáme se na cestu domů. Podle plánu odbočíme krátce před Vyšším Brodem k osadě Mnichovice a dojdeme odtud pěšky po žluté k frantolskému rozcestníku. Šťastné shledání se ale nekoná: mobil tu na mě nečeká. Cestou zpět krotím emoce a přebírám si v hlavě scénáře, co se mohlo stát. Takže ho někdo našel. Proč mi teda nezavolal, když je v kapsičce pouzdra moje vizitka? Třeba ještě zavolá… Když dorazíme k autu, volám já. Mobil vyzvání, nikdo ho nebere. V následující hodině to zkouším ještě několikrát, ale bez výsledku. Po hodině zablokovávám SIM kartu. Pak mlčím a cítím se všelijak. Mrzí mě ztráta kontaktů a fotek. V duchu se loučím s přístrojem, který mi sloužil téměř do roztrhání „těla“ (na jednom konci slepený vteřinovým lepidlem, na druhém sepnutý svorkou). Připomínám si, že bych neměla lpět na věcech a měla bych je umět pouštět. Vyčítám si, že jsem se pro něj od Kapliček nevrátila … Hmmm. Když po cestě zastavíme a koupíme si kafe, rozhodnu se výčitky černou tekutinou spláchnout a dál se v tom nehrabat. V pondělí si vyzvednu novou SIMku, vložím si ji do duálního pracovního telefonu, a je to.

V úterý mi volá dcera, že jí přes messenger píše nějaká slečna a ptá se, zda někdo z rodiny neztratil mobil. Slečny matka totiž jeden našla. Brzy si telefonuji s paní, která si od soboty dělá starosti, jak se dopátrat majitele mobilu, který ve Frantálech našla. Projížděla tudy na cestě, která byla podobná té mojí, a na které se pak protijedoucích cyklistů ptala, zda neztratili mobil (kéž bych se byla vydala nazpět; mohly jsme se potkat!). V době, kdy jsem na mobil volala, byla paní buďto mimo signál, anebo jela na kole s mobilem v brašně (kde zvonil prakticky neslyšně). Vizitku v kapsičce pouzdra nenašla (žádná tam nebyla, jak jsem později zjistila), zato si všimla, že na displeji přistávají gratulace k svátku matek. Jedna z mých dcer má méně časté křestní jméno, a tak požádala svoji dceru, zda by zkusila dívku toho jména vypátrat. A tak má díky paní Aleně a její dceři a mojí dceři tenhle příběh happy end 😊